Střední Evropa – Mitteleuropa
My, co zde žijeme, o tom přemýšlíme často. Vlastně to celý život studujeme, sami na sobě. Co je to Střední Evropa, kde to vlastně žijeme? Je dobré, když nám občas někdo vrazí do rukou jakési berličky, ať se nám v té bezmezné matérii lépe sune. Hodně mi daly Putnovy Obrazy z dějin Střední Evropy. Samozřejmě jako kontrast k nim pak poslouží jeho Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Nebo jeho dokument Ukrajino, nezlob se. Neškodí mrknout se, jak se s tím vypořádali druzí. Občas mám takovou chuť přečíst si taky nějaké domácí autory, ne furt jen ty světové. Takže dvě poznámky k nim – a týkají se právě Střední Evropy.
Pavla Horáková: Srdce Evropy
Tohle mě zaujalo už podle anotací – že prý nějaké ty vazby našich předků k Vídni atd.
Ano, bylo to zajímavé. Už proto, že právě já se přesně o takové věci taky zajímám. Dokonce jsem v té Vídni cíleně byl na některých místech, které ona taky popisuje.
Uvádí tam ukázky z rozsáhlých, 350stránkových pamětí nějaké své babičky. Začíná to někdy kolem roku 1912 a pokračuje až do 40. let. Takové paměti jsou vždycky zajímavé, jako dobové svědectví. Vždycky u toho člověk žasne, protože má takovou autentickou sondu do jiných časů. Jako by tam sám byl. A pak to autorka prokládá vyprávěním o svých cestách do Vídně po stopách právě oné babičky. Je to velmi aktuální, z roku 2020, už tam popisuje, jak do našich životu dramaticky vpadl covid a karantény a lockdowny. Jenomže tato vyprávění zase prokládá jistým výkladem oněch našich společných dějin, česko-moravsko-rakouských, jakýmsi pokusem o uchopení fenoménu střední Evropy. Proto Srdce Evropy.
Můj čistě osobní, soukromý dojem… Fajn, některým lidem bych to mohl doporučit, zejména takovým, které něco poutá k onomu regionu, nebo těm, jejichž rodiny prošly podobným osudem – cesty do Vídně za prací, na zkušenou, na wechsel, jak se říkávalo. Udělalo mi to dobře. Ale to právě jen proto, že jsem přesně na to připravený, nastavený. Už jsem četl víc takových polodokumentárních vyprávění nějakých pamětníků. Ani si nepamatuju, co všechno to bylo. Ale dojem zůstává. Něco bylo z Valašska, něco zase ze západoslovenského Záhorí, které těsně přiléhá k moravskému Slovácku. Určitě si rád přečtu i další. Půjčím si Českou babičku od Dietmara Griesera.
Ale upřímně řečeno – beletrie to není. Tedy ve smyslu krásná literatura. Nevím, snad se uvažovalo, že by za tuto knihu dostala nějakou cenu. Tak tu bych jí nedal. Do pokladnice české literatury bych ji nezařadil. Protože je to jen vyprávění. Nic víc. Nemám důvod si stěžovat. Je to češtinářka, snad. Chyby tam nemá, ani stylistické prohřešky. Ale jazyk je chudobný, styl jen prostě vyprávěcí, imaginace naprosto žádná. Literatura to zkrátka není. A ty její historické interpretace – no, já se svou příznačnou skromností musím tentokrát říct, že tohle všechno jsem říkal už kdysi dávno, už dávno před válkou jsem o tom hovořil s okresním hejtmanem… Připadá mi to od ní prostě naivní. Ještě se v závěru přiznává, že čerpala z Wikipedie (svatá prostoto!) a z televizních dokumentů Historie.cs. Vždyť vystudovala historii! A furt se tím chlubí. Tak proč se neopře o serióznější zdroje, o hlubší a poučenější vhledy? Inspiraci čerpala z Illesovy knihy 1913 – Léto jednoho století. Jasně, to je výborná kniha, ta mě taky nadchla a asi i hodně ovlivnila. Ale Horáková zkrátka ani náhodou nedosahuje té úrovně a té podoby, jakou má Illesova kniha 1913. Ta má totiž ducha, estétskou eleganci, intelektuální šmrnc. Horáková prostě poučuje, ale poučuje nějaké laiky, má potřebu vysvětlovat něco ignorantům, přesvědčovat hloupé. Taky to někdy dělám. Ale nevydávám to knižně. Jak jdu životem, trousím ty moudrosti – a nepodepisuju se pod ně, když tak jen proto, aby odpovědnost padala na mě. Zkrátka – nekritizuju, jen si myslím, že mladá paní spisovatelka má na víc. Měla by mít na víc. I při svém mládí (když to psala, ještě jí nebylo třicet). Měla si holt nastavit laťku výš. Má na to.
Ale jak říkám: knihu doporučuji. Určitě udělá dobře kdekomu. Jako mně.
Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta
Tak tahle kniha mě hodně zklamala. A i pan spisovatel. Měl jsem respekt – jak umí německy, že žije v Berlíně. Ale jak vidno, to ho ještě nekvalifikuje. Film Národní třída mě vlastně taky zklamal. Na Winterbergovu poslední cestu jsem těšil, mluvilo se o ní s nadějemi. Ale první stovka stran… druhá stovka… a ono je to pořád stejné! Mezitím jsem se šel vyléčit četbou té České babičky. Tak ta byla přesně podle mého gusta. Není to beletrie, jen vzpomínky, postřehy, osobitá vyprávění. Ale ve svém žánru naprosto trefné. Aby se neřeklo, říkal jsem si, já toho Rudiše budu muset dočíst. Tak jsem se, s přestávkami, nutil, a nakonec jsem ho tedy unuděn k smrti dokonal. Vyřídím to rychle: Rudiš si o sobě myslí, že už je machr. Má nějaký mustr a jede, aby toho bylo co nejvíc stran. Spisovatelská verze vexlácké strategie „rychlý prachy“. Jedna šablona – a už to mydlíme štětkou po celé stěně, furt stejné postupy. Já mám taky rád vlaky, taky jsem železniční člověk. A mám, jak už jsem řekl, tu nutkavou potřebu zkoumat Střední Evropu. Ale on – zdánlivě starý mazák – se ani nenamáhá udělat víc než ta řekněme trochu naivní začátečnice Horáková: Vezme dva tři dobové zdroje a z nich to slátá excelovými tabulkami. Vyprávění, jež by to mělo tmelit, je odbyté, bez šťávy, bez skutečného života. Ne, ne, holenkové, takhle se literatura nedělá, to by nám, milánkové, nestačilo. Kam bychom přišli? S tímhle se do Evropy nedostaneme!
Zatímco Horákovou bych mohl možná i někomu doporučit, komu já teď ale dám tu Rudišovu bichli? Musel bych se stydět – protože obdarovaný by ihned poznal, že jsem se jí jen potřeboval zbavit, že jsem daroval něco, co sám bych dostat nechtěl. Já ji snad i v knihovničce budu muset zastrčit někam, kde by ji – kdyby snad náhodou zavítal nějaký intelektuál – nebylo vidět.
vš, květen 2022