Paul Tillich a jeho existenciální zkušenost „na pomezí“
Vladimír Šiler
Paul Tillich je pozoruhodný filozofující teolog a teologizující filozof. Je pozoruhodný nejen svým myšlením a dílem, ale i tím, jak přivádí ke svědectví i svou vlastní existenciální zkušenost.
Narodil se v roce 1886 v severovýchodní části tehdejšího Německa, která se dnes nachází v Polsku. Chtěl studovat filozofii nebo architekturu, ale nakonec vystudoval teologii, ale v ní se odborně zabýval spíše Schellingovou filozofií. Jako evangelický farář se však zpočátku věnoval víc politice a sociálním otázkám než církevní činnosti. Nakonec se ale rozhodl pro akademickou kariéru. Své profesorské působení začíná v Marburgu, v době, kdy tam rovněž začíná Martin Heidegger. Pak vystřídá Technickou univerzitu v Drážďanech, Teologickou fakultu v Lipsku, až zakotví na tehdy nejliberálnější a nejprestižnější univerzitě ve Frankfurtu. V roce 1929 tam přebírá katedru filozofie a sociologie po Maxu Schelerovi. Mezi jeho spolupracovníky a žáky jsou například Karl Mannheim, Martin Buber, Theodor Adorno, Max Horkheimer.
V roce 1933 ale musí utéct před Hitlerem a uchyluje se do Spojených států. Tehdy prakticky neuměl anglicky a – jak tvrdil – angličtina mu dělala celý život potíže. Přesto v Americe zůstal a do Evropy se vracel jen zřídka až na přelomu 50. a 60. let. Své spisy psal od té doby výhradně v angličtině a svými velkými nároky na přesnost překladu prakticky brzdil své znovupřijetí ve staré vlasti a tím i v celé Evropě. V Americe působil na Union Theological Seminary v New Yorku, ale svou univerzitní i lidskou dráhu zakončil na nejprestižnější univerzitě – na Harvardu. Zemřel v roce 1965 a je pohřben v Chicagu.
V roce 1936, v době, kdy se Paul Tillich naučil anglicky natolik, že mohl začít přednášet na univerzitě, představil se americké veřejnosti autobiografickou studií, která byla pak vydána v roce 1962 německy pod názvem „Auf der Grenze“ (cituji z druhého vydání – Paul Tillich: Auf der Grenze. Siebenstern Taschenbuch Verlag, München und Hamburg, 1965). Znovupřijetí Paula Tillicha v Německu a v Evropě bylo potvrzeno v roce 1962 udělením mírové ceny německého knižního obchodu, kterou mu předal spolkový prezident. Ne náhodou měla Tillichova děkovná řeč název „Grenze“. Paul Tillich sám často říkal, že symbolem jeho života a díla je Grenze – hranice, mez.
Pokusme se poněkud prozkoumat hloubku tohoto slova a tohoto pojmu. Půjde zdánlivě o hru se slovíčky, ale nezapomeňme, že existencialističtí filozofové – s Heideggerem v čele – si vždy vypomáhali hermeneutickou metodou a archeologicky kutali poklady ze slov. A nezapomeňme také, že jde o pojem svrchovaně filozofický – hranice, mez. Už Anaximandros poukázal na to, že vše, co jest, je opakem bezmezného. Jeho apeiron pochází z etymologicky blízkých slůvek peras – mez, start, cíl, a peiras – zkouška, pokus. Slova expeiria, latinsky experiment, pokus, a empeiria, zkušenost, naznačují, že právě ona hranice, mez bude velmi důležitá pro poznání. Ale nejen pro poznání, nýbrž pro skutečnost vůbec. Jak první filozofické spekulace o ontologii, tak poslední teorie filozofujících fyziků hovoří o tom, že na počátku (filozoficky arché, fyzikálně big bang) muselo dojít k porušení jednolitého bezmezna (apeiron) vytyčením nějaké dělicí linie (peras, hranice, mez), nebo že došlo k fluktuaci prvotního chaosu či vakua, nebo že došlo k nějakému „symetry breaking“, porušení rovnováhy.
Tillich říká v první větě svého textu Auf der Grenze: „Hranice, mez, je vskutku plodným místem poznání.“ (op. cit., str. 9) Jak vlastně adekvátně přeložit toto slovo Grenze do češtiny? Pokusme se vyjít z kontextu, ze vztahu k obsahu textu. Tillich říká, že jeho osobní i duchovní vývoj byl poznamenán tím, že téměř vždy, na každém místě, bylo jeho osudem stát mezi dvěma možnostmi existence, ale přesto ani v jedné nebýt doma. a přitom nebýt schopen se definitivně proti některé rozhodnout. Tillich uvádí dvanáct polarit možností, mezi nimiž se ocitl, přičemž v té první je užito i slůvko mezi (Auf der Grenze zwischen den Temperamenten), v ostatních případech už je užito pádové předložky von (Auf der Grenze von Stadt und Land). Kde tedy stanul?
