BROCH, Hermann. Smrt Vergilova. Praha: Odeon, 1967.
Tato kniha, jedna z nejtěžších ke čtení, byla u nás v roce 1967 vydána v nákladu 10 tisíc výtisků! Dnes nepochopitelné. Jistěže, byla jiná doba, více se četlo. Co taky lidem zbývalo, televize u nás rozhodně nemohla ničemu konkurovat, tehdy ještě ne. Ale stejně je to neuvěřitelné. I poezie vycházela v desetitisícových nákladech, detektivky i stotisícových. Kolik lidí tu knihu přečetlo, dokázalo přečíst? Pár stovek? Dnes ji dovedou ocenit jen znalci, hrstečka. Pár desítek studentů germanistiky nebo literární vědy ji ročně dostane jako povinnou četbu. Jejich vysokoškolští učitelé jí pak věnují několik vět. Kde skončily všechny ty výtisky? Doma je jistě potomci těch, co jim původně kniha patřila, vyhodili do sběru. V knihovnách ji vyřadili, protože posledních padesát let si ji nikdo nepůjčil. Ani v antikvariátech ji nechtějí, práší se jim tam už na minimálně dva exempláře.
Vplouvám tedy do ní jako na lodici do krápníkové jeskyně.
„… píseň usměrňovala, spočívala v sobě a právě proto usměrňovala, právě proto se rozvírala do něžnosti, neboť jen spočívající je schopno usměrnění, jenom jedinečné, vyhmátnuté, ne, vyproštěné z toku věcí se rozvírá do nekonečnosti, jen pevně uchopené – ach, což se mu podařilo kdy takové v pravdě usměrňující uchopení? – jen co se v pravdě uchopí, a byť to byl jen jediný okamžik z oceánu časů, změní v bezčasí trvání, změní se v usměrňující zpěv, změní se ve vůdcovství, ó, jediný okamžik života, rozšířený v celek, rozšířený do kruhového poznání celku, rozevírající se nekonečnosti;“ (str. 18–19)
„… ten vřící, záhadně tajemný zmar se vymykal všem opatřením státu, vymykal se sebevětší pozemské moci, ba snad se vymykal i bohu, a žádný křik davů jej nemohl přerušit, to ještě spíše tichý hlas duše, jemuž se říká zpěv a který s předtuchou zmaru zároveň zvěstuje probouzející se spásu, neboť každá opravdová píseň zvěstuje poznání, plodí poznání, vede k poznání. Odpovědnost pěvce, jeho poznávající odpovědnost, kterou přesto navěky nebude s to nést a splnit – ó, proč mu nebylo dovoleno skrze předtuchu proniknout k pravému vědění, od něhož jedině se lze nadít spásy?!“ (str. 21)
Tady do myšlenek, jež Vergilovi táhnou hlavou, Broch zřejmě vkládá reflexe své vlastní úlohy básníka, spisovatele ve společnosti, světě, době. A nepřestávám obdivně žasnout nad mistrovstvím překladatele, Rio Preisnera. Neskutečné! Tak nesmírně obtěžkaný text – a on to přeloží tak, že v češtině hladce plyne, jako by byl právě v ní autenticky stvořen. Kongeniální!
Je zajímavé sledovat, jak text plyne, jak se tvoří verše této poetické prozaické výpovědi. Je to cizelované filigránství, na němž má člověk ocenit nimravou trpělivost tvůrce vloženou do miniaturních detailů. Tisíce maličkostí zbytnělých nad celek. Jedno vyjádření, jeden opis nestačí, autor obsedantně na něj nasouvá další, vlastně stejný, jen jinak řečený, malinko posunutý, jako tašky na střeše, jako fraktálovitě se rozvíjející, a vlastně zavíjející se obrazec. Zde neplyne běžný čas prozaického vyprávění, zde čas textu imploduje, hroutí se do sebe – ale tak krásně, marnivě, a ovšem marně…
Vergilius umírá, blíží se ke konci své životní cesty, a Broch chce ukázat, jak tato jedinečná pouť je jen další z mnoha podobných – a možná stejně marných – lidských nitek vinutých v labyrintu času. Možná jde o střet oněch dvou časů – kairos a chronos – ojedinělé historie versus věčného lhostejného plynutí, střet zdánlivě spojitě navazujícího a smysl sugerujícího životaběhu s vesmírným kolotáním téhož, bez počátku a konce, chaosem, v němž žádný logos není. Vypsat tento dramatický, tragický konflikt už se pokoušelo tolik filosofů a literátů. Broch to asi zkouší touto filigránskou technikou, vždy znovu, pokaždé jinak, snad přesněji, s litanickou umanutostí rytmicky buší na bránu – čeho vlastně? Pravdy? Života? „Toho“? S magickou logikou, podle níž důsledným prováděním téhož vyvzdorujeme si na kosmických silách splnění svých přání, dosažení cílů. Je to krásné. A je to pohanské. V tom smyslu vergilovské, že je to starší, obecnější než plody naší pozdější kultury křesťanské. Broch se nechává provázet Vergilem jako Dante, vlastně on sám provází Vergila – ale ani do pekla, ani do nebe, prostě jen tak do postupného vplynutí jeho dílčího potůčku do koloběhu veškerenstva. Žádný střed, ale obvod kruhu, právě zrušení bodovosti, jedinečnosti je to, co je zde velebeno. Tok textu je tokem písně, melodie odvíjející se odnikud nikam, bez tématu, ale přesto usilující o krásu. Nespěchá, nikam nemíří, negraduje ani k vyvrcholení, ani k závěru, naopak dává si na čas, loudá se, hraje si s detailem. To titěrné vykreslování, množení synonym, ustavičné zastavování se a odbočování do zbytečných zákrutů připomíná počínání šílené mysli, která z hrůzy z prázdnoty (horror vacui) posedle zaplňuje každičké místečko. A v každičkém tom momentu vybuchují gejzíry imaginace a sebemenší podnět je záminkou k zahloubání se pod povrch, zahloubání se nad vertikalitou nebetyčných přesahů a propastných souvislostí.
