Péter Esterházy: Harmonia caelestis
ESTERHÁZY, Péter. Harmonia caelestis. Praha: Europa/Academia, 2013. 773 stran.
/dojmy z četby/
Čtu Esterházyho. Soncna rumpluje, období sucha, země vyprahlá jako pusta. To se hodí, ne? Prach zavíří ve spirále vzhůru. Vypravěč v textu poskakuje, nožkama vyhazuje. Co jen to je za tanec? Někdy jako by v tom bylo něco až židovského, blbě chasidského – tak když už jsme trapní, tak aspoň pořádně…
Jak jen to říct, k čemu připodobnit? A proč vlastně chci ten tanec pojmenovat? Ta vášeň vše fotografovat, střílet momentkou ptáky v letu. Ta obsedantní nutnost vše vtěsnat do kotců slov a pojmů a mentálních kategorií, rámů s rastrem králičího pletiva. Vždyť on si jen tak hraje. Zastavujte dítě, abyste si je mohli vymalovat na plátno – dostanete pitvorný škleb tělíčka v rakvi. Tedy pokud ho idealisticky nepřemalujete na andílka, bytost lautr fiktivní.
Ale prostě instinktivně a nutkavě potřebuju toho skotačivého maďarského pisálka a jeho opus někam zařadit, musím se s ním vypořádat. Kam ho jen šoupnu – v knihovně, v té, co si ji furt tahám v sobě a s sebou a díky níž vůbec jsem?
Takže: Co mi dává, čím mě obohatil? Zatím jasným přínosem je ta uherská perspektiva, jiné těžiště té naší Mitteleuropa, než je to, do něhož jsem instinktivně vždy centrizován – to naše malé čecháčkovství. Neškodí vidět věci odjinud, ocitnout se v jiných kulisách. Takže vyjíždíme na výlety z maďarské pusty na vše strany do toho našeho středoevropského světa. A večer se vracíme do výchozího stanoviště. Malounko posunutí, vyšinutí tím, co jsme viděli, zažili.
Nebo: S kým ho srovnám, mezi koho zařadím, od koho odliším? Jasně, slýchal jsem o něm už v osmdesátkách samou chválu, věděl jsem, jak má rád Hrabala, četl jsem nějaké ukázky z jeho próz v polské Literatura na świecie. Ale k opravdovému čtení se dostávám až teď. Kdysi jsem hodně žil beletrií. Byla to extenze života niterného. Člověk pobýval tam i tam, v sobě, i v oněch postavách, příbězích, kulisách vykouzlených umělcem. Tak to bylo i s hudbou. Člověk ji musel nasávat, aby vůbec žil, byl sám sebou. To vše podstatně souviselo s identitou. Pak v další fázi života jsem žil spíš hlavou, odbornou četbou, existenciální introverci nahradila intelektuální extroverce. Hudba to ještě kotvila. Teď se opět vracím k belle lettres a intelektem jen zdatně kontruju. Zřídla hudby bohužel vyschla. Vývoj se zastavil, žiju jen ze zásob. Nejsem zase ale až tak velký čtenář, a už vůbec ne znalec s vyhlášeným úsudkem. Ale cítím, že potřebuji scelení, návaznost, mít čeho se chytit. Proto zkouším ty velké kusy, údajně opory, nosné bloky vesmíru kultury, ducha, existence. A porovnávám je se základy, na nichž jsem ukotven.
