Stefan Zweig: Svědomí proti násilí
Už dlouho jsem si říkal, že bych si měl znovu přečíst Svědomí proti násilí od Stefana Zweiga. A nelituji. Četl jsem tu knihu už kdysi, tehdy, kdy u nás vyšla. Dnes vidím, jak mě na celý život ovlivnila. Pomohla mi utvořit si ucelený názor na to, jak to chodí v totalitních režimech – a vlastně i jakýsi rámcový obrázek Kalvína, kalvinismu i jeho weberovské interpretace. Nepochybně to byl zjednodušený názor. Teď jsem si ho účinně korigoval.
Ne vždy musí jít o zvůli moci, někdy jsou to v podstatě správné a dobré principy, které se ale zvrhnou, jsou-li uplatňovány radikálně, extremisticky a totalitně, tedy příliš důsledně, až do krajností a do všech oblastí společenského i osobního života. Teď taky vidím, že to byl malý zázrak, když se podařilo knihu vydat v roce 1970, kdy už se rozjížděla husákovská normalizace a oficiální propaganda zahnala intelektuální opozici do disentu a našla si nový terč v náboženství a víře. Kniha musela být připravena do tisku s velkým předstihem, jistě v letech uvolnění kolem roku 1968. Sotva kdo tehdy tušil, jak na její slova záhy dojde i u nás.
Chtěl jsem si ji znovu přečíst taky proto, že se mi zdálo, že by to mohl být dobrý příspěvek k letošnímu Husovu výročí. A taky že ano!
Kniha se krátce po svém vydání dostala ve většině knihoven do trezorů, odkud se vrátila do veřejných půjčovních služeb až po roce 1989. Měla tehdy slušný náklad – 13 tisíc výtisků. (Která dobrá kniha dnes vychází i jen v polovičním nákladu?!) Proto se celkem snadno sežene v knihovnách i antikvariátech. Ale já jsem nelenil a oskenoval ji a tímto ji dávám k obecnému užitku – na všeobecně známém úložišti (Stefan Zweig Svedomi proti nasili). V roce 1993 ji nechal Český rozhlas namluvit a můžete si ji tedy poslechnout v pěkném podání v deseti půlhodinových úsecích. Ke stažení opět ve známém úložišti (Zweig Stefan Svedomi proti nasili).
Takže – jak vidím a čtu Svědomí proti násilí po tolika letech? Zweig interpretuje spor mezi Kalvínem a Castelliem jako střet totalitarismu a liberalismu, dogmatismu se snášenlivostí, fanatismu s moudrým kompromisem. V pozadí je samozřejmě postava Erasma Rotterdamského, jakéhosi úběžníku, který stojí trochu stranou víru reformace a její zběsilý průběh umírněně koriguje. Ale Erasmovi věnuje Zweig jiný samostatný text. Nápadné je, že v jeho optice se nezračí téměř nic ze sporů, které musela reformace vybojovat s katolicismem, a později Kalvín a kalvinisté s jezuity. Už kdysi mě napadlo, že to by bylo zajímavé srovnání – Kalvín a Ignác z Loyoly. Vždyť jsou si tak nápadně podobní – i když stojí na opačných stranách barikády. To Zweig vědomě pomíjí – ale z okrajových zmínek na několika místech je patrné, že o lákavé možnosti tohoto srovnání ví. Ostatně to, co Zweig vyčítá Kalvínovi, představoval vrcholně středověký katolicismus mnohem více. (Zweig to ví, ale jen letmo se o tom zmiňuje na straně 205.) Dalo by se mluvit třeba o nejmocnějším papeži Inocenci III., nebo srovnat postavy papeže Řehoře VII. a mnicha Bernarda z Clairvaux. Vždyť je do očí bijící, jak reformace zakrátko upadá do těchže nešvarů katolické církve, kvůli kterým se od katolicismu odtrhla. Ba co víc, opět si přivlastňuje ideu mnišství, kulturu askeze a tragické spirituality, kterou právě kdysi odvrhla. (Samozřejmě se nám dnes vnucuje paralela s islámem – s radikalizací některých imámů a s duchem fanaticky vybičovaných extremistických skupin. Včetně dokonce té jejich oblíbené černé barvy, barvy Kalvínovy. A včetně onoho klíčového principu podřízení se, oddanosti, kritiky idolatrie.)
