Filmy spatřené 2021

Filmy spatřené 2021

 

Mělas to vědět. Někdo by řekl psychothriller. Ale psychothriller je zpravidla detektivka „nervy drásající“, strašidelná, možná přímo horor. Kdežto tohle je opravdu detektivní příběh s hluboce psychologizujícími ponory do hlubin jednotlivých postav. A je to inteligentní, přímo intelektuálské, protože ta psychologie je relativně aktuální, netriviální. Výsledkem je, že divák se vlastně nebojí, netřese hrůzou jako u jiných psychothrillerů – zato se obává, že sám je taky magor, leká se toho, co se v jeho psyché skrývá za zvrácenosti, patologie. Postavy jsou líčené natolik sugestivně, že se divák s nimi ztotožňuje, až se sám stává součástí dějů. Tedy inteligentní divák. Běžný konzument splašků z televizních kanálů by tohle nedokázal sledovat. Jasně – seriál byl tak trochu psaný na míru Nicole Kidmanové. V tom smyslu byl ženský, možná i trošku feministický, myslím i způsobem filmařského zpracování. Ale jímalo mě jakési tušení, že jednou z hlavních postav bylo i samo město, New York, přesněji Manhattan, okolí Central parku. Tamní obyvatelé jsou všichni „na hlavu“. Jsou inteligentní (přesněji: sofistikovaní, sophisticated), jsou bohatí, vedou nanicovaté, prázdné, vlastně zbytečné životy, pseudoživoty, jen v symbolické, fakticky virtuální rovině – a stávají se oběťmi psychologů a psychoterapeutů, kteří na podobných prchavých existencích parazitují. Záměrem bylo ukázat jejich přepychový a pohodlný život. Druhou stránkou záměru bylo ukázat na onen horor, který se za tím pozlátkem skrývá. Není to samozřejmě první ani poslední film, který provádí více či méně hluboké sondy do psyché postav. Ale zde současně vidím, jak se v poslední době – řekněme v posledních 10–20 letech točí filmy, dobré filmy. Jak se to filmaři naučili, mnozí filmaři, jak se z někdejších uměleckých postupů stalo řemeslo, dobré, poctivé řemeslo. Kamera, obrazy, vizualita, režisérské vedení herců, chytrý scénář – a hlavně: celé je to chytré, neošizené, jistě drahé, ale právě proto, že to je chytré, tak to nemuselo být extrémně drahé. Nevím, jestli je to tím, že dnes točí společnosti jiného typu, než byli donedávna slavní filmoví a cinematičtí dinosauři. Mluví se o fenoménu Netflixu či HBO. Jistě se našli diváci jiného typu, jiný typ sledování. A tím pádem zřejmě i jiný způsob financování. Tohle nemůže jít do kin. Ale tím pádem se tyto digitalizované produkty budou jistě distribuovat i ilegálně, a tedy zdarma. Přesto na tom ale tvůrci nějak vydělávají. Pokud je to tak – dobře pro nás.

 

Psychiatr (The Alienist). Platí vlastně totéž, co bylo řečeno o předchozím seriálu. Jsem laik, amatér, nerozumím tomu odborně. Ale jasně vidím, že dnes – vlastně, co tím myslím, posledních deset let, snad patnáct? – se filmaři naučili docela jiné postupy. Digitální kamery dokážou dělat zázraky, filmaři se s nimi taky naučili pracovat docela jinak, neobvyklé pohledy, úhly, zcela jiná práce s barvami. A to nemluvíme o tom, co všechno se dá udělat v následné práci s filmem na počítači. Barvy, dodatečné zaostřování a rozostřování, digitální triky. Neuvěřitelná je výprava – člověk vidí, že to je neošizené, že to muselo dát spoustu práce a stát obrovské peníze. Kulisy, kostýmy, spousty statistů. Kdysi se to nedalo, peníze byly limitujícím faktorem, tak se to všelijak šidilo – a bylo to znát. Tady je to až hýřivě dokonalé, do detailů dotažené, člověk si říká že až plýtvavé – vzhledem k minimálnímu účinku, protože kdo z diváků si toho všimne, kdo to ocení?

A ještě jedné věci jsem si všimnul u těchto filmů „z posledních let“. Nevím, jak se tomu říká, jistě to má nějaký odborný název – zkrátka ty úvodní titulky filmu, kde je název, tvůrci, obsazení atd. Přitom zpravidla běží nějaká počítačově vytvořená animace a jde zajímavá hudba. Všímám si, že „v poslední době“ jsou tyto výtvory tak nějak tuctové, zřejmě to dělají jiní čarodějové než vlastní tvůrci filmu, jistě jsou na to už specializované firmy. Ale tím tuctové nemíním nijak špatné, kýčovité. Naopak. Je to chytré, je to umělecké, má to ducha a šmrnc. Ale – jak říkám: Už to začíná být nápadné, jak se tyto úvodní titulky k různým filmům a seriálům začínají sobě podobat jako vejce vejci. Dokonce už i naši filmaři i televizní tvůrci se to naučili dělat – a docela obstojně, tak, že někdy si říkám, že to bylo lepší než celý film.

