Olga Tokarczuk: Empusion
/poznámky z četby; schválně jsem předem nečetl žádnou recenzi, nic si k tomu nedohledával/
Z textu poměrně nápadně vyčnívají stesky mužů na ženy. Ale není to tak, že by si tady autorka hojila city zraněné misogynismem. Necítím odtud ideologii feminismu ani štkaní nad nespravedlivým údělem ženského pokolení. Jsou to vždy v podstatě uvěřitelné soudy vkládané do úst různým mužům, různého věku, vzdělání, sociálního postavení i rozdílných životních zkušeností. Jako by ten přezíravý postoj, nízké hodnocení, znevážení bylo opravdu obecně sdíleným názorem, podporovaným ostatně i dlouhou tradicí a koneckonců i smířlivou akceptací ze strany samotných žen. Každá diskuse, ať už se týkala demokracie, pátého rozměru, role náboženství, socialismu, Evropy nebo moderního umění, nakonec skončila u žen (str. 142).
Přesto se nezdá, že by to bylo hlavní autorčino téma. Dokonce se mi zdá, že paní se nějak moc dobře, až podezřele dobře, vyzná v mužské psychice, mentalitě. Zná jejich vnitřní světy, způsoby vnímání, prožívání, vnitřní monology. Vlastně o nich, o mužích, píše víc než o ženách, o těch prakticky vůbec.
Zřejmě klíčová je pasáž, kde se mluví o Aristofanových Žábách. Líčí se tu jakási postava – strašná, měnící se, složená z ženy, ale i nějakých zvířat. Tomu se říká Empusa (str. 110).
Vyprávění je tak trochu černobílé, jako ze starých fotografií. Ne, přesněji – je jako ze zažloutlých starých fotografií, takže sépiové. Možná to sugeruje doba, v níž se děj odehrává, doba, kterou máme spojenou právě se svědectvím fotografií pečlivě aranžovaných, avšak scén dokonale znehybněných, jaksi navěky umrtvených konzervací na fotografických deskách a stříbrem vylouhovaných na papíru.
Ve skutečnosti se ale Olga Tokarczuk mimořádně vyžívá v líčení barev, odstínů babího léta i pečlivě volených kombinací oděvů, především pánských. Je to vlastně hodně vizuální a hodně barevné, snad až piktoriální. Člověk aby byl znalcem dobové pozdně secesní módy, aby si to všechno dokázal náležitě představit.
Tato doba – a společnost tohoto klimatického pásu – nepřála lidskému tělu a jeho přirozenosti. Život byl jedno velké theatrum. Sociální masky, faleš, bonton, předstírání vybraného chování. Ty detailní popisy pánských bot! Ženy jsou ale líčené jen jako balíky sukní, spodniček, volánků a živůtků…
Pan August (řečtinář) měl na krku vždy hedvábný šátek a měl jich několik v různých barvách pro různé roční období a k různým typům oblečení. Jeho oblíbenou barvou byla karamelově hnědá a k tomu zelený šátek (str. 121 a 124).
S uspokojením shledávám, že autorka umí psát, a píše inteligentně. Umí literární vyprávění, všechny ty popisy, dialogy, zrychlování, zvolňování, občas jakoby bezděčně vypadne z role a vsune poznámku skoro režijní, abychom viděli, že paní spisovatelka je nad věcí, nestala se obětí vlastního příběhu. Umí psát, ale nečiší z toho řemeslo, rutina, avšak ani artové předvádění se. Bohatý jazyk, ale přiměřený věci. Barvitá imaginace, ale decentní, v podzimně laděných tónech elegance, prostá, nevtíravá. Kdo má správný cit, dovede to ocenit. Odpovídá to době, místu, společenskému ranku.
