V čase poznamenaném karanténou – a bez foťáku. Jasně, všichni Češi teď jedou do Prahy, do Českého Krumlova, Kutné Hory… a nemůžou si to vynachválit A bez foťáku? No, částečně holá nutnost (je těžký a objemný), a částečně výzva… Všichni Češi zběsile fotí. Co jim jiného zbývá – když mají mobile. Já si to píšu… Co mi jiného zbývá, když z té děravé hlavy všechno hned vypadává.
Negrelliho viadukt. Nádhera, super! Ten si musím jednou projít zblízka. Ohromné, že se tyhle věci znovu dostanou do stavu, jaký měly před více než sto lety – a slouží jak původnímu účelu, tak spoustě nových příležitostí.
Státní opera. Tak tohle není nic pro mě. Klasická německá sračka, postromantický historizující velekýč. Asi je dobře, že jsme to důkladně opravili, třeba jen proto, abychom dokázali, že Češi dovedou totéž, co Němci, nebo že i dnes pořád ještě najdeme pár lidí, kteří umí to, co před sto lety běžně uměla spousta šikovných řemeslníků. Asi to bylo nutné, když už jsme s tou naší Mitteleuropa opět součástí západní kultury a civilizace. Musíme se ukázat, že jsme standardní vyspělou a už i poměrně bohatou zemí. Ale tyhle baráky mě nikdy nebraly, nikdy jsem nezatoužil ani po Národním divadle.
Jo, Národní muzeum, to je jiný kafe! Tak na tebe jsem se těšil. Mlsně jsem okukoval kupoli a ramena, jak se ta budova loni postupně svlékala z lešení. Těšil jsem se, že hned na podzim si tam musím zajít. Pak z toho nějak sešlo, protože byly jakési problémy, pouštěli tam jen občas a jen po malých skupinkách – no a na jaře spadla klec… Takže až teď. Vlastně si uvědomuji, jak je ta budova důstojná ve své monumentálnosti. I když je taky ze stejné doby jako jiné monumentální a okázalé baráky. Je mnohem racionálnější, střízlivější. A ta kašna, jak je krásná, kupodivu působí minimalisticky, ne bombasticky, jak by mohla. Ani nevím, jestli jsem ji kdy viděl v provozu, tedy v toku. Vkusně řešený památník Jana Palacha a Jana Zajíce umístěný do chodníku, do dlažby. Nenápadný, ale o to silněji působící.
Mám ještě chvilku času, tak obcházím kolem. Okolí muzea – trávníky, záhony, parky – působí velmi úpravně, skoro bych řekl až jako v Monte Carlu, jako v botanické zahradě, akorát že vkusně, střízlivě, rozumně, ne tak pitoreskně. Jímá mě z toho hluboké uspokojení, že jsme konečně zase tam, kde jsme chtěli a měli být. Je to nakonec dobře, že se to s těmi Němci takhle vyřešilo. Můžeme se normálně stýkat, jako rovný s rovným, ale každý si bydlí ve svém. Kdyby bylo po jejich – už bychom tu nebyli: Češi, čeština, česká kultura, dějiny. Palackého idea konečně došla naplnění. Hlavní linie naší dějinné existence – stýkání a potýkání s Němci – zdárně vplynula do samostatného státu. Asi by měli radost všichni ti velikáni vepsaní zlatým písmem do fasády. Teď už i ta hořkost a animozita vyprchala, z nacionalismů zbyla jen zdravá hrdost a místo soupeření soutěživost. Prokop Diviš z Louky u Znojma, farář přímětický, je zlatým písmem vepsán mezi jmény našich velikánů!
Stopy po střelách z ruských kulometů jsou na sloupech muzea sice zrestaurované, ale tak, aby byly pořád patrné – tomu, kdo ví. Tomu, kdo neví, to hlásá dole nápis na velké bronzové tabuli – že rozstřílené průčelí Národního muzea se stalo symbolem pokoření Pražského jara. Působivé. Důležité! Protože Němci už dali pokoj. Ale ruský imperialismus kope jak zdechající kobyla.