Jinak je tento Psychiatr opět něco jako psychothriller, tentokrát opravdu hororově strašidelný a nervy drásající, ale v druhém plánu také do jisté míry „psychologický“, tedy inteligentně reflektující právě onu psychologii jako obor a problematizující ji jako obor. Dobré podívání. Mělas to vědět byl snímek spíš komorní, ženský, Psychiatr je drsnější, přímočařejší, spíš zábavný, komerční, ale v tom nejlepším slova smyslu.

 

Druhá řada je snad ještě dokonalejší než první. Nebo aspoň si toho víc všímám. Muselo to být neuvěřitelně drahé. Spousta statistů, množství kostýmů a poctivých rekvizit, na ničem se neškudlí, i když jde o záběr několikasekundový, vše je opulentně vybaveno. A není to jen ve výpravě a kulisách. Totéž se týká vedení herců, scénáře, střihu. A hlavně kamery, nevšedních možností, jež dnešní digitální technika skýtá, efektní záběry z ptačí perspektivy, asi z dronů. A ty barvy! Samozřejmě to bude spousta práce, která se dělá dodatečně na počítači, je tam nepochybně hodně dokreslovek a počítačových animací. Ale vše velmi vkusné, ne dryáčnické. Tohle je nový level, nový etalon kvality.

 

Vraždy na přelomu století. Polsko, Krakov. Člověk může aspoň srovnávat. Právě s předchozím Psychiatrem. Odehrává se to zhruba v téže době. Ale úroveň zpracování je tisíc k jedné. Americký Psychiatr je neskutečně dokonalý. Jasně: Na to v Evropě jen tak někdo nemá. Hlavně peníze… Na polském upoceném pokusu může člověk jen demonstrovat neumětelství, marnou snahu. Já si ale všímám třeba i takových detailů, jako jsou stromy – v parcích, v lesích. Kdysi jsem viděl nějakého Sherlocka Holmese natočeného Rusy. Už ten pohled do krajiny jasně detekoval, že jde o něco naprosto jiného, než je anglická krajina.  Zvláštní – pozná se to podle stromů. Ty v Rusku – a stejně tak v Polsku – jsou prostě škaredé, košťata, neforemná, křivě rostlá. A vůbec je kdejaký záběr do krajiny či části lesa obrázkem o stavu celé společnosti. Neudržované, nešlechtěné, nevytříbené, neopravované… Angličani by ty stromy v parku, krajině, v lese asi už dávno vyměnili, nahradili lepšími, kultivovanějšími, s hezčími korunami. Toho jsem si všímal i ve vídeňském Pratru – stromy se tam průběžně ještě před tím, než jim skončí životnost, obměňují, nenechávají je růst jen tak zbůhdarma, stromy v městském parku mají být pěkné. U nás se to začíná řešit, až když starý, nemocný strom na někoho spadne a někoho zabije.

 

Chlast. Nevím, co na tom ti intelektuálové a kinomaniaci mají. Mně to nedalo naprosto nic. Filmařsky na tom nevidím naprosto nic zajímavého ani zvláštního. Jasně, démon alkoholu, to je téma. Ale už bylo tolikrát probráno, ze všech stran pojednáno, literárně, umělecky – a mnohem hlouběji a líp. Toto byla v podstatě jen ilustrace jakéhosi psychologického rádoby experimentu. Pramálo nosný příběh, chabá románová struktura vývoje fabule, zápletky i zrání postavy (postav). Vizuálně nic. Herecky – nic pro mě.

 

Mank. Vypadá to inteligentně. Hodně slov, moc mluvení, inteligentního. Pro intelektuály, kteří se zajímají o film. To já ale nejsem. Jaksi jsem na to neměl trpělivost, dělalo mi problémy sledovat myšlenkovou linii, uvědomovat si asociace. Jsem výjimka – asi radši čtu, než poslouchám. Možná bych si spíš ty intelektuálštiny přečetl. Ale stačila mě zaujmout hudba, Trent Reznor, toho znám. Dostal jsem chuť na dobrej jazzík… Takže si jdu radši pustit nějakou hudbu – ke čtení…

 

Zoufalství a naděje. Docela zajímavé. Konečně film, který mě přinutil k zamýšlení. Něco tom vím – o té osamělosti křesťanské existence… A možná i o té osamělosti eko aktivisty… Docela dobře rozehraná myšlenková partie. I filmařsky přiměřená forma. Jakoby statická kamera, jako by to točil amatér, dlouhé záběry někam, kde se nic neděje, schválně. Takže v podstatě fajn. Až na ten konec. Jaksi autor nevěděl, co s tím, jak to drama přivést k vyvrcholení, katarzi. Konec byl blbý. Tím si to u mě pokazili. Celou myšlenku i příběh zabili.

