Thomas Bernhard: Chůze

/poznámky z četby/

Konečně tedy navazuji na přečtené Staré mistry. Už kdysi jsem něco od Thomase Bernharda četl. Ale už nevím co. A to je ono: zapomínám, zůstává jen mlhavé tušení, obecný dojem… Proto jsem se dal v poslední době do sepisování tohoto jakéhosi čtenářského deníčku. Jednak na to mám víc času, že ano, a jednak si to pak budu moct později najít, až si zase nebudu moct vzpomenout, o čem že to bylo. Tedy jestli si vzpomenu, kam jsem si to napsané uložil…

A rozhodl jsem se, že si tentokrát přečtu Bernharda v němčině. Kdysi byla němčina v podstatě můj denní chleba, ale v poslední době už mě nic nenutí německy číst. Kupodivu to šlo, přečetl jsem stostránkovou knížečku na dva zátahy. A dělal jsem si ty poznámky, že ano, abych věděl, o čem to je a co že jsem z toho tedy jaksi vyčetl, že ano… (Čísla jsou odkazy na čísla stránek v tomto německém vydání.)

Gehen, Gehen je tu nápadně často uváděno do souvislosti s Denken: Gehen (und also Denken). Tedy že jít, chodit, nějak souvisí s myslet, myslit.

Vyjeté koleje, vychozené cesty myšlení. Měnit zvyky je mi něco nepředstavitelného, praví náš vypravěč. A vskutku, rytmus řeči je jako u pomalu mluvících bláznů, kteří kladou převeliký důraz na to, co říkají. Proto i krok jako u tanga: občas zpátky a zopakovat poslední úsek řečeného. Tak to bylo v rozvleklých samomluvách ve Starých mistrech. Úporná, úmorná důslednost v popisech detailů, většinou malicherných. Tuto úřednickou pečlivost suché, strohé mluvy fermanů a hlášení známe i od Kafky – a jiných podobných.

Ale navzdory tomu, že se chodí (a myslí) jen podle zaběhaných pořádků, výsledkem je, že všechno je strašné, nesnesitelné, deprimující, bezcenné, a ano, k zbláznění. Rozum v tom není žádný, dějiny taky nejsou žádné možné. A to, čemu říkáme myšlení, ostatně taky nemá s rozumem nic společného. Všechno jsou jen náhražky, náhražky rozumu, náhražky myšlení – a právě jen to umožňuje naši existenci. Všechny věty, jež jsou vysloveny, a vůbec myšleny, jsou současně pravdivé i falešné. (15)

I v této knížečce – je to novela? je to povídka? – píše Bernhard stejně jako ve Starých mistrech. Opakuje výrazy s jistou posedlostí, naléhavostí, někdy jen s malými obměnami – paralelismus membrorum jako ve starobylé poezii, jako v biblických žalmech. Znělo by to litanicky, kdyby to nebylo právě tak fádní a nudné a o ničem, záměrně depresivní a bezvýchodné. Apoteóza šedi, smutku, zmaru, ale beze vší grandióznosti, již v sobě má skutečná tragika. Jeho jazyk, styl, způsob jeho vyprávění, tok vět a myšlenek je bezkrevný, šedý jako prach, hnědý jako bláto, a do této povrchnosti, banality se autor skrývá. Předstírá, že to právě chtěl říct, že to je jeho umělecká výpověď – snad karikatura, možná ironie, zrcadlo nastavené banalitě života, malosti světa, selhání filosofie i její moudrosti. A když už se někdo dostane na vrchol myšlení, duševní výkonnosti, náhle se dostaví šílenství, v jediném okamžiku. (23)

Nemůžeme moc myslet na to, proč děláme to, co děláme, protože pak bychom nikdy nic neudělali. Zkoprněli bychom v nehybnosti a nečinnosti. Nesmíme myslet na to, proč jdeme (chodíme), protože by nám záhy bylo nemožno jít (chodit). (26–27) Právě na takovýchto myšlenkách se nám autor nebo jeho vypravěč totálně zasekne. Nemůžeme si prý být jisti, kdy se kdokoli z nás octne v blázinci.