Jak tak hledím na ty záhony a trávníky, něco mi podprahově říká, že to není jen tak. Tlumená zeleň, žádná eurotráva, žádné rádoby rozkvetlé eurorefýže. Jdu blíž, a vskutku, všude tu jsou drobné cedulky nenápadně hlásající, že to, co zde vidíte, velevážení, jinde neuvidíte, neboť to není trávník, anóbrž botanický kabinet! Už od časné renesance šlechticové dováželi a na svých panstvích vysazovali kdejaké cizokrajné rostliny a dřeviny. Avšak uvědomělí šlechtici a měšťané už od počátku národního obrození proměňovali se ve vlastenecké botaniky a přiváželi na svá panství a do svých zahrad květenu z českých polí, luhů a hájů. Zde tedy jsou záhony citlivě a promyšleně komponované do vlasteneckých souborů – tu české trvalky, tamo česká louka, onde květena okrasná i traviny stepní. Vše důmyslně skloubeno a opatřeno vysvětlujícími tabulkami, a ještě ke všemi vtipnými výzvami, aby obecenstvo trávníků šetřilo, na ně nevstupovalo ani nemočilo. Celkově mě to velmi dojalo – zejména to, s jakou láskou a péčí, a hlavně promyšleností jdoucí nad rámec běžných standardů, to vše bylo krásně provedeno.
No a pak, ano, ta nešťastná magistrála, kolony aut, čumáky nalepené na zadky, ploužící se a svištící přímo pod národním svatostánkem. A přitom to byl a je tak důležitý prostor! Bohužel, tehdy se tak asi uvažovalo všude – auta mají mít přednost, je to moderní doprava, pokrok nezastavíte. Tohle zhyzdilo většinu měst všude ve světě. Ale v některých kulturních zemích už na to přišli, že je potřeba preferování aut rázně utnout – a nečekat, až se najde nějaké ideální řešení. Ono se totiž jakési řešení časem ustaví samo, pokaždé trošku jiné, ale rozhodně lepší než tohle chorobné separování se do symbolických děloh plechových fetišů. (Nechci se chlubit. JP zase řekne, že jsem chytrej jak rádyjo, ale já si nemůžu pomoct, jednak jsem, že ano, a jednak holt musím poučovat, abych vás spasil… Zkrátka přišel jsem na to sám, a už kdysi dávno: že nemá smysl dál pokračovat v takzvaných investicích do infastruktury, betonování a asfaltování dalších koryt pro automobilisty, protože čím víc jich uděláme, tím víc oni budou jezdit, a tím víc budou nespokojení, že těch autodráh mají málo. Když utneme příval peněz, betonové a asfaltové plochy se fatálně přeplní a postupně zchátrají – a lidi pomalu přijdou na to, že život v autě je horší než mimo ně, že přepravovat se dá i jinak, nebo že bydlení a práci je nutno promýšlet s ohledem na blízkost. Zkrátka, že ta filosofie „čím víc, tím líp“ je chybně kalkulovaná, neboť se empiricky přesvědčujeme, že je tomu naopak. Jako vždycky, když na něco přijdu, přijdu taky záhy na to, že na to už přišel někdo jiný, a to dokonce už před drahnými věky. Jistý Jevons – Jevonsovo pravidlo, princip, paradox, efekt: Úspornější parní stroje nevedou k úspoře uhlí, naopak k jeho větší spotřebě; úspornější svítidla působí, že se víc svítí, a tím víc elektřiny spálí. Říkám jim to už roky, těm chytrým hlavám tady u nás ve vedení města: už žádné silnice, parkoviště, parkovací domy, podpořte naopak chodce, veřejná prostranství, sdílené prostory. Marné volání…) Hledím ze zábradlí na ono šňůrou blbých aut přeťaté životodárné propojení symbolů a významů mezi muzeem, Václavem a celým náměstím a nevidím jiné řešení, než pomalu a dál a víc promíchávat auta s chodci tak, aby automobilisté pochopili, že tudy to vůbec nemá smysl a raději jeli jinudy, nebo nejeli vůbec. Jan Gehl to pražským radním taky poradil. Já bych jim to řekl zadarmo, nemuseli najímat prestižního kodaňského urbanistu.