Spisovatel si ve své básnické licenci může dovolit to, co historik nesmí – soudit minulou epochu sudidly přítomnosti. Zweigovi jde samozřejmě o Hitlera, o to, jak snadno se spustí proces nadvlády nějaké ideologie, byť zpočátku a v principu možná vůbec ne zhoubné, nad celou společností. Ale jasnozřivě své postřehy zobecňuje tak, aby platily pro všechny doby a všechny společnosti. O hitlerovském Německu prakticky není zmínka, natož pak o stalinském Rusku. Jak tragická je ironie dějin, že přesně totéž, co napsal Zweig v roce 1936, mohlo být později řečeno o tolika dalších dějinných situacích.
Další rozdíl mezi literárním zpracováním bolestné dějinné zkušenosti a vědeckým uchopením téhož problému je v tom, že spisovatel, básník vtělí esenci empiricky poznaného více do toho, jak to říká, zatímco vědci jde spíš o to, co říká. A Zweig je mistr slova a esejistické formy. Ne dvakrát, třikrát, ale stokrát opakuje totéž, a pokaždé jinak. Rozmělňuje svou základní tezi, jde po vláknech až na dřeň. A to, jak to říká, je sugestivní, emočně rezonující. Samozřejmě, že tento styl uvažování a vyjadřování je neadekvátní době Kalvínově, je moderní, obohacený staletími nových zkušeností. Jím užívané pojmy a kategorie tehdy neexistovaly nebo se užívaly jinak. Rovněž jeho styl, bohatý, květnatý jazyk ztvárněný uměleckou licencí a intelektuální noblesou, neodpovídá raně novověké básnické dikci, řekněme Erasmově. (Mimochodem, i překladatel odvedl skvělou práci. Nejsem si jist, že dnes ještě někdo má takto bohaté výrazivo a takový cit pro dikci originálu. Právě potěšení z jazyka a stylu je jedním z nesporných zisků při četbě této knihy.) Vnucuje se otázka, nakolik se mohou dějiny opakovat či zda je lidská přirozenost opravdu pořád stejná. Zweig se snaží prokázat, že princip autoritářství, diktatury, totalitarismu je nadčasový a uskutečnit se může vždy, ať jsou vnější podmínky jakékoli. Je to tedy jistá typologie, stereotypizace. Přístup blízký strukturalismu, synchronnímu vidění.
Jistěže ona základní pnutí tady zřejmě byla vždycky. Svoboda versus řád, pravda versus láska, kázeň versus spontaneita, individuum versus kolektiv. Pěkně o tom kdysi přednášel a psal Otakar A. Funda (FUNDA, O. A. Křesťanství jako jev lidských dějin a kultury. Karolinum: Praha, 1992.) Ona pnutí jsou vysledovatelná už i v evangeliích, i v osobě Ježíšově či v Pavlových listech. Křesťanství se jim nemůže vyhnout. Mohou vyvolávat plodné napětí, z něhož povstává hybná energie dějinného pohybu – ale mohou také vést k osudnému štěpení komunit a dosud kontinuálních proudů. Vzpomínám na to, jak jsem tehdy třeba s nadšením četl knížečku mladé feministické teoložky Dorothee Sölle Phantasie oder Gehorsam – Fantazie nebo poslušnost (SÖLLE, D. Phantasie oder Gehorsam. Stuttgart: Kreuz Verlag, 1968). Ona poslušnost byla tak příznačná právě pro nacistický režim, a snad i pro německou mentalitu! Ale přitom byla brzdou inovací a pokroku. Jde o základní problémy křesťanské eklesiologie. Má být církev vybrané společenství „čistých“, dokonalých, nebo komunita otevřená všem, tedy i hříšníkům a nedokonalým kompromisníkům? Jde o základní otázky křesťanské spirituality. Patří k ní nutně, podstatně asketičnost, puritanismus, je víra v Boha především bázeň a poslušnost? Je zbožnost slučitelná s radostí, může se křesťan smát a veselit? Tyto otázky přicházejí ke slovu na stranách 162–164 nebo 166–167.
Podcenění individua a přecenění kolektivismu – to je pokušení mnohých náboženství. S jistou nadsázkou říkám, že každý monoteismus musí mít logicky tyto fašizující tendence. Fašismem míním onu obecnou strategii – v jednotě je síla, budete-li svorní, nikdo vás nepřemůže. Římské fasces – svazky prutů, do nichž byla zasazena sekyra, symbol římské říše, se staly odznakem italského fašismu. Nápadně připomínají naše staré známé pruty Svatoplukovy. Zbujelým květem tohoto – jinak plodného – napětí je mnišství. To, co mělo být primárně svrchovaně individuální (monachus je od mono, tedy sám, sám se sebou), se zvrhne v uni – tedy unifikaci, uniformitu, univerzalitu. Ze „sám“, „sám svůj“ se stane „jeden jako všichni“. Tendence k úniku do soukromí (poustevnictví) je až příliš vyvážena, převážena potřebou být se sobě podobnými, rovnými.
