Filmy spatřené 2023

Filmy spatřené 2023

 

Milenec lady Chatterleyové, 2022

Kniha je rozhodně lepší, je na ní možno si literárně pochutnat a v příběhu a jeho specifickém líčení je možno i ledacos hlubšího nacházet. Tento film nic z toho nenabízí. Je to jen povrch fabule, prostě romantický zamilovaný příběh. Panu autorovi šlo o víc. Paní režisérce to ovšem zoufale uniká.

 

Bílý lotos

První série, 6 dílů. Hned od počátku mě zaujala hudba. A to zejména tím, jak nekorespondovala s dějem. Jestli to byl záměr, tak to bylo hodně decentní odkázání k nějaké vyšší rovině, na níž má probíhat čtení a interpretace „díla“. Tedy je-li to dílo, ovšem… To stále nevím. K hlubším tónům možná poukazovaly i docela nápadné záběry vln, mořské hladiny snímané jakoby z pohledu plavce. Postupně ve mně sláblo přesvědčení, že by mohlo jít o „dílo“ ve smyslu uměleckého počinu, film s autorskou tvůrčí ambicí, nějakou hlubší lidskou výpovědí a záměrným dopadem na estetickou sensibilitu náročného diváka. Ale nepopírám, že nějaké kouzlo to mělo – a atmosféru. A nemyslím tím Havaj a rekreační resort pro bohaté, komerční romantiku pro lidi, kteří nemají ani potuchy, co to romantismus je.

Možná je to jen docela běžný seriál, příběh, jakých se točí v Americe stovky. Nad běžnou konverzační a situační lehkou komiku a v podstatě zábavnou oddechovku se povznáší některými kritickými momenty – které jsou ovšem v Americe už taky docela běžné, takže se z nich stává klišé. Myslím tím onu reflexi ženského údělu, rafinované a subtilní mužské i sociální manipulace, jež ženy inteligentním způsobem manévruje do podobně podřízených pozic, na jaké si posledních minimálně 150 let stěžovaly. Dále tam byla reflexe špatného svědomí bohatých bílých Američanů, kteří si řeší, zda a nakolik nesou vinu za kolonizaci a více či méně maskovaný rasismus.

Ale že by se z toho mohl stát v nějakém smyslu kultovní seriál, k jakému stojí za to se vracet, to si nemyslím. I když byl docela inteligentní a dobře natočený.

Avšak přece jen – ta hudba… Občas tam byly použity útržky skladeb vážné hudby, evropské klasiky, dokonce přímo sakrální, liturgické. A i to, co znělo jaksi folklórně (že by záměrné narážky na havajskou lidovou hudbu?), ve svém důsledku budilo dojem něčeho tak závažného a naléhavého, že až posvátného. Dost to kontrastovalo s banalitou salonních pseudoproblémů bílých bohatých Američanů. Anebo to měla být taková ta moudrá shrnující rada – nebojte, to všechno přejde, protože na pozadí toho, oč v životě opravdu jde, „z hlediska věčnosti“, v širokém kontextu, který je možno zaregistrovat až v odstupu a hlubším pohroužení, jsou ty vaše trable opravdu pomíjivé a bolístky malicherné? Možná. Ale možná taky, že jsem jenom přecitlivělej…

 

Dobré ráno, Brno

Strašné! Trapné! Upocené. Opravdu se úporně a úmorně snaží vymyslet něco komického a jdou ve své bláhové naději až za všechny možné hranice vkusu. To Most! měl grády a šťávu. To bylo jadrné, z gruntu pořádně a poctivě udělané. A herci evidentně hráli s gustem. Most! si klidně můžeme pouštět i po letech a budeme se dobře bavit. Ale Brno odešlo už po dvou třech dílech do věčného zapomnění.  Marná snaha…

 

Perry Mason

Kdoví kolikátá už je to adaptace. Čtení těch docela dlouhých příběhů bylo někdy až úmorné, jak se pan spisovatel rozvláčně rozepisoval (nepochybně byl placen od stránky). Ale kdysi jsme byli za to vděční – že je co číst. Spisovatel své řemeslo ovládal, člověk pak už přesně věděl, co může čekat – a i to bylo docela příjemné. Občas jsem si to dával o prázdninách…

Tak tedy – tento nový seriál (2020) jsme vlastně už viděli, asi hned v tom roce 2020. A vyšuměl mi z hlavy, ani jsem si to vlastně nepoznačil. Teď byla ale nouze a nějak se nám objevil ve frontě, aby sehrál roli večerního rituálu oddechu.

Zvláštní je, že tento Perry Mason je spíš takový šupák, žádný elegán, jak tohoto typického amerického právníka střední třídy Gardner popisuje. Má hluboko do kapsy, furt finanční problémy, pohybuje se po ulicích mezi docela obyčejnými lidmi, málem až spodinou. Della Streetová tu není jeho sekretářkou, ale sekretářkou nějakého jeho kolegy – snad žalobce? Aspoň tak se mi to jeví po prvních dvou dílech. Zatím jsem nezaregistroval Paula Drakea. Ale jinak se to dá – jako ten večerní uspávací obřad… Uvidíme, kolik toho vydržím. Jsem přece jen už trochu zmlsaný. Problém je, že to je kontinuální, nejsou to samostatné v každém dílu uzavřené příběhy.

Trojúhelník smutku

Naprostý maglajz. Jako by někdo dostal do ruky špičkové nástroje, naučil se v rychlosti užívat vyspělé technologie a postupy, ale přitom je to pořád amatér a laik. Je tu několik dobře nastartovaných procesů nebo témat, ale nic není náležitě dotaženo do konce nebo adekvátně rozvinuto. Zdánlivě hluboké myšlenky, zejména sociálně kritické – vztah společenských tříd a vrstev, role politických ideologií, dekadence rychlých zbohatlíků, zvrácenost luxusu, faleš a povrchnost rychle navazovaných vztahů, cynismus byznysu, změkčilost městských lidí západní civilizace atd. atd. – ale nic z toho není fakticky obsahem a základem a smysluplnou dějovou a výpovědní linií filmu. Všechno je to někde náhle a bez kontextu uťato a jede se dál zase jinak… a zase blbě. Připadá mi, že takto dnes žijí a pracují mladí. Něco se naučili, narychlo a povrchně to odkoukali. Ale chybí tomu základ, výdrž, pečlivost, propracovanost, promyšlenost – a hlavně smysl pro to, že věci mají mít smysl…

Vyhozené peníze. Další zbytečnost. Zmnožení chaosu a devalvace hodnot.

 

Bledé modré oko

Depresivní. Průměrné, tuctové, nestojí za řeč…

 

Helene, Finsko – Estonsko, 2020

Film o finské malířce Helene Schjerfbeck. Děj nic moc, žádný pokus o výraznější dramatizaci nebo literárně umělecký přesah. Ale vizuálně skvělé. Dobrá kamera, barvy, světla.

 

Dívka v mlze

Italská detektivka. Nezvyklé. Hodně dlouhé, hodně překomplikovaný děj. Trochu depresivní.

 

Láska a smrt

Americký seriál, údajně krimi. Nevydržel jsem ani první díl. Amerika, konkrétně v Texasu, je příšerná. Strašný lidi, děsný domácnosti i auta, otřesný nevkus – a ty šílené názory, neuvěřitelná omezenost. A když se to ke všemu ještě proplétá s bigotním, zaprděným, přiblblým náboženstvím těch amerických církví… To se nedá vydržet. I kdyby to měla být detektivka… Já bych ostatně všechny ty postavy zabil hned zkraje…

 

Tohle bude bolet

Britský seriál z prostředí porodnice, doktor, hlavní postava, je gay. Dobře natočené, dobře zahrané.

 

Normální lidé

Zkusil jsem pár dílů, abych si udělal představu. Jo, jako sonda do životů starších středoškoláků v britském maloměstě to stačí. Filmařsky, herecky? Asi ano, lepší standard. Ale upřímně řečeno – ty vztahové peripetie… Člověk si vlastně u toho říká: V čem spočívá umění románu? Řečeno s Kunderou. Je to jen v tom vypravěčství? Nebo tam musí být dramatické zápletky s rozuzlením? Musí tam být zrání a vývoj postav, hlavní postavy? Protože jinak – jen jako vyprávění, by to bylo asi tak na úrovni toho, co se dneska píše, co umí zdatné vypravěčky příběhů, jako třeba zostouzená Mornštajnová. Protože jinak – jako sériově prefabrikované historky to může sklouznout k běžným telenovelám a teleseriálům. Nevím. Pokud tohle mladí sjíždějí, může to mít na ně terapeutický dopad. Zástupně si třeba prožívají dramata a zápletky, jakých se jim v životě nedostává. Nastavují si zrcadlo… Vžívají se do postav na osvícené scéně, ve velkém světě, ve Filmu…  Jistě to je lepší, než čučet na ulici, na Ulici. Ale já sám jsem v tom moc příležitostí k analýzám a interpretacím nespatřil. Ale vím, že někteří je dělají.

 

Murder in Provence

Pěkná série tří řemeslně kvalitně provedených britských kriminálek, jak jen to pěkně Britové umějí, jak už je to jejich novodobou klasikou. Až na tu takzvanou korektnost. Politickou? Co to má společného s jakou politikou? Proč pořád těm ztřeštěným sektářským woke levičákům uhýbáme, proč se bojíme toho jejich pištění? Všude musí být nějaký černoch, nějaká Indka, sem tam staroch a tlusťoška – i když je to z povahy věci naprosto irelevantní a z hlediska reality vlastně silně nepravděpodobné. Francouzský šlechtic v Provence bude mít jistě jako svého správce černého King Konga, který vypadá opravdu tupě, že by nemohl dělat ani toho příslovečného řidiče náklaďáku. Komu tím prospějete, soudruzi? Věřím, že tyhle šílenosti brzy pominou. Další generace už svou lhostejností vůči woke fanatikům a jejich cancel culture dostatečně důrazně dá najevo, že takové věci už není třeba dělat, protože to nikoho nezajímá.

Jinak jako detektivka – výborný standard. Je vidět, že jejich filmařské kreativní týmy se to naučily dělat. Není to úplně sériová produkce, ale je to sázka na jistotu. Osvědčené postupy, osvědčení herci.

 

Trpaslík

Jak to, že mi to někdo neřekl? To se musím dozvídat až s takovým zpožděním? Děsně ulítlej humor, ale šťavnatě zahrané. Už už jsme měli dojem, že to, co bývalo možné v devadesátkách, jako třeba Česká soda, už dnes kvůli politické korektnosti nelze. Tento seriál jde ale v různých ohledech přes čáru – a to je dobře… Budu si to muset dát ještě jednou, protože mi řada gagů a hlášek unikla.

 

Boj o moc

Další z řady politických konverzaček. Asi je to dobře natočeno. Nevím, kolik toho vydržím. Protože některé seriály tohoto typu už jsem pak nedokázal sledovat. Třeba dánský Borgen. Ale nemám proti tomu nic. Jen ten svět kravaťáků je mi tak vzdálený…

 

Na nože – Glass onion

Asi na to nemám trpělivost. Moc překomplikované zápletky. Dvě hodiny dvacet minut? To bych nedal. I když ono se to údajně po půlce výrazně zlepší.

 

Ve při (Beef)

Hm, Korejci… Jsem starej, nemám trpělivost. Ale jak znám mladé, ti by nevydrželi ani takovou část prvního dílu, po které jsem to vzdal. Taky nemají trpělivost.

 

Zkouška umění

Sice dokument, ale docela následně aranžovaný. Lidi z naší branže by to měli vidět. Myslím z branže vysokoškolských humanitních oborů. Přijímačky na AVU. Je jasné, oč jde a jak to probíhá. Děcka absolvují střední umprumky a chtějí jít na akademii. Tam jich mohou přijmout tak desetinu. Ale prakticky všichni, kdo se hlásí, mají nějaký talent a něco skutečně umí. Těžká volba. Film opravdu silně realisticky, dokumentaristicky, nefalšovaně zachycuje, jak to opravdu probíhá. Kantoři, tedy „velcí“ umělci, si vybírají své budoucí osobní žáky naprosto subjektivně, bez valného rozmyslu, znuděně, povrchně, jsou to staří rutinéři, je to pro ně jen macha, nevěnují tomu víc než pár sekund – první dojem a šup s tím pryč s pohrdavým odsudkem. Několik adeptů ale musí vybrat do druhého kola. Pak už je to osobnější, s uchazeči musí strávit celý den, pozorovat je při práci, následně s nimi jejich vytvořená díla rozebírat. Myslím, že se mi to nezdálo, že by se to snad dalo přesněji doložit – ale chlapi si s tím dali víc práce, snažili se o objektivitu, férovost, kdežto ty baby byly vyloženě zaujaté jen samy sebou a poměřovaly adepty zase jen samy sebou. Nakonec ale, jak je vidět ve vyhlašování výsledků, několik těch zoufalců přijmou a docela si je pochvalují.

Co mi na tom připadá poučné, přímo moralitka, je právě ona subjektivita volby v takto extrémně vypjatých životních situacích. O osudech těch mlaďochů rozhodují chvilkové cukatury vnitřních pocitů nějakých profesionálních pseudokumštýřů. Rozmarnost a rozmařilost těch rádobybohémů, tak blazeovaných, unavených kumštem, velkoprovozem „umča“, je to, co působí smutek a depresi.

Třeba jak se snaží vymámit z těch nebohých vystražených děcek nějaké sebeprezentace, zkouška má snad i něco jako ústní část, ne jen předložení portfolia vlastních artefaktů. Přitom je hned stresují a odsuzují za cokoli, co řeknou. Nevím, připadá mi, že ve výtvarném umění jde o něco jiného, ne o verbální expresi. Dokonce by se dalo říct, snad i dokázat, že výtvarník nemůže ani vědět, co tím chtěl říct, protože kdyby to dokázal říct, tak nedělá to umění… Soudit někoho za to, že se neumí vyjádřit? Vždyť sami ti kantoři blekotají a blábolí úplně stejně jako ti odrostlí teenageři. Kdo koho tady chce soudit, čím poměřovat? Staří kritizují mladé za to, že mají ego, a přitom sami mají EGO.