Národní muzeum mě zcela uchvátilo a nabudilo správným vlasteneckým nadšením. Ne nacionalismem, ale tou zdravou hrdostí. Zajisté to tak mají i jinde, všude – Němci, Rakušáci, Maďaři… A je to tak správné. Já jim to přeji. Nepovyšujme se jedni nad druhé, nepotřebujeme spolu soupeřit. Mýty a svatostánky potřebujeme kvůli sobě samým. Ovšemže z hlediska přísné historie a politiky je to falešné, pokleslé, snad kýčovité, ale duch si toho žádá, naše duše už je holt taková, že potřebuje ty legendy a svaté. A Národní muzeum je sekulární chrám tohoto našeho civil religion. Panteon vybudovaný zcela vědomě v onom pohanském duchu, v jakém si ho zřídili staří Římané. V závěru 19. století už bylo jednak zřejmé, že národní obrození bylo úspěšné, a jednak bylo současně jasné, že k větší emancipaci podobné rakousko-uherskému vyrovnání nedojde. Takže se češství aspoň demonstrativně vypínalo do výše, aby aspoň symbolicky triumfovalo nad místním německým živlem. Bylo to pochopitelné, logické. A překvapivě, aniž bychom si to stačili nějak závažně uvědomit, se všechny ty naše národní sny splnily v současné republice. Tak už máme, co jsme chtěli! Monoliticky národní, etnicky v podstatě vyčištěný stát. Národovectví už se ovšem nenosí, fangle vytahují jen mašíblového z politického bizáru. Ale jistá míra zdravého vlastenectví není patologická. A to zde cítím a posiluji si náramně.
Celkově mě muzeum opravdu dojalo. Jednak jako budova, tou opravou vyvstaly všechny její ideové, myšlenkové obsahy. A jednak tou láskou a péčí, s níž všechno bylo opravdu až nábožně důkladně provedeno. Kochám se detaily – kování oken; olivrejovaní staří pánové, kteří obsluhují výtahy s důstojností vpravdě šlechtickou; popisky, nápisy, v expozicích i na záchodcích, jsou skutečně vstřícné vůči publiku; nově dokomponované prvky a zařízení jsou citlivě vřazené do souvislostí s celkem. To není jednoduše jen muzeum, skladiště starožitností a místo, kam taháme školní mládež, abychom ji poučili, zatímco ta protahuje ksichty a vyvrací oči v sloup. Asi je to tím, že jsme léta slýchali a vídali, proč a jak se právě tohle muzeum právě takto náročně opravuje, že je nyní vnímáme se zvýšenou pozorností. A je to dobře. Myslím, že by to fakt měli lidi právě teď vidět. Jsem v pokušení říct, že bych je sem nahnal, všecky…
O expozice mi tentokrát až tak nešlo, ale některé jsem aspoň zběžně prošel. A opět jsem byl velice spokojen. Lepší, než jsem čekal. Vidím za tím spoustu nejen práce, ale taky promýšlení, moudrosti. Líbí se mi, že kompozice je celkově spíš konzervativní, žádná extra moderna, nic hightech, žádné scifi, nepodbízejí se rozptýleným kybernautům.
