Thomas Bernhard: Staří mistři
/poznámky z četby/
Chápu, že má pifku na Rakousko, na to staré dobré, středoevropské, katolické, habsburské, měšťácké Rakousko. Ale v podstatě mu jen spílá, aniž by své odsudky jakkoli aspoň letmo zdůvodnil. Dovedu si představit, že rakouští středostavovští učitelé jsou hrozní, ale snažil bych se připojit aspoň jedno trefné věcné upřesnění, proč konkrétně jsou tak hrozní. Jasné, protože jsou oporou toho hrozného státu, Rakouska. Ale mělo by to být snad jinak? Škola je státní. Ve školách církevních by to bylo zase jinak zpuchřelé – tu katolicky, tu písmácky. Ostatně stesky na anglické školy soukromé – od vojenských po elitní šlechtické – jsme četli na stovkách stran knih britských literátů. Na francouzských školách nebo švýcarských, ať už ekonomických, nebo diplomatických, nebude to jiné. Všude ti hrozní učitelé, pohůnci Režimu, přisluhovači Systému. Nehájím rakouské školství ani nehaním Bernharda, oškliví-li si je. Jen chci podotknout, že kdyby měl někdo vylíčit hnus školství „socialistického“, třeba v naší zemi, tu učitelskou chátru zpitomělou komunistickou propagandou, ty odporné exempláře slouhovství, podělané glajchšaltovače šířící morální a mentální kýč, musel by použít emotivnějších odsudků a drsnějších výrazů. Osobně bych ale ocenil, kdyby mi Bernhard řekl, co konkrétně mu vadilo na rakouském školství řekněme 70. nebo 80. let 20. století, nebo třeba 50. a 60. let. Rád bych měl srovnání. Protože ten marasmus u nás jsem zažil – a v oné době jsem si myslel, že sousední svobodná země, Rakousko, by mohla být přesně tím, co bychom chtěli. Jasně – když vláda komunistů skončila a puch po nich po nějaké době vyvanul, zůstala ta malá zaprděnost, nepochybně v každé zemi jiná, trošku jiná v katolickém Rakousku než v katolickém Polsku. Jen bych rád věděl, v čem je ta v sekulárním Česku aspoň o trošinku jiná. Pane Bernharde, buďte prosím trošku konkrétnější; trochu věcnosti, přesnosti; je to důležité, lidi to čtou, lidi to potřebují vědět, jak to ve svém jemnocitu vidí rakouský spisovatel, aby to nezůstalo jen v osobním naštvání, v nějaké jen psychické rovině (viz např. str. 29–31). Pane Bernharde, vy prostě nemáte rád lidi, vám je z nich úplně špatně. Chápu, mně taky. Ale ne tak moc, a tak hluboce.
Proč se to jmenuje Staří mistři… Jde o obrazy starých mistrů, jaké visí v Uměleckoprůmyslovém muzeu ve Vídni (a asi ve spoustě jiných muzeí a galerií, ve spoustě jiných měst a zemí). Jde o to, že toto muzeum je státní, to stát vybral a koupil tyto obrazy a teď tam vodí své občany a nutí je, aby se na ně dívali. Takzvaní staří mistři byli jen státní mistři, sloužící státu nebo církvi nebo objednavatelům. Malují jen to, co zadavatelé chtějí vidět. Celé je to faleš, prolhané divadlo. Nikde přirozenost, nikde svoboda. Velcí umělci jsou víc prolhaní než politici. „Staří mistři jsou jen nábožensky prolhaní dekoratéři evropské katolické vrchnosti…“ (str. 35)
On je prostě znechucený, vším, světem, sebou, taková univerzální nausea neboli trvalá nasranost, která tím, jak je trvalá, stává se brumem v pozadí, vše stravujícím svým zhnusením. To už jsme tady ale měli, ne? Vše si ošklivit… Mázdra mrzutosti… Občas to ventilovali někteří existencialisti a nihilisti; Beckett třeba se s tím exhiboval.