 

Nadějná mladá žena. Ondřej Štindl napsal pár pochvalných slov, tak jsem po tom sáhnul. Ale nic moc… I kdybych nic o tom nevěděl, tak mi u některých scén bylo najednou jasné, že to musela natočit ženská. A nejde o ten obsah, o feministický lynč machistických násilníků. Spočívalo to v koncipování obrazů, umisťování hrdinky do kompozice scény… Jakýsi romantismus, sentiment, i když ne úplně blbý, ale přece jen blbý tím, že tak okatý. Celkově to ale bylo přepjaté – ten feministický lynč. Z toho nakonec ani ženské přece nemůžou mít radost.

 

Hříšnice (Hříšná duše, Sinner). Nic pro mě, na můj vkus přepsychologizované. Ale jinak je to ilustrace obecného problému – nakolik je duševní nemoc polehčující okolností u soudu. Nakolik jsme odpovědní za to, co vychází z našeho podvědomí, co se děje v nevědomí.

 

Had. Seriál. Po dvou dílech jsem to vzdal. Jsem citlivý člověk a tohle je na mě moc depresivní. Těžko to nesu, když musím přihlížet čirému zlu. Ten chlap lže, manipuluje, ubližuje, je zcela prost jakékoli rudimentární morálky. Psychopat? To je snad něco ještě horšího, vtělené zlo. Mně to naplňuje hnusem, jsem z toho pak otrávený. Ta bezmoc tváří v tvář tomuto vykloubení veškerých norem… Tím neříkám nic o filmu či seriálu jako takovém. Atraktivní prostředí. Možná tím hůř. Právě ta jihovýchodní Asie nám vyvolává asociace oněch jiných norem, či přesněji neexistence jakýchkoli nám známých civilizačních norem – možná právě kvůli hustotě tamního obyvatelstva a jeho pestrosti. Hezká tvář herečky, kterou si spojujeme s mladou královnou Victorií, mě mate ještě víc, když musím vidět, jak je zaplétána do lhostejného přihlížení zlu, jehož se vlastně svou pasivitou stává spoluúčastnicí.

 

Sorjonen. Severské detektivky už nudí, zejména když člověk vidí, že se je naučil dělat kdekdo, jak na běžícím pásu. Třeba ta úvodní znělka s písničkou je klišé, jaké umí už i Češi, dokonce i Poláci nebo Slováci. I když samozřejmě uznávám, že je to dobré, profesionálně zmáknuté. Ale konkrétně tahle finská podoba minimalismu je disgustující – všechno v šedé, ložní povlečení v kombinaci černé a šedé. Nikde tzv. obyčejní lidé, nikde staří, hnusní. Všechno vydesinfikované, prázdné, pravoúhlé. Ikea noir. Já vím, je to záměr, těch padesát odstínů šedi je beztak dělaných dodatečně v počítači. Ale po pár dílech to postupně opouštím. Jsem si jist, že bych se stejně k tomu už nikdy nevrátil. A že nebude mi to chybět. Ale netvrdím, že je to špatné. jen na to už dál nemám chuť.

 

Mare z Easttownu. Tak tohle je po dlouhé době seriál, který člověka chytí. Krimi formát je vlastně podružný. To, co skutečně upoutává, jsou kupodivu postavy, ale postavy tak obyčejné a každodenní, že je to až s podivem, že člověku tak lezou pod kůži – asi právě tou všedností a obyčejností. Možná by se to dalo srovnávat s českou vlnou šedesátých let – takový ten existencialismus… Člověk si uvědomuje, jak je vlastně nesmírně těžké zahrát postavu, aby působila naprosto obyčejně a přirozeně. V tom je herecké mistrovství. Kupodivu.

 

Zavolejte porodní sestřičky. Nevím, mám-li se stydět za to, že se dívám na něco, co dávají na ČT1, kanálu pro důchodce, a to v odpoledním čase, kdy se dívají akorát tak důchodkyně. Filmařsky teda naprosto nic.  Ale já to beru jako dokument. Studuju život poválečné Anglie, srovnávám s naší tehdejší situací. A přitom je to tak velice miloučké, že ano – no jako pro důchodce, aby si je televizní kanály nevyplašily, všechno pozitivní, nerozrušující, neznepokojující, neprovokující, neinspirující. Jako oddechovku to beru. Ale pouštím si to z internetu opravdu jen, když nemám nic lepšího na práci. Hraje tam Miranda. A hraje opět sama sebe. Aspoň že je tam tenhle komediální prvek. Špetka ironie.