Prošel jsem i podzemní chodbou do druhé budovy, bývalého Federálního shromáždění. Tam jsem byl už dřív na nějakých výstavách, takže o tuto budovu mi až tak nešlo. Od podzemního průchodu jsem taky nic nečekal, věděl jsem, že tam je údajně nějaká expozice. Ale po prvních pár metrech jsem zvolnil krok, protože to nešlo pominout, dokonce mě to zastavovalo. To byl šok. Nikdy bych nevěřil, že nějaká videoprojekce může být tak silná. A opět – bylo to tak moudře rozvážné, nic bombastického, vše jen cudně naznačeno. Jistěže balancujeme na hraně politické mytologie a ideologického kýče, ale jinak to nejde, zásadní události se ukládají do kolektivní zkušenosti kondenzované do symbolů a historek. A zde byly ty velké, řekněme „světodějné“ události odehrávající se na Václavském náměstí, jež se nám vtělily do silných obrazů a symbolů, propojené se zdánlivě sekulární, banální historií proměn fasád domů, velké a malé dějiny koncentrované do jednoho místa a nahlížené jaksi zespodu, z temného podzemí, interpretované záblesky světla vedoucími nás dál, do přítomnosti a budoucnosti. Já, starý cynik a skeptik, jsem ustrnul. Ti, kdo tu videoexpozici vytvořili, to učinili nejen lépe, než bych čekal, ale dokonce lépe, než kdybych jim radil 😉
Takto povzneseně naladěn jsem se šel uvelebit do nějaké věhlasné kavárny. Měl jsem jich v plánu víc, než by se dalo stihnout. Vždycky si připravím sérii nějakých podniků, kde chci vnímat buď tu historii, nebo naopak současný design a atmosféru danou specifickou klientelou. Některé byly zavřené – zkrachovaly nebo se rekonstruují. Do jiných jsem jen nakouknul a znechuceně ucouvnul zpět. Ale tahle mě přece jen přiměla k zamyšlení:
Café Louvre. Jak to, že jsem si této kavárny nikdy nevšimnul, ač jsem tudy tisíckrát procházel? Asi je to tím, že je v patře, fasády domů jsou natolik členité a zhyzděné všelijakými nápisy a reklamami, že člověk instinktivně odvrací zrak. Sedím u okna a hledím na Národní (Ferdinandovu) třídu. A čtu si znovu v prospektu, který jsem si prozíravě sestavil. A propadám se do časů, kdy tu poposedával Kafka s Brodem, němečtí filosofové, čeští malíři, literáti obou jazyků. Nechápu to – je to docela normální kavárna, prostory nepůsobí nijak velké. Jak se sem tolika duchů vešlo?! Příjemně mě překvapil dnešní cvrkot. Klientela samozřejmě ryze česká, žádní turisti, žádní cizinci. Několik hloučků rádoby svátečně oděných slaví zřejmě nějaké promoce či narozeniny. (Bože, ti Češi se neumějí oblékat, a nejhorší jsou, když si myslí, že se pěkně oblékli.) Jinak docela obyčejní lidé, kteří přišli něco zhltnout, s někým si dát schůzku. Kupodivu se nemusím ostýchat do takového údajně nóbl podniku vejít. Všichni jsou tu jako já – špatně oblečení, špatně vypadající. Cítím se tu jako doma. Dokonce mi udělali turka! A nijak se nedivili (stačí na mě pohlédnout) a nedělali drahoty. Už půl roku sem chodí jen čecháčci. Sleduju velkokavárenský provoz, číšníci kmitají, jak za první republiky, jak za Rakouska. A jistě se hodně naběhají, protože hosté se tu rychle střídají. Jasně, je poledne. Tohle není místo a chvíle pro dlouhé vysedávání a vášnivé diskuse u stolu. Takže se tudy po kávě a obřím a opravdu dobrém čokoládovém dortu ještě protáhnu, abych viděl ty kouty a salonky, a táhnu dál.
Na ulicích je fakt vidět jen tak třetina lidí oproti tomu, na co jsme byli desetiletí zvyklí. Podle řeči jsou to většinou Češi. Chovají se cudně. Nikde žádné halekání cizáků. (Ovšemže, Češi v cizině jsou taky hlučnější než doma.) Klid. Nelinou se závany smradů z přepalovaných hranolků a klobás, dokonce i ty ostudně zprofanované trdelníky jsem viděl na jen asi dvou místech. Mířím do Tančícího domu – a hele: v kavárně Slavia jsou volné stolečky, dokonce u okna! Jsem v silném pokušení. Ale co bych si tam proboha dal? Dalšího turka? – to by mě kleplo, a další zákusek už do sebe asi dneska nedostanu.