Ale zase – abychom byli poctiví: Občas se děj pohne, tu a tam je do proudu poetické melodie vložena nějaká sémanticky hutněná moudrost, některá místa v textu zdá se fungují jako nášlapné kameny, pevné opěrné body v bezbřehém organičnu imaginace, věštící, že po nich je – možná – možné někam dojít. Někdy, vzácně, to básníkovi jakoby ujede a začne se slovy zacházet jako filosof – hledá přesný výraz, precizuje, nezkrášluje, a přesto je výsledný tvar evidentně vznosný, vznešený, tedy estetický, a hluboký, tedy spirituální.
Co on si to navymýšlí za slova: „Kolkolem se klenula dechostěnná sluj snových přílivů a odlivů… Kalně zírající do šerostinného okraje noci… předčítal jí, schoulené, zimavě vyčkávající, zimavě nerozvité… v bezstinném klamném světle pochodní stínošumná a dětsky skrytá…“ To je radost překládat, že?
„Dokud básníme, nevydáme se na cestu, dokud setrváváme v meziříší noci a dne… zůstaň se mnou v soumračení, zůstaň se mnou na břehu řeky, již chceme spatřit, aniž bychom se jí odevzdali, daleko od pramene, daleko od ústí, obrněni před pratemným sloučením počátku a obrněni před nejzazším, před bezstinným vyčleněním apollinského světla…“ Tak třeba právě taková místa mi připadají jako klíče k odemknutí celku díla. Toto „mimo prostor a čas“, „rozevřená sluj vnitřku a vnějšku“ je právě tak zásadně protikladné celé naší západní tradici, židovsko-křesťanské tradici, a ovšem taky trošku římské, méně už řecké. Vergil se ocitá na rozhraní – má se poddat, oddat? Nebo utéct? Byl by to vůbec útěk? Ne spíše útěk před útěkem? (str. 61)
Tak končí první část díla, dalo by se říct „zpěv první“, nadepsaná Příjezd a dedikovaná živlu vody (!).
Zjednodušeně by bylo možno říct, že básník (ať už je to Vergil nebo Broch) zde reflektuje svůj život, celé své bytí, a vlastně i ono básnictví, s ním tak bytostně spjaté, ač básnictví je tu pojímáno právě jako „meziříše“ – přesahuje člověka, ale samo ještě nedosahuje to „podstatnější a neodvolatelnější, to skutečnější, to, co stojí za to, aby kvůli tomu člověk v sobě shromáždil veškeré bytí“.
Z těch pozoruhodných myšlenkových témat, která se tu porůznu objevují, se dá zmínit třeba úvaha o jméně a jeho vztahu k osobě či věci, již označuje a zastupuje – což je pochopitelně téma pro filosofii zvlášť typické a vydatné. Nebo zmínka o obrazech, míněno imaginativních: „Lidský život je požehnán i proklet v obrazech; jen v obrazech je s to pochopit sám sebe… obrazy jsou starší a mocnější než naše myšlení…“ Vztahuje se ovšem právě k poezii, básnictví. A jak jméno, tak obraz (obraz sebe sama) – jak souvisí s tím, kdo jsem já? Kdo Vergil? Kdo Broch?