Takže ti předlitavští, třeba Musil, Broch, abychom porovnávali aspoň v jistém smyslu srovnatelné, píšou docela jinak, ukázněně, klasicky. Jejich svět je uspořádaný a oni tíhnou k řádu, i když s ním a v něm mají problémy. Esterházy děsně šaškuje, střečkuje jak kobyla. Vlastní nástroj, totiž psaní a vyprávění, užívá docela jinak než většina těch, co byli, i současníků. Člověk si třeba zvykne, přistoupí na jeho notu a rytmus, ale po čase přichází na to, že to není jeho přirozenost a jemu vlastní styl. Můj krok, můj temperament je jiný, klidnější, spíše předlitavský, rakouský, méně uherský. Tak co třeba jiní vypravěči? Isaac Bashevis Singer, Bruno Schulz. Ano, zde by se snad jistá podobnost našla. Trochu temné, trochu bizarní, excentrické – ve smyslu spočívající spíše na okrajích než v centru. Jen tu a tam jsem měl pocit, že Esterházy pábí jako Hrabal, libuje si ve svém fabulování. Ale Hrabal je v zásadě laskavý, umírněný, cudný. Kdežto náš Maďarón hodně těká, přeskakuje hranice, divoce pobíhá sem a tam, nestaraje se valem o posluchače/čtenáře. Nabízí se srovnání s Márquezem. Ano, bizarní baroko na periferii – to by sedělo. Opulentní, hýřivé chrlení imaginace. V mysli, tak trochu šílené, se to rojí jako v úlu. Co na to, že tam Jižní Amerika, Kolumbie – a zde Uhry, Balkán a střední Evropa? Horkokrevné obojí stejně. Ale jak říkám – my v Předlitavsku jsme holt studení čumáci. Té papriky si dáváme jen špetky.
Něco málo jsem samozřejmě věděl, četl… Základní povědomí o tom, kdo je Péter Esterházy, a jak píše, mám. Přesto nepřistupuji k té bichli vědecky, nechci si dělat předběžné úsudky. Pochopil jsem, že celá velká část knihy, vlastně polovina, označená jako Kniha první, má specifickou strukturu očíslovaných odstavců či podkapitol, které se liší, jsou nespojité, i když časem v nich člověk procházející jednotu nachází. Na jedné straně je to evidentně jistá hravost, jak říkám, evokuje mi tanec, hudbu, zběsilé poskakování. Nemám z toho moc velký požitek, estétsky, literárně pro mě žádné pochutnání. Nesedli jsme si do noty. Není to vlastně vážný, závažný text. Jakési fraktálovitě se rozvíjející patvary, bující na linii, jež měla být možná nosnou narací. Člověk po nich klouže bez užitku. Text nevtahuje, spíš jen tak kolem pění. Nemůžu říct, aspoň zatím, že bych si o této knize zanechal příjemný pocit, pozitivní obrázek, že bych ji mohl s klidným svědomím doporučit ke čtení, že bych ji zařadil do kánonu evropské, středoevropské literatury. Už to i nudí, když zrychlím čtení nebo přeskočím, nic se nestane. Nemám z toho pocit, že dílo má kompozici, že každá část má vztah k celku, že každé slovo tam muselo být, že autor předem ví, oč mu jde.
Jak je to s tou postmodernou, s Esterházym tak často spojovanou? Ano, nepochybně jde místy o zcela zřetelné a prvoplánově postmoderní psaní. Nebere vážně ani sám sebe, záhy shodí i to dobré, co náhodou napsal. Přeskakování, střídání, nahodilost, vybočování z řádů… Ale tato hravost, nevážnost, ironie tak nadužívaná, až ztrácí esprit, je zde natolik zbujelá, že ztrácí někdejší pel postmoderní novosti, jaký jsme zakoušeli třeba u Umberta Eca. Čeho je moc, toho je příliš. Navíc opakovaný vtip přestává být vtipem. Přece jen už jsme po těch 30–40 letech trochu dál, starší a unavenější.
Že by jako dekonstrukce, jo? Ano, je to dekonstruované, rozsekané do fragmentů a pak tu hrubozrnnou fašírku cpe do střívek těch číslovaných kapitolek, tlustých i tenkých, delších i kratších. V řezu vynikne tu a tam pozoruhodný kousek mozaiky. Ale proč? Co bylo cílem, smyslem? K čemu to vůbec má držet pohromadě? Fantaskno? Rej imaginace? Ohňostroj rozprsklých jiskérek? Blyští se to, to ano. Maďarské dějiny, lokální kuchyně, Haydn, uherská šlechta a rakouští dvořané, rodinné historky, občas flash do současnosti, ale jinak čelem vzad. Motiv otce, tatínka a zamlčování vlastního příjmení, rodového jména Esterházy – to je snad jediné kontinuum, které prochází, spíš obsedantně než logicky. Nic tu nepůsobí dojmem, že to tak muselo být. Kdyby to pan spisovatel přežvejkal jinak, třeba stokrát jinak, bylo by to stejné, nic by se nezměnilo. Nu ano, pan spisovatel má dar chrlení, valí se to z něho, a čím víc mluví a mele, tím víc mu toho slina přináší na jazyk. Je to fajn, co všechno ví, pamatuje, co posbíral podle cest. Možná kdyby psal paměti nebo místní pověsti, kuchařku či esej o smyslu maďarských dějin, k něčemu by to i mohlo být. Ale takto? Vše dohromady a nic uceleného… Nevím. Zatím nevím… Můžu to otevřít kdekoli – a bude to stejné. Můžu kdeco vynechat – a nic se nestane.