Naši Četníci z Luhačovic a z Brna a kdovíodkud jsou taky dělaní na tento způsob – aby bylo všechno pozitivní, milé, rozšafné, zkrátka biedermeierovské, gemütlich… Ty segmenty populace, které se ještě dívají na televizi (tedy klasické vysílání klasických televizních stanic), přesně tohle naplní takovou tou spokojeností a důvěrou, s níž si zase znovu ten svůj kanál zapnou. Nic proti tomu, asi je toho třeba. Takových kanálů. Dalo by se samozřejmě spekulovat, co je to za návykovou látku, co je to za jed, obalený tím sladkým, co se tady jisté části spotřebitelů a voličů servíruje. Nějaké narkotikum, sedativum. Přesně tak státy a společenské a ekonomické elity dávkovaly v 19. století davům řepný cukr, který se tehdy začal průmyslově vyrábět. Ne nadarmo se tomuto filmovému artiklu říká limonádka… Sestřičky ovšem, kromě toho, že plní tuto roli, mají přece jen vždycky nějaké morální povzbuzení, nějaký velmi nepatrný poukaz k jakési existenciální problematice, k povědomí o tragice života, lehounkou výzvu k zamyšlení, špetičku moudrosti, ale bez otravného karatelství a kazatelství. Navíc to není úplně blbě natočené – jako třeba ty novácké seriály Modrava, Specialisté či co…

Nemůžu nezmínit vynikající český dabing. Většinou je dabing na škodu. Ale tedy je kongeniální. Dali si velmi záležet!

 

Bancroftová. Zajímavé. Netradičně nastavený detektivní příběh. Dá se to.

 

Provinční městečko E. Musím sem dávat i filmy, které jsem neviděl, dokonce i takové, které jsem ani nechtěl vidět. Tak třeba tohle bych fakt nemohl. Už z toho, co je předem avizováno, je mi zjevné, že by se mi přitížilo. Já fakt ty Rusáky nemám rád. Ne jako národ. Ale vlastně možná opravdu jako celek, už kvůli tomu, že jsou utváření tak, jak jsou, že to mají v krvi. Po krk v bahně, ale furt namyšlení až na půdu. Ti jejich carové a úředníci je dřou na sucho tupým nožem – ale oni jsou suverénně přesvědčení, že mají ten nejlepší systém, že jsou mistři světa. Jen proto, že jejich kurvy si vyjdou ven pěkně naaranžované, že jejich zbohatlíci se předvádějí víc než zbohatlíci na Západě, si ty miliony zbídačených bábušek a báťušků myslí, že žijí v nejlepším z možných světů. Mně je z toho mdlo…

 

Vražedné záhady slečny Fisherové. Na první pohled se zdálo, že by nás to mohlo bavit – už kvůli době, v níž se odehrává. Po prvním dílu jsem viděl jasné trhliny ve všem – už ve scénáři, dále v režii, střihu, vedení herců… Jak píšou baby v diskusích – ty kostýmy jsou úchvatné. Ano, dodávám, a to je taky všechno… Stálo by to za detailní rozbor – a mohli bychom na tomto seriálu demonstrovat chyby, jakých by se filmaři neměli dopouštět. Ne že by to bylo vysloveně špatné, totální sračka. Ale my znalci už dokážeme rozpoznat, co chybí, aby to bylo prostě dokonalé, důkladné, špičkové, světové… Takže druhý díl jsem protrpěl a tím jsem skončil.

 

Útěk z vězení v Dannemoře. Tohle je hodně zajímavé. Jednak zřejmě dobře natočené. Tak, že člověk vlastně ani tu filmařskou formu nevnímá. Tedy natočené hodně přirozeně. Což je dost velké umění. Atraktivita je zajištěna tím krajně nevšedním prostředím – komunity kriminálu na okraji společnosti.  A zajímavé jsou i postavy – totiž tím, jak jsou naprosto okrajem společnosti, totiž její spodinou. V jistém smyslu to připomíná českou vlnu 60. let – obyčejní lidé, život, jaký opravdu je. Všichni jsou malí, hloupí, extrémně malí a hloupí, totální vypatlanci, vězni i ti civilové. Žádné ideje, nic vznešeného, jednorozměrné živoření. Ale kupodivu jsou tyto antipostavy, nehrdinové vykresleni tak sugestivně, že to člověka strhne. Na Ameriku naprosto nezvykle natočený seriál. Nic tu není nablýskané, nikdo není skvělý a krásný a happy a úspěšný.

 

Ladybird. Nejsem asi kompetentní to posoudit, je to zřejmě ženský film… Tisíce a tisíce příběhů o strastech dospívání byly napsány a natočeny. Stovky z nich i uměleckým způsobem. A desítky z nich opravdu dobře, snad nadčasově. Tenhle k nim ale určitě nepatří. Ani nevím, proč jsem se na něj podíval. Četl jsem kdesi nějakou pochvalnou recenzi. Možná by to mohlo spadat prostě do nějakých terapeutických prostředků. Něco jako komunikace. Pojďme a vyprávějme si ty příběhy. Příběhy léčí. Ale umění je přece jen něco víc než terapie (i když má třeba i onu funkci katarze). Film by měl umět víc než jen vyprávět příběh, popsat nějaké situace, zápletky. Určitě by to pomohlo spoustě děvčat – a určitě i kluků – nahlédnout sebe sama. Reflexe sama už je diagnózou i terapií. Ale s uměním to nemá nic společného. Filmařsky naprosto prázdné. Tedy filmařské řemeslo bylo jen na zcela základní úrovni. Naprosto zbytečný film, vyhozené peníze, ztráta času. Ledy že by člověk byl pubescent a potřeboval si nahlédnout na sebe sama do nastaveného zrcadla…

Teď teprve jsem se podíval do tiráže. No jasně, měl jsem pravdu – je to ženský film. Autorský. Scénář a režie ženská. A za to se dávají dva Zlaté glóby a pět nominací na Oscary? Bóže, kam ten film spěje?