Sám nevím, jak jsem tak letmo některé ty uchazeče viděl, sám nevím, koho bych vybral, nebo proč bych měl některého odmítnout. Všichni byli originální, vypadali nadějně, ale naprosto se nedalo odhadnout, co se z koho vyklube. Vždyť jim je sotva dvacet.

Myslím, že jim – a stejně tak mně – zůstává jakási pachuť. Dostali (jsme) se do bizarního prostředí, mezi totální exoty, kteří si hrají na renomovanou instituci „akademie“. Nic tu není objektivní, měřitelné, souměřitelné, ať už kvantitativně nebo kvalitativně, nic není spravedlivé, vše je jen nahodilé a ryze subjektivní, náhoda, štěstí… A ti, kteří se tam nakonec dostanou, nakonec stejně vklouznou do toho provozu, do té machy, do toho divadýlka, exhibování neexistujících „osobností“ – a budeme mít další generaci umělců, dalších exotů.

U nás na filosofii to mohlo dopadat stejně, byli jsme v pokušení taky si je vybírat zcela subjektivně podle nikým předem nestanovených a nezveřejněných kritérií. Tedy to v případě, že jsme dělali ústní část přijímaček. Abychom se vyhnuli osobním preferencím, raději jsme ústní část zrušili. Spoléhat na vědomostní testy je ovšem stejně nespravedlivé a věcně nesprávné. Nikdy nikdo nedokázal zkoumat, posoudit, kdo z těch uchazečů by se k čemu hodil.

Jasně, u nás, na filosofii, v humanitních oborech, mají zájemci víc možností – tak se nakonec dají na něco jiného, třeba podobného. Nebo jdou na jinou školu. Výjimečně to někdo zkouší druhý rok znovu. Ale v umění, na AVU – tam není v podstatě jiná možnost, tam není vyšší level. Leda jít do Berlína, do Mnichova… Možná skončí na výtvarce na nějaké regionální univerzitě. A možná z nich budou šikovní, inspirující učitelé výtvarné výchovy. Nebo se budou živit reklamou a počítačovou grafikou. S tou filosofií (nebo třeba teologií) je to podobné. Akorát tam není ta přímá cesta k uplatnění v něčem komerčně lukrativním. Leda snad jako kreativec v marketingu vymýšlet propagandistické slogany.

Smutné. Poučné.

Ale filmařsky to myslím bylo udělané dobře, adekvátně, s lehkým odstupem i mírnou ironií, s náležitým využitím všech filmařských prostředků, včetně vizuálně originálních záběrů do chodeb oné instituce, včetně referenčního vzorku těch dvou bab ve vrátnici, které všechen ten mumraj vidí docela jinak, po svém. Optimální kombinace dokumentu se statickou i pohyblivou kamerou, s dlouhými nesestříhanými sekvencemi, i pečlivě sestaveným a sladěným výběrem scén a střihem, který prozrazuje autorský režisérský tvůrčí přístup.

Ovšem, není to pro každého. Ale pro lidi z branže – poučné, výživné.

 

Barbie

Byl jsem na Barbie v kině. Jen o trošku málo víc diváků než na artových filmech, na jaké jedině do kina chodím. Takže žádný nával, fronty, boj o lístky v předprodeji, jak by jeden čekal. Blondýn víc než je v populaci průměr. Některé i obstarožní a obtloustlé. A nápadně často měly na sobě něco růžového. Škoda že moje staré růžové tričko ze sekáče zůstalo už provždy na chatě, kde v něm už jen chodím spát. Teď by se mi hodilo… Byl jsem tam jako samotný chlap, navíc v tomto věku, jediný. Zase jsem někde za exota. Všichni ostatní muži tam byli jen jako křoví se svými partnerkami.

No, bylo tam opravdu pár intelektuálních špílců, vtipných bonmotů, u kterých jsem se srdečně pousmál. Některé by stály za zaznamenání, ale když to člověk hned zapomene. Film ve svém žánru udělal to, co chtěl a měl, opravdu dobře, přiměřeně odpovídajícím způsobem. Některé filmařské postupy by se daly označit jako vtipné, vhodně posunuté do nadsázky, což ocení jen člověk, který ví, jak se filmy točí a mají točit. To já úplně nejsem, ale tuším, že by znalci měli co rozebírat – a ještě by se při tom dobře bavili. Některým inteligentním narážkám (odborně se tomu říká intertextové aluze) dokonce i místní publikum porozumělo a hlasitě se smálo.

Děj byl ovšem logicky nespojitý, linka smyslu se co chvíli vyšinula z vazby a vraceli jsme se jaksi zpět a opakovalo se už řečené a vykonané, postavy navzdory tomu, že byly stereotypní a měly být stereotypní, Barbie tam ustavičně o sobě říká „Já jsem stereotypní Barbie“, vypadávaly ze svého konceptu a ztrácely svou původní plochou, plakátovou jednoznačnost. Ale udělat z nich komplikované osobnosti určitě nebylo záměrem tvůrců. Spíš mi to připadá, že takto ženy myslí a mluví, takto vyprávějí, když něco vyprávějí. Stokrát dokola, vracet se, opakovat, nenavazovat, odbíhat, začínat jinde a jinak, s něčím jiným, pak se jakoby nic vrátit k řečenému… Navzdory tomu se ale děj i smysl či poselství filmu daří snadno pochopit. Ale řešení to myslím nemá, možná ani nemělo mít. Nějaké duality, binarity, polarity – ideální svět a reálný svět; svět žen a svět mužů; věčné mládí versus přirozený proces změny a stárnutí směrem ke smrti; optimismus a vysmátost versus depka a divnost; soupeření, konflikt, žárlivost na jedné straně a snaha o porozumění těm druhým, uznání, že i oni mají právo mít to po svém na straně druhé. Nevím, k jakému závěru se mělo dospět. Že to nejsou protivy, protiklady? Že ty opozice jsou ve skutečnosti póly, které k sobě patří a teprve svým napětím vytvářejí životní energii? Že ta jinakost, odlišnost, divnost, nepochopitelnost je ve skutečnosti pro obě strany obohacením? Takhle jasně to z filmu nevyznělo. Ale snad si divačky – všeho věku – z toho něco vezmou. Už jen tím, že „jim to nastavovalo zrcadlo“, mohly dospět k nějaké sebereflexi a zamyšlení. Poučování a moralizování ale určitě nebylo záměrem tvůrců. I když jistý intelektuální nadhled a odstup tam byl přítomný neustále a vedl k tomu a předpokládal to, že děvčátka, dívky, slečny, maminky i babičky, které přirozeně mají k Barbie ambivalentní vztah, tuto figurku, tuto životní a osobnostní figuru či tvářnost, identitární masku v sobě zpracují na nějakém vyšším levelu.

Před lety jsem vedl bakalářskou práci na téma Sémiotika Barbie. Takže něco o genezi a širších souvislostech tohoto fenoménu vím. Byla to vlastně náhoda, shoda okolností, že jakási americká Židovka jela bůhvíproč na dovolenou zrovna do Německa, bylo to v roce 1959, a tam náhodou viděla hodně štíhlé panenky, které konečně nevypadaly jako miminka. Nápad přivezla do Ameriky a tam se, opět náhodou, z něho stal zprvu marketingový hit, později ale významný sociální znak, který se rozšířil do celého světa. Tyto historické souvislosti z šedesátileté historie Barbie, ztvárňované koncernem Mattel, jsou ve filmu v náznacích ustavičně připomínány, což je jistě záměr, aby to vedlo právě k oné reflexi a nadhledu. Nepochybně taky proto, že se to všechno mezitím stalo součástí moderní americké společenské a politické mytologie a sebeidentifikace. Důležitou narativní linkou filmu je vlastně i onen příběh o tom, jak vlastně fungují americké sny, americká společnost založená na určitých snech. Právě v tom hrají roli ty znaky, jež odborně rozklíčovává chytrá sémiotika. Blond vlasy a modré oči, společenský úspěch, ekonomická nezávislost, auta, pláže, surfing, tenis, topinkovače, ledničky, ale taky kovbojské klobouky, koně, auta, bary, pivo, svaly, pekáč buchet na břiše, pěstní souboje… Evropa to má trošku jinak. Ale o tom ten film nebyl.

Nemyslím si, že hlavním cílem filmu mělo být řešit feminismus a patriarchát. To byl jen přirozený kontext, který už dávno v Americe každý zná. U nás, soudím, neinformovaná a nepoučená větší část populace, zejména v tomto případě té ženské, tyto pojmy a termíny běžně nepoužívá a nemá pro ně v hlavě příslušné mentální kategorie, v nichž by bylo něco nastřádáno, takže si pod tím představuje jen něco hodně obecného a mlhavého a vzdáleného, co nijak podstatně nesouvisí s jejich konkrétními životy. V tom případě je dobře, že byly divačky všeho věku konfrontovány s tímto způsobem myšlení a vyjadřování. Má to sekundárně osvětový dopad. Ale takzvaná ženská otázka (a taky mužská) se myslím v Evropě řeší a musí řešit trochu jinak než v Americe. Zejména my v Česku máme pozoruhodné zkušenosti a předpoklady k efektivní společenské rozpravě o těchto problémech. Ale to sem teď nepatří.

Barbie je prázdninový film, dobrá zábava. Ale možná může dál žít a i v dalších letech a dalších generacích dívek a žen vždy splnit nějakou úlohu v reflexi jejich nejednoznačného vztahu k této figuře a sociálnímu znaku, který je součástí jejich komplikovaného osobnostního vývoje a životního zrání.

 

Oppenheimer

Za mě – ne. To je mnohem užitečnější si přečíst nějakou vědeckou popularizaci o subatomární fyzice, o uvolňování jaderné energie, o dlouhé cestě k atomovému reaktoru. To je opravdové dobrodružství lidského ducha a umu. Něco o tom vím. Původně jsem chtěl studovat jadernou fyziku. Kdysi jsem o tom přečetl vše, co bylo. Rozuměl jsem sice jen asi desetině, povrchu, ale základní představa zůstává. O tomto dobrodružství objevování, o vědecké vášni z poznávání film neříká vůbec nic. Nebo o šikovnosti techniků, kteří museli sestavit všechny ty přístroje – až po první funkční jaderný reaktor (Fermi). To bylo ve filmu zcela odsunuto do pozadí.

 

Druhá věc, která mi vadí – není tu celý kontext. Odehrává se to z pohledu soustředěného kdovíproč jen na tu jednu postavu. Perspektiva je tak zúžená, jako by to byl děj týkající se jen USA. Totéž se souběžně dělo v Německu, v Sovětském Rusku a částečně i v dalších zemích. Ve filmu se to sice říká, ale jakoby v druhém plánu, převažuje pozornost zaměřená na americkou scénu a několik údajně klíčových postav. Role vzájemných špionáží je sice taky zmíněná, ale ne dostatečně.

 

A konečně – ta moralitka, snad poselství, k němuž se tvůrci museli odhodlat, když už věnovali tolik peněz a úsilí natočení tří hodin scén. V jednu chvíli to kdosi řekne: Vědci, teoretici, ale nakonec i ti praktici, s velkým nasazením bádají, objevují, zkoušejí, protože je to jejich vášeň, klukovská touha, rytířská čest či co, a vědí dobře, k čemu by to (taky) mohlo vést, ale riskují…, pak ale, když realizace se blíží, začnou se cukat, nesměle varují, mluví o svědomí a etice, humanismu, ačkoli moc dobře vědí, že udělat se to musí, že jiná možnost není. Takto by se možná mohlo shrnout ideální vyznění filmu (pravděpodobně si ale lidé utvoří i jiné závěry). Je to jako antická nebo shakespearovská tragédie, žádné řešení není dobré, vždy bude to nejhorší po porážce – vítězství.

Jenomže tomuto ideálnímu, snad idealistickému závěru zase chybí náležitě celistvý kontext. Byla válka, jeden totalitní režim rozpoutal totální válku. A na obzoru se jasně rýsovala možnost, že ten druhý totalitní režim, který ani neskrývá světovládné ambice a vůli prosadit utopické cíle jakoukoli silou, rozpoutá válku další. Tady skutečně nestojí problém tak, že jde o svědomí vědců, zda mají dát lidstvu do rukou tak nebezpečné hračky. Ten problém je politický a týká se zásadních otázek humanity, civilizace, kultury. Bohužel ho musí řešit politici, kteří rozhodně nejsou čistí a svatí, a musí ho řešit silou, a bohužel bez skrupulí. Nezaznělo to tam dost důrazně a je to podle mě chyba: bombardování civilistů se v zoufalých situacích dělalo, dělá a dělat bude. Hirošima (a Nagasaki) nejsou výjimečný případ, svým způsobem bylo bombardování Drážďan téměř na sklonku války jak co do techniky provedení, tak co do obětí stejné, ne-li horší než použití atomové bomby. Ano, na počátku to byli opravdu vědci, kteří žádali politiky, aby se ta bomba vyvinula a byla svržena na Berlín. Jakmile agresor překročí všechny meze, musíme, bohužel, přikročit k totálnímu řešení.

Jímá mě neblahé tušení, že filmaři divákům jemně podsouvali náznak konspirační teorie, že za vším jsou jakési šedé eminence tajných služeb a vysokých vládních úředníků, komise jednající za zavřenými dveřmi, takže nakonec ani vědci, ani politici nemají úplně volné ruce a jsou jakými temnými silami manipulováni k tomu, aby se sami znemožnili a byli pak vydíráním donuceni vykonat to, co nikým nevolené orgány chtějí.