Tančící dům. Byla příležitost dostat se i do veřejnosti nepřístupných částí domu. Měl jsem štěstí na architektku, která to zasvěceně komentovala. Když ale viděla, že nejsem úplný laik, přidala další historky z natáčení, tedy z budování. Bylo to zajímavé. Ovšem spíš pro někoho, koho zajímají technické detaily. Pohled ze střechy – na jedné straně na bývalý Havlův byt, na ostatní strany na nevšední panoramata Prahy.
Do Grand Café Orient jsem původně jít nechtěl, ale když už jdu kolem a vidím, jak jsou všude volné stolečky, říkám si, že ten čtveratý kubistický věneček bych ještě měl do sebe natlačit. Kavárnu jsem znal, ale neznal jsem ji takto poloprázdnou. U sousedního stolu skupina Čechů si vypráví, že bydlí v hotelu Don Giovanni za tisíc korun na noc. Neuvěřitelné! Levněji než někde na venkově. Něco na tom je – Čechy Čechům… V této velkokavárně ovšem vidím všechno opačně než v Louvru. Číšníci okolkují kolem barpultu, překládají skleničky a hostů si valně nevšímají. Že já jsem pro ně neviditelný, mě nepřekvapuje, na to jsem zvyklý. Takhle jsme znali personál pražských podniků – oprsklí, okázale znudění, profesně totálně vyhaslí, s lhostejně povýšenou rutinou šidí a okrádají hosty, avšak už beze vší radosti, protože zřejmě to, co jim přináší skutečné peníze, jsou nějaké docela jiné kšefty, které provozují v jakýchsi paralelních ekonomických sítích. Dvakrát jsem musel urgovat svého turka a svůj kubistický věneček. Věneček, zcela tuctové chuti, jsem vsoukal. Výmluvně se k nim točím zády.
Na Staroměstském náměstí zdáli vidím místa u stolečků prázdná. Nejdu tam, protože je mi blujno z toho pohanského falického sloupu, který si tam vzpurně někteří přiblblí katolíci postavili. Bóže můj, to je přece tak nepřípadné, dnes ještě… Mariánský kult je zhovadilost, každý soudný křesťan musí vidět tu sublimovanou Dianu Efeskou. Kdysi možná… ale dnes? I jako trucpodnik je to prostě rána vypálená do vlastní branky. Barokní sloupy triumfálně erektované v centrech měst demonstrovaly ponížení reformační opozice, znásilnění svědomí obyvatel. Fajn, možná bychom je tam z piety a jakési historické korektnosti měli nechat dál trčet. Ale stavět něco takového dnes, a znovu??? Podle mě měli slušní katolíci mnohem hlasitěji protestovat.
Když to totiž porovnávám s tím, co hlásá celou svou existencí a svými promyšlenými kompozicemi Národní muzeum, tak vidím ostudnost a hloupost tohoto gesta. Možná sami iniciátoři až tak dalece neuvažovali, ale jistě jsou tu hrstky ultrakonzervativních hyperkatolíků, kterým to nesmírně konvenuje, a proto to fedrovali. Jim totiž jde zcela vědomě a programově o onu údajnou univerzalitu, totiž o jakési povznesení se k pomyslným absolutním horizontům, čili jde jim o popření dějin, lokálních národů a kultur, tedy popření míst a časů, protože se bojí relativizace, partikularit, bojí se konkrétního. Jasně že jim mimořádně vyhovovalo to místo, v podstatě toho přiblbého sochaře a jeho fixní ideu jen využili. To je facka, to je vystrčená holá prdel vůči místu popravy 27 českých pánů, vůči Rokycanovu Týnskému chrámu s husitským kalichem na průčelí, a jasně že vůči Husovi, ten je sere nejvíc, to je zcela otevřené vyhlášení opozice vůči všemu liberálnímu a emancipujícímu se. Oni nemají rádi tuto zemi, tento lid. Nenávidí ty, kdo chtějí být dospělí a samostatní. Pokud jde o mě, rád se přidám, a půjdeme ten jejich vztyčený prostředníček pěkně přerazit.
