Houellebecq – poznámky na okraj četby
Už před lety jsem nějakého Houellebecqa četl. Ani nevím, co to bylo za knihu. Nezanechala na mně žádné stopy. Ale aspoň jsem měl bazální představu, o kom a o čem je tu řeč. Určitě to nebylo Podvolení. To jsem vědomě zavrhl. Nechci se deprimovat víc, než je třeba. Iritovalo by mě, že je to všechno pravda, vskutku by to takto snadno mohlo proběhnout – a bohužel i proběhne…
Možnost ostrova
Různé jeho myšlenky, úvahy a postřehy o životě, společnosti, politice, například o vpádu islámu do Evropy, jsou samozřejmě bystré a relevantní. Je vidět, že je v obraze, čte, sleduje dění, a nejen ze sobotních intelektuálských příloh novin, nýbrž i z esejů význačných osobností a z knih odborníků. To se týká i některých speciálních vědeckých témat, jako je třeba klonování, výzkum mozku a vědomí nebo kvantová fyzika. Mám o tom taky nějaké povědomí, zhruba stejně široké a stejně nesoustavné. Takže mě H. nešokuje nějakými bystrozrakými vizemi, nepotřebuju si vypisovat chytrá moudra. V podstatě to vím taky. A když bych si o tom chtěl něco přečíst, vím, po jakých knihách sáhnout, na to nepotřebuju francouzského pisálka. Od toho bych naopak čekal něco jiného – bohatý jazyk, bravurní styl, a hlavně výbuchy imaginace, sugestivní fabule. Avšak mistrovství tohoto typu tu nevidím. Fajn, on dává průchod svým pocitům zmaru, rozmrzelosti, nudy. V tom případě je ten fádní způsob psaní adekvátní obsahu. V podstatě takto suše, až úřednicky monotónně psal i Kafka. Záměrně to imitoval Beckett. Ostatně i Havel – a spousta dalších. Akorát že u H. mi to nepřipadá jako záměrné, cílevědomé.
Mám pocit, že to esejistické psaní o utopických vizích, ty jeho sci-fi fabulace, to je jedna vrstva, složka nebo oblast jeho „tvorby“. Zřejmě ho to osobně baví, zajímá, trápí a nějak obsedantně ponouká. Ale on dobře ví, že tohle už bylo mockrát napsáno, asi i líp. Proto se toho zříká jako hlavního plánu, ale stejně mu to nedá a periodicky tím své texty zaplavuje. Není to ale jeho nejsilnější pozice, podle mého soudu.
Mně osobně připadá nejpřípadnější ta jeho jistá dekadence, znuděné psaní o znuděné „zahálčivé třídě“. I to už tady ale bylo a jistě mnozí v tom dosáhli mistrovství, třeba F. S. Fitzgerald nebo jeho učitelka G. Steinová.
A co se týče další složky, vrstvy, stránky jeho psaní – toho fňukání stárnoucího chlapa, že už to není jako dřív a některé věci že už nebudou vůbec, tak to je samozřejmě fajn, v tom je dobrý, přesvědčivý, ale to jsme v podstatě my všichni, my, kteří jsme v téže situaci, a my to dost dobře víme, to si nemusíme někde číst…
Ještě je tu jistý cynismus, či spíše nesentimentální pragmatismus. Ta schopnost (odvaha?) nazývat věci pravými jmény, nelhat ani sobě. V tom mi H. konvenuje (viz např. s. 278–280).
Co já očekávám od literatury, dobré knížky? Obohacení mé vlastní imaginace, představivosti, emoční prožitky, byť vlastně náhražkové, virtuální. Prostě citové, životní znásobení. Že tam někde uvnitř, v tom tunelu, do něhož se nad knihou vždy nořím, zakusím něco intenzivního, opravdového, co se mi v mém vlastním životě a světě nestává. Vstávám pak od knihy nějaký lepší, víc sebou, víc člověkem. To tady u H. trochu je. Ale čekal bych a potřeboval víc. Člověk má vstávat od knihy s pocitem – teď začnu taky psát! Jsem tak povznesený, plný toho, co bych mohl a měl ze sebe vydat! Tady u H. mám spíš pocit, že to, co on, už jsem taky žil a zažil a na stejné úrovni snad už i někdy řekl, vyjádřil, dokonce i napsal. Necítím, že by mě vedl, pozvedl. Jen mě příjemně chlácholí. Ale nemá nade mnou převahu.
