Myslet
ŠTERBÁKOVÁ, Daniela. Myslet. Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. ISBN 978-80-7308-592-6.
/poznámky z četby/
Já bych především nebral Thomase Bernharda tak smrtelně vážně, jako by to byl nějaký filosof, jako by jeho texty byly nabité nějakým zašifrovaným hlubokým poselstvím. Ony nejsou ani kdovíjakým literárním estetickým dílem, uměním. Šťourat se v kdejakém výroku z novely Chůze, jako by to byla vycizelovaná věta Wittgensteinova, to je podle mě omyl, nesmysl. Autorka sice předvádí, že umí analyzovat, že možná ví něco i o filosofii a o filosofech, o něž zde částečně jde, ale kutá nadarmo, v jalovém textu.
Jasně, že Thomas Bernhard se zde dotýká filosofie, filosofie jazyka, myšlení, poznání, pravdy a skutečnosti – ale to vše velmi lehce a povrchně, zcela laicky a amatérsky. Věřím, že nebylo jeho ambicí se s těmito otázkami a problémy náležitě vypořádat. To by musel postupovat důkladněji a důsledněji a užít jinou metodu psaní – třeba filosofické pojednání, studii, esej.
A stejně tak si myslím, že ani svým uměleckým počinem nevyvolal podnět hodný hlubšího estetického prožívání a filosofického zamyšlení. To by musel být umělecký počin zásadnější, hlubší, aby stál za analýzy a interpretace. Sám Bernhard ostatně roli umění ani neřeší, rozhodně ne v tomto textu, to spíše ve Starých mistrech. Jistěže v Bernhardově textu je občas hlubokomyslně znějící věta, která se dá pojmout jako filosoficky míněný výrok. Ale nevěřím, že Bernhardovým cílem bylo řešit právě tyto hluboké myšlenky – a právě v této novele. Naopak bych nepodceňoval ani tu možnost, že v celé novele je přítomna – i když skrytě, v pozadí, bez zřetelných poukazů – komika, grotesknost, ironie. Ti naši chlápci, kteří tam chodí a údajně filosofují a řeší své problémy, jsou ve skutečnosti strašně komičtí, směšní. A i když se jim spisovatel nevysmívá, podává je v takových karikujících zkratkách, že nás nemůže nenapadnout, že jde o karikaturu, komiku.
To vztah chůze a myšlení, který Šterbáková rozebírá na s. 39–46, mi připadá k analýze vhodnější. Právě proto jsem si ostatně chtěl echt tuhle Bernhardovu novelu přečíst, protože mi ta chůze připadala nápadná, tušil jsem tam tuto souvislost. A myslím, že i Bernhard měl tento úmysl. To ho šlechtí, protože taková souvislost je filosoficky originální.
Jak tak text Šterbákové čtu, vyvstává mi zřetelněji i onen rys Bernhardových postav, který jsem rovněž popisoval a který ona zvlášť zdůrazňuje, a to trefnými slovy. Bernhardovi (anti)hrdinové se alibisticky skrývají za přesné výroky, právnicky literně, formalistně důkladné a důsledné, za strohé popisy, minimalisticky zachycující jen to, co je objektivně potvrditelné, vše bez emocí, bez osobní účasti. Při tomto zdánlivě korektním svědectví, jež postavy podávají, vyvstává stále více jejich pasivita, formální nevinnost. Ale tím víc je právě ta obviňuje za to, že nic neudělali, že neučinili to, co učinit měli, to, co bylo správné. Tato zbabělost, ta neschopnost zachovat se mužně, rozhodně, to je zřejmě to, co spisovatel řeší jako problém, možná svůj, možná rakouský, možná obecně lidský.