Zbytnělý kolektivismus se projevuje i v politických (společenských) ideologiích, třeba komunismu, fašismu, nacionalismu. Myšlenka svornosti a jednoty je příliš svůdná, než aby jí nějaká ideologie odolala. Snaha sevřít komunitu pevnými obručemi pravidel, seřezat pruty na jednotnou míru, tedy lidi zglajchšaltovat, je vysvětlována nutností obrany před nepřáteli, vnějšími, ale hlavně vnitřními. Nadto vyhovuje obecným tendencím individua, zejména toho hloupějšího a línějšího, usnadnit si nesnáze svobodného osobního rozhodování přenesením kompetencí ze sebe sama na nadosobní autoritu (vůdce, zákon, Systém). Zbavit se odpovědnosti za samostatné jednání, ba vůbec i myšlení, zřeknutí se vlastní vůle i názoru je přece tak úlevné. Jak slastné je být osvobozen od sebe sama! Nemyslím si, že je to vždy způsobeno jen terorem (jak tvrdí Zweig na str. 172). Lid do jisté míry nadšeně spolupracuje, dobrovolně strká hlavu do chomoutu, oddaně se chápe monotónní, narkotizující práce u žentouru. Není to ze zbabělosti, my si tu fašizoidní tendenci neseme v sobě. Že by to byl eskapismus zaslibující nám návrat do těsného sevření v bezpečí mateřského lůna? Myslím, že ani v nacismu nebyla tato tendence dovedena do takové dokonalosti, jako třeba v komunismu – anebo v některých církevních školách či elitních britských vojenských akademiích. Až tak důkladné lámání charakteru neměl žádný politický režim zapotřebí. Orwellova dystopie není odvozena z nacismu či komunismu, nýbrž ze systému britské úřední koloniální správy. Nacismus byl nacionalistický. To jsou ale i jiné vlastenecké systémy nebo militantní režimy. V tomto smyslu přirovnání ke Kalvínovi pokulhává. Zato by se nabízelo spíše srovnání s katolickou inkvizicí. Ale to Zweiga téměř nezajímá. Na str. 168–169 je představena odpudivá kalvínská kontrola soukromí. Tak daleko do puritánské kontroly morálky a svědomí žádný politický režim nešel. Byly tu jen náběhy, například v komunismu. Jen nepatrně je naznačeno srovnání se Savonarolou (str. 172). To častěji je zmiňován Robespierre. Jako protiklad ke Kalvínovi je uveden Rousseau (str. 178), člověk, který se celý život snaží bojovat proti znásilňování osobnosti. 200 let po Kalvínovi se Ženeva v tomto svém rodáku konečně osvobozuje od neblahého dědictví.
Mimochodem, když už je řeč o kalvinistické kontrole soukromí, nátlaku na svědomí a vyžadování poslušnosti až do krajnosti lámání charakteru, připomněl bych oblíbené Karafiátovy Broučky. Schválně si někde zkuste opatřit jejich nezjednodušenou, necenzurovanou verzi. Je to odpudivé čtení. Ano, jistě, poetika je fascinující. O to ale nebezpečnější, že pod sladkým povlakem je servírován zhoubný jed. Sledujte, jak probíhala výchova dětí v rodině skotsko-valašského kalvínského puritána. A srovnejte to pak třeba s tím, jaké názory má na výchovu dětí ultrakonzervativní hyperkatolík Michal Semín… Kdyby si nějaké liberální feministky dnes přečetly Broučky, okamžitě by je vyhodily ze svých knihovniček a dožadovaly se jejich zákazu ve školách. (Přiznám se, že sám bych Broučky dětem dávkoval nanejvýš jen v homeopatickém množství.)