Kampus Hybernská, kavárna Hlína. Typické místo, kam se hipsteři slétají jak můry k lampě. Čím to ale je? Vždyť tu není nic „cool“ nebo „in“? Co dělá to módní místo módním místem? V čem spočívá ten snobismus? Že by nějaká aura? Já ji teda nevidím. Ale jsem rád, že to na některé lidí funguje, jsem rád, že uvnitř města, uvnitř té nejdražší zóny, vznikne nějaká taková oáza spontaneity, záměrně levných materiálů (jasně že ta prostota je jen hraná), programové DIY kultury (jasně že oni se opravdovým kutilům povýšeně vysmívají), autenticity, která je tak umně a uměle stylizovaná. Shovívavě hledím na ty děti a vzpomínám, že jsme tak taky asi kdysi působili.
Zato okolí Masarykova nádraží na mě opravdu působí silou místa, snad genia loci. Tak trochu jsem to sledoval. A s obavami. Jak developeři a magnáti s hnusnými drápy a tlamami slintají nad tou lokalitou. Oni by nejraději to nádraží zbourali (já si moc dobře pamatuju na odstřel nádraží Těšnov, to byl zločin století), koleje vytrhali a nadevelopeřili tam skleněné officy. Však se tam už roztahují a ze všech stran se hltavě přibližují. Nadějně jsem čekal, jak dopadne projekt Zahy Hadid. Neuvěřím, dokud to nebude stát. Oni číhají na to, jak podobné věci zaříznout, aby si tam mohli dosadit svoje lidi, svoje plány. Člověk neví, komu má a může věřit. Nějací aktivisté tady vytvořili koncept Masaryčka spojuje. Kéž by tomu tak bylo, že půjde o lidi, o veřejnost, o plodné střetávání různých, třeba i protichůdných zájmů. Jenomže někdy i neziskovky nebo nezávislí architekti můžou být buď magoři, nebo nastrčené figurky. Ale myslím, že bychom jako veřejnost měli bdít, protože naštěstí už žijeme v době, kdy hlas veřejnosti platí i na tyhle grázly.
Co jsem ještě v těch dnech viděl? No, dost jsem toho i neviděl. Třeba Bistro Kaprova 10, které mělo být údajně hodně zajímavé – místo po někdejším slavném Fišerově knihkupectví. Už je tam čínská restaurace, další tuctová čínská restaurace. Třeba cukrárnu Myšák, ač tolik chválenou, jsem opět po nahlédnutí dovnitř vzdal. Třeba se jednou potkáme. Kavárna Národní 11 mi připadá taková nějaká moc pro kravaťáky, i když ta historie, ta historie… Třeba někdy najdu odvahu.
Uměleckoprůmyslové muzeum. Na to jsem se těšil už dva roky. Otevřeli je po dlouhé rekonstrukci. Opět si uvědomuji, jak je architektonicky střízlivé, racionální. Až pak se dozvídám, že je navrhl stejný architekt jako Národní muzeum. Ano, myšlenka je důležitější než okrasa, důstojnosti sluší střídmost, ne přehnaná dekorativnost. Uvnitř opět podobně jako v Národním muzeu jde o nějakou variantu sekulárního chrámu vystavěného kolem ideje, ano, kolem mýtu, národní ideje, národní politické mytologie. Ale tak to má být, je to přiměřeně kýčovité, ale ty emoce holt takové jsou. Jinak mě muzeum v podstatě zklamalo, protože opět odložili zpřístupnění základní expozice o další rok. A výstavy, které tam měli, neměly nic společného s uměleckým průmyslem, designem a podobně. Dám jim příští rok ještě jednu šanci.