Chvilku to vypadá, jako by si nám tu autor zase vyřizoval nějaké účty s rakouským státem, jehož ministerstvo školství uťalo dotace jakémusi chemikovi a jeho ústavu. Chemik, významný vědec, spáchal sebevraždu. Hloupý, byrokratický stát si neváží svých vlastních lidí. A takových případů je spousta. Bernhard má holt na ten svůj rakouský stát spadeno…

Děj to nemá žádný. Skupina pánů, kteří spolu chodili na procházky, pravidelné, rituálně do puntíku stejné procházky, je zneklidněna tím, že jeden z nich, pan Karrer, se zbláznil. Zbláznil se pravděpodobně taky kvůli tomu, jak rakouský stát, obludně byrokratických stát, naložil s ústavem jistého významného chemika, který pak spáchal sebevraždu. Náš vypravěč, sám spisovatel, ale vlastně jen důsledně cituje, co říkal pan Oehler, jeden z těch, co spolu chodili na procházky. Stejně je všechno, co řekneme, jen citací toho, co řekl někdo jiný. Ustavičně se to s otrockým puntičkářstvím pořád dokola probírá, už zmíněným stylem, dva kroky dopředu, jeden zpátky. Děj v podstatě žádný, posun událostí nulový. Jen se občas, spíš jakoby mimoděk, odhalí další detaily, jež vysvětlují, co nastalo před tím, než nastalo… Všechno jsou to jen věty, izolované stručné postřehy, popisy, konstatování. Pan spisovatel, tedy pan Bernhard, vlastně nevíme, jak se vypravěč jmenuje, je jen prostým tlumočníkem toho, co zdlouhavě, v přerývaných větách vypráví pan Oehler. Nemusím asi zdůrazňovat, že i tentokrát, stejně jako v knížečce Staří mistři, nám Thomas Bernhard servíruje hutný text zaplňující stránky od kraje do kraje bez jediného přerušení odstavcem, sáhodlouhé věty s opakujícími se členy, vlastně komplikovaná souvětí s celými dalšími vloženými větami, jak jen to ta strohá úřednická němčina dokáže. Pan Karrer, než se zbláznil, si psal postřehy, nápady, myšlenky na lístečky, stovky lístečků, a ty po něm zůstaly, když ho odvezli do blázince. Jsou tam postřehy nejen o kauze pana chemika, ale i o panu Oehlerovi a i o našem vypravěči, spisovateli, jehož jméno se tu zatím ani jednou nemihlo. Celé to právě vypadá jako mozaika samostatných vět, popisů, postřehů, logicky, mechanicky sestavených do sousledností, jako zdánlivě chaotická změť papírků s poznámkami a výroky a myšlenkami přišpendlených na nástěnku, sestavených ale právě s nějakou záměrnou souvislostí. Cítím pořád tu nutkavou asociaci, ale bojím se ji vyslovit – připomíná mi to Wittgensteina a tu jeho úpornou práci s větami a logickým vyplýváním.

Ta doslovnost, přepečlivá důslednost záznamů, ta suchá věcnost vět, zcela neemocionálních výroků, připomíná zápis pořizovaný policistou nebo poznámky, jaké si píše psychiatr nenápadně do notesu, zatímco předstíraně naslouchá „pacientovi“.

Jsou tu zmíněny nějaké ženy v pozadí. Sestra pana Karrera. Panuje obava, že zápisky svého bratra zničí, když ten je nyní v ústavu. Podobný osud stihly i spisy pana chemika. To je úděl mnoha myslitelů – že příbuzní, jejich ženy, sestry, bratři, synovci klidně spálí spisy a poznámky, jež po nich zůstaly. Jako by se těšili na to, až budou moci tyto je tak znepokojující spisy sprovodit ze světa. (Opět asociace – připomíná mi to Nietzscheho – i když tam, pravda, role těch žen, zejména jeho sestry, nespočívala přímo v pálení spisů, což ale neznamená, že by byla méně destruktivní… I Wittgenstein měl sestru, která mu nerozuměla…) Takže velcí myslitelé jsou zneuznaní nejen státem, ale i svou vlastní nechápavou rodinou. Naši myslitelé jsou totiž vědci, ale současně i filosofové, a proto to, co vepsali do svých spisků, stovek papírů a papírků, jsou výsledky produktivního myšlení těch nejlepších mozků.

Věda a filosofie jsou tu nerozlučně propojeny. Stále jsme nuceni říkat – ten a ten byl velkým vědcem, ale bohužel žádným filosofem; a naopak – to byl velký filosof, ale bohužel ne vědec. Což je typicky rakouské, stěžuje si pan Oehler. (44) Naši pánové jsou však ve skutečnosti filosofujícími vědci a vědeckými filosofy. Pan Oehler a náš vypravěč jsou podle všeho matematici. Ať děláme, co děláme, myslí si pan Oehler – a jistě i náš pan vypravěč –, myslíme, vymýšlíme, a myšlené pořádáme. Ale státu, a společnosti, mase je to jedno, a dělá proto všechno pro to, aby se nepohodlného myšlení zbavila. My víme, že všechno to myšlení je nesmyslné, ale stejně tak víme, že bez onoho myšlení, jež postrádá smysl, bychom nebyli ničím. (46)

Mihne se nám tu zmínka o další figuře, panu Scherrerovi, což je psychiatr, zřejmě mající na starosti pana Karrera v blázinci. Pozoruhodné je, že je tu řečeno, že tihle psychiatři jsou zcela nefilosofičtí, a proto zcela nepotřební. Kladou naprosto nedůležité otázky, na něž logicky dostávají zcela nedůležité odpovědi. Proto se taky lidi jako Scherrer nemohou nikdy zbláznit. Oni jsou na nervy, ale nikdy se nezblázní.