 

A konečně – filmařsky. Nejsem kompetentní, takže zcela subjektivně. Z celé věci se příliš jednostranně vypíchly společenské a vnitropolitické souvislosti. Ty jsou sice důležité a rád je vždycky za vším hledám. Ale z dobrodružství ducha se stala úmorná konverzačka s nejasnou strukturou vyprávění a děje, kde nakonec ani ty peripetie osobních vztahů nenabyly charakteru příběhů. Forma a jazyk velkofilmu se všemi těmi profi efekty a spoustou klišé a obligátní machy neodpovídá povaze věci, o kterou snad mělo jít.

Americký seriál o Černobylu – ten podle mě ukázal, že a jak se takové filmy dají točit.

Četl jsem Winterbothamovu Enigmu. Tehdy to bylo první nahlédnutí do jakýchsi neveřejných dějin druhé světové války. Pak se postupně uvolňovaly další úrovně archivů – a o celé události bylo napsáno mnoho knížek a natočeny filmy a seriály. A myslím, že je to v pořádku. Někdy to bylo i umělecky slušné.

Nebo vezměme tu roli žen, matematiček, které se taky podílely na atomových výzkumech a konstrukci reaktorů a bomb, stejně jako na dešifrování špionážních depeší. Jednak se o tom po nějakou dobu nesmělo mluvit, jednak se o tom nemluvilo, protože machismus a tak. Teď o tom byly napsány knihy a natočeny výborné filmy a seriály. Aniž by to ale sklouzlo k nějakému hloupému ideologickému feminismu. To chválím.

Oppenheimer se ale z tohoto hlediska podle mě naprosto nepovedl.

 

Velká premiéra

Ačkoli to pochází z Krobotovy dílny, což už předem vyvolává pozitivní konotace, ani po hodině jsem se nechytal – nechápal jsem ani děj, ani humor, nakonec ani smysl toho všeho. Škoda.

 

Cunk on Earth

Philomena Cunk, tak se jmenuje ta „průvodkyně“ po krásách a pamětihodnostech planety, lidských civilizací, výdobytků kultury. Jestli to měl být nějaký pokus o didaktické pojetí výuky přírodopisu, zeměpisu a dějepisu pro teenagery, tak ten se podle mě zásadně nepovedl. Záběry, reálie, fenomény jsou v pořádku, akorát hodně z rychlíku. Ale ta baba je neskutečně trapná. Chudáci vědci, kteří musí s vážnou tváří přihlížet jejímu úsilí o „lidovost“, „zábavnost“, přiblížení se úrovni tiktokových vypatlanců. Bohužel, výchovné dokumenty takto přehnaně infantilizující diváky se běžně sériově produkují ve všech televizích a studiích světa.

 

Soumrak dne

To už je starší film. Ale jasně je vidět, že když je dobrá předloha nebo scénář, tak je to základ úspěchu. Ani není třeba dělat nějaké vymyšlenosti, které dnes tvůrci provádějí, aby se neopakovali. Klasický, klasickými formami natočený film. A je nadčasový.

Dobrá studie toho, jak to chodí s těmi takzvanými sluhy, služebnictvem u nóbl anglického panstva. Jak komplikované, vzájemně provázané ty vztahy jsou, jak se jeden bez druhého neobejde, jak jeden druhému částečně přebírá kus jeho života. Vhodný doplněk pro četbu Hegelovy Fenomenologie ducha, tamní metaforu pána a raba.

Malé ženy

Greta Gerwig – která natočila Barbie. Já sice na to nemám moc trpělivost – na ty ženské příběhy, nekonečné zápletky, kdo s kým jo a kdo s kým ne… Tu Pýchu a předsudek, ač jsem se kolikrát snažil, jsem pro těžkou nudu po hodjně vzdával. Až po hodině! Všechny ty Sanditony, Bridgertony: Ano, pěkné kostýmy, kulisy, dokonce možná docela zdatně profesionálně natočené. Vlastně se tomu nedá nic vytknout, ve svém oboru je to udělané vzorně. I když by se tomu možná nemuselo říkat umění, art…

Ale v tomto případě jsem dokoukal až do konce. Ne že by to nebyly ženské příběhy. Byly. Ano, byly tam taky hezké kostýmy, hezké barvy, zajímavé záběry kamerou – všechno dokonale řemeslně zvládnuté, na nadstandardní úrovni. Ale přesto ještě něco navíc. Bylo evidentní – a přišel bych na to, i kdybych nevěděl, kdo je Greta Gerwig, že Greta Gerwig je údajně někdo…, – že režisérka tím sleduje ještě něco víc. Jasně, občas prvoplánově vypíchla ty feministické záležitosti, společenský aktivismus. Ale bylo to patrné i v tom, jak vedla herečky a herce, jak je k něčemu nutila. Zkrátka mělo to autorský rukopis, šlo o to udělat z filmařiny taky originální dílo. Myslím, že se jí to povedlo. Já osobně bych film už nemusel vidět podruhé. Ale jestliže se na toto dívají ženy, dívky – tak jim to může prospět. Nemyslím k feministické uvědomělosti. Ale ke kultivovanému prožití své vlastní identity. A možná i k zaregistrování, jak se nepatrnými posuny ve způsobech zpracování z filmařského řemesla může stávat artový artefakt.

Jo – a Emma Watson. Občas jsem to jméno někde viděl. Ale hvězdičky stříbrného plátna mě moc nezajímají. Nicméně – ona vlastně není hezká, ale zajímavá je, originální typ A když ji dobře nasnímají, tak je to třeba i efektní – do časopisu, na reklamu. Myslím, že v tomhle filmu ji režisérka přinutila občas hrát tak, jak ji samotnou by to nenapadlo. A to je dobře, v tom to je – režie i herectví.

 

Invalid

Super! Slováci dokázali natočit veselohru. Člověk se baví od začátku až do konce. Velmi nekorektní humor! Tohle se dá vidět opakovaně, a vždycky tam člověk ještě přijde na něco, čeho si dřív nevšiml – A furt se baví.

 

Věk nevinnosti

Ano, opět ty ženské příběhy… Ale dalo se to vydržet. Bylo vidět, že to přece jen točí lepší režisér…

 

Smrt na Nilu, 2022, Kenneth Branagh

Už tu Vraždu v Orient expresu jsem těžko rozdýchával. Postmoderní móresy. To by se hodilo tak v devadesátkách, ale teď, dvacet let poté? Tentokrát už jsem ty pózy nevydržel. Co nám to udělali ze starého dobrého Poirota? Ze staré dobré Anglie? Z Evropy, jaká kdysi byla? Teď nám tam servírují samé černošky, amerikánskou negerskou hudbu, čekám, kdy se tam objeví párek teploušů nebo nějaká lesba. Vlastně ani nečekám, vzdávám to dřív. Efektní záběry, které nemají odůvodnění naprosto v ničem filmařském, jen v exhibici, že to umíme – kamera zavěšená na háku nebo na dronu, pohybuje se neuvěřitelně prostorem. Prakticky všechno je umělá virtuální realita, vše je dělané ve studiu a i tak z větší části dodělávané na počítači. Dokonce i ty barvy jsou hodně dohněda, asi aby to bylo vstřícné vůči černouškům a míšencům. Kdyby člověk tu fabuli neznal, nevěděl by si s vlastním obsahem filmu, s jeho příběhem, zápletkou rady. A to tam některé hlášky a repliky zachovali naprosto přesně, jak z knížky, tak z předcházejících klasických filmových zpracování. Asi aby postmoderní guláš byl ještě víc postmoderním gulášem. Rádoby svižný střih ve skutečnosti nesmyslně fragmentuje děj. To jako že interpretce interpretace? Posun ve stylu „jde to i jinak“? Děkuji, nechci… Klasika má být klasika. Proč se potřebujete rouhavě rýpat v něčem, co bylo klasické a klasickým chce zůstat? To máte opravdu takovou posedlost plivnout na kříž a říct v kostele sprosté slovo? Jen proto, abyste dokázali, že jste to dokázali?

A už zbastlovali třetí díl – Přízraky v Benátkách (Viděla jsem vraždu). Tak to už předem ignoruju.

 

Bílý lotos 2

Z první řady mi dlouho zůstává hodně zvláštní pocit – že to jaksi něco mělo být, že to něco mělo říct, že to něco mohlo znamenat… A že to svým způsobem bylo hezké a zajímavé, i když pořád nevím přesně čím a proč. Druhou řadu jsem si opatrně dávkoval, jeden díl denně, nechat pěkně uležet, náležitě zažít, jako vzácnost. Bylo to nápadně přesexualizované. Jako by se dnes režiséři předháněli, kdo to dostane ještě dál, těsně na tu hranici, za níž by to už bylo porno. Ukazují holé pumpující mužské hýždě – to dřív nebývalo. Zřejmě všem těm postavám o sex hodně jde – a přestože ho mohou mít, vše potřebné mají k dispozici, pořád jim to nějak nevychází, a když se jim podaří to uskutečnit, zjišťují že to nějak nebylo to, oč jim asi šlo… To vypadá dost banálně. Naprosto hloupé mi připadá ukazovat příslušníky bohaté americké vrstvy jako vlastně poměrně nezkušené lidi, kteří ani ve věku kolem třicítky či později nevědí, jak to mezi lidmi chodí, neznají dynamiku vztahů, chovají se, jako kdyby tyhle věci zažívali poprvé… Na jedné straně se holedbají, co všechno dělali na střední a na výšce, jak řádili a byli odvázání, ale pak se sesypou při standardních konfliktech, k jakým přece zákonitě dochází v každém vztahu už po půl roce. Také tyto věci mi připadaly trošku nesrozumitelné, nelogické. Ale pak je tu ta druhá dějová a významová linie, jakási skrytější a táhlejší, než ty vztahové a postelové štrapáce. První řada se odehrávala na Havaji a šlo tam asi hodně o to moře, o domorodou kulturu, o přirozenost a spontaneitu, pravost původního. V této druhé řadě šlo evidentně nejen jednoduše o Sicílii, ale spíš obecně o italskou renesanci, včetně jejího původu v římské kultuře. Ty záběry na krajinu, její barvy, jakoby zašlé, starobylé, ty poukazy na mytologické postavy, odkazy na italskou operu s jejími antickými předlohami, to mělo jistě všem těm drobným eskapádám dodat nějaký hlubší a obecnější smysl, vztáhnout je k těm nadčasovým příběhům antických tragédií a frašek. Možná i k tomu pověstnému smilnění bujné renesance. Matoucí je především opět velmi kvalitně a s nespornými uměleckými ambicemi provedené natáčení, volba scén, vedení kamery, řízení herců. Budí to dojem pečlivé propracovanosti, ne laciných efektů. Zase tápu – je to umění, je to art, nebo je to prostě jen lepší seriál? Opět ale ulpívá v pozadí mysli, obohacuje imaginaci. Bylo tam zase i nějaké moralizování a průhledně prvoplánové mudrování o životě, kariérách, majetcích – asi aby vyniklo, jak jsou ti Američani naivní. Opravdu úspěšní a bohatí lidé musí být přece hodně protřelí životem, takže i kdyby nechtěli, budou zkušení a svým způsobem moudří – a ne jako tihle septimáni, jak byli vykresleni hlavní hrdinové. Ovšemže se jako nejvychytralejší ukázali domorodci, Italové, Siciliáni. Vzhledem k tomu, že tlustá Tanya, postava, která obě řady propojovala, žuchla do vody jako žok, soudím, že třetí řada už nebude.

 

Vermeer

Celovečerní dokument z řady Exhibiton on the screen. Opět v kině Luna, 70mm film, široké plátno. Čerstvý, z roku 2023. Ohromné, náramně jsem si pochvaloval. Na velkou soubornou výstavu letos v Amsterdamu se v podstatě nedalo dostat, už od začátku byla ihned on-line vyprodaná. A tento film byl určen jako doprovod k výstavě. Ukazovali, jak všechny obrazy právě kvůli výstavě prošly skenováním, rentgenováním a nasvěcováním a jak je vlastně díky tomu leckdy poprvé mohli odborníci pořádně interpretovat. Dalo mi to víc, než kdybych tam opravdu byl. Vskutku ho teď vidím jinak, vnímám tu celistvost, ten kontext. Jak jsou všechny náměty výrazně ženské, protože prý asi byly určeny ženským zákaznicím, bohatým sice, ale měšťanským. Jak ty ženy jsou ukázány ve svých intimních interiérech, ale spokojené, ne uvězněné. Dokonce jediný náboženský námět je – biblická Marie a Marta. Velice ho chválili, jako špičkového mistra štětce, jehož tahy nejsou nikde vidět, jako špičkového mistra světla, jehož barvy nejsou nikde vidět, protože všechny vykresluje fakticky světlem, jako mistra kompozice, nepochybně předem pečlivě zvolené, protože jen málokdy v procesu malby měněné či překreslované. Ještě že můžu občas jít na takové filmy, to mě očistí a oduševní na půl roku.

Naposledy mi takhle sednul Edward Hopper.

 

Pád domu Usherů, Netflix 2023

Vůbec tomu nerozumím, nic nechápu. Co tím chtěl básník říct, proč to muselo být zrovna tak… Lidi, kteří tohle točí, a lidi, kterým se tohle líbí, jsou z jiné planety…

 

Umění jíst a milovat

Byl jsem na premiéře Umění jíst a milovat.

Myslím, že jsem se celé ty dvě hodiny lehce přiblble usmíval. Vlastně to byl blažený úsměv. Ne (jen) z toho jídla. Ale že se mi krásně potvrzovalo to, čeho už jsem se s úctou dotknul, mysterium, do něhož jsem se s respektem trošku vnořil. Grimond, Carême a Meditations de gastronomie transcendentale, Fyziologie goût – něco jsem četl, promýšlel, trápil se s formulacemi… Takže jsem si to opravdu užíval.

Vrcholný požitek, nábožné vytržení, opojení hudbou… Jak se ty zkušenosti mezi sebou nedají porovnat. Jak vlastně nemáme slov, jež by to vyjádřila. A přesto se o to stále znovu pokoušíme – a to je vlastně taky slastné.