A možná je to ještě obecnější a ještě hlubší: Bernhardovy postavy jen myslí. Místo aby jednaly. Celý problém spočívá v tom, že my se vyčerpáváme myšlením, reflektováním, uvažováním jen v rovině pojmů, slov, jazyka – a pak nám nezbývá čas ani síla na čin, reálný čin v reálném světě. To, jak chladně a neosobně Bernhard píše, v holých, suchých popisech toho, co se stalo, nebo spíš co kdo řekl či co si kdo myslel, signalizuje, že on sám jako Bernhard i jako spisovatel neříká nic, a nic si taky nemyslí, natož aby kdy cokoli udělal nebo vůbec činil. Tato ochromenost, neschopnost jednat, rozhodnout se je možná oním chorobným stavem, jejž reflektuje Thomas Bernhard, jemuž nastavuje své nemilosrdné zrcadlo. Úzkostlivý alibismus pouhého svědka, který vypovídá, ale nic neprozradí o sobě, ani to, co si myslí, ani to, zda má vůbec nějaký názor, to podřízení se Systému, který si na takových postojích zakládá, je zřejmě tou největší obžalobou typických Rakušáků. Úřady, soudy, policie…, jazyk oficiálních lejster, všudypřítomný strach z vězení a blázinců, utíkání se do rituálů a mimikrů korektního občanského chování a biedermeierovského bezpečí domácností. Nebýt aktérem, být pouhým prostředníkem, nebo ještě lépe pouhým svědkem, lhostejně a náhodně stojícím opodál, ale úslužně potom referujícím, co kdo kdy udělal a řekl – to je snem většiny Bernhardových postav. Dobrý postřeh Šterbákové: Vyjadřují to už i překvapivě podrobné popisy toho, co mají postavy na sobě. Vždycky jde o nějaké upnuté oblečení uniformního charakteru, dokonale halící vše osobní a osobité na člověku. Vždy naprosto tuctové, nenápadné, a proto dokonale neviditelné.
Moje shrnutí: Jako by tak strašně záleželo na tom, co si nějaký pisálek Thomas Bernhard myslí o myšlení! Literát má dělat literaturu, a ne fušovat do filosofie. A jestli chce filosofovat, musí to dělat adekvátními postupy. Lépe by ovšem bylo, kdyby dělal pořádné umění, aby z toho měli lidé estetický požitek, jehož hloubka už sama o sobě vede k zamýšlení, možná i filosofickému.
Nevím, co si myslet o tomto analytickém textu Daniely Šterbákové, o tom, proč musel vzniknout a musel být právě takový. Literární věda to není. Nejsou tu obvyklé odborné postupy, ani jeden odkaz na uznávanou autoritu či publikaci. Filosofická analýza to ve skutečnosti taky není, protože autorka nedokázala uvést ani jednu kloudnou souvislost do důsledků tím, že by zmínila konkrétní filosofy či knihy, jichž se týká to, o čem sama nad Bernhardovými texty uvažuje a píše. Jen jednou ledabyle cituje jakýsi článek jednoho z přemnohých odborníků na Thomase Bernharda, nějakého rakouského literárního vědce, a to zjevně proto, že byl uveřejněn v doslovu k českému vydání Bernhardových her. Tedy skutečnou odbornicí není ani v jednom směru. Stostránkovou novelu rozebrala na sto stranách, jen tak, sama ze sebe. No, taky to tak někdy dělám… Ale nedělám z toho vědu.
Mimochodem – obálka Chůze je hnědá, temně hnědá. Obálka knížečky Myslet je taky hnědá, sice decentně hnědá, ale tak nějak divně hnědá, dokonce i záložka, kterou do ní nakladatelství vložilo, je hnědá. Je to opravdu jediná příhodná barva pro takto chmurné texty. Heidegger, jemuž je spíláno, jak je nahnědlý, je rozebírán v podstatně světlejším odstínu béžové. Do toho se pouštím teď. Zatímco dočítám Petera Esterházyho, otřesně tlustou bichli, s níž si to právě vyřizuji.
vš, říjen 2020