Pacienti z kurhausu, které bylo vidět na promenádě, se zdáli vyšší, čistší a jejich košile byly bělejší. Připomínali vypasenou drůbež, i když byli stejně nemocní jako ostatní – ženy měly už několik let módní „holubí hruď“, čili kupu batistu nebo hedvábí klenutě poskládanou přes prsa a bránici, jako by právě vykypěla z úzké, těsné sukně, zatímco mužům trčely hlavy z tuhých límců, jako by je někdo servíroval na podnose k odpolednímu čaji, a jejich kajzrroky připomínaly peří holubích samců. Pacienti se na procházku oblékali pečlivě, jako by nepobývali v sanatoriu, nýbrž se účastnili oslav nějakého státního svátku. Jejich hlasy slyšené zdálky z procházkové trasy zněly jako vrkání holubů. Všichni se beze spěchu procházeli a dělali do chodníků dírky holemi a paraplaty.
Sám fakt, že bydleli v kurhausu, je nobilitoval a poskytoval jim jasnou převahu ve všem, co se mohlo na promenádě přihodit – zajišťoval přednost při procházení a výběru míst na lavičkách, pravdu v diskusích, převahu vyprávěných anekdot. Každodenní procházka byla součástí triumfu, který zde oslavovali ve smutné realitě své nemoci jen proto, že se jim díky blahobytu podařilo stonat v lepších a civilizovanějších podmínkách.
Pacienti z penzionů a pokojů pronajatých ve vilách kráčeli jiným krokem, spěšnějším, řekněme dokonce – pragmatickým, protože vedl k nějakému cíli, což je vždy typické pro lidi nižšího původu. A už i ti, kteří žili ve Volksheilstätten-Abteilung pro chudší pacienty, se potulovali po areálu sanatoria a jako by nahrazovali drahé léčebné procedury za nejjednodušší a možná nejúčinnější terapii vzduchem. (str. 196–197)
To se mi líbí – jak odlišně se dá kráčet, vykračovat si…
Nutká mě to srovnávat s Kouzelným vrchem (Čarovnou horou) Thomase Manna. A Světem včerejška Stefana Zweiga. Přidal bych i Floriana Illiese Léto jednoho století – 1913. A ta hlavní postava je navíc hodně kafkovská.
Ovšemže je to především další velký román o tuberkulóze. Škoda, že se toho nedožila Susan Sontagová, dokázala by i toto literární svědectví zařadit do svého výčtu příznaků nemocné doby. Souchotiny jsou opravdu komplexní metaforou, jež umožňuje pochopit jaksi celkově, celostně, co se to tehdy vlastně všechno dělo.
A samozřejmě je to taky o tom tajuplném likéru z bylin a hub, nepochybně halucinogenním. Zajímalo by mě, jestli paní spisovatelka při svém psaní taky něco brala… Píše o tom tak zasvěceně, s takovým rozkošnickým zalíbením… A jestli pan překladatel neměl chuť taky si něčeho líznout… Tak je to opojné! A ono to vskutku je svůdné, návykové, psychotropní…
Rozhodně to byla příjemná četba. Shodou okolností jsem s knihou strávil pár dní v přesně onom čase – pozdní babí léto, avšak zamlžené, mrholení a mokré listí. Jako když jsem si onehdy dávkoval druhou četbu Čarovné hory (v novém překladu) v parku tuberkulózního sanatoria v Jablunkově. Všechno to do sebe zapadá.
Nezdá se mi, že by autorčiným záměrem bylo vzdát nějakou poctu onomu místu, regionu, době, multikulturní společnosti – všemu tomu, co už je pryč a k čemu se někteří z nás tak rádi nostalgicky vracejí. Odkazy k místopisu, útržky dobových fotografií i závěrečné biografické poznámky sice dokumentují, že se to všechno tak nějak stalo nebo mohlo stát. Ale Olga Tokarczuk nemá ambice jen lokálně patriotické, napsala skutečný román, evropský román, přidala něco do pokladnice světové literatury – a ačkoli to zní jako klišé, je to prostě tak.
Mimochodem…, že se k tomu ještě vracím…, mám z toho opravdu dojem, že autorka si sama taky tak nějak myslí, že to, co si muži o ženách myslí, je tak nějak pravda, že na tom něco je, že ženy jsou opravdu strašné, ale tak nějak osudově – avšak mužům není pomoci, oni musí…
vš, říjen 2024