Že by jako Joyce? Gesamkunstwerk? Všeobsáhlý opus? No tak dobrá – exhibuje jisté znalosti, jazykovou virtuozitu při střídání nářečí a slangů, naskakují mu konotace a aluze z celé šíře kultury, vědy, filosofie. Ale Joyce to bral vážně, bral vážně sebe sama, úkol spisovatele a intelektuála. Esterházy zatím jen trojčí. Chudák překladatel – ten se musel něco natrápit! Protože ten to musel vzít vážně.
Že by pohádkářství? Jako angličtí pohádkáři? Ti se taky dvakrát nezdržovali logikou a smyslem. Alenka, Medvídek Pú, Žabák…Nonsens… Ono to má nějakou poetiku, ale cílevědomost sotva. Tady u Esterházyho ostatně ani té poetiky moc nevidět.
Patchwork? Ne, patchwork je oku lahodící. Tohle je na šrot. Juxtapozice? To by tam musel být nějaký dešifrovatelný kód.
Zkrátka zatím mi z toho nekouká žádné poselství, moralitka, natož pak moudro. A vlastně ani ta postmoderna.
Já, když se řekne harmonia caelestis, tak slyším Hildegardu z Bingenu, andělské hlasy jejích jeptišek, s květy v rozpuštěných vlasech, jak se pnou do nebeských výšek. Tedy taky nevím, v čem slyšela tu harmonii – podle mě je to pořád jen nahoru a dolů a odnikud nikam. Ale zní to božsky, bezesporu. Hrabě Esterházy mi zatím nic harmonického nesestavil, nezní to ladně a k nebesům nic neukazuje.
To i surrealismus měl víc smyslu. I dada má svou logiku, anarchistickou. Automatické psaní má svůj řád, podvědomý. Zde však nic z toho. Lautréamont, že by? Pokud si vzpomínám (a že jsem ho kdysi četl!), bizarní imaginace urvané ze řetězu. Místy tedy možná ano. Halucinogeny.
Vlastně pořád neguju. Říkám, co to není, co zde nenacházím… Ale opravdu nemám co pozitivního říct.
Že by drogy, psychedelie? V každičké fazetě další vesmír. Freejazz. Takovej Ornette Coleman v šedesátkách. Mně to spíš připomíná slovní salát, jak jsem ho slýchal v blázinci, když jsem tam chodil páchat skutky milosrdenství. Totální ztráta smyslu, smyslu pro smysl, citu pro smysl. Zrušení všech os, souřadnic, koordinát. Totální dekonstrukce. Nikde žádný logos. A jako by nestačil fragmentarizovaný svět. On ty kousky ještě tluče v hmoždíři. Proč? Aby nebyl podezírán, že snad chce ty střepy lepit k sobě, nebo že snad doufá, že z odstupu mnoha set stran se z nich, v nich začne zračit jakási sémanticky kompaktní struktura?
Za Joycovými hříčkami s imaginací a jazykem vidím pořád intelektuální noblesu, humanistickou důstojnost, byť třeba někdy ironicky karikovanou. Protože ta hra i ta ironie se dějí ve jménu nějakého cíle, vyšších ambicí. U Esterházyho nevidím za tím vším žádný program, žádný vážný zájem. Zůstává jen prázdné šaškování.