Opravdu se srdečně bavím, když vidím, jak Bernhard plive ty své zlostné, jedovaté sliny na pomníky slavných, jak se mimořádně vyžívá v poplivávání božstev maloměšťáctví – Adalberta Stiftera a Martina Heideggera. Fajn, já se v tom trochu poznávám, když s odporem líčí Heideggera jako mistra německého kýče. Já si nemůžu pomoct, mě s Heideggerem pojí záhadné telepatické pouto, on ve mně rezonuje, mně jeho způsob přemýšlení a psaní prostě dělá dobře, jako bych ho kongeniálně s ním prožíval a vytvářel. Ale uznávám, že někoho to může iritovat, no dobře – srát, jako Bernharda. Asi mu vadí, že kýč ze Stiftera a Heideggera udělali ti, kteří je začali ctít, kteří z nich udělali modly a kult, kteří někdejší velikány devalvovali tím, že jich, ctitelů, je prostě moc, stalo se to módou. To se ovšem může přihodit kdekomu, kdečemu. Mně taky vadí ty orchideje ze supermarketu v každém druhém okně. Orchideje za to, chudáci, nemohou, to ty baby, důchodkyně, to zprznily tím, že je zprofanovaly. Všechno se přejí, všechno je k zblití.
Jediný recept, jak přežít to znechucení vším, je učinit to směšným, představit si to jako karikaturu – a pak se od toho vítězoslavně odvrátit. Tak Bernhard zase chvilku všechno to, co se tváří jako velké a svaté, karikuje a zesměšňuje a znechuceně nad tím vítězí. Že on má mindrák? Maloměstský mindrák. Mindrák póvlu, který ví, že je póvl z maloměsta, a tak kde může, ponižuje lidi velkého světa, elitu, metropoli. A hlavně zesměšňuje ty, kdo mají obdiv a úctu k velkému a vznešenému. Protože sám to neumí. Vlastně jim závidí, ale nechce si to přiznat, tak vše obrací vzhůru nohama – velké dehonestuje rádoby vědoucím „Vždyť král je nahý!“. Elitám strhává škrabošku, chrám znesvěcuje tím, že za závěsem v sakristii odhaluje kýbl a pometlo, obraz obrátí a zezadu vidí prach a pavučiny. Vlastně se neumí těšit a kochat, ani tou přirozeností, již jedinou velebí a jež mu údajně všude tak chybí. Rozumím mu, občas se mi taky mihne tenhle pocit, když vidím, jak se na šaubíně tohoto světa někdo naparuje. Ale rozhodně to není můj základní pocit, univerzální nastavení ke světu a společnosti. Při vší skepsi a kritičnosti jsem kupodivu v jádru pozitivní člověk. Thomas Bernhard je uskřinutý jaksi celkově. Když má někdo pokažený žaludek, tak se na všechno šklebí. Mylně z toho viní jídlo. Ne, ta nakyslost je v něm. Závidí, že druhým chutná, tak jim aspoň kazí chuť nakyslými ksichty.
„Po celý život jsem byl dalek toho cokoli obdivovat, obdivování je mi cizí, protože zázraky neexistují, mně je každé obdivování vždy cizí a nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivování.“ (str. 64)
Jsou takové nátury. Zřejmě povaha Štíra. Znám pár takových. Mentalita Pepíčka, který musí Nanynce rozšlapat košíček – jenom proto, že ona z něho má radost, a on to neumí, mít z něčeho takovou radost. Štíři si musí, když už nic nemůžou, aspoň bodnout, trochou toho svého jedu všem otrávit tu jejich radost. No, abych byl poctivý – on říká, že mít úctu a vážnost, to je správné, to je rozumné, co se mu hnusí, je obdivování, tuší za ním příliš emocí, kýč.
