ROSINOVÁ, Liana. Čistá biela (je mýtus). Bratislava: Brak, 2020. 308 stran. ISBN 978-80-973716-0-9.
Dojmy a zkušenosti z četby musím vyjádřit zprvu trošku oklikou.
Na počátku je fascinace, člověk je upoután, stržen, uchvácen. (Etymologicky souvisí s fasces, svazky prutů, od nichž je odvozeno i slovo fašismus.) Nemůže jinak, je to silnější než on, musí jít, zpola hypnotizovaný, zpola zfanatizovaný. Je zaujat, zajat. Možná jen myšlenkou, možná jen otázkou. Ale zájem se stává vášní (passion), paradoxním, ambivalentním stavem aktivity i pasivity. Zprvu jen zvídavost, inspirace, pak první krůčky, a nakonec pouť, posedlost vzdáleným vytouženým cílem, nutkavě hledaným, totiž odpovědí, pravdou, skutečností. Štěstí, i prokletí…
Přiznejme si, že vědec, badatel, učenec je – v různé míře (v odstupňovaně dobrém smyslu) – takto posedlý. Bez soustředění a vytrvalosti, urputnosti a cílevědomosti, ba umanuté monotematičnosti by nebylo výsledků, jež dnes máme k dispozici.
Je to zvláštní – člověk se vydá novou, zdánlivě neprošlapanou cestou: bílá v architektuře. (Pravda, Mark Wigley toto téma otevřel už v roce 1995, ale v našem evropském prostoru, zdá se, dosud nikdo.) A kráčí a zbystřeným zrakem obhlíží terén a hledá stopy, znaky, signa. Ukládá nalezené, začíná sestavovat kolekci. A náhle zahlédne jiné, kráčející podél, další mu kříží cestu, někteří tudy dokonce šli, aniž by ale o sobě dali vědět, zkrátka na domněle osamělé pouti se kromě nasbíraného raritního materiálu množí i souputníci hledající možná totéž.
Tak by se dala popsat cesta Liany Rosinové, mladé slovenské teoretičky architektury, za čistou bílou. Fascinace originálním tématem, jež všem na očích, přesto zůstalo nepovšimnuto, se proměňuje v uměleckou inspiraci (oduševňující vdechnutí) i pravou vědeckou vášeň (štěstí i prokletí).
To, co Liana Rosinová píše, a jak píše, se tak trochu podobá psaní známých esejistů, jako byli třeba Walter Benjamin, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky či Alain de Botton, nebo historiků, kteří píšou o něčem, co se vymyká záběru a zkušenosti jejich vědy, jako je například Alain Corbin (dějiny vůní a zápachů), a konečně i psaní teoretiků architektury, kteří si na rozdíl od jiných vědců často dovolují přecházet až k literatuře a filosofii. V psaní Liany Rosinové je střízlivé soustředění a pokorná vytrvalost, jež ctí každého akademika, ale současně i bohémský esprit, umělecký vzlet, ve vkusné míře sice, ale se sympatickou osobitostí a originalitou, a nechybí ani teoretický odstup a moudrý nadhled, korunovaný odvážnými filosofickými tezemi.
Kniha ze specifického úhlu pohledu, daného tématem, analyzuje zejména projevy architektonické moderny 20. století a s ní spojených uměleckých avantgard. Vlastně promýšlí celé 20. století v architektuře a myšlení o architektuře, modernu i postmodernu, východiska i ponaučení, která si můžeme z následné kocoviny z těchto opojení vzít. Nejčastěji se zabývá tvorbou a texty Adolfa Loose a Le Corbusiera. Zjištěné náležitě interpretuje, ale nadto provádí pozoruhodná překódování – prověřuje významy symbolů, stanovení binárních opozic, různá vytěsňování a vylučování a potlačování. Stejně originální, jako je položení zásadních badatelských otázek či formulování předběžných tezí, je i pozornost věnovaná jemným nuancím a zdánlivě nepatrným posunům. Skutečně kreativní je pak výsledný koncept, uspořádání textu do celistvé kompozice s propracovanou, promyšlenou strukturou. Bílá omítka a hygiena odhaluje v architektuře a designu moderny fanatismus sanity a sterility. Nebezpečný, a stejně marný. Bílá nadřazenost propojuje architekturu a urbanismus s posedlou touhou politiků a diktátorů po očistě od všeho znepokojivě odlišného. Estetika totality je přitom ale tak zvráceně fascinující… Bílá pleť se týká femininního aspektu podvědomé touhy po ideální kráse, vzlínající z nitra do zevnějšku. Další kapitola je exkurzem do svérázu české a slovenské architektury. Malé, ale naše – byly výstřelky avantgard a hloupých režimů… Pátá kapitola Bílé spektrum a nic zvolňuje krok, tlumí odstíny, hledá rovnováhu, dospívá k moudré jednoduchosti. Labuť, mléko, bělmo – měkké, křehké, malé a nízké, organické řešení vítězí.
Téma bílé, bělosti je tu dotaženo do důsledků, jichž si dosud všimnul málokdo. Ideál bělosti se ztotožňuje s tendencemi k racionalitě, geometrii, mřížce, matematice, logice, s tendencemi k dominanci mužského principu. Činí z bílé, bělosti společného jmenovatele, ústřední kategorii nebo klíčovou metaforu spojující různé směry či procesy.