Poetické pasáže textu, jež zatím převažují, by mohly být možná označeny za introspekci nebo vnitřní monolog či poddání se proudu vědomí – v tom smyslu, že čtenáři nevyprávějí děj, nereferují o událostech ani věcech naskýtajících se někde, kdesi vně; tyto linie vlnící se jako melodie nenesou žádná kognitivní sdělení, jež by měla být vzata na vědomí, vložena do mysli jako pojemníku mentálních obsahů, ony jen vtahují čtoucího, vábí ho, aby rezonoval, aby zrytmizoval proud svého vlastního vhledu do sebe sama, nejintimnějšího rozhovoru s vlastní duší, smíme-li tak ono vnitřní centrum zvát, a bez ohledu na smysl, cit, obsah či formu, bez mezí i souřadnic organicky, i když „neorganizovaně“ nechal onen tok plout a nořil se do něj, oddaně, beze strachu a péče, stále hlouběji a slastněji. Zde má poezie blíž k mystice než k literatuře či filosofii, jak ji běžně chápeme. Zde nejde o to vědět (dovědět se), poznat (mít poznatky), ale spíše porozumět, pochopit, aniž by to ale bylo míněno v duchu metafory uchopující pěsti, svírající hrsti, ale spíše s haptickým příměrem jako přilnutí, totální dotek.
Protože takto, v tom chápajícím splynutí se například stává zjevným, co je to vlastně ona jednota, jednota sebe sama, jednota života, jednota všech částí, do nichž se já i život stále rozpadá. Ale stává se zjevným i to, že se najednou nedá říct, co je lepší, správnější či slastnější – zda jednota (identita), nebo rozptýlení. Samozřejmě že nejbližším mustrem, na němž to můžeme ukázat, je samo naše tělo – kompaktní, podstatně provázané, a přesto si některé jeho orgány dělají, co chtějí, žijí si svým vlastním životem, často proti „zájmům“ celku. Dobrým příměrem je i impérium – skládající se z center, okrsků a provincií. (O obojím, tělu i impériu, Vergil skutečně přemýšlí.)
Toto není kniha jako kdejaká jiná. Tuto knihu by měl opravdu číst člověk umírající, účtující se životem, se světem. A tváří v tvář smrti, v situaci krajně vyhrocené, se účtuje jaksi naléhavěji. Přichází-li smrt pozvolna (což je vlastně vždy, jen si to vždy neuvědomujeme), je na to dost času a zúčtování může být intenzivnější. Jako nejefektivnější se Brochovi jeví právě básnictví. Spíš role starověkého pěvce. Víc než prostřednictví kněze. Smrt ovšem v případě antického básníka není tragickým zmarem, anihilací, ale spíše tváří Osudu a o ten antický osud tu jde ze všeho nejvíc (zřejmě s nevysloveným, ale tušeným předpokladem, že my dnes už si nemůžeme odmyslet kontext křesťanského či židovsko-křesťanského věku, jenž tomu antickému, pohanskému tak dlouho urputně oponoval, a z jehož úhlu pohledu, ať chceme či ne, starověký Osud reflektujeme). Broch nepochybně ve šlépějích Nietzschových zvýrazňuje opozici oněch dvou časů, konceptů či principů a podobně jako Nietzsche se přiklání k onomu původnímu „pohanskému“. Kdo přitaká noci, smrti, Osudu, krajině, písni, vodě či ohni…, ten nemůže být kompatibilní s naším křesťanským věkem, nutně se tu musí jevit jako nebezpečnější než pohan i heretik.