Chtěl jsem doporučit – že by na tenhle film mohl jít každý. Bude rozumět. A bude výsostně spokojen. Ale každé slovo, výrok, který by ho měl popsat, ohodnotit, bude zoufale mimo…

Myslím, že to tak cítila i ta hrstka lidí, kteří v kině seděli… a nějak se jim na konci nechtělo se zvednout…

 

Mlýn a kříž

Polsko-švédský celovečerní film o jenom z Brueghelových obrazů. Dost depresivní. Ale pořád žasnu, jak filmaři dokážou přesně napodobit ty barvy, odstíny, světla – a ovšem i kostýmy a rekvizity a dekorace, aby to vypadalo opravdu jako na tom starém obraze.

 

***

 

Václav Jamek (73) napsal 10. dubna 2023 toto:

Filmy o hvězdných válkách: stěží uvěřitelný kulturní fenomén.

Nikdy nepochopím, jak se může tak dětinský výtvor, který odráží především nemístný stesk Severoameričanů po středověku a svědčí hlavně o nebezpečně hloupé mentalitě plné bludů, rozrůst do takových rozměrů, jak může být pokládán za veledílo a stát se kulturní modlou. Planeta plyšových medvídků, mudřec, který si neumí osvojit pořádný jazyk, aby vůbec mohl mudrovat, a šermování barevnými zářivkami, jímž se má rozhodnout osud vesmíru! Skutečná kultura pro pitomce. Nikdy jsem u toho nevydržel déle než půl minuty, než se mi z hlubokomyslné povrchnosti toho šmejdu udělalo špatně a radši jsem přepnul na něco solidnějšího o hastrmanech a Rumburakovi.

 

A téhož dne mu Kamil Fila, největší filmový kritik, odpověděl přes internet toto:

Stane se, že se odborník na francouzskou literaturu má potřebu vyjadřovat k popkultuře. Chce být vtipný a řízný. Ale je mu 73 a vylezl zpod kamene po 25 letech.

Chce říct, že Star Wars jsou „modla“ a pokládané za „veledílo“. Nějak ho minulo, že od roku 1999, kdy měla premiéru Skrytá hrozba, jsou Star Wars naopak pod palbou kritiky od vlastních fanoušků. A zhoršuje se to s každým dalším filmem a seriálem. Panovala pochybnost, jestli původní tvůrce George Lucase neničí vlastní fikční vesmír, čímž se zcela ruší domnělá „aura geniality“, která by mohla zakládat veledílo v původním slova smyslu. On to pak taky po šestém filmu vzdal.

Jenomže, ejhle, pod křídly korporace Disney dostávají Star Wars ještě větší čočku a tržby klesají. Momentálně je značka téměř ve stavu klinické smrti, přinejmenším pro kina. Prakticky neexistují žádní spokojení fanoušci SW.

Jak se před lety říkávalo, „být fanouškem Star Wars je něco jako být fanouškem Slavie, pořád zažíváte zklamání, i když na ni jdete znovu, s tím, že to snad bude lepší“. Nevím, mám jen matné ponětí o tom, co to je Slavie, ani, jak na tom teď je, a nebudu to dál rozvádět. Nejsem pan Jamek, abych mluvil o věcech, o kterých nemám ponětí.

Nic nevědět je dnes každopádně základ názoru. Je dokonce potřeba ignorancí se chlubit. Nadřazeně vykřikovat „nikdy jsem u toho nevydržel déle než půl minuty!“, pokládat to za ctnost a nerušeně blouznit o tom, že jde „dětinský výtvor, který odráží především nemístný stesk Severoameričanů po středověku“.

– Tak jasně, tovíšžejo, kulíšku, akorát, že na SW není středověké skoro nic. Nepanuje tam feudalismus, ale většinu ságy jde o souboj mezi demokracií a fašismem, a je dost zjevné, že v tomto vesmíru panuje rozvinutý kapitalismus. Ano, jsou tu „rytíři“, ale ti se nepodílejí na výkonné moci, jsou to jen bodyguardi-samurajové. Jestli jsou Star Wars nesené nějakou mentalitou, tak new-age 60. let a „probuzení mysli pomocí meditace“. Odráží to hodně i westernový mýtus odhalování nových končin.

Hvězdné války v sobě mixují odkazy na antiku (a tzv. peplum filmy), orientalismus (a to ten islámský/dobrodružství v duchu Zloděje z Bagdádu i dálněvýchodní – chambara filmy). Hodně atraktivity leteckých soubojů čerpá z druhé světové války – stačí si jen všimnout těch náckovských pochodů jak z Triumfu vůle od Leni Riefenstahl.

Pan Jamek se toho ale nebojí a literárně kudrlinkuje: „Planeta plyšových medvídků, mudřec, který si neumí osvojit pořádný jazyk, aby vůbec mohl mudrovat, a šermování barevnými zářivkami, jímž se má rozhodnout osud vesmíru! Skutečná kultura pro pitomce“.

– Možná si myslí, že je tím nějak originální. Škoda, že po internetu kolují tisíce, ne-li miliony memů, které vyrábějí fanoušci a smějí se různým absurditám a lacinostem celé ságy. „Žába na ketaminu přiměje kluka z farmy, aby zabil svého tátu“ and so on…

Je úplně ok říct: „Tohle se mi nelíbí/tohle není pro mě“. Je úplně ok říct něco v duchu „nemůžu brát vážně ten patos v soubojích se světelnými meči, když tam v předchozí scéně běhali plyšoví medvídci“. Nebo „nemůžu vystát tu plastovou estetiku“ nebo „digitální triky a natáčení před zeleným plátnem v druhé trilogii zabíjejí kouzlo, které měla původní trilogie“.

Ale natvrdo říkat, že jsem něco vlastně neviděl, mlít úplná hovna dosvědčující, že jsem to neviděl, a pak to korunovat tím, že jde o „kulturu pro pitomce“ a vyhovuje to „hloupé mentalitě plné bludů“ (aniž by bylo jasné, co by jimi mělo být), to už vyžaduje zvláštní okázalý druh kreténství a tupého snobismu.

Když jsem začínal studovat na sklonku 90. let, štvali tihle pseudointelektuálové, kteří se rádi ponižujícím způsobem vyjadřovali o populární kultuře, aniž by ji znali, nebo je vůbec napadlo zkoumat, co si o těch dílech myslí jejich publikum. Velice rychle by zjistili, že panuje „sémiotická demokracie“. Různí lidé si z děl berou různé věci, nepodléhají jim jako modlám, naprosto běžně vidí tytéž chyby a nedostatky.

Star Wars nejsou „velké umělecké dílo“ ve smyslu gesamstkunstwerku, kde jsou všechny prvky propojené do velkého „sémantického gesta“ a kde všechno hraje v propojené harmonii. SW jsou spíše než jedno vyprávění jakýsi široký prostor, kde se odehrává mnoho různě velkých příběhů. Je to „tržiště významů“, kam si (skoro) každý může přijít nakoupit „to svoje“. Nikdo nemusí pobrat SW jako celek a asi to ani není možné a ani vám to nic navíc nedá. Ty prvky se nespojují, jsou vedle sebe, volně k použití.

To dílo je „kult“ ne proto, že ho lidé nábožně uctívají, ale protože „kultovní dílo“ znamená dílo, kde mají diváci navrch nad dílem a dělají si s ním co chtějí. Prvky filmu se stávají součástí ritualizovaného chování mimo film. Rozebírají ho na součástky, přivlastňují si z něj jen to, co je oslovuje. Jak říkal Umberto Eco (toho asi pan Jamek zná), kultovní dílo je typické svou „rozviklaností“, ne „soudržností“. (Zájemci si mohou nastudovat rozdíl mezi klasickým, modernistickým a kultovním dílem…)

Právě proto před ním nikdo nepokleká a nepovažuje ho za dokonalé. V každém z těch filmů jsou úžasné scény a mnohé motivy sahají velmi hluboko do duše (především vztahy otců, synů, učitelů a učedníků, motiv odloučení od matky), ale do toho jsou tam vždy různé hlouposti, záměrné i nezáměrné. Každý fanoušek a fanynka SW zároveň milují i nenávidí a musí v něm hledat.

Snobismus je zvláště odporná věc a lidem, co se snobismem chlubí, patří nachcat na hlavu. Nejde tu ani o souboj vkusů.

Jde o to, že lidem, kteří byli zalezlí ve své intelektuální slonovinové věži, se po vylezení stane to, že mluví o věcech, jimž nerozumí, rozumět nechtějí a tím svůj intelekt zrazují a stávají se z nich v tom ohledu pseudointelektuálové, nebo, jak jsme jim říkali na přelomu milénia „-uálové“.

Myslel jsem si, že tento způsob vztahování k popkultuře vymřel, protože se po roce 2000 ukázal jako neproduktivní a směšný. Takový hřebíček do rakve tomu zasadil pořad Katovna. To, že se to zjeví znovu a lajkují to i někteří lidé, kteří se jindy projevují příčetně, je opravdu skličující. Znamená to, jak málo pořád chápeme populární kulturu a jak si z pohrdání z ní tvoříme svou identitu.

Nemůžu pominout ani pocit trapnosti, jenž mě jímal u Jamkova rádobyefektního pokusu o zakončení: „radši jsem přepnul na něco solidnějšího o hastrmanech a Rumburakovi“.

– Kámo, vole, jestli chceš předstírat, žes něco někam přepnul, jakože víme, žes nepřepnul, tak to nemůžeš dělat tak okatě blbě. Hvězdné války jsou tituly, které se hrají jen v hlavních vysílacích časech večer. Nemůžeš z nich přepnout na pořady, které se hrají dopoledne pro děti. Já vím humor, metafora, nadsázka a hlavně poukázat na infantilitu ostatních, těch horších, co za půl minuty neměli jasno.

Hm, tedy – stejně jako má pan Jamek právo psát o infantilitě, mám já právo psát o jeho senilitě a dezorientovanosti. Bohudík, moje právo a projev jsou podepřené i nějakými fakty, argumenty a znalostmi. Jestli se něčeho děsím, že bych v budoucnu dorostl do podoby pana Jamka. To by se nemělo stát nikomu z nás.

 

***

 

Dvě slova jako klíč, nebo spíš kýč? Autoři českého filmu si vybrali druhou možnost

Dvě slova jako klíč | BontonFilm

Kamil Fila, 28. 7. 2023

V roce 2018 tu byl snímek Úsměvy smutných mužů, který nabízel alkoholikům možnost duchovního vykoupení. Spisovatel Josef Formánek v knižní předloze zpracoval příběh svůj i příběhy jiných a režisér a scenárista Dan Svátek je obsadil charismatickými herci. Filmová adaptace tak sloužila jako jakási audiovizuální příručka pro začínající abstinenty. Lehce překvapivý divácký úspěch vedl téměř automaticky k tomu, že muselo přijít volné pokračování Dvě slova jako klíč.

A je to pokračování tak volné, že by se i Lubomír Volný se svým Volným blokem coby pokračováním SPD divil. Především tu ale byla dokonána duchovní přeměna Josefa Formánka ze zapisovatele odposlechnutého a prožitého v kazatele a zvěstovatele. Dan Svátek mu jde naproti, vizuálně je film něco mezi National Geographicem, Gosha TV a Strážnou věží. Spousta krásných katalogových obrázků přírody, v soundtracku mystické vokály a kdeže dvě slova, ale proudy a proudy slov seskládaných do hlubokých vět typu: „Život je jako velryba. Překvapí tě a pak zmizí.“ No bodejť, stejně jako opar nebo průjem.

1:40

Dá se mluvit o ději?

Tato nestřídmá nálož moudra se skládá téměř výhradně ze vznešených pojmů jako smrt, ticho nebo smysl poskládaných za sebou s virtuozitou náhodného generátoru slov. Jiní spisovatelé používají třeba i přídavná jména, Formánek se Svátkem si vystačí s holými podstatnými jmény a působí, jako by je psali capslockem a každé jiným fontem, jak to dělají všechny kartářky a Chaunové světa. Tak to dopadá, když místo alkoholu pijete vodu z Gangy.

Při pokusu zachytit, o čem film je, nám nutně většina narativu proklouzne mezi prsty. Máme tu spisovatele (David Švehlík), který asi nějak píše ostatní dějové linie, které se ale částečně dějí i doopravdy. Chvílemi snad předvídá, co se stane za chvíli, a text na monitoru či papíru slouží jako vnuknutí pro ostatní postavy. Chvílemi píše opožděně, až když mu o tom někdo řekne, a sám je motivován a poháněn dopisy francouzského kněze žijícího v New Yorku (Pierre Richard). Není v tom žádná hravost, jakou měla třeba Adaptace s Nicolasem Cagem, nejsou v tom žádná tvůrčí muka – Švehlík prostě rovnou krouží dokonale úhledná kázání a popisky zapékané do koláčků štěstí. Neškrtá, nepřepisuje, nestaví žádnou architekturu textu, prostě ví a má to rovnou hotové.

Švehlíkův kamarád z léčebny (Ivan Franěk), jenž se většinu času tváří, že hodlá někomu vyvrhnout střeva dranžírákem, je z božího dopuštění malíř, kterému nezbylo než malovat, aby znovu nezačal chlastat. Není jasné, čím je jeho umění zajímavé (kromě toho, že ženské figury na jeho obrazech mají výrazná kulatá prsa), aby kvůli tomu mohl žít v New Yorku. Malíř jednou někde potká mladou blonďatou Češku, vymění si pár vět, ona je pak zpátky v Česku a volají si, jak se milují, je jim spolu krásně a ona je těhotná. V tomto filmu ale nikdo není ve skutečnosti spolu, není jim krásně a nic si neřeknou, pokud to tedy nejsou dva muži na výletě v pralese nebo dva muži na ulici, jeden sjetý psychedeliky a druhý Okenou.