To není radost z psaní, hýřivé potřeby kreativního ducha. Toto je blábol blázna, pseudoracionální poloartikulované výtrysky choré mysli. Někdo má prostě slast z vyprávění, třeba se rád poslouchá, zálibně si po sobě čte pečlivě vysoustružené věty, umně sestavené zápletky. Esterházy chrlí, jemu se v hlavě rojí nekoordinované shluky slov, smyčky narativních linek, zpřetrhané a chaoticky navazované se fraktálovitě, obsedantně vrší, bez logiky, smyslu, ale z nutkavé potřeby mozku zaseknutého v samopohybu. Zde není potřeba exhibovat své umění, zde je potřeba zaplavovat prostor, popsat stránky do posledního místečka.
Není tu plán, není tu kostra, jež by se měla postupně obalovat masem. Vršená slovní makulatura nevyplňuje předem připravené kastličky, ale jen se skládá do stohů a bortících se komínků. Přitom materiálu je tu požehnaně, z toho by se dalo vybudovat několik výpravných románů, řada hlubokomyslných esejů a naučných pojednání.
Máte pocit, že se opakuju, že říkám stokrát totéž, jen jinak? Tak si představte, že přesně tohle je obsaženo na prvních 378 stranách! Podtitul Knihy první zní Číslované věty z dějin rodu Esterházyů. Číslované jsou odstavce (údajné věty), k tomu přistupují i jiné umanutosti, jako různé typografické hříčky v podobě větším písmem udělaných závorek, teček apod. Jako že to má vypadat jako záměr? Jako že je to zakódováno? Obávám se, že je to jen další důkaz nesmyslu a zbytečnosti celého tohoto literátského podniku.
Pak začíná Kniha druhá. V Obsahu na začátku je avizovaná podtitulem Lidský stav polospánku a masa. Na skutečném začátku Knihy druhé je ale napsáno Vyznání jednoho rodu Esterházyů a v dalším podtitulu je řečeno, že jde o románový životopis. Už to je jasný důkaz konfúze.
Skutečně se mění styl. Fragmenty textů jsou výrazně delší, sémanticky konzistentnější, s delšími souvislými fabulačnímu úseky.
Vypadá to, že i tato druhá část je upředena zejména z minulosti, z nějakých vláken, nitek genealogických příběhů z bohaté historie nejen rozvětveného rodu Esterházyů, ale vůbec rodů a lidí celého tohoto prostoru Mitteleuropa, kde přece vše je tak propleteno, že všichni jsou nakonec nějak spříznění a osudem svedeni do souvislostí. Asi by se dalo říct, že hlavním „tématem“, „obsahem“ tohoto opusu, této ságy je bizarní pitoreskní freska zachycující svět střední Evropy jako strukturu detailů a fragmentů vzájemně souvisejících i nesouvisejících, a přesto, a právě proto tvořících onen historický fenomén, který možná existoval, možná neexistoval, možná ani neměl nikdy existovat, ale přesto nějak byl a z určitého úhlu pohledu se jeví jako cosi existujícího a hodného zapamatování a připomínání, fenoménu, který nás tíží a trápí, a to i tehdy, a možná právě proto, že mnohým je úplně fuk a žijí si, jako by se tu nikdy nic nebylo stalo.
Docela zajímavá je pasáž 15 na straně 395:
I já jsem na tom stejně jako každý jiný, kdo studuje svůj rodokmen, zjišťuji, jak málo toho o předcích vím. Ale o těch toho vždycky víme jen málo, jen tolik, málo, se o nich ví, nezávisle na rodu a na dokumentaci; každému se vždycky podaří odhalit jen tolik, že náš dědeček byl přísný a vážný pán s kozí bradkou, mravný, což dokazuje jeho sedm dětí.
A je nutno vzít v úvahu ještě něco… to přece nejde, v klidu na minulost vzpomínat, brouzdat se v ní, věcněji zvažovat. Ne, přítomnost je vždycky agresivní… a do kalných vod dávno již minulých dob se noří výhradně proto, aby si vylovila pouze to, co potřebuje k tomu, aby po doplnění své nynější formy vyhlížela ještě lépe. Je dost možné, že si svou minulost ani tak nepřipomínám, jako spíše požírám, já – který jsem takový, jaký jsem teď – sám sebe vyvlastňuji.
Existovat znamená vyrobit si minulost. (Dědečkovo rčení.)