Často cituje Baudelaira, Balzaca – ale ani zdaleka se nesnaží psát jako oni. V jedné pasáži se zmiňuje, že neolidé v budoucnosti pokládají za svou stylistickou inspiraci nikoli dávnou literaturu, ale „návody k použití domácích spotřebičů“ (s. 318). Ano, mám pocit, že takhle suše H. píše. Zmiňuje tam konkrétní návod k jakémusi videopřehrávači firmy JVC. Zřejmě má s jeho šroubovanou a obtížně srozumitelnou dikcí nepříjemnou zkušenost. U nás to přece známe taky. Václav Havel o ptydepe papalášů a jejich úřednických poskoků psal celé hry (Vyrozumění). Hloupost a nelidskost celého systému je názorně předvedena na plytkosti a omezenosti jeho jazyka.
Mapa a území
„Mapa není území.“ (Korzybski) „Mapa není krajina.“ (Korzybski)
Takto jsem tento výrok vídával už od 70. let v různých textech. A naučil jsem se ho příležitostně vkládat i do svých textů a promluv. Ale nikdy mě nenapadlo zajímat se o jeho původ a souvislosti. Myslel jsem, že je to stejné jako s jiným podobně slavnými výroky. Přerostly a přežily své tvůrce. Člověku se občas podaří vyslovit něco trefného, aniž ví jak. A výrok, myšlenka letí dál a žije svým životem.
Shodou okolností jsem teprve nedávno narazil na informace o původci tohoto intelektuálského bonmotu. Překvapilo mě, že onen člověk na to nepřišel náhodou, že to byl logik a daným tématem se zabýval s nimravou důsledností. Přesto soudím, že jeho výrok dál budou myslitelé užívat, aniž by cokoli věděli o okolnostech jeho vzniku.
Když jsem pak zaslechl, že Houellebecq vydává další román pod názvem Mapa a území, bylo mi jasné, že musí jít právě o tuto Korzybského myšlenku. Tím spíš mě to lákalo.
Hned od prvních stránek jsem se cítil jak ve svém živlu. Oproti Možnosti ostrova jsem zde byl jako čtenář doceněn. Autor se trefuje přesně do mé úrovně, obzoru a vkusu. Ale myslím, že to není jen subjektivní dojem. Od roku 2005 (Možnost ostrova) do roku 2010 (Mapa a území) se H. výrazně posunul, jako by začal být poctivý vůči sobě, píše víc ze sebe a o sobě, ale taky si musel sebe víc uvědomit a trochu na sobě zapracovat, uspořádat se. Možnost ostrova prozrazuje některé jeho zájmy a koníčky, třeba domýšlení katastrofických konců, k nimž vývoj společnosti podle jeho diagnóz nutně míří. Taky zálibu v konstruování dystopických příběhů, jež ale neprovází moralizování ani tragické stýskání, podává je s cynickou nehodnotící věcností. Upřímně řečeno, to mě moc nebere, nepřipadalo mi to moc objevné, ani věcně relevantní. Takové věci si můžu s větším užitkem přečíst jinde, ostatně podobně umím smýšlet i sám. A ty jeho oscilace mezi vznícenými sexuálními fantaziemi a trpkým konstatováním reality vyhasínání pohlavního života i touhy mi taky nepřišly originální, koneckonců to taky známe všichni, od určitého věku.
Toto, co zde vidím, je věrnější, uvěřitelnější. H. sám, jako člověk, něco o fotografování ví a dává najevo, že ví něco netriviálního i o výtvarném umění. Odhaluje něco, co skutečně dělá, bytostně prožívá a autenticky promýšlí.
Uvažovat o konci civilizace, zániku kultury, nástupu barbarů, o roli náboženských fanatismů, fungování sekt – to může a umí kdekdo. Stejně jako ventilovat své erotické sny. Pravda, filosofovat o fotografii a vizuálním umění taky pár lidí umí. Ale zde je H. originální a kreativní, a navíc není svázán esejistickou formou ani rituály psaní uměleckých kritiků a teoretiků, zůstává beletristou. Co se formálních znaků jeho psaní týče, zatím se mi jeví jako vyzrálejší, vytříbenější, inteligentnější. Sice bych ani teď nemohl H. zařadit mezi velké spisovatele, do velké literatury, ale aspoň mi nezpůsobuje údiv, že něco takového je dnes tolik velebeno. Je to vyladěno tak akorát, užívám si to. Příjemné čtení – pro mě navíc i tím obsahem, tématem.
Dokonce i ty postřehy, bezděčné útržky myšlenek mi zde připadají zajímavé – v Možnosti ostrova mě vesměs nudily, zdály se mi málo originální a hluboké na to, abych si je třeba zapsal. Zde si je sice taky nezapisuju, ale aspoň uznale kývám – stály by za zapsání!