Pak je tu starý Japonec, ředitel jakési korporace, který slovy Jaroslava Duška nenávidí život (umírá na rakovinu) a chce se usmířit se svou dospělou dcerou a absolvovat s ní poslední cestu přes Indii do Himálaje. Pan ředitel Japonec přitom se spisovatelem a malířem nikdy nebyl v léčebně a není jasné, co dělá v tomto filmu. Malíř z nějakého důvodu vlastně taky není Čech, ale Polák (jedno ze zásadních překvapení, když většinu času mluví česky), který má za otce paralyzovaného Daniela Olbrychského (alias největší ikonu polské kinematografie) na smrtelné posteli.

Ten občas zasípe něco polsky a odpoví mu polsky bývalá Arabela Jana Nagyová kmitající u plotny. Se všemi otci je třeba smířit se, nechat je zemřít v krásných zátiších, a potom být konečně šťastní. Pouze Pierre Richard na konci odletí do nebíčka na sedátku, které zvednou nafukovací balónky jako v pixarovském Vzhůru do oblak. A pak je tam samozřejmě ta velryba.

Tak tragické, že se nedá nesmát

Tohle není žádný záměrně dadaizující popis něčeho, co má koherentní strukturu. Dvě slova jako klíč sice používají větu „některé příběhy mají zvláštní moc, jsou jako černá díra, ve které člověk může navždy zmizet“, ale film samotný nemá ani příběh, ani vyprávění. Jsou tu jen klimaxy, nejvypjatější momenty propojené pohlednicovými výplňovými záběry. Žádná postava nemá zázemí, prakticky ani psychologii. Jak by řekl Oscar Wilde, člověk by musel mít srdce z kamene, aby se některým dramatickým momentům nesmál. Už jen proto, že většina postav je oblečená jako na funus a většinou mluví, jako by ho právě absolvovala, ať už jako smuteční hosté, nebo nebožtíci.

Dát dohromady natáčecí plán na několika kontinentech s množstvím postav a ve více jazycích muselo dát spoustu produkční a nejspíš i jiné práce. Snímek rovněž naplňuje představy značné části lidí o tom, co to je spiritualita, dobro, krása a pravda. (Omlouvám se, zapomněl jsem si v tom platonském opojení zapnout capslock.) Potíž je, že existují i lidé, kteří si myslí, že „velké pravdy“ nemůžete vykřikovat nahlas, krásné věci musí být i trochu nedokonalé a pravdivost vzniká jiným typem komplexnosti, než že za sebe nastříháte hodně lokací a tváří a „ono“ se to tam najednou vynoří.

To, co autoři Dvou slov jako klíč stvořili, je prakticky opak umění. Dvě slova jako kýč, tři plyše jako klišé. Umění má být neotřelé, formálně novátorské, hušťovat významné okamžiky do srozumitelného řetězce příčin a následků nebo nechat vyznít určité momenty tak, že se oprostily od své účelovosti a působí ryze poeticky, lyricky a metafyzicky. Tento film je svými výrazovými prostředky otřelý jak deset let používaný šmirglpapír. Příčiny chování postav a dějových zvratů zůstávají zcela neznámé a jejich domýšlení způsobuje záchvaty smíchu nebo bolehlav. Ke skutečné poezii se nikdy nedohrabe.

Je možné, že vzorem mohly být snímky jako 21 gramů nebo Babel od Alejandra Gonzáleze Iňárritua, které se také pokoušely navozovat dojem globální synchronicity, kdy všichni jsou mezi sebou (často i nevědomě) propojení. Ale tady nejsou spojení pořádně ani na osobní úrovni, natožpak sociálně, ekonomicky či nějakým efektem mávnutí „motýlích křídel“, kdy jeden čin nezáměrně a chaoticky způsobí řetězec následků na opačné straně planety.

Problém není v tom, že se na emoce postav nelze vyladit, to je naopak až příliš snadné. Všechno nám o sobě řeknou, a co neřeknou, dořekne spisovatelský vypravěč hlasem mimo obraz. Problém je, že autoři sami nejsou vyladění a mocní něčeho, co by mělo uměleckou hodnotu. Existuje řada spirituálních děl nořících se do transcendentálních hlubin, jaké točil třeba Andrej Tarkovskij, a dodnes to s vyhraněnou autorskou estetikou dělají Terrence Malick, Apichatpong Weereasethakul nebo Tsai Ming Liang.

Laciná exotika a nesmysl smyslu

Pokud jsou Dvě slova jako klíč něčím příznačné, pak tím, jak nedovedou vyvolat dojem posvátna z obyčejnosti a všednosti. Každý krok a gesto musí směřovat k něčemu exotickému. Bílý muž musí za své duchovní prozření utratit spoustu peněz, neboť doma v Zábrdovicích u potůčku by to nevydumal. Žlutý muž si zas najme suitu mnichů, aby to umírání pod majestátními kopci mělo pořádnou úroveň. Celé to působí jako sen globalizovaného člověka, jak by mohl synkretizovat nebo si přivlastnit libovolný „kulturní kostým“ a sešít si z něj frankensteinovské ezosáčko. Peníze v tomto filmu nikdo neřeší, protože je všichni mají.

„Chtěl bych porozumět tomu všemu. Co se děje za tou tenkou časovou hranicí, kdy plíce vydechnou naposled?“, ptá se spisovatel a s ním v různých obměnách i ostatní. Josefe a Dane, to já bych tomu vašemu výtvoru také chtěl rozumět. Nicméně, zcela mimo hodnocení filmu samotného, vám prozradím něco o smyslu. Svět ani život ve své reprodukci žádný hluboký smysl nemají. Smysl je kategorie, kterou si vymysleli lidé díky své evolučně mladší části mozku, která nefunguje pomocí instinktů a reflexů a potřebuje si sama zadávat určité úkoly a vymýšlet řešení. Smysl tedy promítáme do světa jako uvědomělé bytosti s určitými záměrnými plány. Je to dočasná hra, kdy věci bez celkového smyslu na chvíli mají částečně platné a pro nás závazné významy. Nic víc v tom není. A ano, jinak jsme všichni a všechno nějak propojení, protože jsme ze stejných částic a probíhá mezi námi energetická výměna.

Dvě slova jako klíč nám samozřejmě smysl prozradí, vždyť jsme si za to zaplatili: „Buďte laskaví.“ Ok, ale mohlo to být taky třeba „buďte sví“, „běžte pryč“, „zavírejte dveře“, „nežerte maso“ a podobně. Už Monty Pythonův létající cirkus v 80. letech ve Smyslu života shrnul naše poslání ve vesmíru: „Snažte se být hodní na lidi, vyhýbejte se tučnému jídlu, čtěte dobré knihy, občas se projděte a snažte se žít v míru a harmonii s lidmi všech vyznání a národů.“

Podstatné je, že o tom nelze mluvit vážně a možná je dokonce lepší mlčet. Ve Ztraceno v překladu se nikdy nedozvíme, co Bill Murray pošeptal do ucha Scarlett Johansson, což je právě hezké a podnětné. Na to, co šeptá Jaroslav Dušek Davidu Švehlíkovi, jsem nemusel čekat 100 minut. Podnítilo mě to akorát vygooglit si, jestli se ještě pořád vyrábí Okena a kolik stojí.

Naštěstí se tu též objeví na zdi nasprejovaný nápis „mým náboženstvím je laskavost“ nebo „milosrdenství“, už jsem to zapomněl. Každopádně jsem si to vzal k srdci a udílím tomuto dílu milosrdných 30 % za snahu.

30%

Výpravný, produkčně špičkový duchovní produkt o hledání sebe sama s pestrým mezinárodním a charismatickým hereckým obsazením. Také ovšem doslovný, kýčovitý a mělký počin, který je prakticky antitezí umění, jež by nás mohlo obohatit něčím nevídaným nebo přimělo samostatně přemýšlet a umožnilo rozjímat.

 

***

 Oppenheimer: všechno, co byste o něm měli vědět, ale do filmu se to nevešlo

Deník N, 21. 7. 2023

PETR KOUBSKÝ

Filmový J. Robert Oppenheimer se velmi podobá skutečnému – do té míry, do jaké to jsme schopni posoudit. Protože ani ten „skutečný“ dnes už vlastně není člověk, ale souhrn různých vyprávění.

Život nikoho z nás není ucelený příběh. Je spíše surovinou, z níž se rozmanité, často protichůdné příběhy vytvářejí. Stačí malá změna důrazů a zorného úhlu a máte před sebou jiného člověka poskládaného ze stejných faktů. Který z těch příběhů je pak pravdivý? Ten, tamten, všechny, žádný? Jsme jejich součtem? Nebo se jejich platnost mění podle okolností?

O lidech, kteří se proslavili, to platí víc než o jiných. Jejich životy známe jen jako více či méně důmyslné interpretace, do nichž pozorovatelé vkládají hodně ze sebe, ze svých záměrů, ze svých znalostí a předsudků, z ducha své doby.

Připomíná to situaci, v níž se ocitli fyzici před sto lety. Do té doby byli zvyklí získávat stále přesnější obrázek reality, zdálo se, že v přírodních vědách to ani nemůže být jinak. Kvantová teorie všechno změnila. Táž fakta najednou vedla k rozmanitým výkladům. Všechny se zdály být správné, navzájem se však popíraly a žádný nevysvětloval všechno. Celistvý obrázek se rozpadl a skládačka vzdorovala snaze o nové sestavení.

Začátek formuláře

Konec formuláře

V takové intelektuální atmosféře obstáli nejlépe ti, kdo se dovedli s absurditou sžít. Kdo uměli rozpory spíše přijmout, než že se je snažili vyřešit.

Hrdina

Pokud dnes širší veřejnost o J. Robertu Oppenheimerovi něco ví, je to zpravidla toto: geniální fyzik, který řídil vývoj atomové bomby, se po jejím dokončení dostal do sporu s vedoucími americkými politiky. Používal svou autoritu k tomu, aby svět varoval před strašlivou silou jaderných zbraní, což se studenoválečníkům nehodilo. Proto ho odstavili na vedlejší kolej a prohlásili za nespolehlivého. K tomu využili jeho levicovou minulost z předválečné doby. Oppenheimer je tragický hrdina, který se významně zasloužil o svou vlast, ta se mu však zle odvděčila.

Není to nepravdivý příběh, ale je jen jeden z mnoha možných. Nolanův film má samozřejmě vyšší ambice než převyprávět heslo z encyklopedie, zároveň jej však převyprávět musí, jinak by byl nesrozumitelný – to je úskalí všech životopisných filmů. (Úloha knižního životopisce je v tomto ohledu mnohem snazší. Má prostor na odbočky, vysvětlivky a poznámky pod čarou.)

Christopher Nolan si s touto povinnou úlohou poradil tak, jak od tvůrce jeho formátu očekáváme – tedy elegantně a skoro neviditelně.

Předlohou filmu byla kniha nazvaná Americký Prométheus, kterou napsali zkušení publicisté Kai Bird a (již zesnulý) Martin J. Sherwin. Roku 2006 za ni dostali Pulitzerovu cenu. Film se této předlohy drží velmi věrně. Místy samozřejmě zjednodušuje a vytváří zkratky, ale významná část filmových scén včetně znění dialogů je z knihy převzata doslova.

A kniha je faktograficky přesná, jako přímé řeči uvádí jen to, o čem lze doložit, že opravdu zaznělo. Kupodivu tedy reálně proběhly i mnohé „didaktické“ dialogy, v nichž si postavy navzájem (a tím rovněž divákovi) sdělují jakoby učebnicová fakta.

Důvod je prostý: fyzici si tou dobou museli jako novinky sdělovat to, co jsou dnes učebnicová fakta. Pronikli do zcela nového myšlenkového prostoru.

Štěpení

V posledních letech 19. století se do popředí zájmu fyziků a chemiků dostal nový jev – radioaktivita. Některé chemické látky vyskytující se běžně v přírodě, především uran, spontánně vyzařují energii.

Pečlivý výzkum ukázal, že se přitom mohou přeměňovat v jiné chemické prvky. Tím padla učebnicová pravda, že taková přeměna je nemožná, že je neuskutečnitelným přáním dávných alchymistů. I to byl důležitý příspěvek k rozpadu jistot, jímž tehdy přírodověda procházela.

Roku 1925 tehdy osmadvacetiletý britský fyzik Patrick Blackett dokázal pomocí alfa záření proměnit dusík v kyslík. To byla první záměrná, nespontánní přeměna jednoho prvku v jiný.

Identita prvku spočívá v jeho atomovém jádru, je dána počtem protonů a neutronů, které ho tvoří. Blackett vlastně „sečetl“ sedm protonů a sedm neutronů, z nichž se skládá jádro dusíku, s dvěma protony a dvěma neutrony tvořícími alfa částice a dostal kyslík (osm protonů, devět neutronů) a jeden přebytečný proton.

To ovšem víme my dnes, Blackett to vědět nemohl, už jen proto, že sama existence neutronů byla objevena až o sedm let později. Jasně ale viděl, že jeden prvek plus bombardování radioaktivním zářením rovná se jiný prvek.

To vzbudilo obrovský zájem a podobné experimenty začali provádět vědci po celé Evropě: další britské týmy, manželé Irène a Frédéric Joliot-Curie v Paříži, Fermiho skupina („kluci z Via Panisperna“) v Římě, Ida a Walter Noddackovi (rovněž manželé!) ve Freiburgu. Nikdo z nich si nebyl tak docela jistý, co jim vlastně vzniká pod rukama.

Potýkali se s třemi těžkostmi. Zaprvé, neměli vůbec žádnou teorii jaderných přeměn. Zadruhé, produkty umělých jaderných reakcí (což si postupně začali uvědomovat) jsou většinou nestabilní a dál se spontánně proměňují, což komplikuje jejich identifikaci. Zatřetí, jejich aparatury dokázaly pracovat jen s nepatrným množstvím zkoumané látky, takže následná chemická analýza musela pracovat s tisícinami, či dokonce stotisícinami běžných objemů vzorku. Kromě toho se mezi účastníky závodu novodobých alchymistů rychle vyvinula rivalita a nedůvěra.