Básník, vlastně spíš pěvec, se pokouší vyvolat obraz – ale ten „přesto se rozezněl jen v nevysloveném, vždycky jen tam, kde jazyk už nedostačoval… opouštěl slovní výraz – a zpívaje už jen sebe sama ve sledu veršů – rozvíral tísnivou, škrtivou mžikovou propast mezi slovy, aby s tušením smrti a zahrnutím života v němé hlubině, sám oněmělý, ukázal celistvost vesmíru, plynoucí současnost, v níž spočívá věčnost: ó, cíl všeho básnictví, prohlédání jazyka, kdy sám sebe pozvedá nad sdělnost a popis…“ (str. 72) Velmi podobnými slovy říká totéž Martin Heidegger ve svých poválečných textech Řeč a Slovo, když zřejmě také dospívá k limitům filosofování a uvědomuje si, že tam, kde filosofie končí, říká vše už jen píseň, poezie. „Naslouchaje do hlubin jazyka doufal, že bude moci naslouchat umírání, doufal, že zachytí poznání…“ (str. 77) Přesně takto to říká i Heidegger. „Vyžadovalo by to vpravdě nový, dosud neobjevený nadzemský jazyk… a opovážlivá byla snaha pokoušet se o takový jazyk v ubohých verších… ach, bylo mu dopřáno vidět věčný úkol, úkol spásy duše, bylo mu dopřáno nasadit rýč…“ (str. 78)
„Nedýchatelné bylo nemilosrdně odděleno od dýchatelného, nemilosrdně neproniknutelná se nade vším temně klenula křišťálová skořepina, pečlivě utěsněná přepážka předdvoří sfér, předdvoří dechu, předdvoří světů, v němž stál, napřimován sevřením železné ruky, a zatímco kdysi, přimknut k pozemské plošnosti a rozprostřen po saturnských nivách, tvořil sám hranici mezi světem horním a dolním, bezprostředně náležel oběma oblastem a byl do nich zapojen, pronikal je teď jako ojedinělá duše předurčená k růstu, jako duše, která si ve své ojedinělosti a osamělosti uvědomuje, že naslouchat hlubinám horního a dolního světa znamená naslouchat sobě samé; přímá účast na velikosti sfér není dopřána tomu, kdo stojí v pozemském čase, v pozemsky lidském růstu, znovu obdarován oběma; jen pohledem, jen věděním může pronikat nezměrnou odloučenost sfér, jen hledící otázkou je může souhrnně objímat, jen ze svého tázavého poznání, a v něm může obnovit jednotu, současnost jednoty světa a jeho sfér, jen plynulým koloběhem otázky může zpřítomnit duši, jej nejvnitřnější pozemskou nutnost, úkol jejího poznání od samého počátku věku.“ (str. 82–83) Tato podstatná pasáž popisuje, co je úkolem básníka, snad i filosofa, ne jednoduše každé „duše“, ale rozhodně „velké duše“. Vznáší se nám tu ale nějaká naděje – což je víc než pouhá útěcha zacyklení. Naděje v naplnění, vyústění – že se obě sféry sloučí, a hlavně: „že to, co se vykonalo pro poznání, se nevykonalo nadarmo a ve své nutnosti nemohlo být liché“. (str. 89) To je zajímavé: tedy přece jen lineární vývoj, jednorázovost aktu, žádné taoistické lhostejné plynutí ani hinduistické otáčení kola, ale s nadějí očekávaný cíl je pocit, že to mělo smysl, že to nebylo marné, že to, čeho bylo dosaženo, je trefa do černého, zacvaknutí klíče do zámku. Je tu vrchol, dovršení, konečné naplnění.
Samozřejmě se tu porůznu objevují střípky úvah – o podstatě umění, jeho nejvyšším, posledním smyslu, o posvátné roli umělce, ale taky o falešném a nedostatečném umění a špatných umělcích. Zazní i stesky na dav, lůzu, prostředí měst, tak odcizené původní krajině a venkovu.
V druhé části („zpěvu“), dedikované živlu ohně a označené Sestup, se nápadně často mluví o přísaze a křivopřísežnictví. Přiznám se, že nerozumím. Taky o smíchu, oběti, trochu o lásce. Jistě – sestupem je míněn Orfeův sestup do podsvětí, ústup zpět v čase do minulosti, která nenávratně odplynula, pokus oživit a zpřítomnit vzpomínku – a vzkřísit mrtvou milovanou a vyvést ji ven.
Ze zdánlivě nevzrušivé linie elegického textu s dlouhým litanickým rytmem ve skutečnosti vybuchují obrazy, jež bychom dnes nazvali snad barokně opulentní, snad až psychedelicky hýřivé, ale není to chaotický rej vznícené, od všeho odpoutané fantazie. Ani jedno slovo tu není zbytečné, i když se slova a obrazy právě nesmírně množí, vrství, překrývají, ale žádné není nahodilé, každé je pečlivě zvolené a vědomě umístěné do intarzie překomplikovaného vzorce. Přesto přicházejí jakési delirijní výjevy, zvířecí nestvůry, „poloptáci, děsiví hroboví ptáci, ryboocí klamoptáci, sovohlavá šedopernatost…“ (str. 144), podsvětní hrůzy, vidiny totálního zmaru, pohled do zejícího kráteru. Přece jen je básník nemocen, v horečce blouzní…
Třetí část této objemné knihy, nazvaná Očekávání a věnovaná živlu Země, je výrazně jiná než obě předchozí. Dosud jsem četl velmi pomalu, soustředěně, chtěl jsem dát textu, básníkovi, co mu náleží – svou bdělou pozornost, vychutnával jsem si estetiku imaginace i filosofickou hloubku myšlenek. Dávkoval jsem si každý den jen přiměřené množství těchto lahůdek, rafinovaně povznášejících a intimně prohlubujících. A opravdu, myslím, že mi ta injektáž vystačila vždy na dlouho, měnila nazírání, obohacovala vnitřní hlas. Tohle se nedá hltat, číst na přeskáčku, zde není dějová zápletka, která se dá postřehnout i z letmého listování.
