Takové úlohy mi nemůžete dávat. Na to bych potřeboval pár týdnů, než ze mě něco vypadne. A pak to bude mít spoustu stran. V dobách, kdy vládl formát CD a teprve začínaly vypalovačky, jsme si s lidmi naladěnými vyměňovali seznamy a ty stříbrné placky si půjčovali. Mé seznamy čítaly desítky položek… Jakmile nastala éra formátu MP3 s rychlostí 320 Kbs a úložné prostory našich digitálních zařízení se zvětšily natolik, že se proměnily v hudební sila, čítala má průběžně vydávaná doporučení každého půl roku několik stran. Starších i nových titulů. Kolem roku 2000 to začínalo ztrácet smysl, protože hudba se pytlačila online zdarma a snadno. I tak jsem vydával občas seznamy mých oblíbených kousků a doporučených tipů, sestavované konkrétním lidem na míru. Kolem roku 2005 ale i to začínalo ztrácet smysl. Protože se jaksi přestávalo dít něco nového… Kreativita v hudebním světě poklesla k nule. Protože jak jsme jim to kradli, jim se nevyplatilo něco vskutku nového a dobrého tvořit. A souběžně mladí kybernauti užívali hudbu docela jinak než my, dinosauři předdigitálních věků. Ničeho si nevážili, když to bylo tak snadné, a vlastně free. V podstatě to, co jim znělo v uších, neposlouchali. V roce 2010 jsem vydal poslední soupis mnou „vlastněných“ a doporučovaných nových alb. A už tak v něm toho bylo velmi málo, co jsem mohl s klidným svědomím pochválit. Co se od té doby děje, je mi v podstatě neznámé, nepochopitelné. Občas jsem se mrknul na to, za co se udělovaly ceny – a nevěřícně jsem kroutil hlavou. Když slyším, co dnes vítězí v jakýchsi soutěžích, tak bych ty, kteří to vydávají za hudbu, proklel a zatratil. A když se nějak oklikou dozvídám, co že to asi tak mladí mají ve sluchátkách nebo co si pouštějí na svých párty, tak se o mě pokoušejí mdloby. Sračky, nuda, nic, vata…
Takže já nemůžu říct, co mě ovlivnilo, protože já bych nejdřív potřeboval říct, vysvětlit, co to vlastně znamená ovlivnit… A náležitě vyložit, proč a jak jsme hudbu poslouchali my, starší generace, proč a jak jsme hudbou žili, určitou hudbou, proč jsme si ji pečlivě vybírali a se sobě podobnými sdíleli. Jak nám pomáhala žít, být, prožít sebe, jít nad sebe, růst, stávat se sebou, novým, jiným, lepším… Generační spory, subkultury, identity, existenciální stavy…
Vlastně se to v oné době, kdy já jsem zrál, ještě ani netýkalo alb, ale jednotlivých písniček. Možná singlů, kde na jedné straně byl hit a na B side nějakej trošku nudnější, méně povedenej song. Ale my jsme si tady v tom komančském marasmu nemohli kupovat ani singly, natož pak později elpíčka, protože nic vskutku dobrého tady nevycházelo. Takže Radio Luxemburg, rakouský rozhlas, Svobodná Evropa, noční lovení v éteru… Později se dalo něco nahrát na magič, pokud to bylo z aspoň trochu solidního rozhlasového zdroje – nebo holt z těch půjčovaných desek, které šly z ruky do ruky. Formát LP začal být výrazný až v druhé půli 60. let, kdy se opravdu těch 15–16 skladeb sestavovalo do promyšlených kompozic. Později i s bookletem.
Samozřejmě s klasikou to bylo jinak, tam dominovaly formáty LP odjakživa. Tak i s jazzem. Ale tyhle elpíčka člověk zase nerad půjčoval, protože když to někdo přehrál na gramofonu typu plečka, tak mu to potom praskalo a přeskakovalo.
Takže písničky, skladby, elpíčka, žánry, styly, vývojové fáze, životní etapy… to všechno podstatně souvisí. A proto se to nedá stručně vypovědět. Když zmíním jedněch deset, tak ta jiná desítka mi bude vyčítat, že jsem jí nevěrnej a co že to je ode mě za nevděk, když přece… Já mám problém sestavit si playlist na vlastní funus…, kolik toho mám…
Ale aby se neřeklo, tak namátkou: Beatles, Rolling Stones, Yardbirds, Troggs, Spencer Davis Group, Cream… Julie Driscoll + Brian Auger. Něco od Lovin´ Spoonful, ale právě jen něco, to, co nezní moc folkařsky. Sonny and Cher: I got you babe; State of independence s Donnou Summer. A jasně, ten Kolínský koncert Keith Jarretta, Garbarek, a hlavně Silent way Milese Davise. Mahlera mám dost dobře naposlouchaného. Ujíždím si na hodně abstraktním experimentálním hip hopu (Ninja Tune), drumandbassu, minimalistickým technu, mystickým trip hopu… Labužnicky si vybírám sofistikovaný kousky tzv. fúze, kombinace orientu a západního jazzu a taneční elektroniky (třeba Nguyen Le, Cheb i Sabbah, Nitin Sawhney, DJ Krush…). Na funus třeba Rekviem Zbigniewa Preisnera.