Že by nějaký klíček? Že by šifra k dekódování celku jako postmoderního vyrovnávání se s dějinami, zejména s těmi, z nichž naše moderna povstala?
Mimochodem – v celé Knize první se všechno točilo kolem postavy nějakého pomyslného otce, postavy zřejmě většinou fiktivní, protože je evidentně jako otec popisováno vícero figur a osudů. Ale otec jako figura ryze literární drží snad ty rozsypané fragmenty jakž takž symbolicky, jen tak hravě pohromadě.
V Knize druhé se častěji mluví o dědečkovi. Otec znovu začne dominovat až později, ale to už nabývá kontur docela reálných, historicky docela přesně ukotvitelných.
V čem spočívá literatura jakožto umění, jako umělecký žánr a počin? Až už je to cokoliv, tak právě to já v této knize nevidím. Ani jazyk, ani styl. Ani dějové konstrukce. Žádné zamyšlení či moralizování. Žádný analytický ponor do hlubin. Poukazy k čemusi nad nebo za. Nic z toho. Jen vyprávění. Ale sama fabulace, samo psaní ještě není literaturou, estetickým aktem, uměním. Ano, Esterházyho jazyk a styl je svérázný, svědčí o nějaké artificiální artikulaci, řekl bych ale spíš exhibici. On jen předstírá jisté mistrovství, řemeslnou zručnost, jen imituje hravou lehkost psaní. To je to, co třeba Joyce dělal se skutečným umem a intelektuální noblesou. Mně ta Esterházyho zdánlivá odlehčenost evokovala křepčení, tanec, avšak hodně nekoordinovaný, nevázaný, bez ladu a skladu. To ovšem právě není umění, literatura v estetickém smyslu. Já v tom zkrátka nikde nevidím ani umění, ale ani žádnou moudrost, nějaké to povznášející, povznesené kázání, budující poučování, jímž nás mudrci a literáti obdarovávají.
Proč musí být to, co zde předvedl, s takovou manickou, magickou úporností opakováno na více než sedmi stech stranách? To stačilo klidně na sedmdesáti, možná i sedmi. Vypadá to jako orientální arabeska, jen ornamentální, nefigurální dekorace, pouhé parergon mající v umění soustřeďovat pozornost na skutečné dílo, ergon, na jeho srdce. Stává se, že dekorace zbují, parergon, tedy rám nebo draperie, překryje obraz či sochu, pozornost vlastně odvede jinam či rozptýlí. Jenomže já tady žádné srdce, žádný střed, žádné dílo pořád nevidím. Jen ty arabesky. Že by neblahý vliv Turecka, Balkánu, islámského umění na Uhry, na Esterházyho?
No tak dobrá – jediná zdánlivě smysluplná linie se tu rýsuje: Reflexe 20. století, zejména toho, co postihlo samotného Pétera Esterházyho, totiž komunistický převrat. Ale to až v této Druhé knize, a pomalu, avšak stále intenzivněji. Jako by nestačilo, že Uhry spolu s Rakouskem prohrály první světovou válku – a tak trochu i tu druhou, byť už značně okleštěné. Teď ještě ta komunistická pohroma! Nadto vyfutrovaná Rusáky, sovětskými tanky a poradci. Esterházy to smutně konstatuje: Byli jsme svědky, jak se hroutí tisíciletá historie. Že by právě toto bylo to, oč mu šlo?
Poněkud delší fragmenty této Knihy druhé se číst docela dají. Ale stejně jako u Knihy první si říkám, a proč bych to celé měl dál číst, když to bude pořád stejné? Nedává mi to žádný smysl, nemám z toho takřka žádný požitek. Co jsem nad touto knihou, s touto knihou zažít, prožít mohl, to už jsem zažil, prožil – totiž ono povědomí o svébytné perspektivě Evropy nahlížené z Uher, z jejich tisícileté tradice. Ano, vzal jsem si z toho onu tragiku i komiku i groteskno, ujištění, že starý a významný rod Esterházyů si tím vším prošel až do dneška a že zejména ta poslední fáze, komunistické řádění, byla zvlášť tragická a komická a groteskní, uvážíme-li, že se tak dělo právě dějinami obtěžkaným Esterházyům.