Mezi temperamenty
Mezi městem a venkovem
Mezi sociálními třídami
Mezi skutečností a fantazií
Mezi teorií a praxí
Mezi heteronomií a autonomií
Mezi teologií a filozofií
Mezi církví a společností
Mezi náboženstvím a kulturou
Mezi luterstvím a socialismem
Mezi idealismem a marxismem
Mezi vlastí a cizinou
Myslím, že už z tohoto stručného přehledu vyplývá, že slovo Grenze nemůžeme jednoduše přeložit jako hranice. Hranice v našem běžném pojetí něco ukončuje, uzavírá, ohraničuje a rozděluje. Mezi městem a venkovem nebo mezi sociálními třídami přece není hranice jako úzká demarkační linie. Tillich nemá na mysli rozhraní jako úzkou osu, která svým ostřím štěpí věci na jednu a druhou stranu. Mezi teologií a filozofií či mezi církví a společností je přece široký prostor, který je územím nikoho i obojího, je polem dialektického přibližování i oddalování. Tato Grenze, ač rozhraňuje, paradoxně sama není přesně ohraničená, je vágní, fluktuantní, dynamicky měnlivá a neurčitá – je vlastně územím svrchované nejistoty, tedy přesným opakem toho, co očekáváme od hranice.
Můžeme tedy použit předponu a mluvit o pohraničí nebo o příhraniční oblasti? Ale toto slovo má, přinejmenším v češtině, v české zkušenosti, mírně pejorativní význam. Je podvědomě vedeno z perspektivy dominantního vnitrozemí, takže dostává přídech periferie, výspy, něčeho okrajového, krajního, za čím jsou už jen lvi, nepřátelé nebo prostě ti cizí, druzí, jiní. Je to extrém, exotikum.
Zdá se mi, že adekvátnější bude užít slova mez a Tillichovo Auf der Grenze přeložit výrazem na pomezí. Slovo mez má domáčtější, sousedský ráz. Hranice zavání mocí a silou. Mez je venkovská, zemědělská. Hranice je politická, vojenská. Meze si ukládáme sami a ve vlastním zájmu je respektujeme. Hranice nám vytyčili druzí, i když možná v našem zájmu, a ti druzí je střeží, pro nás, a někdy i proti nám.
Na pomezí města a venkova, na pomezí skutečnosti a fantazie, na pomezí vlasti a ciziny – to zní možná přesněji.
Mez je tedy sice prostorově širší, ale právě jsme si ji pojmově přesněji vyhranili. Mez je neobdělaný, tedy nekultivovaný pruh divoké přírody mezi dvěma poli, dvěma kulturami. Mez má svou podstatu, svůj smysl, v tom, že odděluje, ale přitom sama je místem pokoje a překvapivé pestrosti. Socialismus udělal tragickou zkušenost s rozoráním mezí. Monokulturám se nedaří bez mezí plných havěti a houští. Někdo by mohl namítnout, že mluvím jen o mezi, která je mezi. Mez přece taky ukončuje a uzavírá. Ano, ale v tomto případě nevnímáme omezení jako ochuzení – tak jak to cítíme v případě ohraničení.
Filozofové se rádi vracejí k latině a řečtině, ale v tomto případě se můžeme vrátit až k našemu společnému sanskrtu. Kořen slova bhren, v řečtině fren, přešel i do slovanských jazyků. Znamená bránici, blánu, která odděluje dvě oblasti lidského těla. Ale právě toto místo naši předkové pokládali za sídlo ducha, mysli, citu i rozumu. Pohnutí bránice popisujeme někdy jako bušení srdce, jindy jako zvedání žaludku. Zkrátka toto oddělující je spontánním sídlem emocí i morálky. Zkušenost se zajíknutím se ze záplavy citu nebo se zastavením srdce v situaci ohrožení získala výraz v takových slovech, jako je fronis, zkušenost, znalost, nebo frontis, čelo, mysl, důmysl, ale taky péče a starost, zkrátka fronta, fronty, nebo anglické frontiers. Známá filozofická fronesis, rozumnost, tedy souvisí s bránicí, se zábranami, které si sami dobrovolně ukládáme, s vědomím mezí, které přijímáme, protože zjišťujeme, že tím neztratíme, ale paradoxně získáme. Řekové takto používali i slova sebas, frike, aidos, která znamenají něco jako posvátnou bázeň, ostych, odstup. My si dnes v této věci kupodivu nejlépe porozumíme za pomoci naprosto cizokrajného výrazu tabu. Bez tabu není sacrum. Bez zdrženlivosti není hojnost. Kdo se neumí zdržet, omezit, stane se obětí svých vlastních mánií, fanatismů. Bezmezná radost je šílenství, které připraví člověka o rozum. Takže jsme u toho: Rozum souvisí s vědomím mezí. Člověče, musíš si někde stanovit mez, kde se zastavíš, aby ses ohlédl – a respekt (latinsky re-spectum, ohlédnutí, ohled) tě zachrání.
Ale vraťme se k Tillichovi. Vedl tedy rozpolcený život na pomezí, na mnoha pomezích současně.