Podobně mě zklamalo Národní technické muzeum. Nic se tam za posledních 50 let nezměnilo. Rekonstrukce a opravy v podstatě jen oprášily staré sbírky a jejich staré kompozice. Kdesi se tam krčil archaický televizor a zmínka, že expozice dějin elektrotechniky a médií se připravuje. Bože, to měli už dávno mít! Vtipné bylo jen to, že hned ve vestibulu u vstupu měli dvě vitríny s nejnovějšími sbírkovými přírůstky, totiž rouškami. Ano, četl jsem, že řada našich muzeí začala tyto artefakty sbírat. To je správné. Ale do technického muzea už se tedy nedostanu, na to už nebudu mít v životě čas…
Zato mě lákalo hned vedlejší Zemědělské muzeum, kde dole kdákaly slepice a vrkali holubi a na střeše naopak rostly vysoké trávy a keře a procházeli se tam návštěvníci. Příště.
Teď se musím odměnit návštěvou své oblíbené kavárny Alchymista. Trochu si projdu Letnou, kdysi jsem se tam něco nachodil… V této kavárně se opravdu cítím jako doma. Kdybych si měl vymyslet svou kavárnu, tak bych si ji vysnil přesně takhle. Včetně toho dvorku-zahrádky.
Jedna z dalších výhod stáří je, že člověk po sedmdesátce už jezdí po Praze jen na občanku. Ale jako na potvoru se moc nevozím, protože si to raději všechno projdu pěšky, pomalu, jako flanér. A snažím se vše vidět, vnímat, ne jen tak prázdně okounět. Kdysi tudy člověk procházel, protože musel, obvykle spěchal, ustaraný, štvaný, zahloubaný do sebe. Teď se naopak otevírám, nechávám věci na sebe působit, chodím necíleně, jinudy. Kdybych měl ten foťák, fotil bych jako blázen. Dobře nakonec, že ho nemám. Taky je to k něčemu dobré. Stejně se to nedá nikomu sdělit, všechno vypovědět. Kolikrát ty nejobyčejnější věci uvíznou, zkondenzují se a pak mi vydrží na dlouho.
Toalety a nočníky. Výstava. Jasně – já se svými fekálními a funerálními posedlostmi tam nemůžu chybět. Nebylo tam ovšem nic, co bychom nebyli viděli už na podobné výstavě ve Znojmě. Nicméně knihu těch dvou nadšenců, kteří toto soukromé muzeum začali budovat, jsem si koupil – a nelituji. Kdo z vás to má…? Není to ale, jak si myslíte. V centru je spousta podobných „muzeí“. Muzeum sexu, muzeum počítačů Apple, muzeum perníků a kdejakých bizarností a kuriozit. Tohle ti dva amatéři budují své muzeum jako vskutku seriózní doklad vývoje kultury a civilizace. Jednou to celé jistě velmi dobře prodají. A bude to záslužné pro lidstvo.