Třetí část je výrazně epičtější, dokonce se tu něco děje, dá-li se to tak říct. Teď musím vysvětlit – předpokládám, že vy, kterým to píšu, se do této knihy sami nepustíte, spokojíte se s mým převyprávěním, sdílením zážitku, vydestilovanou moudrostí. Vergil, římský básník, autor slavné Aeneidy, je přivážen v césarově průvodu z Athén zpět do rodné Itálie. Není starý, je mu něco přes padesát, ale je vážně nemocen, a vypadá to, že zemře. Císař Augustus si ho oblíbil, zvlášť pro onen státovorný epos, jímž oslavuje jeho vládu a státnické umění, s nímž učinil z Říma dědice říší starých Řeků. Proto nechává básníka přivézt na jedné z lodí své početné výpravy, nechává ho přenášet na nosítkách, dává mu k dispozici sluhy, otroky i lékaře. Přistáli v Brundisiu (dnešní Brindisi), odkud pak vedla slavná Via Appia až do Říma. První část knihy „pojednává“ o příjezdu, druhá (Sestup) „popisuje“ první těžkou, bezesnou noc básníkovu. Ráno pak přicházejí Vergila navštívit a potěšit jeho přátelé, také básníci a literáti, a, jak se ukazuje, také velicí teoretici básnictví, literatury, a vůbec umění a krásy. Broch zde rozehrává zřejmě velmi zasvěcené úvahy, jež by dokázal ocenit znalec starořímského písemnictví a dobových estetických teorií. To já ovšem nejsem. Kdo z našich vrstevníků a současníků má ještě klasické vzdělání, jakého se dostalo Brochovi? O antické literatuře nevím téměř nic, o té římské jsem si udělal kdysi letmou představu z běžného studia a namátkových pokusů o četbu. Na Vergila jsem trošku narazil nedávno, když jsem si potřeboval něco prostudovat o bukolické poezii a arkadských krajinách. Ale Dantovu Božskou komedii jsem četl, a snažil jsem se číst ji pozorně, s vysvětlivkami Bablerovými, a tak se mi líbila, že jsem si v ní pak občas čítával jen tak, a dokonce jsem z ní předčítal dceři, když byla malá. A to je bohužel vše, co o Vergilovi a Aeneidě vím. Avšak záměrně si nic nezjišťuji předem, Preisnerův doslov si nechávám až na konec, abych nebyl ovlivněn. Z Brochova líčení má zřejmě plynout, že Vergil je znechucen povrchností svých druhů, chovají se jako manažeři a šoumeni, jak bychom asi dnes řekli, takoví frajírci ducha, rádoby bodří a světaznalí. Ó, jak jsou mimo…, jak by mohli pochopit, kde se právě teď Vergil nachází, k čemu dospívá…
Snobští estéti rychle mizí ze scény a náhle rázným krokem vchází sám Augustus. A to je úplně jiný kafe, jak bychom dnes řekli. Augustus, ač není teoretik, básně čte, literatuře rozumí a je si velmi dobře vědom, jak důležitou roli hraje umění ve společnosti, a dokonce právě v tom jím koncipovaném novém státě. Augustus mluví věcně, ne zbytečně intelektuálsky květnatě, jde pragmaticky, státnicky, přímo k věci, činí zadost vážnosti Vergilovy situace, a proto se odehrávají vskutku závažné, zásadní hovory. Pochopil jsem už z předchozích dvou oddílů, že Vergilovi táhne hlavou zlá myšlenka, stále neodbytněji, že by vlastně chtěl svou Aeneidu zničit. Má ji pořád při sobě, jednotlivé svitky rukopisů ve velké, pevné kožené brašně a dává pozor, aby ji otroci a nosiči neztratili nebo nepoškodili. Aeneida je sice objemná, ale stále ne zcela dokončená, Vergil by rád ještě piloval některé verše, které mu připadají ne dostatečně dokonalé. Ale hlavně začíná čím dál víc pochybovat o její celkové koncepci, o smyslu celého díla, ba smyslu básnictví a umění vůbec. Zřejmě se to o něm vědělo, protože Augustus, veden neblahou předtuchou, přichází za Vergilem právě proto – aby Aeneidu zachránil před pošetilým činem pochybujícího tvůrce.
