Klára Teršová. Bílý pramen, Praha: Argo, 2022
Zaujalo mě avízo knihy: Aš, místo s geniem loci, které zavál čas. Syrový příběh německé dívky. Kniha je holdem městu Aši, po které dnes neštěkne ani pes.
Pouštím se do čtení a už od prvních stránek v duchu překvapeně volám: Ale to je inteligentní! Jako by snad beletrie nemohla být inteligentní? – ihned se koriguji. Pravda je, že jsem nečekal zázraky – z takového konce světa, že ano… Avšak přece – když někdo dovede inteligentně, s nadhledem, odstupem, zcela střízlivě a racionálně vystihnout podstatu toho, co se v něm a kolem něj odehrává, proč tedy potom píše beletrii? Proč nenapíše esej, psychologické pojednání, historické zamyšlení? Dobrá, uklidnil jsem se, zvykl si na to, že autorka nemá čtenáře za blbce či naivku, a s potěšením jsem si pomalu dávkoval čtení do několika dnů.
Zhruba první polovina vyprávění v ichformě se nese ve zdánlivé pohodě: život na venkovském předměstí německy mluvícího města Asch. Jenom ten zvláštní smutek, který vystupuje jakoby ve druhém plánu té dívky, jež je hrdinkou i vypravěčkou příběhu… Co to je? Splín, melancholie? Trpím utkvělou potřebou pojmenovávat přesně, co přesně pojmenovat nejde. Trudnomyslnost, nespokojenost? Freudovské Unbehagen – tedy, když se člověk cítí jaksi nesvůj? Existencialistická nausea – jakási lehká nevolnost? Přitom je zcela jasně předem vyloučeno, že by to bylo způsobeno nějakým vyloučením – třeba kvůli chudobě (neutěšené sociální situaci) nebo kvůli původu (etnicita, menšina, třeba jako to, co často zakoušeli Židé). Ne, ona nemá důvod… Je ze slušné, dobře zaopatřené, dobře společensky etablované rodiny. Ale není to vyslovené zoufalství, neštěstí, jakási osudová tragika. Ani to nevypadá jako nuda, znuděnost z rozežranosti. Spíš nějaká vnitřní překážka bránící spontaneitě přirozeného štěstí. Působí to až kafkovsky. Podvědomě, intuitivně uhýbá naplnění… Smutek, tesknice…? Ani to bych neřekl. To už by bylo příliš. A už vůbec ne dark, noir, třeba gotického románu, onen temný háv romantismu. Nějaká komplikovanost, ale ne velká, přehnaná, chorobná. Malá odolnost vůči nečekaným vpádům pesimismu. Jak hrubé a nevýstižné je, když dnes kdečemu říkáme deprese, depka! Toto bylo něco existenciálního, ne jen emocionálního, psychického, psychologického. Mnohem hlubšího, než je bolestínství a ufňukanost mnoha dnešních dívek. Cítila se prázdná – přesto, že k tomu neměla důvod.
Toto je podle mě vlastní dramatická zápletka jinak poklidně plynoucího a zcela pozitivního příběhu. Tedy jeho první poloviny. Pak se v pozadí vynoří kulisy politiky. Je to trošku nepřirozené – autorka nám líčí svou hrdinku jako inteligentní a zdatnou, v podstatě společensky úspěšnou dívku. Ale současně nám opakovaně a důrazně tvrdí, že o politiku se nezajímala, že tomu, čím žili chlapi ve vesnici a ve městě, nerozuměla. Tomu se nechce věřit. To se přece týkalo každého, tomu se nedalo uniknout ani doma, u talíře.
Líčení politických událostí jako kontextu osobního příběhu je decentní, věcné, podávané z rádoby neutrálního stanoviska dívky, jíž jde pochopitelně o lásku, štěstí, ale stejně tak o vzdělání, osobní růst. Vyprávění sice začíná rokem 1915, ale většina děje se odehrává ve 20. a 30. letech, tedy za masarykovského Československa. Autorka nevysvětluje, předpokládá, že čtenářům jsou dobové reálie známé. Snaží se nehodnotit, nesoudit, píše ostatně z perspektivy „Sudet“, ašských „Němců“. Uvozovkami neironizuji, jen poukazuji na komplikovanost a nezřetelnost těchto pojmů. To ostatně plyne i z celé druhé části knihy, kdy se osobní historie naší hrdinky a vypravěčky nevyhnutelně musí proplétat s politickými zákrutami a zádrheli osudů dalších postav, nutně vždy nějak politicky vybarvených, byť vždy v lomených, přechodových odstínech.
Dramatické vyhrocení politických událostí v letech 1938, 1939, a zejména poté, kdy řada mužů odchází na frontu a o mnohých z nich pak už nejsou žádné zprávy, dává poněkud pohasnout osobním štěstíčkům a smutkům, úspěchům i nezdarům. Introspekce jak u hrdinky, tak vlastně i v autorčině popisu ztrácí dosavadní proporční dominanci. Střízlivé, věcně prozaické líčení suchého povrchu dějů na konci války a těsně po ní je ve skutečnosti oním dramatickým prvkem, který stojí v osudovém protikladu vůči intimitě osobního prožívání a útulnosti prostředí, která převládala v líčení v první části knihy.
Všichni, bez ohledu na cokoliv, byli „odsunuti“. Autorka nedrásá čtenáře otázkami po spravedlnosti, nedomáhá se individuálního posuzování niterných stavů a důvodů, jež jednotlivé postavy vedly k tomu či onomu jednání v politických a národnostních sporech a vypjatých situacích. Z odstupu let – kratičká epizoda nás uvádí na hřbitov, ve zcela nových dějinných souvislostech upravený na památník „smíření“ – se koneckonců stejně vše jeví jako marné a zbytečné. A hlavně – nevýslovné…
Je to smutné. Je to smutný příběh, smutné vyprávění. Ale bohužel ne skácelovsky smuténkovité.
Mě však četba příjemně přesvědčila, že ne všichni současní česky píšící autoři jsou slabí, muší váhy, literární nedochůdčata. Že stojí za to i s někým dosud neznámým to čtení zkusit.
vš, září 2022