Je tu taková pikantní historka. Pan Karrer se totiž zbláznil právě ve chvíli, kdy naši tři kumpáni vešli do obchodu s kalhotami vedeného nějakým panem Rustenschacherem. Postupně ze souvislostí vyplývá, že si pan Karrer nějak nemohl vybrat. Prodavač, synovec majitele obchodu, vykládal na pult z regálů další a další kalhoty, ukazovali si je proti světlu, aby bylo dobře vidět látku, ale pan Karrer je pořád nespokojeně odkládal vedle. Pan vypravěč, spisovatel, jehož jméno stále neznáme, tam stál taky, a opakovaně zdůrazňuje, že vedle zrcadla (že by to byla nějaká hlubokomyslná narážka?). A pan Karrer zkušeným zrakem zkoumající látku kalhot, vždy znechuceně konstatuje, že to je aušus importovaný z Československa. Na což synovec, a dokonce i sám pan Rustenschacher, který občas vykouknul z kontoáru, tvrdili, že ne, že jde o prvotřídní anglické látky. Což synovec opakoval tvrdošíjně stále znovu a jeho hlas zněl s rostoucí mírou čím dál víc nepříjemně. Ale pan Karrer opakoval asi pětkrát a s rostoucí hlasitostí, že všechny tyto kalhoty jsou aušus z Československa. A podtrhoval to tím, že ťukal, a pak snad i tloukl holí do pultu. Popis historky se vleče na mnoha stranách, protože ji oba, pan Oehler i náš vypravěč, dopodrobna líčí panu Scherrerovi, psychiatrovi v blázinci, který se jich jako svědků vyptává, co proboha dělali v tom obchodě s kalhotami, kde se pan Karrer zbláznil. Pan Oehler i náš vypravěč si ale myslí, že pochopit příčiny, jež vedly k tomu, že pan Karrer se tak náhle pomátl, by znamenalo vidět všechny nitky souvislostí, jež tomu předcházely. Jednak osud pana chemika, který spáchal sebevraždu, což pan Karrer těžko nesl. A jednak rituály společných procházek našich tří pánů, během nichž se hodně myslelo a filosofovalo, ale během nichž také pánové pravidelně navštěvovali obchod s kalhotami páně Rustenschachera i hostinec pana Obenause. To vše by bylo nutno vzít v úvahu – ale to vše právě psychiatra Scherrera vůbec nezajímá, neboť, jak víme, nemá pražádného smyslu pro filosofii.

Všechno pochází jen z lidské hlavy. Protože to je jen takzvaná věda, takzvaná nemoc, takzvaná hmota… Věci, i věci o sobě, jsou jen takzvané věci, takže i já jsem jen takzvané takzvané… Struktura celku je proto naprosto jednoduchá. Vyjít si na procházku s panem Karrerem znamená procházet nepřerušovanými průběhy myšlenek a jejich důsledků, jež z nich vyplývají. Nikoli náhodou je zde jakoby mimoděk zmíněn Wittgenstein. (75) (Já to tušil!) Myšlení se ubírá po cestách, na nichž svádí myšlenkové proudy našich myslitelů dohromady.

Upřímně řečeno, už mám pocit, že bych tohle, takhle dokázal psát, napsat taky. Moc nechápu, co na Bernhardovi tolik vykladačů a teoretiků má. Myslím, že jsem ho prokoukl, že takové bude i všechno to ostatní. Snad ještě mrknu na to Mýcení, protože je to jeho poslední spisek. Chůze je naopak spisek raný, z roku 1971. (A možná taky pro tu asociaci s Heideggerem a jeho mýtinou…) A proto tohle všechno píšu, milánkové, abych vám ušetřil čas a práci – už se nemusíte s touhle knížečkou crcat, odbyl jsem to za vás.