Běsi

Americká pracoviště v tomto výčtu chybí proto, že žádná neexistovala. Jejich budoucí zakladatelé teprve studovali, zpravidla v Británii či Německu. Jedním z nich byl Robert Oppenheimer, který se tou dobou trápil právě u Blacketta v Cambridge. Laboratorní práce mu nešla, trpěl depresemi a stýskalo se mu.

Bylo mu jednadvacet a poprvé v životě opustil pohodlí luxusního newyorského domova, kde vyrůstal jako v bavlnce. Mezi Brity, otřískané drsnými internátními školami, nezapadal, jevil se jim jako rozmazlený fracek.

Ten dojem nepochybně ještě zesílil, když za ním přijeli z Ameriky oba rodiče, aby o něj mohli pečovat. Jako součást péče přivezli také Robertovu spolužačku ze střední školy. Patrně chápala jen napůl, jak si to Robertova matka představuje, a když to pochopila naplno, zachránila se útěkem do Itálie.

Robert jí na rozloučenou daroval svůj výtisk Běsů od Dostojevského. To ve filmu není (vydalo by to na samostatný film, ale musel by ho režírovat někdo jiný, nejspíš Woody Allen), stejně jako v něm není skutečná podoba události s jablkem pro Blacketta. Ta byla reálně méně zábavná než ve filmu (a bez Nielse Bohra), zato závažnější. Filmovou podobu události v rámci snahy nespoilerovat děj neuvádíme.

Robert se štěstím (a díky vlivu, který uplatnil bohatý tatínek) ušel trestnímu stíhání. Musel však opustit Cambridge a slíbit, že se bude léčit u psychiatra. Ten mu diagnostikoval „dementia praecox“, ať už to tehdy znamenalo cokoli. Robert přerušil akademickou kariéru, pustil se do toulek Evropou a do četby Proustova Hledání ztraceného času.

Charisma

Pořád byl velmi mladý. Pauza mu prospěla, sebral se a odešel studovat namísto experimentální fyziky kvantovou teorii, a to do jediné země světa, kde se tehdy opravdu studovat dala: do Německa. Tam působili všichni její velcí mágové – Heisenberg, Pauli, Born, Schrödinger – i její hlavní odpůrce Einstein. K Nielsi Bohrovi do Kodaně to byl jen skok, k Fermimu do Říma dva.

Zbrusu nový způsob myšlení, který měl víc společného s filozofií než s laboratorní prací, Oppenheimerovi ohromně vyhovoval. Mohl naplno uplatnit svou sečtělost zázračného dítěte i netrpělivou tvořivost.

V poinflační Výmarské republice byl se svými luxusními zavazadly a náročnými chutěmi ještě nápadnější než v Cambridgi. Ale naučil se s tím pracovat a vyčnívat jen tehdy, když chtěl. Zjistil, že má kouzlo osobnosti – což pro něj byl šok – a začal ho používat.

V tom pokračoval, když v Německu získal doktorát a vrátil se do USA. Patřil k několika málo tamním věrozvěstům nové fyziky přivezené ze starého kontinentu. Snadno získal učitelské místo na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně a později také na univerzitě v Berkeley. Podržel si obě, pendloval tedy mezi Los Angeles a San Franciskem, vytvořil se kolem něj okruh oddaných žáků.

Tou dobou udělal dva solidní fyzikální objevy (jediné v kariéře, ale to tehdy nemohl vědět): předpověděl existenci pozitronu (to ale nezávisle na něm a teoreticky důkladněji udělal také Paul Dirac, který za to dostal Nobelovu cenu) a založil teorii gravitačního zhroucení hvězdy včetně zdůvodnění černých děr.

Nebylo to málo, ale na místo mezi absolutní elitou světové fyziky to nikdy nestačilo. Oppenheimer nedotahoval myšlenky do konce, spíše inspiroval jiné. Neměl trpělivost, nebyl brilantní v matematice a neuvažoval dost kriticky. Raději hypotézy vytvářel, než vyvracel.

Kromě toho měl bohatý společenský život, náročné záliby od studia sanskrtu po dlouhé toulky koňmo pustinami Nového Mexika a také se angažoval politicky. Jako mnoho intelektuálů té doby (a jako nejeden potomek bohaté rodiny) se přiklonil k levici. Podporoval španělské republikány v jejich občanské válce, sympatizoval se stávkujícími česači ovoce v Kalifornii, spoluzakládal univerzitní odbory, chodil na schůze, kde se teoretizovalo o marxismu.

Na takové aktivity se v USA nehledělo jako na nevinnou zábavu. Levicovou intelektuální komunitu sledovala FBI, která si založila spis i na Oppenheimera. Na vyhazov z univerzity to ale nebylo; prostě jen další podivínský profesor, který stejně nebude nikdy dělat nic důležitého.

Řetězová reakce

V prosinci 1938 uskutečnili Otto Hahn a Fritz Strassmann v Berlíně jeden z mnoha dalších pokusů s přeměnou prvků. Bombardovali uran pomalými neutrony a čekali, že získají některý prvek, který v periodické tabulce těsně předchází uranu. Anebo – což by bylo mnohem lákavější – některý následující (tím by totiž připravili prvek, jaký se na Zemi nevyskytuje).

Nastalo však něco nečekaného: v pozůstatcích reakce objevili baryum, kov, který se v pořadí prvků nachází zhruba v polovině cesty mezi nejlehčím vodíkem a nejtěžším uranem.

O pokusu sepsali článek, který v lednu vyšel v německém odborném časopise Naturwissenschaften. Ještě předtím informovali svou bývalou kolegyni Lisu Meitner, žijící ve Švédsku. Pracovala s nimi řadu let a doplňovala jejich chemické zručnosti svou znalostí teoretické fyziky. Byla to skvělá kombinace, kterou však škrtly německé rasové zákony.

Lise Meitner spolu se svým synovcem Ottou Frischem, žijícím z týchž důvodů už delší dobu v Anglii, během Vánoc pro výsledek pokusu našli vysvětlení.

Atom uranu po nárazu dostatečně zpomaleného neutronu pukne, rozštěpí se na dvě části. Přitom se uvolní jednak hodně energie, jednak tři další neutrony, které mohou (nebo nemusejí) narazit do tří dalších atomů uranu. Záleží na tom, jestli je ho pohromadě dostatečné množství. Pokud ano, dojde ke třem dalším srážkám, ty dají vzniknout devíti, ty sedmadvaceti… a to vše v miliontinách sekundy. Reakce se rozběhne do nezadržitelných rozměrů a uvolněné množství energie bude obrovské.

Lise Meitner a Otto Frisch své výpočty také publikovali – v britském časopise Nature. Oba články byly naprosto srozumitelné a každý průměrný fyzik na světě si z nich snadno udělal jednoduchý závěr: na tomto základě se dá postavit ohromně ničivá zbraň. Nevelká bomba, která srovná se zemí velkoměsto.

Bomba

Bylo jaro 1939, po Rakousku zabral Hitler to, co zbylo po Mnichovu z Československa. Svět spěl navzdory četným mírovým dohodám k válce. Vědci v Británii, USA, Německu i v Sovětském svazu začali bušit na dveře politiků a upozorňovat je na novou hrozbu. Či novou příležitost, jak se to vezme. Otevřené publikování na toto téma skončilo.

Trojice židovských emigrantů z Maďarska působících ve Spojených státech – Leo Szilárd, Eugene Wigner a Edward Teller – přesvědčila v létě 1939 Alberta Einsteina, aby podepsal dopis, který jeho jménem napsali prezidentu Rooseveltovi. Obsahem dopisu bylo varování, že na základě nových fyzikálních poznatků lze sestrojit mimořádně ničivou bombu a že Němci na jejím vývoji pravděpodobně už pracují. Dopis vyzval prezidenta, aby problému věnoval pozornost. Není v něm však žádná formulace typu „musíme rychle postavit bombu jako první“. Na to byl jeho hlavní autor Szilárd přílišný diplomat; takový dopis by Einstein nepodepsal a Roosevelt nebral vážně.

Příliš vážně ho nebral tak jako tak. Lobbistovi Alexandru Sachsovi trvalo až do října, než se mu podařilo dopis Rooseveltovi předat.

Tou dobou už však začala válka, Polsko bylo poraženo a rozděleno mezi Němce a Sověty, o Hitlerových (ale koneckonců i Stalinových) úmyslech si nikdo na Západě nemohl nadále dělat iluze. Roosevelt nařídil zahájit výzkumné práce v této oblasti. Trvalo však přes dva roky, než jim udělil vysokou prioritu.

Projekt

To, co dnes známe jako projekt Manhattan, vzniklo v lednu 1942. Do té doby se pro výzkum jaderné zbraně udělalo mnohem více ve Velké Británii než v USA, a to hlavně díky práci německých emigrantů Otty Frische, Rudolfa Peierlse a Maxe Borna. Vyřešili několik základních teoretických otázek, zbývalo „jen“ bombu postavit.

Velením projektu byl pověřen plukovník (a záhy poté už generál) Leslie Groves, který tou dobou řídil stavbu komplexu budov nového ministerstva války – neboli dnešního Pentagonu.

Nový úkol byl mnohem rozsáhlejší. Zahrnoval shánění uranové rudy (včetně obnovení těžby v dočasně opuštěných dolech v Belgickém Kongu), výrobu štěpného materiálu (k čemuž bylo potřeba postavit tři obrovské továrny, dvě v USA a jednu v Kanadě) a teprve potom přišla na řadu vědecká práce. Výroba měla právem přednost, protože se vědělo, že bude k uzoufání pomalá.

Vývoj bomby neplánoval Groves sám, nejprve si za tím účelem musel vybrat vědeckého ředitele. Zvažoval několik možností. Svou konečnou volbu později opakovaně označil za nejlepší nápad svého života. A nejspíš také nejvýstřednější.

Posuďte sami. Robertu Oppenheimerovi bylo roku 1942 osmatřicet let. Byl okouzlující učitel, zbožňovaný svými studenty, čímž však výčet jeho jednoznačných pozitiv víceméně končil. Nikdy neřídil ani malou laboratoř, natožpak větší projekt. Opakovaně se zaplétal do levicové politiky. Jeho bratr, švagrová a několik blízkých přátel byli členy Komunistické strany USA. Pil jako duha. Měl spornou, ale stále platnou psychiatrickou diagnózu. Dával se rozptylovat řadou vedlejších intelektuálních zájmů, místo aby budoval akademickou kariéru. Díky rodinnému zázemí utrácel víc, než vydělával. Kromě manželky a stálé milenky spal se studentkami a s manželkami svých kolegů. Oženil se s osobou podobně dobrodružnou – přinejmenším politicky –, jako byl sám. A koneckonců, ačkoli to poslední by proti němu tehdy nikdo nepoužil veřejně, byl Žid, žádný all-american boy.

Groves měl buď neuvěřitelné štěstí, nebo – a to je pravděpodobnější – prokázal skutečnou personální genialitu. Oppenheimer o místo vědeckého ředitele stál od chvíle, kdy se dověděl o existenci projektu.

Stál o něj tolik, že dokázal na počkání přemodelovat svou osobnost. Změnil se ve zdatného, rychlého a neúnavného administrátora sršícího nápady a – jako vždy a všude – osobním kouzlem.

Svou roli sehrály dva méně viditelné motivy. Zaprvé, Oppenheimer snáze než kdo jiný lámal výhrady verbovaných vědců. Sebrat se a odjet na neurčito do tajného městečka v poušti, nechat se tam odříznout od světa, žít nepohodlně, podléhat vojenskému řádu a místo vědy vyvíjet zbraň, to by samo o sobě lákalo málokoho. S Oppenheimerem v čele to však rázem vypadalo jako pozoruhodné intelektuální dobrodružství – což byl samozřejmě do značné míry podfuk. V Los Alamos se pracovalo tvrdě, ale byla to inženýrská práce, žádný základní výzkum.

Ty nejlepší mozky světa, které se kolem projektu shromáždily, byly zapotřebí hlavně proto, že kromě nich skoro nikdo neměl znalosti o uranu, plutoniu či jaderných reakcích. Jejich cílem však nebylo pochopit tyto věci do větší hloubky, ale prakticky je využít. To je velký rozdíl. Bez kouzelníka, který je očaroval, aby takovou práci pokládali za lákavou, by do ní určitě všichni nešli. A ti, kteří by přišli i tak, by možná nepracovali tak dobře. Zcela určitě by nepracovali dobře, kdyby jim přímo velela armáda.

A zadruhé, Oppenheimerovy politické a osobní škraloupy znamenaly, že Groves na něj měl páku. Kouzelník byl pod tlakem, byl řiditelný, mohl se sice vzpouzet, ale jen po tu mez, kterou si Groves a jeho nadřízení stanovili a hlídali.

Generál a ředitel si však v zásadě dobře rozuměli a po většinu doby hráli společně starou hru na hodného a zlého policajta. Oč větší hrůzu Groves na vědce občas pouštěl, o to oblíbenější byl Oppenheimer, který je před ním bránil.

Výběr z oppenheimerovské literatury

Momentálně nejlepším Oppenheimerovým životopisem je American Prometheus: The Triumph and Tragedy of J. Robert Oppenheimer od Kaie Birda a Martina J. Sherwina.

K tomu lze doporučit dvě historická díla Richarda Rhodese, The Making of the Atomic Bomb a navazující Dark Sun: The Making of the Hydrogen Bomb.

K dalším dobrým biografiím patří J. Robert Oppenheimer and the American Century od Davida C. Cassidyho či The Ruin of J. Robert Oppenheimer and the Birth of the Modern Arms Race od Priscilly J. McMillan. Žádná z těchto knih zatím nevyšla česky.

Atmosféru válečného Los Alamos dobře dokreslují (i když jistě trochu zkreslují) vzpomínky Richarda Feynmana vydané česky pod názvy To snad nemyslíte vážně a Snad ti nedělají starosti cizí názory.