Ale ještě se vracím k exkluzivnímu monoteismu. Zweigovi jde o snášenlivost, tedy toleranci, která může vycházet jedině z principiální otevřenosti mysli, z odvahy pochybovat, hledat, tápat, být neustále na cestě. Tato svoboda, tedy otevřenost ke změně a růstu, k alternativám a pestrosti, je to, čemu asi běžně říkáme liberalismus, svobodomyslnost. Vůbec nejsem přesvědčen o tom, že exkluzivní monoteismus může být principiálně svobodomyslný a snášenlivý. Naopak, musí být horlivý, tedy zapálený, fanatický (hořící). A musí být důsledný, důkladný, tedy radikální a totalitní. Nebude-li, bude obviněn z polovičatosti a kompromisnictví. Jestliže naše křesťanství na dlouhé a trnité, staletí trvající cestě od reformace k dnešku postupně dospělo ke svým liberálnějším a tolerantnějším formám, je to možno interpretovat jako zradu původního modelu víry abrahamovské, jákobovské, prorocké, oddané a vášnivé, k níž se ostatně vztahoval i Ježíš. Rozumím tomu pokušení fundamentalismu, fanatismu, dogmatismu, i onomu znechucení moderním sekulárním liberalismem a volnomyšlenkářstvím, jaké se ozývá v duších mnohých upřímně věřících monoteistů – židů, křesťanů i muslimů. Ale osobně je nesdílím. Ani si nejsem jistý, jestli bych chtěl, aby nakonec, případně v nebi, ona údajně čistá, původní, jediná a všeobsáhlá víra byla náplní spásy.
Možná by úplně stačilo, kdyby si člověk přečetl prvních asi 40 stran knih. To podstatné zde je. Dál už je to vlastně pořád stejné. Ale na str. 233 začíná dobrý detailní popis toho, jak se rodí totalita. Je tu sonda do Kalvínova myšlení. Jak si odůvodňuje cenzuru, tedy potlačování svobody svědomí, svobody myšlení, nezávislého bádání, svobody víry i názoru, tedy právě oněch principů, na nichž reformace vznikla a zpočátku důsledně bazírovala. A na str. 234 je dokonce pěkná definice radikálního pojetí víry, její zapálené podoby, tedy fanatismu, který vede k totalitě.
Na stranách 240–241 je zase dobře vidět, jak se v oné době měnilo užití výrazu a náplň pojmu kacíř. Kdo je skutečným škůdcem hnutí – a kdo je prostě jen jiný, odlišný, alternativní? Ukazuje se, že je velmi nesnadné dokázat nutnost tolerance jiného, odlišného. (Nutnost intolerance se dokazuje snáze.) Pojem tolerance v Bibli sotva najdeme a Zweig říká, že ho sotva najdeme i v dějinách. Rodí se vlastně až spolu s humanismem jako důsledek reformace. Naproti tomu vášeň pro pravdu, jedinou, jednu, jedinečnou, výlučnou tady byla odedávna. Tolerance se jeví jako zrada touhy po absolutním. Tolerance, snášenlivost podstatně souvisí s pochybami, skepsí, vědomím vlastní omylnosti. Vyžaduje pokoru, úctu k tajemství, velkou odvahu k povědomí o relativnosti všeho. V době Kalvínově (tedy spíše Erasmově a Castelliově) to bylo do jisté míry dáno tím, že svět se náramně zvětšil. Jako by začínala globalizace, postmoderna v malém. Opakuje se to, co se stalo už kdysi ve Středomoří za časů helénismu. Pestrost, alternativitu, relativitu už není možno skrýt. Samozřejmě se taky v renesanci a na prahu novověku zřetelněji odděluje vnitřní svět člověka od vnějšího, tělesného, sociálního, politického. Vzniká privátní sféra, člověk se zniterňuje, „psychologizuje“. Ale při vší sympatii, kterou k tomuto vývoji chováme, čelíme znepokojivé otázce: Která nauka, která víra, který ideový a politický (nebo třeba vědecký) systém může do svých základů zakomponovat principiální pochybnost o sobě samém? Může být takové učení, které už předem předpokládá, že každý si může myslet, co chce, a dělat, co chce? Můžete vstoupit do partnerského vztahu či manželského svazku s tím, že si budete předem tolerovat i vztahy jiné? Není žárlivost vlastně přirozená? Přirozená i pro Boha – a tak i pro každou ideologickou víru či vědeckou teorii? Není apriorní mírnost, smířlivost (pacifismus, kvietismus, otrocká, poníženecká, poraženecká morálka) vlastně v rozporu s každou vážně míněnou cestou či nabídkou? Může být nějaká víra, nauka, hlásána nevzrušeně, chladně, neosobně? Tuto otázku si Zweig neklade.
Nicméně jeho anatomie totalitního myšlení je precizní. Ale i tu je třeba vnímat obezřetně. Návod ke kritickému čtení poskytuje odborník nad jiné povolaný, historik Josef Polišenský, znalec dějin raného novověku. Kdo chce číst Svědomí proti násilí lépe, ať si nejdřív přečte právě doslov Josefa Polišenského.
A jakže to souvisí s Husem? No, určitě ne jen tím, že Kalvín nechal upálit nebohého Miguela Serveta.
Vladimír Šiler
- 7. 2015, v den 600. výročí smrti mistra Jana Husa