 

Společnost mrtvých básníků. Dalo by se říct v podstatě totéž jako o předešlém případě. Akorát, že tentokrát to bylo provedeno filmařsky řemeslně na trochu vyšší úrovni. Ale proč to muselo být natočeno, to nechápu. Protože za špičkové dílo vyčnívající nad průměr se ani toto označit nedá. Ke všemu je to celé posazeno do doby tak před 60 lety, čili aktualizace a případná moudrost či moralita se z toho moc udělat nedá – dnes vypadá škola a školní výuka a atmosféra ve školách jinak. A situace v rodinách rovněž tak. Po hodině a půl jsem si říkal – bože, proč se to tak táhne? Vždyť je to pořád jen expozice děje. K čemu ty dlouhé popisné pasáže, které v podstatě jen demonstrovaly údajně neotřelé didaktické postupy? Kde je nějaká zápletka, dramatické napětí, vývoj děje, postav? Až na poslední chvíli se to narychlo zauzlilo, vyvrcholilo v podstatě shakespearovsky – a bylo to dramaticky zakončeno. V podstatě klasicky. Klasický film. Takových příběhů byly napsány a natočeny tucty a tucty. A mnohé z nich mnohem lépe.

Opět si až teď čtu, že film dostal Oscara za scénář a pár dalších nominací. To tedy musí být s kinematografií obecně hodně zle, když není nic lepšího, za co by se mohly dávat ceny…

 

Konec přehlídky

Už kdysi jsme to viděli. A líbilo se nám to. Dokonce tak, že jsem si po čase přál vidět to znovu. Ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak se to jmenovalo a nedokázal jsem to ani podle jiných náznaků najít. Až teď mi to náhodou přišlo…  A opět – jsem nadmíru spokojen! Takhle se mají točit filmy, inteligentní série! Člověk hned pozná, že to není jen tak, že to muselo začít už dobrým scénářem. A pak se na to mrknu – a je mi to jasné. Ford Maddox Ford, literární předloha. Znám, vím ledacos o té jejich pařížské partě pod vedením Gertrudy Steinové. Scénář Tom Stoppard! Hvězdná sestava… Cumberbatche moc rád nemám, taky se mi zdálo, že tady moc nehraje, že se tváří rádoby zasmušile, ale fakticky nic moc nevyjadřuje. Ale ty baby tomu daly dramatické grády. Ovšem ta blondýna je podle mě na onu dobu neadekvátní, s krátkými vlasy, andělskou tváří… Román jsem ale nečetl, asi bych to nedal – čtyři díly… Zdá se mi, že takto na pět pokračování to naprosto stačí, scénárista odvedl vynikající práci, dokázal to kondenzovat. A člověk hned vidí hloubku a komplikovanost a nejednoznačnost postav. Z toho teprve vzniká náležitá dramatičnost dějové zápletky. A v tom právě spočívá umění románu.

 

Vrah mezi námi

Režie Fritz Lang, 1931. Podíval jsem se na to vlastně hlavně kvůli tomu, že pak si dám film o filmu. Kupodivu se na to koukat dalo. Filmařsky tedy nic moc, dokonce to nebylo ani německy expresionistické, jak by se dalo čekat. A vlastní vyvrcholení bylo fakticky už jen dovyprávěné, nebylo vyjádřeno dějové, filmařsky. Je to samozřejmě starý dobrý problém práva a etiky, na sucho podaný, bez přebytečného psychologizování a moralizování.

 

Fritz Lang mezi námi (2016)

Docela zajímavě zpracované pojednání o filmu i jeho režisérovi, a to tak, že vznikl úplně nový svébytný film, dokonce s detektivním napětím. Teorie, ať už kinematografická, právní, etická či politická, tu byla jen nepatrně naznačena. Určitě by si s těmi intepretacemi člověk dokázal mnohem víc vyhrát.  Nicméně i tak se to kupodivu dalo…

 

Geniální přítelkyně

Na to nemám, abych komentoval či interpretoval toto dílo. Koneckonců jsem to nečetl. Ale stačí mi, že i renomovaní znalci a teoretici a kritikové s pokleslou čelistí ztrácejí řeč. Neumějí (si) vysvětlit, že je to dobře napsané, ale přitom to zřejmě není velké umění, velká literatura, ale napsané je to tak, že to ocení všechny segmenty a vrstvy společnosti. Co to je, že na to neplatí klasická hodnotící schémata? A přitom je to na první pohled dobré…  I na druhý…

Stačilo mi taky, že jsem se dočetl, jak vážně a pečlivě se připravoval tým na natáčení série. Protože si byli vědomi odpovědnosti – jak vůči širokým vrstvám publika, tak vůči onomu psaní jako takovému. A už po prvních dvou dílech musím konstatovat, že se jim to povedlo. Neznám předlohu, ale vidím, že zpracování je velmi poctivé, nijak nešizené, nespoléhající na osvědčené postupy hitmakerů. Myslím, že se to bude líbit – opět všem, i když leckteří vlastně nebudou schopni říct, proč se jim to líbí. Tohle si určitě oblíbíme.