Nakonec jako jedna z neplánovaných návštěv – Fantova kavárna na Hlavním nádraží. Je to podvod, s původní kavárnou nemá nic společného, jen to, že je na Hlavním nádraží. Budova postupně povstává z lešení, neuvěřitelně dlouho se odstraňovaly staré nátěry z odbavovacích hal z litiny a skla. Haly jsou teď čisté, čerstvě natřené, nově zasklené, mimořádně prokoukly a prosvitly. Teď už se tak rychle nezakouří jako za časů parních lokomotiv, které jsem ještě zažil. I hlavní budova, krásně secesní, vlastně až monstrózně secesní, bude jistě zářit mnohem déle svou původní barevností. Někdejší hlavní odbavovací hala dostala svůj fantovský look. Ale takzvaná Fantova kavárna se usadila provizorně v místě, kde kdysi sedávaly tlusté, v železničářských stejnokrojích nacpané prodavačky lístků. Posadil jsem se tedy přímo k tomu výdejnímu okénku. Tedy přesněji – byla to dvě okénka, jedno výše, do kterého se mluvilo, druhé níže, kudy se směňovaly peníze za tuhé kartičky. Zálibně jsem hleděl, jak celou tu vysokou a umně zaoblenou prosklenou stěnu z malých tabulek opravdu buď důkladně zrestaurovali nebo zcela nově vyrobili. Perfektní, do posledního detailu malé mosazné kličky. To blaží. Našinci stačí tak málo ke štěstí. Prostor „kavárny“, v podstatě jakási půlkruhová nudle, je ovšem zcela moderní, naprosto nic dobového, secesního, jen v koutě je otevřený bývalý trezor, kde se uskladňovaly kartičkové jízdenky. Kupodivu přežil digitalizaci. Skutečná Fantova kavárna bývala na opačném konci budovy, kde dnes ještě pracují restaurátoři. Číšnice se vstřícně usmívá a opravdu srdečně a lidsky promlouvá, a tak jí to povídám, že se tím okýnkem prodávaly lístky a že kavárna bývala jinde a ptám se, zda se tam potom přesunou. Neví nic, chuděra, je mladá. Ale přiznává, že už jí to říkalo víc lidí – o tom okénku. Udělala mi kávu turka, a nic se nedivila, Češi jsou teď v Praze jako doma. Dal jsem si mrkvový dort – a byl dobrý, byly na něm opravdové mandle, takže není důvod k nespokojenosti. Dokonce tu hrála i příjemná dobová hudba, tipnul bych si na staropražské kuplety z doby před první válkou. Nádražní kavárna, to je svět sám po sebe, jak píše profesionální kavárenský povaleč Radovan Lipus ve své Scénologii Ostravy. Tak se tam chvíli povaluju a pozoruju pohyby lidí, kteří vlastně nejsou na nádraží, jen do těchto míst nějak zabloudili. A kochám se nádherou vysoké klenuté vstupní haly. Myslím, že už jsem za svého života zažil nejmíň dvakrát, že tu secesní výzdobu opravili. Jenomže víte, jak to za komunistů chodilo – do půl roku omítka oprýskala, barvy zašly, vše se šedivě zaprášilo, a hlavně tam začalo ze střechy zatékat, ale nikdo to už neopravil, ani ty holuby nevypudili – prostě oni k té historii neměli vztah, oni ji v podstatě nenáviděli, a nějak se jim podařilo tím znechucením nakazit celou společnost, takže si na to lidi zvykli a bylo jim to taky všechno jedno. Tak si libuji, že teď už to bude jiné, že lidé se naučili mít rádi svou zemi, sebe sama, poznali, co je dobré, a že za kvalitu je třeba zaplatit, a že dobře odvedená práce se odměňuje dobrým pocitem z ní.
Já si Prahu vždycky užiju, i když mi třeba tři dny v kuse prší. Teď kapalo jen občas a trošku, dost na to, aby to odradilo líné a zbabělé turisty – ne však mě. Takže jsem si připadal, jako bych tam byl v neděli v pět ráno. Někdy si dám víc výstav, jindy bloumání pro vybrané čtvrti. Někdy muzea, jako teď, jindy víc těch pozoruhodných kaváren. Ale měl jsem neodbytný pocit, že jak je teď těch turistů méně, a jsou to většinou poměrně plaší Češi, i ten pražský obslužný personál se chová nějak lépe, dokonce se lidsky pootevírá k úsměvům a nepředstíraně srdečným hovorům. Víte, proč já chodím po městech a obdivuju architekturu, urbanismus, design, zajímavá místa, pěkné věci… Protože mě lidi vlastně vůbec nezajímají. Ale tentokrát jsem ty lidi vnímal, dokonce s některými i vlídné slovo prohodil – a nebylo mi, jako bych hovna žvýkal.