Třetí část knihy, nejdelší, se tedy dá číst poněkud rychleji, protože jsou zde jakési „události“, odehrávají se rozhovory, dialogy mají spád a gradaci. A myšlenky jsou někdy i obecně srozumitelné, překračují rámec doby a místa. Tak třeba – Co je cílem díla? Jaké měřítko použít, abychom zjistili hodnotu díla, jeho kvalitu? Je i nehotové dílo dílem? I nedokonalé? Nebo – Pro koho vlastně umělec tvoří? Pro sebe? Nebo je dílo veřejným statkem? (str. 261–263) Jaký je cíl uměleckého díla? Vědění? Pravda? Zachytit vše? Poznání? Obejmout celý život? „Tvá velikost, Vergile, tkví v tom, že veškerý život shrnuje do jedné vize,“ říká básníkovi císař Augustus. (str. 268) Ale Vergil namítá, že to, oč svou prací usiloval, bylo… poznání smrti. To poslední poznání zní: Nic už nezachycuj, nic už nepiš. Stejně to nebude dost, nepostoupíš ani o krok. To je Vergilovo kruté poznání, tváří v tvář smrti. Nejde o krásu, nejde o moudrost. Smrt se tím vyjádřit nedá, smrt se vymyká příměru. (str. 274) Proto chce Vergil svou Aeneidu zničit – jako poslední, vrcholný akt její tvorby. Ta báseň mu stojí v cestě k definitivnímu poznání.
César se pokouší zachránit Aeneidu z rukou pochybujícího básníka chystajícího se možná k hérostratovskému činu. A Vergil naopak velebí Augusta, že vytvořil reálný příměr toho, co básník chtěl vystihnout, totiž římského ducha; reálným příměrem římského ducha je sám stát a pořádek, Augustem vybudovaný a utvrzený.
Dovoluji si jen takovou poznámku na okraj, možná docela mimo kontext… Tato fascinace starým Římem, jeho jednotící ideou, jednoduchým estetickým řádem i veřejným úhledným pořádkem, je zřejmě trvalou inspirací i ve vývoji naší Evropy – od osvícenství přes různé ty stále se opakující nové vlny klasicismu, od Napoleona k Mussolinimu. Že by se tady Broch vyrovnával i s tou složitou otázkou, odkud se vzal fašismus a nacismus, a proč byl a je tak intelektuálně přitažlivý?
Teď jde jen o to, jestli v ideálním státě, dokonalé společnosti má nějakou roli, nějaký smysl umění, když je přece vše dokonalé… Osvícený vladař tvrdí, že ano. I panovník umí být citlivý! Připouští, že ne všechno zmůže svou mocí, pořádajícím rozumem. Jako by básníkům trošku záviděl, svou pragmatiku cítil jako újmu. A básník možná naopak závidí státníkovi, že operuje v reálném světě, ne v říši (meziříší) pouhých příměrů, skutečně tvoří (skutky).
„Ó, Auguste, nadzemské poznat v pozemském a skrze toto poznání mu dát pozemskou podobu v přetvořeném slově, a právě i v přetvořeném činu, to je podstatou pravého příměru; do nitra i vnějšku vtiskuje svůj praobraz, objímá jej a je jím objímán, podobně jako tvůj stát je naplněn římským duchem a spočívá v něm, a nesen nadzemskostí, kterou zobrazuje, ba více, která do něho vstoupila, příměr sám přetrvá čas, roste trváním, roste v smrt vyvracející pravdu, jejímž příměrem od počátku je…“ (str. 298) Toto je, jak se to alespoň dosud jeví, jedna z podstatných myšlenek, k níž to všechno vlastně dlouho směřovalo.
Broch opravdu na mnoha stránkách rozvíjí politologické úvahy, jež vkládá do úst Augustovi – a skutečně se to týká svobody, lidských a občanských práv, vyvažování soukromého a obecného blaha, odlišných zájmů rolníků a městských populací, „římských“ národů (italických a sicilských) a národů provinčních či přeshraničních, kombinace a proporčnosti řádu a prosperity, chleba a her, vznešenosti elit a krutosti davů. Už jsem to Brochovi radil nad jeho Náměsíčníky – ať raději něco vypíše v esejích a nezatěžuje tím své romány. A opravdu – nedávno jsem si koupil čerstvě vydaný svazek Brochových esejí (takže pro Vergilovi u Brocha ještě chvíli zůstanu…).