Tak ještě jednou – Jak je to s tou podobností s Hrabalem? Že by tato druhá část nadměrného svazku byla svou zjevně narativnější složkou hrabalovštější? Nemyslím. Ano, Hrabal je taky vypravěč historek, ale většinou ne těch, co sám zažil, spíš těch, co někde zaslechl. Ale Hrabal je vypráví laskavě, s požitkem někoho, kdo baví pivní kumpány u stolu v hospodě. Jasně že si ty fabule taky dost domýšlí, ale vždy tak, aby byly v podstatě hezké. Nechci, aby to znělo, jako že Hrabal je kýčař, ale Hrabal je vždycky laskavý, ne lacině, za každou cenu – to by byl právě ten kýč, ale v podstatě harmonicky, zacykleně, taoisticky. To Péter Esterházy vypráví historky, jež se asi tak nějak staly, on je sice dekonstruuje, ale je to pořád skutečná historie. Neužívá své vypravěčství jako Hrabal, nebo Isaac Bashevis Singer nebo Bruno Schulz a jiní podobní. On ty své historky chrlí, jako by je jako seno fukarem tlustou rourou vrhal do obří stodoly. Bez vypravěčské rozkoše, bez té jiskry v oku šprýmovného baviče. On chrlí, snad že ani jinak nemůže, než to všechno, všecinko ze sebe vyblije. a že toho v sobě měl, že se toho v nich za těch tisíc let nastřádalo!
I když jsou tedy nyní fragmenty delší a někdy se docela dají číst, není to jako Hrabal, jak už jsem řekl, a to z docela zásadních důvodů. A rozhodně to není jako Joyce, k tomu to má ještě dál. I když Joyce si někdy dovolí pár takových vyprávěnek, ale to jen aby nevyšel ze cviku, aby dokázal, že i toto umí. Esterházy ale neumí nic než toto.
Zprvu jsem měl dojem, že v té záplavě historizujících vyprávění postrádám zmínky o nacistickém režimu v Maďarsku, o spolupráci s Německem za války. A už je to tady, zhruba od strany 570 toho přibývá. Nejsou to moc veselé historky. Pan spisovatel teď moc nežertuje, jen suše referuje. Tyto pasáže z konce války jsou jak štábní deník, žádné vyprávění, jen výčet událostí, dokonce v jakési posloupnosti. A dokonce občas v ich-formě. Přitom osobou toho zapisovatele nebo člověka podávajícího tato svědectví nemůže být sám spisovatel – ten se narodil až pět let po válce.
A pak – až tak kolem strany 600 – se posouváme do padesátých let. Už jsou u moci komunisti. Stará šlechtická rodina Esterházyů prožívá krušné časy. Kolektivizace zemědělství, zabavování majetků, nucená přesídlování. „Nejsme chudí. Ale žijeme v chudobě.“ Konstatuje tatínek. Kupodivu najednou pan spisovatel píše docela srozumitelně. Kupodivu se to najednou docela dá číst. A samozřejmě mi to najednou připadá nějaké bližší, protože jsem se spisovatelem stejný ročník, protože takové věci jsme tu my zažívali taky. Dokonce mi to několikrát vyvolalo vzpomínky na věci, události, o kterých jsem už ani nevěděl, že si je ještě vůbec pamatuju. Z osobních rodinných dějů, i z těch obecných, celospolečenských. A – probůh! – mě to občas pudí z těchto zasutých obrazů vynořujících se náhle ze zapomnění stavět nějaké konstrukce vlastních vyprávění s domněle vzdělávacím potenciálem. Musím v sobě potlačit potřebu začít to zapisovat! Nechci, kurva, skončit jako užvaněnej Esterházy.
Dobrá, posledních sto, sto padesát stran by se dalo docela s užitkem a požitkem číst jako nějakou memorii oněch časů, s nimiž i mě osobně a nás jako Čechy pojí obdobné zkušenosti. Ale ušetřil jsem vám čas a práci. Nemusíte – dočetl jsem to za vás. 773 stran! Zbytečně. Promarněná příležitost.
Chudák překladatel. Činil se, seč mohl, nadlidský výkon. Ale nadarmo.
vš, září–říjen 2020