Pozoruhodný pohled na Oppenheimerovu osobnost nabízí román Muž, který chtěl být bohem. Napsal ho Oppenheimerův blízký přítel Haakon Chevalier.

Historii Los Alamos formou komiksu zpracovali Laurent-Frédéric Bollée a Alcante (neboli Didier Swysen), česky vyšel jako Bomba.

Kromě toho všechny samozřejmě poháněla obava, že by Němci mohli být rychlejší. Bez této motivace by ani všechna Oppenheimerova kouzla nebyla nic platná. Byl to omyl, německý jaderný program ani pořádně nezačal, nacisté mu nedali prioritu. Ale i kdyby to udělali, chyběly by jim peníze, pracovní síla, čas, všechno. To ovšem víme dnes, tehdy to jisté nebylo.

Sláva

První test jaderné bomby se uskutečnil až po německé kapitulaci, 16. července 1945, v době konání spojenecké mírové konference v Postupimi. Byl neobyčejně působivý. Ti, kdo zbraň dva roky vyvíjeli, uviděli na vlastní oči její sílu. Nadšení z úspěchu se okamžitě smísilo s pochybnostmi, jenže na ty už bylo pozdě. Vojáci a politici dali jasně najevo, že od této chvíle je to už jen jejich věc.

Řadoví vědečtí pracovníci z Los Alamos záhy pochopili, že jsou na vedlejší koleji. Členům vedení projektu to trvalo o maličko déle, ale došlo jim to taky.

Na podzim 1945 Oppenheimer rezignoval na místo ředitele, snažil se však dále mluvit do americké jaderné politiky. Měl hodně vlivných známých (i když ne tolik a tak oddaných, jak si zpočátku myslel), měl obrovskou publicitu.

Tisk ho označil za otce atomové bomby, za nejslavnějšího člověka na světě – ano, chvíli jím asi skutečně byl. Stal se součástí washingtonských kruhů moci, i když se většinou nedalo říci, v jakém formálním postavení tam působí, za koho mluví. Nedalo se ani úplně jasně říci, jaké názory vlastně zastává. Každopádně přibývalo lidí, kterým šel na nervy a překážel jim, počínaje prezidentem Trumanem.

Vlivný zákulisní hráč Lewis Strauss, jehož osud se s Oppenheimerovým několikrát proťal (ty průsečíky jsou hlavní dějovou linií Nolanova filmu), řekl, že Oppenheimer chce jak slávu autora bomby, tak roli mučedníka, který se staví proti jejímu použití. Kus pravdy na tom určitě je.

Archetypy

Snad by se dalo říci, že jde o klasickou faustovskou situaci. Když jednou uzavřete smlouvu s ďáblem, je hotovo a marně budete vyjednávat dodatečnou změnu podmínek. Kai Bird, autor Oppenheimerovy biografie, z níž Nolan vyšel, přirovnal svého hrdinu k jiné archetypální postavě, k Prométheovi. Ukradl bohům oheň, věnoval ho lidem, byl za to krutě potrestán. A navíc ještě musí přihlížet, jak lidé jeho dar používají i ke špatným účelům. Zní to působivě, ale je to ještě Oppenheimer, nebo už jen špatné melodrama?

Nabízí se jednodušší výklad. Oppenheimer celý život toužil po uznání, po vnějším potvrzení svých kvalit. Dovedl se libovolně proměnit a přizpůsobit, aby ho dosáhl. V Los Alamos dospěl po této stránce na vrchol tak vysoký, že dál nebylo kam jít. Přesto se o to pokusil – a nevyhnutelně padl dolů. Přišel o bezpečnostní prověrku opravňující podílet se na amerických strategických tajemstvích, tudíž o podíl na vlivu a moci. Nežil v totalitním státě, nešlo mu o krk, neztratil dokonce ani svou velmi pohodlnou ředitelskou židli v princetonském Institutu pro pokročilý výzkum.

Jen ho poslali pryč z místnosti, kde se rozhoduje. Z místnosti, ve které s nimi chtěl být.

Kai Bird cituje Einsteina, který k tomu řekl: „Problém s Oppenheimerem je v tom, že miluje ženskou, která nemiluje jeho – vládu Spojených států… Je to jednoduché. Měl by prostě jít do Washingtonu, říct těm lidem, že jsou magoři, a pak jít zas domů.“

Aby tohle člověk dokázal, rozhodně nemusí být Einstein. Nesmí však být Oppenheimer.

Dědictví

Spor o přehodnocení celého svého života, který musel Robert Oppenheimer podstoupit, je dnes minulostí. Jaderné zbraně jí nejsou. Studená válka, o které jsme se domnívali, že skončila, je tady zpátky. Obě jaderné supervelmoci se jen ježí raketami s bojovými hlavicemi, několik dalších zemí má menší, ale rovněž smrtonosné arzenály.

Nemá velký smysl vinit z toho Oppenheimera. Jaderné zbraně by vznikly i bez něj. Kdyby Los Alamos řídil někdo jiný, pravděpodobně by jejich vývoj trval o něco déle a nestihly by se použít proti Japonsku. To vypadá jako dobrá věc, ale bez této zkušenosti by možná Američani i Rusové byli ochotnější rozpoutat jadernou válku mezi sebou.

Anebo naopak – kdyby se v čele projektu Manhattan ocitl někdo ještě výkonnější než Oppenheimer a bomby by byly hotové dřív (to se nejspíš nemohlo stát, ale na chvíli to připusťme), pak by namísto Hirošimy a Nagasaki asi dopadly tam, kam byly primárně určeny, tedy na Hamburk či Berlín. Válka v Evropě by skončila o několik měsíců dříve. Někteří, kdo v ní zahynuli, by přežili, mnozí přeživší by naopak zahynuli. Sověti by nedošli do Berlína. Měli bychom jiné dějiny. Lepší? Kdo se to odváží tvrdit?

Neurotický a rozervaný intelektuál, zmítaný permanentním pocitem viny a spalovaný strašlivou kombinací arogantní ctižádosti a komplexu méněcennosti, se nakonec do role hlavního tvůrce vynálezu zkázy hodí možná lépe než kdo jiný. Připomíná, kolik slabosti a nedokonalosti v nás všech je – a že bychom na vlastní úsudek neměli příliš spoléhat. Robert Oppenheimer nám nezanechal jen červené tlačítko. Ale také velmi dobré zdůvodnění, proč je nemačkat.

***

Otec atomové bomby. Filmový Oppenheimer jako Prométheus i smrtonoš

Deník N, 20. 7. 2023

ONDŘEJ ŠTINDL

Nový a očekávaný film Christophera Nolana Oppenheimer se snaží rekonstruovat komplikovanou historii vzniku americké atomové bomby i život jejího rozporného „otce“ J. Roberta Oppenheimera a zároveň i postihnout jeho vnitřní svět. Je vyprávěný komplikovanou formou, díky níž ale tříhodinový snímek má po většinu času energii i gradaci.

Film Oppenheimer režiséra Christophera Nolana začíná odkazem na Prométhea, titánského hrdinu, který sebral bohům oheň, dal ho lidem a musel za to snášet věčná muka.

Z pohledu člověka to jistě je především pozitivní postava. Obětoval se, aby nám bylo teplo a abychom mohli užívat všech těch vymožeností, jež by bez ohně nebyly možné. Má ale i temnější dimenzi. Narušil kosmický řád, předal člověku atribut jemu nepříslušejícího božství, zasadil sémě katastrofy.

Podobně i titulní hrdina Nolanova filmu, slavný americký teoretický fyzik J. Robert Oppenheimer (Cillian Murphy), vstupuje do lidem dřív uzavřené a jejich smyslům nepřístupné sféry – mezi základní částice hmoty a do prázdna, jež ji z větší části utváří, a přináší odtud oheň a také nadlidskou ničivou moc.

Začátek formuláře

Konec formuláře

Za druhé světové války byl nejednoznačný hrdina šéfem projektu Manhattan. Cílem bylo vyvinout americkou jadernou zbraň dříve, než se to podaří Němcům.

I Oppenheimera ale namísto triumfu čekala muka. Nejenom nepřízeň úřadů a veřejnosti a intriky protivníků. Ale také sílící přesvědčení, že se díky svému největšímu životnímu úspěchu stal „smrtí, ničitelem světů“.

Z jednoho hlediska to tak nepochybně bylo. Oppenheimer výrazně přispěl k zásadní a nevratné proměně světa. S jadernými zbraněmi do něj přinesl neustále přítomnou a neodstranitelnou (přinejmenším to tak vypadá) možnost jeho konce v plamenech.

Příběh člověka, který si přisvojí atributy božstva a nějakým způsobem na to doplatí, se vypráví často a v mnoha různých obměnách.

Podobně i hrozba ničivé jaderné války byla traktována různými způsoby. Především pro diváky starší generace toto téma může být také dost „vytěžené“. Nolanovi se jej ale podařilo uchopit s čerstvě působící intenzitou – alespoň místy.

Náročný filmový konstruktér

Christopher Nolan představuje mezi divácky i komerčně nejúspěšnějšími režiséry dneška pozoruhodný úkaz. V digitálních časech se snaží točit co nejvíc analogově. V době, kdy studia a streamovací služby chrlí především díla tak či onak odvozená, se snaží přijít s filmy původními a v něčem třeba i ojedinělými.

Ukládá si náročné konstrukční úkoly: natočit film, jehož děj se odvíjí pozpátku (Memento), natočit film, v němž čas běží pozpátku (Tenet), natočit válečný film s minimem dialogů, jehož děj se odehrává na třech úrovních (země, voda, vzduch) a v každé z nich čas ubíhá jiným tempem (Dunkerk).

Jsou to filmy pečlivě a invenčně vymyšlené, což nutně neznamená, že také vždy nějak zajímavě myslí. Jejich hloubka může být sugerovaná (třeba jejich setrvale vážným výrazem), mohou zaměstnat spíš divákovy luštitelské schopnosti, než že by ho přiváděly k hlubším prožitkům.

Ale stejně je z nich znát jakési podmračené zaujetí, ambice skutečně vybudovat svůj svět a vyprávět o něm s charakteristickou kombinací chladné distance a snahy dosáhnout naléhavosti.

Vize vs. realita

Oppenheimer je v Nolanově filmografii dílo možná nejtroufalejší. Tříhodinový snímek, který se do značné míry vzdává atrakce, jež k jeho filmům přivádí část publika. Spektáklu hroutících se domů, bitek v rotujících chodbách, množství aut ujíždějících po dálnici pozpátku postsovětskou metropolí.

Jistě, v Oppenheimerovi je v působivé sekvenci, v níž se spojuje ztišená a hrůzná krása s řevem brutální síly, zobrazen jaderný výbuch. Ale jinak se v tomto filmu především mluví, bádá, plánuje, debatuje.

Film se snaží zhuštěně podat gros Oppenheimerovy biografie a vůbec historii projektu Manhattan a amerického jaderného výzkumu, stejně jako politickou atmosféru doby, v níž nemálo vědců včetně Oppenheimera v nějaké míře přitahoval nebo aspoň zajímal sovětský komunismus.

To v poválečných letech vedlo k mnoha šetřením, motivovaným zhusta přehnanou snahou čelit reálnému nebezpečí sovětské infiltrace.

Nolan proto musel do scénáře, vycházejícího z životopisné knihy Kaie Birda a Martina Sherwina, dostat množství informací, představit skutečně velké množství postav. Jeho ambicí zároveň bylo ukázat to všechno velmi dynamickým a zároveň subjektivním způsobem, v něčem podobným proudu vědomí.

Film je vyprávěný v první osobě, Oppenheimer v něm sice nemá úlohu vypravěče, vystupuje ale téměř v každé scéně.

Do toku vyprávění navíc vpadávají obrazy jakoby z jeho vědomí – představy fyzikálních dějů, částic hmoty i vesmírných těles, vize zkázy, osobní reminiscence. V některých scénách se hrdinovy vize s realitou nějakým způsobem potkají.

Analogová hvězda digitálního věku

V Nolanově vyprávění se prolínají tři časové roviny – chronologické vyprávění se střídá se scénami z poválečných vyšetřování, černobílý obraz se střídá s barevným.

Film ale vůbec nepůsobí zmateně či nepřehledně. Nolanovi se daří ty relativně krátké scény a obrazy propojovat tak, aby spolu korespondovaly, navzájem se doplňovaly, existovala mezi nimi synergie.

Nepříliš akční film tak získává tempo, gradaci, nervní zneklidněnou náladu. Napomáhají tomu i častá staccata v hudbě Ludwiga Göranssona nebo hudebním způsobem používané reálné zvuky.

Známý holandský kameraman Hoyte van Hoytema snímá ty často zdánlivě neatraktivní scény tak, aby mělo smysl je promítat na největších plátnech.

Projekce ze 70milimetrového filmového pásu v IMAX v Praze ukázala, jak moc jiný může být filmový obraz zbavený zátěže „digitálního hyperrealismu“.

Možná největším Nolanovým úspěchem ale je, že složitá konstrukce filmu na sebe nestrhává pozornost. Je plně ve službách spádu, energie a intenzity vyprávění.

To jistě neznamená, že Oppenheimer je dokonalý film. V závěrečné třetině se z něj tah trochu vytrácí, některé režisérovy finesy se minou účinkem. Třeba postava Alberta Einsteina (Tom Conti) v závěru působí jako moudrý dědeček ex machina.

Nečekané odhalení a pointa, s nimiž autor v závěru přichází, patří možná spíše do nějakého jiného typu filmu. Snaha vše úhledně vypointovat a uzavřít posiluje dojem jakéhosi „přetížení elegancí“ a také jistou mechaničnost, jimiž Nolanův Oppenheimer občas trpí.

Ničí, co miluje

Díky hlavní postavě a jejímu představiteli ale film navzdory dílčím zakolísáním drží pohromadě. Nolan Oppenheimera nenechá projít scénami, v nichž by byl interpretovaný a analyzovaný. Zachycuje především jeho slova a jednání, jeho svět.