Jenomže bílá, bílá kostka jako základní princip modernistické architektury, je taky barva bezkrevnosti, kostí, smrti. Je obydlím, ale taky kobkou, hrobkou. Rosinová to ví, nenaskakuje do rozjetého vlaku fascinace bělostí, nepropadá utopickým vizím. Stojí nad vším tím hemžením pohybů a protipohybů, strukturování do krystalických mřížek i chaotizujícího rozpadu organické recyklace.
Právě tak by se místo bělosti mohlo užít i principu transparence/transparentnosti, viditelnosti, náhledu. To dělá Foucault, když interpretuje Benthamovu myšlenku panoptikonu – náhled ⟶ průhled ⟶ dohled: i tak by bylo možno postihnout to, co autorka zkoumá, tendence, které sleduje.
Esejisté jsou dobří, máme je rádi, i když vlastně často nejsou logičtí, zaměňují evidence za eminence, nezdržují se důkladnou a důslednou argumentací, ale oslněni sami sebou, uchváceni vlastním psaním a myšlenkovým vzmachem plácají, pábí a tárají – ale tak pěkně plácají… Tak píše Lipovetsky, Bauman, Taleb, Harari… Mají dobré postřehy, spoustu inteligentních nápadů, moudrost a zkušenost, ale už jsou za vodou, mají své jisté, mají jméno, kariéru, vědí, že další knihu jim nakladatelství vydá, že jiní esejisté je budou citovat. Taleb je vlastně často a hodně nelogický, ale tím víc sebejistý a chvástavý. Taleb si odporuje, stejně i Bauman (nebo u nás Cílek či Bělohradský), často nedokončí nakousnutou myšlenku, nezdržuje se pečlivým zdůvodněním svých smělých tezí. Tak i Alain de Botton. Ale způsob, jak myslí, mluví, píšou, je přesto inspirující.
Liana Rosinová je dobrá esejistka, má smělý myšlenkový rozmach a široký záběr, ale nekončí v chaosu pouhého žvanění jako staří rutinéři. Za její knihou je vidět spousta práce. Nejdříve výzkum, sběr materiálu, hromadění faktů, informací, tezí, myšlenek, formulací, argumentů. Samozřejmě zaostřený, ale i selektivní. Pak je nutno analyzovat, prozkoumat, prověřit. Následně interpretovat – ale k tomu už musí být tušení celku, kompozice, smyslu. A pak je třeba celek komponovat jako hudební skladbu. Uspořádat do struktury, o niž si říká sama látka, ale i do tvaru, jejž chce dát tvůrce jako vklad své kreativity.
Výsledkem je zklidnění, pokora, dosažení složité jednoduchosti. Na co triumf, prezentace ega? Bílá obsahuje vše, a přesto je klidná, moudrá, vlastně etická. To není askeze, rezignace, ale naopak plnost, organický život, anebo snění, chcete-li.
Odkazový a poznámkový aparát pro akademicky založeného čtenáře a motivovaného zájemce důsledně dokumentuje odborné zdroje a poukazuje na všemožné souvislosti široké škály oborů, což dává publikaci charakter akademického textu, avšak přesto ne suchopárně vědeckého, ale živého, radostného, nadšeného, s intelektuálním šarmem a estétskou duchaplností, vykračující nad rámec strohé odbornosti a planého teoretizování směrem k umělecké tvorbě.
Doprovodné ilustrace nepoutají pozornost, jen dávají na vědomí, že kniha je uměleckým dílem. To je ostatně patrné i z koncepčně a pečlivě provedené grafiky a typografie.
Na druhé straně tabulky a diagramy, náležitě esteticky upravené, usnadňují čtenáři pochopit komplikovanou strukturu a kompozici knihy.
V Závěru autorka píše:
„Kniha tak ako architektúra nie je autonómna. Tému čistoty a belosti otvára z rôznych pohľadov, snaží sa navodiť otázky, predložiť podnety na ďalšie bádanie, a najmä predostrieť architektúru aj inak, ako len
formálny alebo konštrukčný problém. Kritické udalosti moderného storočia, momenty krízy a skepsy vyvolali potrebu prehodnotiť vlastne základy a potrebu (seba)reflexie. Takými sú aj kritické štúdiá belosti, ktoré pozývajú nanovo pochopiť čistotu a belosť v historickej aj súčasnej situácii.“
Bílá se tak v podání Liany Rosinové prezentuje jako syntéza, ne jako redukce a vyloučení, ale včleňující realita normálního, obyčejného života, možná naivního, ale pokorného a lidského. Architektura by měla podle Rosinové – a autorů, jichž se dovolává, všech těch myslitelů a teoretiků, promyšleně a pečlivě vybraných – umožňovat humánní rozměr prostého lidského života. Ne náhodou připomíná hodnoty japonské estetiky, kde ani jedinec, ani kolektiv nedominuje, ale lidské se děje někde mezi, tak trochu mimo, ale právě v tomto meziprostoru vztahů spolu optimálně komunikují a vycházejí příroda, věda a spiritualita, technická civilizace a kvalita života.
Vladimír Šiler, leden 2021