Na konci své autobiografické statě provádí Tillich Rückblick (ohlédnutí) v odstavci nazvaném Grenze und Begrenztheit (při tom trochu tajuplně poznamenává… „im Alter von fast fünfzig Jahren“… – že by to byla narážka na Dantovo „Kde život náš je v půli se svou poutí“?) Tady už jasně vidíme, že nemůžeme překládat Hranice a ohraničenost (ohraničení), nýbrž musíme překládat Meze a omezenost (omezení) nebo ještě přesněji Pomezí a situace na pomezí. Ve svém textu ukázal na různé možnosti lidské existence. Lidská existence je dialektická, a to v tom smyslu, že každou ze svých možností žene až ke své mezi a za ni. Stát na mnoha pomezích současně znamená zakoušet různé formy rozkolísanosti, nejistoty a vnitřního existenciálního omezení, znamená nemožnost dosáhnout toho, co ovšem též patří k lidské existenci – klidu, jistoty, pocitu naplnění.
Význam Tillichova pojmu Grenze ještě lépe vyvstane v kontextu jiných Tillichových spisů. Tam Tillich často používá pojem menschliche Grenzsituation. To už by nikdo nepřeložil jako hraniční, ale vždy jen jako mezní lidská situace. To je přece ona existencialistická mezní situace, o níž se píše v učebnicích v souvislosti s Kierkegaardem, Jaspersem, Sartrem či Camusem. Mezní situace jsou třeba nemoc, bolest, smrt, ale taky vina, úzkost či nuda. V tomto případě je ale mez, zdá se, opravdu tou krajní výspou, koncem, dnem. Ale Tillich chápe tuto mezní situaci ještě jinak. „Lidské mezní situace je dosaženo tam, kde jsou lidské možnosti zcela u konce, kde je lidská existence postavena pod nepodmíněné ohrožení. To ale není případ smrti. I když smrt může být poukazem na mezní situaci, ale nemusí být a není touto situací. To je taky důvod, proč smrt nemůže člověka vysvobodit ze zoufalství. V zoufalství zakoušený rozpor není ukončen a vyřešen spolu s ukončením lidské existence. Mezní situace, která se činí zjevnou v zoufalství, ohrožuje člověka na jiné úrovni lidské existence.“ (op. cit., str. 99) Podle Tillicha to tedy opět není zkušenost meze ve smyslu konce, nýbrž zkušenost pomezí, co člověka ohrožuje: Pomezní zkušenost, zkušenost existence na pomezí dvou (přinejmenším dvou) možností existence, ba dokonce možnosti Bytí i Nebytí. Právě nesnadnost této volby, a přitom nutnost této volby (a volbou už je i rozhodnutí zůstat nerozhodným) činí tuto zkušenost nesmírně kritickou, činí z ní zkušenost krize, tedy soudu. Člověk je zde nepodmíněně, tedy absolutně, ohrožen. Kde zakoušíme tuto situaci nepodmíněného, neuniknutelného, tam je pojata lidská mezní situace.
Ale v tuto chvíli nabízí Tillich zvláštní řešení. Neradí, jak se mezní situace zbavit, jak z ní utéct nebo jak v ní dojít útěchy. Říká: Právě naopak, člověk se musí mezní situaci radikálně vystavit. Tady nasazuje Tillich svou filozofickou i teologickou zvěst. Člověku je třeba vzít a rozbít všechny snahy o zajištění se pomocí falešných opor. A zase: Chceme-li oslovit člověka, nenabízejme mu laciné jistoty, berličky a žebříky, ale pomozme mu, aby vzal svou mezní situaci vážně, aby v ní sestoupil do hloubky, protože jedině v hloubi, hlubině je pravda, říká Tillich.
Ukázali jsme si tedy, jak filozof dovede docenit význam tohoto zvláštního místa, o němž je řeč na této konferenci – Hranice a pohraničí. Mez, pomezí je místem zvláště vhodným pro poznání, pro existenciální zkušenost, ale i místem významným ontologicky, neboť právě zde se otvírá hlubina Bvtí.
Literatura
TILLICH, Paul: Auf der Grenze. Siebenstern Taschenbuch Verlag, München und Hamburg, 1965.
TILLICH, Paul: Biblické náboženství a ontologie. Kalich, Praha, 1990.
TILLICH, Paul: Lidské tázání po nepodmíněném. 3K, Brno, 1997.
Summary
Paul Tillich (1886–1965) has written in his autobiographical work „Auf der Grenze“ (On the border), that especially this place – the border, borderland, borderline – is very useful place of knowledge. He was living „in the borderland“, „between“, between the town and country, between social classes, between reality and phantasy. He himselve was both philosopher and theologian, he belongs to German and also to American tradition of thinking. We can try to use Tillichs texts and his existencial experience as help to find and to describe our experience in the place of our existence „on the border“.
Předneseno na konferenci Hranice a pohraničí jako geopolitický, ekonomický, historický, sociokulturní a filosofický fenomén, Ostrava, 4. a 5. května 1999.
Uveřejněno ve sborníku z této konference:
Hranice a pohraničí jako geopolitický, ekonomický, historický, sociokulturní a filosofický fenomén. Ostrava: Katedra občanské výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a Katedra společenských věd Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, 1999 s. 96–99. ISBN 80-7042-154-1.