Právě když naši přátelé delší dobu spolu kráčeli, druh vedle druha, a každý měl svou myšlenku, jejich myšlenky se postupně projasňovaly a tyto prohlédnuté myšlenky se staly jednou myšlenkou, jednou jedinou myšlenkou. A to je ta naprosto správná myšlenka, jako když jsme tehdy stanuli před hostincem pana Obenause, vypráví pan vypravěč, že mu vyprávěl pan Oehler. Opět je tu spolu s oněmi myšlenkami zmíněn Wittgenstein, tentokrát důrazněji, tentokrát s důrazem na nějakou větu. Jak příznačné! Ale je zmíněn i Ferdinand Ebner. To je zajímavé. To už bychom se mohli pídit po souvislostech, po záměru. Zdá se, že naši pánové měli každý svého oblíbeného filosofa.

A tak jim Gehen a Denken, chůze (chození, kráčení, procházení) a myšlení splývají v jeden průběh, v jeden totální chod. Samozřejmě není možno současně jít a myslet vždy se stejnou intenzitou. Někdy je intenzivní chůze, ale myšlení ne, pak je intenzivní myšlení, ale ne chůze. (84) Není možno myslet a jít s toutéž duchapřítomností. Ale musíme jít, abychom mohli myslet, a musíme myslet, abychom mohli jít. Ale všeho jen do míry vyčerpání. (85) Někdo je skvělý myslitel, jiný skvělý chodec. Ale sotva obojí současně. Věda o chůzi a věda o myšlení je vlastně jediná věda. (Pořád se mi neobytně vnucuje myšlenka, že Thomas Bernhard si pohrává s asociací s Nietzschem, který byl také velký chodec…) Můžeme analyzovat myšlení i chůzi někoho, koho pozorujeme. Ale nemůžeme pozorovat sami sebe, protože pak bychom šli jinak. Když pozorujeme sami sebe, vždycky pozorujeme někoho jiného. Nikdy nemůžeme vidět sebe sama. Stejně tak nemůžeme o někom říct, jaký je, můžeme říct akorát, jak ho vidíme. Vždycky je všechno jinak, než jak je to pro nás. A když tak vedeme tyto myšlenky, brzy se v nich začínáme ztrácet. (87) Protože když tak spolu jdeme a máme tyto myšlenky, myslíme si, že jdeme spolu a myslíme – ale už je to něco jiného. (88)

Rozvíjejí se tu myšlenky, jak spolu souvisí pohyby těla a duševní pohyby (pohnutky) – a co čemu předchází. No, upřímně řečeno, to není od Bernharda nic moc originálního, to už nám mezitím filosofie i věda vysvětlila (viz Libetovy experimenty).

A celé to směřuje ke konci, k jakémusi prozření, že je to všechno zbytečné, stejné, lhostejné. Stále stejná ulice, stále stejné procházky, stejní lidé. Taková nehybnost, taková bezmocnost. A není, jak z toho vyjít ven. Není ani síla k rozhodnutí. Ať půjdeme kamkoli, všude to bude bezvýchodné. Chtělo by to vyjít, jít pryč, ven z téhle ulice, po níž stále jen chodíme. Jenomže když to člověk neudělal hned, pak už je pozdě, už se odtud nedostane. Tahle myšlenka – že není východiska, že není moci cokoli změnit, zaměstnává člověka celý život.

Vypadá to, že k tomuto prozření dochází pan Karrer v blázinci, ale vypráví o něm pan Oehler našemu vypravěči, a ten nám to pěkně na sto stranách vypsal… Der Zustand der vollkommenen Gleichgültigkeit, in welchem ich mich befinde, ist ein durch a durch philosophischer Zustand. Stav dokonalé lhostejnosti, v němž se nyní nacházím, je stavem veskrze filosofickým.

No, tak upřímně řečeno, kvůli tomu nebylo třeba popsat sto stran. A díky tomu se člověk ještě nestává spisovatelem. Protože filosofem Thomas Bernhard není. Ač o filosofii něco ví, a ač ho dozajista trápí.

Já v něm a v jeho dílech nevidím nic zvlášť hlubokého. Ano, novela, povídka, snad i román nebo drama umí šťavnatě, živoucně podat to, co filosofové kuchtí naprosto nepoživatelně a nestravitelně. V Bernhardovi a jeho spiscích však nenalézám nic za oním prvním dojmem, za prvoplánovým účinkem. Dojem zůstává, fajn. Ale k valnému zamyšlení mě nepřivedl. Ostatně ten dojem byl znechucující, což byl pochopitelně jeho záměr. Beru, až budu v deprési, vzpomenu si, že Bernhardovi nudní hrdinové byli taky.

Tak, a včil teprve si půjdu přečíst nějaké teoretické pojednání. Jistá Daniela Šterbáková napsala komentář k Chůzi, Starým mistrům a Mýcení.

Vladimír Šiler, říjen 2020