Jak tak text plyne a nic se nemění, furt to fňukání, jak je vše hrozné a ze všeho nejhorší že je Rakousko…, tak to nabývá charakteru litanie, ostinátní figury. Přešponoval to do samoúčelnosti jako v minimalistické hudbě do sebe zacyklené smyčky. Vlastně nemá ani tak v úmyslu něco konkrétního kritizovat, proto byl tak předběžně, bezdůvodně, iracionálně vším zpruzený – a zdá se, že Bernhard nám právě tuto emoci servíruje jako hlavní a jediný chod svého opusu. Člověk by myslel, že pan spisovatel má na něco, na někoho pifku a chce si to s ním vyřídit mezi řádky své prózy – ne napřímo, třeba literárně-kritickou studií nebo esejem v novinách. Ale ona zdlouhavost a nudnost toho vleklého znechucení, jež kane z úst a mysli pana Regera, ústřední postavy tohoto literárního útvaru, je, zdá se, sama jedinou náplní a účelem celého literárního aktu.
Bernhard samozřejmě může tímto způsobem dávat najevo, jak je mu z kdečeho v Rakousku šoufl, ale chce, aby to zůstalo jen v obecně existenciální rovině, čeří kulturní hladinu znepokojivými vlnami, ale toť vše. Nevěsí nikomu na záda terč, ani nemíří, jen tak pouští pšouky. Proto si myslím, že se neměla proti němu rakouská veřejnost ani kulturní obec uraženě vymezovat. Jen se tím blamovala podle rčení o potrefené huse. On může triumfovat, protože na žádnou husu nemířil, žádnou netrefil, třeba ani žádnou neměl na mysli. Happening mu tedy vyšel
Pan Reger si ve svém nekonečném litanickém stesku najednou povzdechne: „Ach ano, logickým důsledkem by bylo naprosté zoufalství ze všeho. Ale takovému naprostému zoufalství ze všeho se bráním. Je mi dvaaosmdesát a zuby nehty se bráním tomuto naprostému zoufalství ze všeho.“ (str. 115)
Možná to, co nám tady T. B. předvádí a předkládá, nejsou primárně jeho stavy a postoje. Vkládá do úst a hlavy pana Regera jednu z podob zkušenosti lidského života – vždyť je to nakonec marnost nad marnost, nic než marnost. Akorát že on své zoufalství obrací v znechucení vším kolem, místo aby pokorně a realisticky přiznal, že je znechucen sám sebou. Možná je to prostě jen otrava věkem, někteří starci bývají takoví čím dál mrzutější, ale přičítají to zhoršujícímu se stavu světa, na všechno nadávají, nic už není jako dřív, a ze všeho nejhorší jsou lidi. Znám to, občas na takové člověk narazí. Ale sám, kupodivu, ač taky stár, tím netrpím. To, že někdy stařecky mrmlám, neznamená, že se mi z toho stal program na zbytek života.
Myslím, že Bernhard se dopouští nepřípustné zkratky, když tohle stařecké mrmlání pana Regera, to univerzální zhnusení, totální nauseu spojuje se Schopenhauerem. Pan Reger se s ním nějak identifikuje. Ale to nemá s Schopenhauerovou buddhistickou skepsí nic společného. Schopenhauer možná taky byl nakonec jen zahořklý stařec, tak trochu teatrálně přehrávající svou disgustaci, maskující se z pohodlnosti cynismem a pesimismem, ale jeho filosofický systém takhle jednoduchý a primitivní není. To mu tedy Bernhard křivdí.
Stylisticky je to komponováno jako vyprávění pana Regera panu Atzbacherovi, fakticky jde ale o vnitřní monolog pana Regera. Dlouhý vnitřní monolog, monotónní, 150 stran textu nepřerušeného jediným odstavcem, jednotvárné huhlání starého mrzouta, který se zoufale nudně stále jen opakuje. Kupodivu jsem tu nudu s chutí přečetl během asi dvou dnů – a bavilo mě to, vychutnával jsem si tu otravu, ty jedy…
Ale na úsudek na tvorbu Thomase Bernharda je trochu brzo. Až si přečtu jeho Chůzi, která už mi přešlapuje v knihovničce…
Vladimír Šiler, srpen 2020