Samozřejmě našince u toho napadají všelijaké asociace s podobně nostalgickými díly, třeba hrabalovskými, s poetikou Bruno Schulze, s lyrismem a existencialismem české filmové vlny 60. let, ale zřejmě i s nějakými jinými podobně nadčasovými filmy, které už byly natočeny. Nemůžu nevidět ty analogie s Fellinim. A není to jen tím, že jde o Itálii, o dobu, jakou i Fellini zpodobňoval.

Po čtyřech zhlédnutých dílech vidím, že se asi fakt nedá říct, že by to bylo Umění, velké Dílo, Literatura, Román… Zatím – tedy alespoň z tohoto zfilmovaného podání se to tak jeví – je to prostě jen vyprávění, vyprávěný příběh. Ženské psaní, ženské čtení… Velká literatura, klasický román – to by tam muselo být nějaké drama, nějaké zásadní zrání a vývin postav, ne jen prosté dospívání, nějaké zmoudření, nějaká katarze… Felliniho Amarcord stál taky na nostalgickém vzpomínání a sugestivním vyprávění. Ale měl svéráznou poetiku a ta byla tou přidanou hodnotou. To má i vyprávění Hrabalovo. Kromě nostalgického melancholického rozněžnění, které dokáže dojmout široké spektrum publika, nabízí Hrabal i svébytnou, svéráznou poetiku, jak v jazyce vyprávění, tak v imaginaci. Zde tedy nic z toho nevidím. Obávám se ale, že to ani v textu obsaženo není. To, že někdo umí sugestivně vyprávět a dobře psát, ještě nedělá velkou literaturu.

 

Vedoucí katedry

Mělo to být asi komicko-satirické. Ale jak dobře napsal v recenzi Štindl – je to příliš obezřetné, velmi opatrné a krotké. Komiku pak nahrazují nějakými obhroublými vtípky, sprostými narážkami a drsnými výroky, které se do zvoleného žánru či formátu vlastně ani nehodí. Fakticky je to ale smutné, a přímo děsivé. Protože před tímhle nás pánbu chraň. A už i u nás pěkných pár let takové pitky a občas i nějací kokoti řádí – progresivní levice… Naštěstí nemají prakticky žádnou odezvu ve společnosti. Studenti na vysokých školách se toho občas chytají, ale spíš že mají pocit, že tak budou in, světoví, amerikánští. Buďto se Američani chytli těchto ideologických fanatismů proto, že jsou v podstatě pořád náboženští, jako byli náboženští ti disidenti, kteří prchali z Evropy, aby si v novém světě mohli založit svůj náboženský ráj. Anebo je to jakási náhražka noblesy, evropské šlechtické etikety, kterou tito plebejci samozřejmě nemají. Možná si myslí, kdovíjak to není rytířské, šlechetné, ale vlastně se jen řítí do malströmu evropských totalitarismů a fanatismů.

 

Ochránce

Musel jsem se na to dívat, protože právě o tomto léta vyprávím studentkám a studentům v mých kurzech etiky pro pedagožky/pedagogy. Většinu těch kauz jsem skutečně v oněch dobách, kdy se staly, komentoval a uváděl jako praktické příklady. O potřebě ombudsmana jsem taky vždy mluvil, a to v různých profesích a oborových oblastech. Líčil jsem ovšem jeho roli poněkud jinak, než je tady prezentována.

Nevím, jestli Vaculík je ten pravý herec. Do toho nemám moc co mluvit. Zdá se mi, že vlastně moc nehraje. Tváří se rádoby moudře, váhá, nejdřív naslouchá všem stranám, neradí, nesype zázračná řešení z rukávu. S neutrální tváří, bez mimiky, bez emocí. Jako šachista. Jako sudí v nějakém mači. Ale ombudsman nemá být vtělená nestrannost. Dokonce si myslím, že by právě neměl být spojen s ministerstvem – tedy v tomto případě, kdy jde o školství. On má stát jaksi mimo instituce, procházet jejich strukturami napříč. Ale to neznamená nutně nestrannost a neutralitu.

Ale jsem rád, že to zaujalo širokou veřejnost. Opět to veřejnosti ukazuje, o co vlastně v těch školách jde, co se to v těch třídách děje. Po covidové éře se tím už podruhé opět výrazně posiluje prestiž učitelského povolání a roste povědomí o nezastupitelnosti školního vzdělávání.

 

Svět podle Muchy

Konečně po dlouhé době zase jeden film, který spojuje přednosti dokumentu a hraného příběhu. Výborné! Takhle by se to mělo dělat vždycky.