Po dlouhých a úmorných duchaplných disputacích o politice, vedení státu a uskutečňování jeho ideje se zřejmě oba diskutující unavili, vyčerpali nit hovoru, ale protože ji nějak neuměli ustřihnout, asi se přetáhli a nálada se zvrtla do konfliktu. Vergil začal všelijak lavírovat, točil, až to mohlo vypadat jako provokace. Augustus si to nedal líbit a náhlý obrat přízně si vyložil tak, že básník mu vlastně závidí. Chce zničit své dílo zřejmě proto, aby tím Augusta vyzval, aby i ten zničil své dílo a vzdal se vlády. Augustus: Ty na mě žárlíš, chceš Aeneidu zničit, jen abys mi ji nemusel dedikovat… Zkrátka jako v manželské či partnerské hádce se převracejí plachty a točí kormidlem, lidé odporují i sami sobě – asi z potřeby dramatu samého, z potřeby uniknout fádnosti a nudě, protože konflikt je jaksi napínavější, kreativnější než konsensus, živelnější, životnější než život sám. V hádce pak Vergil obrací – Tak si tu báseň tedy vezmi, Auguste. A císař uraženě opáčí – Jen si ji nech a znič si ji, mně už na ní nezáleží! To je zvláštní. Co nám to tady Broch předvádí? Šestákové emoce po všech těch hlubokomyslných duchaplnostech? Snad chtěl Vergil tak trochu masochisticky, jako ženská, vyprovokovat císaře k prudké akci, aby jakoby musel podlehnout přesile a nemusel to být on sám, kdo nakonec – proti své vůli, proti svému přání – ustoupí a báseň zachrání, nezničí.
První dvě části knihy tvoří hutný text, dlouhé stránky jednolitě zaplněné písmeny bez jediného přerušení, pověstná německá souvětí přes půl strany, čtenářsky náročný text, vyžadující trpělivost a soustředění. V třetí části Broch předvádí, že umí psát i běžnou prózu, klasický román s dějovou linkou, s popisy oživovanými přímou řečí, střídáním postav na scéně jako v divadle – a to přesto, že se vlastně stále nic moc neděje. Vergil odpočívá na lůžku, kolem nějž občas posedávají nebo přecházejí hosté a obsluhující personál. Poetických pasáží je v této části méně, o to víc je intelektuálských, básnictví vystřídala estetika, filosofii politické teorie. Autor zjevně komponuje svou knihu jako symfonii, kde jednotlivé věty s odlišnými průběhy tvoří vyšší celek, navzdory kontrastům harmonický.
Horečka se ale s blížícím se večerem stupňuje a v básníkově mysli se deformuje obraz reality, vzněcují se fantazie, promlouvají nepřítomné osoby, ožívají dávné vzpomínky. Vergil za pomoci přátel sepisuje ještě dodatky k závěti (hleďme, básník je velmi zámožný!) a přitom už zpola blouzní. Vlastně po celou tu dobu vidíme vše z perspektivy jeho mysli – a nyní je nám jasné, že jeho vědomí už se rozpadá, osobnost se dezintegruje.
Čtvrtý díl je už jen krátký epilog. Opět stránky až po kraj zaplněné písmenky, bez jediného přerušení, věty přes půl strany dlouhé, monotónní proud nesmírně barvitých vizí, v nichž se obsedantně zjevuje jakási štíhlá loď, na jejíž přídi stojí chlapec se zdviženou rukou mířící v dál. Oddíl se jmenuje Návrat a zasvěcen je čtvrtému živlu – Éteru. Řecký aithér není jednoduše vzduch ani prostor nebe, ale spíš ona průzračnost, která je nad ním. V dlouhých sekvencích textu se rytmicky opakuje stále znovu a pokaždé jinak vlní symbolika vody, lodě, plavby, aby postupně vplývala do zářného absolutna svrchních sfér. Přibývá hvězd a přibývá idealizací onoho chlapce, jehož prapodivná postava vlastně básníka provází po celou dobu, ač nevíme, a neví to ani Vergil, je-li to bytost reálná či snová. Jímá mě z toho neblahé tušení, a právě zde sílí, že Broch byl asi na chlapce. U Římana by mě to nepřekvapovalo, ale to, s jakou zasvěceností a něžnou naléhavostí Hermann Broch tyto sublimace jinošství vykresluje, není u našince, hetero-našince, obvyklé. Tak jako Dante v Božské komedii stoupá v kruzích nebes stále více soustřeďován na idealizovanou Beatrici, snově neskutečný obraz absolutní dokonalosti, tak zde je Vergilius unášen z tohoto světa abstrakcí chlapce, jenž je snad nejmilostivějším, nejmilostnějším přítelem jeho duše. Přiznávám ovšem, že nebe v Božské komedii mě vlastně nudilo, ne, ne jen mě, byla to opravdu nuda – ve srovnání s jadrným líčením pekelných okruhů… Na nebe už se nedostávalo slov, touha a tušení se ani básnicky vyjádřit nedá. Zůstává éterická prázdnota.
Druhou takovou postavou, jež snově Vergila provázela a občas mu mlčky promlouvala do vizí, byla Plotia Hieria, zřejmě nějaká jemu milá a důvěrně blízká žena. Tvář idealizovaného chlapce nyní splývá s ní. Básník je unášen vstříc východní záři – a tam na něj čeká ona, Plotia, nahá, ale vysublimovaně bezpohlavní. Chlapec by pak asi byl tím, čemu Římané říkali génius.