A z těch obrazů se skládá portrét fascinujícího rozporného člověka, pohlceného vášní pro vědu a také sebou samým a svými ambicemi. Mimořádně talentovaného a zároveň v něčem omezeného, neschopného pochopit a vnímat, co se děje v jeho blízkém okolí.

Podobně neinterpretačním způsobem působí i herectví výborného Cilliana Murphyho. Divák může snadno propadnout domněnce, že celý film odehraje jeho fyziognomie – pohublá tvář a výrazné hluboké oči, do nichž si člověk může promítat emoce a hnutí mysli, jež z postavy cítí.

Neklidný, snad až nestabilní a přitom cílevědomý muž, objevitel a ničitel, schopný velkého citu a stejně tak schopný předmět toho citu zničit, jako když nechá v milované krajině Nového Mexika (ve filmu je ukázána v několika monumentálních panoramatech) odpálit atomovou bombu.

V postavě Oppenheimera nachází svoje vyjádření také doba, která ji zrodila. Čas horečného hledání a překračování hranic, objevování nových možností, vědy a umění, následování utopických představ nového uspořádání světa. Doby v něčem skutečně prométheovské a podobným způsobem rozporné, v níž své možnosti nacházela také hrůza a zotročení.

Nolanův film shodou okolností přišel do kin v čase, kdy se také píše o nové technologii, jež může nenávratným způsobem změnit svět anebo jej také zničit – o umělé inteligenci.

O jejím ničivém potenciálu jsou přesvědčeni někteří vědci, kteří na ní pracovali. Dokonce i někteří z těch, kdo ji aktuálně vyvíjejí, jsou přesvědčeni o jejím potenciálu přivodit všeobecnou zkázu.

Také zažívají svoje oppenheimerovská dilemata, dalo by se říct. Jistě, v jiných kulisách a také v jiné atmosféře. Ne v až posedle manické energii Oppenheimerových časů, ale uprostřed zemdlenosti informačního věku.

***

 

Deník N, 19. prosince 2023

Fenomén Bridgertonovi. Kde se vzal nečekaný triumf vysmívaného žánru červené knihovny?

DIANA ŠTELOVÁ

Slaďárna, guilty pleasure, softporno pro ženy…, anebo přelomový popkulturní počin, který do středu dění postavil minority a díky lavině reakcí, jež se následně strhla, o naší společnosti vypovídá víc, než si myslíme? Seriál Bridgertonovi již brzy spustí svou třetí řadu a nás zajímá, co všechno stojí za jeho fenomenálním úspěchem.

Nejdražší čtenáři, připrav si kapesníčky a vějíře a nažhav kroketové hole, další plesová sezona fiktivní londýnské smetánky právě začíná!

Tak nějak by mohl znít začátek sloupku jedné z postav seriálu Bridgertonovi, lady Whistledown – bulvární sloupkařky, která pod rouškou anonymity úspěšně zpeněžuje klepy a ironické komentáře na adresu vysoké společnosti a která byla dost možná jedním z důvodů, proč se tvůrci vůbec rozhodli více než dvacet let starou sérii romantických knih zfilmovat. Je to přece taková Super drbna v historických kostýmech, řekli si.

Ani oni ale zřejmě nečekali, že se ze seriálu na Netflixu stane takový hit, který, podobně jako knižní předloha, ve velkém vydělává po celém světě.

Začátek formuláře

Konec formuláře

Utéct před ošklivým světem

Jen první sérii v roce 2020 vidělo přes 200 milionů registrovaných uživatelů Netflixu a v době uvedení předstihla i Zaklínače a Stranger Things. Autorka předlohy Julia Quinn je zase nejprodávanější americkou spisovatelkou historických romancí, její romány byly přeloženy do 42 jazyků a celkem devatenáctkrát se její jméno objevilo v seznamu bestsellerů listu New York Times.

Najít důvody takového úspěchu na první pohled není nijak složité. Tvůrci netflixové série se s premiérou první řady, která se odehrála 25. prosince 2020, šťastně trefili nejen do období Vánoc, což byl jistě marketingový záměr, ale především do největšího covidového útlumu, kdy byla řada lidí po celém světě doslova zavřená doma, což byla spíš shoda neblahých okolností.

Pandemie a vánoční svátky bezesporu přispěly k tomu, že první série Bridgertonových dosáhla rekordu sledovanosti během pouhých 28 dní od uvedení.

Nejde ale jen o komerční úspěch. Jde také o vynikající ukázku popkulturního eskapismu, tedy úniku před realitou do imaginárního světa.

Potřebu takového úniku máme občas všichni. Profesor literatury John Cawelti ji vysvětlil dvěma důvody: nejenže se při sledování chceme vyhnout nudě bezpečného a organizovaného života, ale také toužíme chvíli nemyslet na ty nejhorší nejistoty života, jako jsou smrt, neúspěch v lásce, neschopnost naplnit své ambice či existenciální hrozby.

Unikáme před neustálými změnami a nároky dnešního světa či před informační zátěží. Takový únik funguje jako návrat do dětských let, v podstatě jako hra, a tím plní také ozdravnou funkci pro psychiku.

Není proto divu, že druhá série Bridgertonových, která měla premiéru pro změnu krátce po vypuknutí války na Ukrajině – v březnu 2022 –, se stala nejsledovanějším anglojazyčným seriálem na Netflixu. Možnost utéct před ošklivým skutečným světem ale není jediným důvodem obliby seriálu.

 

Zfilmovat bridgertonku

Popkulturní díla jsou zpravidla výrazně schematická. Pracují s kulturními stereotypy a jazykovými klišé, často se pohybují na hranici kýče. Populární literatura i film používají osvědčené dějové vzorce nebo takzvané tropy, které se zdánlivě jen nějak skloubí dohromady a vznikne dílo požadovaného žánru.

Jenže i to lze provést buď dobře, nebo špatně.

Jeden autor či autorka z typických dějových zvratů splácá naprosto předvídatelnou zápletku, zatímco druhý je zkombinuje neotřelým způsobem, se smyslem pro humor, a ještě přidá nějaké aktuální téma, třeba ženskou emancipaci a rovná práva.

Julii Quinn, jejíž romantickou sérii příběhů osmi sourozenců z regentské Anglie jsem v nějakých čtrnácti letech četla a skvěle se u ní bavila, jsem díky ironickému humoru a uvěřitelným postavám vždy považovala za ten druhý typ.

Zjevně jsem v tom nebyla sama, jelikož „bridgertonky“ si získaly obrovskou oblibu v mnoha zemích a z Quinn učinily nekorunovanou královnu žánru.

Velká fanouškovská základna knížek – fanoušci si v angličtině dokonce říkají „The Bridgerstans“ – určitě přispěla k popularitě seriálu. Přinejmenším mu usnadnila startovní pozici.

Bridgertonovi se vrátí v květnu. Foto: Netflix

Jenže před třiadvaceti lety, které uplynuly od původního vydání prvního dílu, se nejspíš nikomu ani nesnilo o tom, že by se podobná historická romance kdy dočkala zfilmování. Šlo přece o subžánr červené knihovny, který spolu s celou populární romantickou literaturou stydlivě – na rozdíl od odvážných obálek často zobrazujících více či méně odhalené hrudníky – postával na okraji zájmu recenzentů i literárněvědných badatelů.

Na rozdíl třeba od detektivek, které získávají literární ocenění (u nás například Magnesia Litera letos zavedla Literu za detektivku), nebo superhrdinských komiksů, které se převádějí na filmová plátna coby vysokorozpočtové blockbustery, červená knihovna je dodnes podceňovaná, až vysmívaná.

V zahraničí, zejména v anglojazyčném prostředí, je přístup k žánru romancí mnohem dál, přinejmenším co se týče vědeckého bádání. U nás je vývoj zbrzděný dlouhými desetiletími bývalého režimu, který červenou knihovnu, tak populární za první republiky, kdy také vzniklo specificky české označení, úplně zakázal.

Název červená knihovna je české specifikum, používá se výhradně v českém prostředí. Vznikl podle názvu konkrétní edice, která vycházela v letech 1928 až 1937 v nakladatelství Rodina v tehdejším Československu. Knížky byly vázány v červeném plátně, proto se edice jmenovala „červená knihovna“. Postupně došlo k zobecnění toho pojmenování a začalo se užívat jako označení celého žánru.

Přesto se ani v zahraničí ke zfilmování historických romancí nikdo neměl, snad s výjimkou několika rom-com filmů s podobnou tematikou (ne, adaptace románů Jane Austen sem opravdu nepatří). Na romance bylo pořád běžné pohlížet skrz prsty.

Bridgertonovi tohle změnili.

Historická fikce pro mileniály

Kultovní televizní producentka a scenáristka Shonda Rhimes, která stojí mimo jiné za seriálem Chirurgové a byla třikrát nominovaná na cenu Emmy, Bridgertonovy nejenže převedla do seriálové podoby, ale navíc je obohatila o výrazný emancipační prvek.

Poslouchat kupříkladu monolog mladé královny Šarloty o velrybích kosticích v korzetu, což jako metafora skvěle vystihuje postavení žen (nejen) v její době, je čirá radost. Feministická témata včetně ženské masturbace, orgasmu a sexuální osvěty, ale třeba také homosexuality, jsou výrazným prvkem celého seriálu.

Tvůrci se navíc nebáli do postav anglické šlechty v souladu s takzvaným colour-blind castingem obsadit i herce tmavé pleti. Prý chtěli ukázat, že Anglie počátku 19. století byla diverzifikovaná, že zde běžně nežili jen běloši, ale také Asiaté a černoši. A dosadili je do šlechtických postů až po ty nejvyšší, což už je ryzí fantazie.

Příběh královny Šarloty, o které pojednává letošní spin-off Královna Šarlota: Příběh Bridgertonových, na rozdíl od fiktivní rodiny osmi sourozenců vychází ze skutečnosti a je možné, že i tmavá barva královniny pleti má své opodstatnění.

Podle jedné teorie mohla mít maurské předky a na několika svých portrétech je prý vyobrazena s africkými rysy. Navíc jde opět o aktuální téma – stačí připomenout, kolika komentářům ohledně barvy své pleti čelila Meghan Markle, než se provdala za prince Harryho.

Dalších, drobnějších nepřesností by hnidopiši našli celou řadu – namátkou nošení klasického korzetu pod tehdejšími šaty s vysokým pasem. Celý žánr historických romancí však nikdy nebyl a ani neměl být historicky přesný, vždy šlo o pseudohistorickou fikci a tak je nutné ho brát.

Tvůrci Bridgertonových jednoduše vzali dnešní svět a přesadili ho do alternativní historie plné nablýskaných kostýmů a přepychových večírků. Ostatně i způsob, jakým si tehdejší nezadaní lidé na okázalých plesech a pomocí společenských drbů vybírají potenciální protějšky, v lecčems připomene dnešní swipování na Tinderu.

Děj je sice zasazený do počátku devatenáctého století, stvořený je ale ve skutečnosti pro mileniály a generaci Z. A soundtrack, složený z coververzí současných popových hitů třeba od Billie Eilish nebo Ariany Grande, to jenom podtrhuje.

Ideální verze sebe sama

Přesto to vše jako únik do fantazie funguje dokonale. Hrdinové seriálu sice řeší podobné osobní trable jako my, ale v kontextu a prostředí natolik odlišném, že nás dokonale rozptýlí. Pohybují se ve světě, který po nás konečně nic nechce. Navíc o ně nemusíme mít strach – víme, že všechno dobře dopadne.

Jak v Heroine trefně poznamenala Anežka Večeřová, „většinu času na obrazovce nehledáme sebeidentifikaci s problémy a tíží svých životů. Hledáme možnost odžít si situace a dramata, která jsou nám vzdálená, protože jejich kontext a dilemata jsou dokonale odlišná od doby či prostředí, ve kterém se samy nacházíme“.

Shelley Conn jako Mary Sharma, Charithra Chandran jako Edwina Sharma, Simone Ashley jako Kate Sharma v seriálu Bridgertonovi. Foto: Netflix

Cílem popkultury totiž není konfrontovat čtenáře či diváka s tím v něm, co by raději ignoroval, ale naopak vytrhnout ho ze sebe sama stvrzením jeho idealizovaného sebeobrazu. Kulturní stereotypy jako hrdinové, kteří překonávají veškeré překážky, nebo milenci, kteří nalézají dokonalého partnera, jsou lepšími či šťastnějšími verzemi nás samých a odrážejí konvenční pohled publika na život a společnost.

Takže když se divák ztotožní s takovou konvenční postavou a aspoň na chvíli se rozplyne v jejím příběhu, utvrdí se zároveň v tom, že jeho životní hodnoty jsou v pořádku, protože jsou shodné s hodnotami většinové společnosti, ve které žije.

Tato funkce popkultury dokonce připomíná slaďování u původních, etnických mýtů – neustálým opakováním známých schémat se „slaďujeme se skutečností“ našeho světa, podobně jako archaický člověk periodicky opakoval stvoření světa.

Popkulturní produkty tedy mohou být a také jsou imitativní, předvídatelné a známé, ale významy, které nesou, bývají vcelku komplexní. Popkultura odráží kulturní uvažování dané doby, nastavuje nám zrcadlo, a proto si zaslouží naši pozornost, nejen pohrdání.

A co třetí řada?

V případě Bridgertonu si fanoušci na netrpělivě očekávanou třetí řadu, které přezdívají Polin (podle jmen ústřední dvojice Penelope a Colin), budou muset ještě počkat.

Spekulovalo se sice o premiéře letos v prosinci, která by mohla zopakovat úspěch první řady, i do těchto plánů ale zasáhla stávka hollywoodských tvůrců, a třetí řada proto byla odložena na příští rok.

Netflix nyní zveřejnil datum premiéry – bude rozdělena do dvou částí v květnu a červnu 2024. O Bridgertonových tedy ještě rozhodně uslyšíme.

***