 

Kaštánek, 6x

Teď už prostě severská klasika. Seversky temná a brutální.

 

The Knick – Doktoři bez hranic

Zvláštní. Zřejmě dobře režírované, určitě dobře zahrané. Nemá to strhující příběhy a napětí klasických kriminálek nebo dramat. Já si z toho beru ty spory týkající se medicíny, vědy, role státu a veřejných institucí při zasahování do soukromých životů a tělesné integrity jedince. Je to dobře zdokumentováno, jak šel pokrok. Ale současně si u toho člověk uvědomí, co všechno má na mysli Foucault, když právě tu moderní medicínu a zdravotnické systémy kritizuje. Jako seriál to zřejmě lidi bude po nějaké době nudit, nebo ne dostatečně napínat…

 

Hra na olíheň

Tak právě u takových věcí se mi sama nabízí metafora s ujíždějícím vlakem. Jen nevím, komu ten vlak ujel, jestli mně, nebo těm mlaďochům, kteří tuhle asijskou slátaninou žerou. Tohle nedávám. Je to proto, že jsem boomer? Nebo proto, že trpím, když vidím, jak se nám barbaři zmocňují základů všeho toho, co jsme pracně vybudovali poté, co jsme se vyhrabali z úpadků po zhroucení římské říše? Barbaři nejsou jen ti přičmoudlí, co se nám derou do Evropy. Barbaři jsou i ty děcka, co nic nečtou, nic neví, nic nedělají a jen fascinovaně hledí do mihotajících se plamínků svých elektronických krbů, tedy krbečků.

 

Neuvěřitelná

Tak tohle bylo zajímavé. Na to, že jde o americký film, bylo od počátku zřejmé, že je natočen zcela neamericky, nehollywoodsky. Ihned je nápadné, že herecké výkony jsou nadstandardní, přesvědčivé. To je nepochybně dáno tím, že režisér musí vědět, oč mu jde, když herce vede právě takovým způsobem. Ani by se vlastně člověk nemusel dívat, kdo to natočil – je zjevné, že to byly ženy. Po zhlédnutí celku bych to jen potvrdil – je to výrazně ženský film, a není to tematikou, problematikou. Je ženský i celým smyslem, vyzněním. Bohužel až na ten poslední díl. Tam už to dámám sklouzlo k melodramatičnosti a sentimentu.

 

Vraždy ve Valhalle

Islandská série. Jako ostatně celá řada severských detektivních seriálů i tento už je produkován zcela sériově. Jako nenáročná zábava to snad ujde.

 

Papírový dům – 5. řada

To už je jen zmatek. Jako by vzali zbytky z natáčení a zbastlovali z nich nějaký patchwork. Samo o sobě to nedává smysl, nemá to ani žádnou logickou dějovou linku. Oddaní diváci jako staří známí si to snad mohou vychutnávat. Ale pro mě už žádné potěšení, jen trápení…

 

The Wire – Stíny Baltimore

Tak na tohle už nemám. Vykopávka z první půle devadesátek. Bez mobilů, psací stroje, předpotopní počítače. A hlavně – samí negři, příšerná angličtina, každý druhý slovo je fuck nebo fucking a ty slova mezi tím jsou motherfucker nebo asshole. Jsem ani nevěděl, jakej jsem rasista… Moc řečí, rádoby drsňácký prostředí,

jakoby akční, ale přitom je to jen konverzačka. Z toho už jsme vyrostli. Vlastně už tehdá…

 

Karppi

Další nekonečná finská krimisérie. Když už to umí i Island, proč by to nezvládlo Finsko. Ostatně Sorjonen i u nás zdomácněl. Já jsem ho ale moc dlouho nevydržel. Toto asi taky dlouho nevydržím.

 

Dámský gambit

Zpočátku jsem nechtěl, věděl jsem, že to bude dobré, ale na mě příliš ženské, ach, tak příliš ženské. Nakonec jsem tomu podlehl. Dobře natočená pohádka. Pokud nic jiného nemáme, tak to ujde.

 