Celé to je podáno jako zjevení, apokalypsis, prorocké vytržení do nebe a nahlédnutí do věcí zásvětných. Následují stále se opakující i měnící vidiny ráje, v podstatě biblického, tedy docela masivního, pojatého jako zahrada s mírumilovnou harmonií zvířat a rostlin a zduchovnělých lidských bytostí – a všichni už jsou prosti jazyka (už? opět?). Zde už není třeba nic pojímat, artikulovat, mentalizovat. A přitom vizuálně to připomíná Boschovy obrazy. Prolínání lidského a zvířecího, had a vejce, krystal a křišťál, průsvitné báně. Upřímně řečeno, Brochovu teologii a eschatologii, je-li tu jaká, neprohlédám. Ale nemyslím, že bych tím o něco přicházel. Už jsem toho zažil dost.
Kniha mi dala víc, než jsem čekal, něco, co jiné knihy nedávají a ani nemohou, protože vůbec nevědí, že by o to mohly usilovat. Myslím, že jsem díky ní taky tak trochu zemřel, sestoupil a vystoupal. Ano, i teď to mohu zopakovat a potvrdit jako esenci jejího čtení – je to spíš mystika než poezie, či spíše poezie v jejích nejvyšších patrech, kde už je vlastně ryzí mystikou, uchvácením, extází, přilnutím a splynutím.
Tak – a teď, co píše překladatel v doslovu? Kromě běžných informací nabízí několik návodů na možnou interpretaci. Ale dodává: Snaha knihu interpretovat mohla by se pokládat za znesvěcení orfického mystéria. Přesně! Mystika a mystérium je ovšem rozdíl, ale nevysvětlím to v několika větách.[1] Například v katolicismu mystická může být zbožnost, modlitba, kontemplace…, zatímco mystérium je liturgie, celé mešní drama. Já jsem Brochovu knihu označil za mystickou v tom smyslu, že byla povznášející, že mně osobně její četba prohlubovala a prozařovala. Ale Preisner má pravdu, když říká, že kniha jako celek je současně i onen obřad, zástupně provázející tajemstvím, jež člověka proměňuje. „Sotva najdeme ve světové literatuře dílo, které by působilo tak opojně, tak podmanivě strukturou jazyka, nekonečnou dialektikou své ‚lyrické logiky‘ jako právě smrt Vergilova.“ Ale cítil jsem to stejně jako mistr překladatel, že ona dionýská opojnost, jež i mě uchvacovala, unášela, zde nepřevažuje, tvoří jen menší část vlivu a účinku, jaký chce autor vyvolat. To proměňující poznání, snad až gnosticky tajné zasvěcení spočívá v tom, co jsem v předcházejících řádcích označil za střet mezi dávným, prastarým, a novým, současným, mezi věkem antickým a křesťanským. Broch se přiznává nejen k Vergilovi, ale vlastně i k Platónovi či platonismu, ba ještě k oné hlubší vrstvě mýtů, řeckých bohů, z níž už řecká filosofie procitá. Tušil jsem, že by se dalo donekonečna spekulovat a diskutovat, co všechno vlastně Broch zašifroval do posledního oddílu, kde se nám Vergilův duch postupně proměňuje z lidského ve všelidské, animální, biologické, pak i kosmické, kde se rozpíná po celém vesmíru, ale přitom paradoxně, nebo dialekticky, se navrací do náruče matky a nechává tak otevřenou možnost jak uchování osobnosti, tak jejího rozpuštění a splynutí s veškerenstvem. Preisner zmiňuje i smrt Sókratovu. Ano, taky jsem si všiml těch nápadně nenápadných zmínek, třeba jak přátelé sahají pod podušku a hlásí, že Vergilovi už chladnou nohy, nebo jak Vergil v posledních minutách při diktování závěti myslí i na podružné detaily (Asklépiovi dlužíme kohouta…), ale nevěnoval jsem jim pozornost, protože tím veškerá podoba se smrtí Sókratovou končí.
Preisner říká, že Smrt Vergilova není filosofické dílo obohacené básnickou ornamentikou. Ale současně je nelze pochopit jako dílo básnické právě bez filosofické interpretace.
Já bych jen dodal, že se dá číst a použít jako průvodce na osobní nenáboženské mystické cestě. Ale taky se dá prostě labužnicky vychutnávat jako čirá esence krásy, bez stopy romantického sentimentu.
vš, únor 2020
[1] Vážné zájemce odkazuji na knihu Antická mystéria od Růženy Dostálové a Radislava Hoška.