Od dobré knížky očekávám hloubku a tajemství, musí mě přesahovat. To jsem v Možnosti ostrova nezažil.
Takže po dočtení se mi jeví jako klíčová myšlenka to, že mapa je víc než území. Tedy oponování Korzybskému. Je to jedno z možných řešení otázky, jakéže poselství nám asi autor touto knihu předává. Obraz není realita. On je totiž víc než realita. Umění je víc než život, umění si žije svým životem, román předčí svého autora. Houellebecqův obraz je skutečnější, důležitější, cennější než Houellebecq sám.
Tak – a teď si teprve půjdu přečíst doslov, který k této knize napsala Jovanka Šotolová, překladatelka Možnosti ostrova.
…
Přečetl jsem, ale nic nového ani podstatného jsem se nedozvěděl.
Serotonin
Čte se rychle. Je to řídké. Co na to říct? Jednoduše – nuda. Jasně, tak něco se tady člověk dozví o problémech francouzského zemědělství v unijní zemědělské politice a v globální ekonomické situaci. Je tu trochu pařížské topografie, trochu francouzského regionalismu a snad krajinopisu, tedy zejména líčení krajin bezútěšných. A opět ty sexuální fantazie stárnoucího chlapa, tentokrát na rozdíl od Možnosti ostrova vyfutrované, a vlastně pokažené internetovým pornem. Moje emoce? Žádné. Rezonance imaginace? Chabá. Bídný dojem z četby lehce napravuje závěr, tak od strany 250. Závěr jako by na poslední chvíli myšlenkově zhutnil, dokonce autor překvapivě obrací (obrácení – metanoia), navíc směrem pro něj naprosto neobvyklým – směrem k víře, naději, romantickému ideovému scelení a zacyklení. Ale kupodivu jsem se občas i polohlasem zasmál – zejména nad nějakou šťavnatou formulací, jíž nesentimentálně konstatuje, jak se to s lidmi má a jak to ve světě chodí, a jež souzněla i s mým cynismem.
Serotonin – kdyby nebylo chemické stimulace k produkci této látky do mozku, tak by tu už nebyl, ani H., a asi ani mnohý z nás, deprese a pocity zmaru a neřešitelnosti otázek po smyslu by převládly a nutně vedly k sebevraždě, eutanazii či roztrpčenému dožívání marných, zcela zbytečných existencí. (s. 227, druhý odsazený odstavec, až do konce na s. 228) „Atmosféra globální katastrofy vždycky trošku ulevuje od katastrof individuálních.“ (s. 229) Toto je zřejmě klíč k mnohým jeho knihám, k celému jeho údělu a životnímu pocitu.
Otázka možná je, zda je to tím, že jsme už tak slabí, přecitlivělí, rozmazlení, že nedokážeme čelit ani běžnému životu, anebo zda je to spiknutím hamižných medicinmanů, kteří celé populace „prozakizovali“, tedy učinili závislými na antidepresivech rozmanitých druhů, na jejichž maržích zištně profitují.
Zaujala mě myšlenka (s. 240), že kultura jídla pomalu a jistě nahrazuje kulturu erotickou, že Západ upadá zpět do orálního stádia (podle teorií toho vídeňského šaška). Toho si taky už léta všímám, ale takto stručně a výstižně jsem to nedokázal vyslovit.
Skutečně nevím nic o současné literatuře. Ale tohle podle mě literatura není. V lepším případě současné psaní. Pak ale svědectví právě o úpadku literatury, protože pouhé psaní není literatura. Spousta lidí píše líp – a nejsou to pisálci. Bohužel ale spousta píšících lidí je dnes pokládána za spisovatele a jejich rychlokvašené spisky diskutovány jako literatura. Na to nemůžu přistoupit. Jasně, spousta lidí muzicíruje, hraje třeba docela slušně poslouchatelný jazzík, ale už to není ten jazz, který měnil dobu, vyjadřoval lidem jejich nové životní pocity, dával jim zážitky opravdovosti. Věřím, že i dnes vzniká a existuje Hudba, Jazz, Literatura, ale určitě vzácně – jako ostatně vždycky. Jenomže ta snadnost a dostupnost všeho dnes… vede k inflaci všeho a ve všem. Naštěstí toho nadčasového vzniklo dost, pro to pravé, hodnotné, vznešené a povznášející stačí sáhnout do osvědčených klenotnic. A nevzrušovat se kdákáním trhovců a hauzírníků.
vš, červen 2019