Sorrentino: Boží ruka

Originální název je È stata la mano di Dio – což by se dalo volně přeložit takto: Byla to ruka, ale byla to boží ruka! Je to narážka na tu slavnou ruku Diega Maradony. Na film jsem se dlouho těšil, protože Sorrentino už dokázal natočit Mladého papeže i Nového papeže – a to jsou mé kultovní filmy. Viděl jsem i jiné jeho filmy, ale nad těmi jsem měl i rozpaky. Ne že by byly vyloženě jiné, ale nebylo v nich zkrátka tolik toho, co od Sorrentina právě čekám – tu postmoderní vířivou tříšť imaginací, opulentních obrazů, zdánlivě nesmyslných, záměrně bizarních. A opravdu, zpočátku film i tentokrát začínal takto. A vypadal hodně felliniovsky, což je koneckonců taky pro Sorrentina typické. Ale postupně, zhruba tak od poloviny, se nějak plán i způsob měnil a na významu nabýval osobní příběh toho patnáctiletého kluka a jeho úděl se stával víc a víc novelou či dokonce románem, tedy dramatem zrání a dozrávání. Což bylo podle mě trochu v rozporu s autorským záměrem, jak jsem ho tušil v první části filmu. Například se vytrácel ten motiv Neapole a jeho lidiček, typických figurek. A motiv, který dal filmu název – fotbalového šílenství. Člověka u filmu samozřejmě napadá, proč a nakolik se Sorrentino dovolává Felliniho – a proč tedy potom od felliniovského způsobu zcela ustupuje. Je tam několik pasáží, ve kterých je to naprosto zřetelně vysloveno, ve kterých se režisér zamýšlí sám nad sebou, nad podstatou a povahou své tvorby, a vlastně i nad strukturou a fazónou samotného filmu. A našince pochopitelně taky napadá, nakolik je to podobné a rovnoběžné s naší českou filmovou vlnou šedesátých let, s hrabalovským způsobem vyprávění, s tím naším sebemrskačským zkoumáním vlastní blbé a komické povahy. K filmu by stálo za to se vracet a o tom všem přemýšlet. Ale bohužel už to není taková vizuální slast, jako pro mě byli Papežové.

 

Vídeňská krev

Rakušáci neumějí točit filmy. Tady jim museli Angličani pomoct, tak se z toho nakonec cosi podařilo udělat. První díl mi připadal strašný. V druhém už se to trošku zlepšilo – nebo jsem si zvyknul. Další se daly snést – jako oddychovka. Ještě že je tu ta milá atmosféra počátku 20. století, dobré kostýmy a výprava. I když v těch kostýmech se právě moc nepředali, postavy chodí pořád v jednom.

 

K zemi hleď!

Jak taky někteří na csfd píšou:

Čekal jsem neomarxisticko-pandementní grétoagitku á la Netflus a přeqapivě dostal docela milou a obecně trefnou satiru, takové Vrtěti psem krát 100 pro nové tisíciletí o tom, jak nám tu točí světem banda bezskrupulózních, nenažraných a mocichtivých politických impotentů, za jejichž nitky v zákulisí tahá hrstka sociopatických, ještě nenažranějších a virtuálními machinacemi ovatěných kokotporátních bilionářů s božským komplexem, přičemž všichni využívají pro účelové pasení přitroublého stáda dávno skoupená povrchní, mršinožravá masmédia a hlavně vox populi přitroublých dementizérů na asociálních sítích, dekádu pečlivě a cílevědomě budovaných přesně za tímto účelem. Karikatura MuskoJobse dokonalá, stoletá Blanšetka až neuvěřitelně nabalzamovaná a Rocco Sifredi alias Leoš di Obrna nade vši pochybnost potvrdil statut prkenného pornoherce. Jeho etuda vycáknutí v televizi byla natolik bezmimicky dokonalá, že ji dokonce na celé čáře trumfla i proslulá, a jako vždy zoufale kožená, lukostřelkyně z Hangrgejs. Každopádně nejpodařenějším vtipem na tom všem je, že něco takového zafinancoval a šíří další zkurvený bolševický kokotporát, svým zřetelně demagogizujícím obsahem cíleně programující debily ke kolektivnímu vědomí kokotporátního komunismu a kandidující na generálního tajemníka ústředního výboru. Patrně nějaké problémky na pískovišti, ovšem i tak kapku hovno do větráku, soudruzi! Samosebou se mechanismus tohoto příběhu dá v současnosti naroubouvat na cokoliv – od globálního homosexualizování přes negrofikaci až po fuj fuj republikány. Ovšem srovnávat stoprocentně anihilační kataklysma s maximálně 1,8procentní chřipečkou, jak tu předvádějí ti nejbystřejší z nás, to je vskutku na okamžitou lobotomii a nesporným důkazem toho, že vše výše popsané funguje na celých těch 70 procent světových hlavovprdeláčů jako dobře namazaný manipulativní stroj.

No, autor tohoto konimentáře řekl víc o sobě než o filmu… Ale v podstatě má asi pravdu.

Já bych k tomu jen dodal: Nápad či myšlenka – to už tu bylo mockrát a mockrát to bylo možná i líp, dramatičtěji zpracováno, ať už literárně, filmařsky nebo jinak. Zkrátka mám pocit, že autoři potenciál toho příběhu zdaleka nevyužili, jak mohli, a jak by zasluhoval právě v kontextu naší doby. Řečeno úplně stručně: Borat 2 to udělal jadrněji a vtipněji. I když právě tentokrát to byl humor, při němž tuhly úsměvy na rtech.

Nicméně je to pěkně udělaná pohádka, která se bude lidem líbit – a asi je přiměje i k nějakým zamyšlením a možná i komentářům 😉

 

Vis a vis

Asi k tomu nebudu mít co říct. Nevím, zda vůbec vydržím aspoň těch pár dílů první série. Zřejmě to není nic pro mě. Nebo jinak: Na tohle nejsem stavěný.