Filmy spatřené 2024
Carravaggiův stín
Nelíbilo se mi to, neuspokojilo. Prostě tak se holt filmy točí, historické filmy. Barvy, kostýmy, paruky, líčení, dramatika, gestika… všechno, jak se to holt dnes dělá. Tvůrci asi mají pocit, že diváci to tak asi chtějí. Dost možná, že to právě takhle chtějí i kritici a porotci v soutěžích. Nevím, nakolik tvůrci přihlížejí k tomu, co má ráda kritika. Ale ocenění v soutěžích současně zvyšuje návštěvnost a sledovanost, takže v posledku i ten ekonomický profit. Takže začarovaný kruh. Mě tohle ovšem už neuspokojuje. Macha, šablona, rutina, sázka na jistotu… Zklamání, nuda, otrava…
Kafka
Šestidílný seriál německo-rakouský. Divné – Němci přece neumí točit filmy… (pardón – Wim Wenders…), natož pak Rakušáci… Ale tohle bylo docela dobré. Vlastně nemám co vytknout. Jistě, o Kafkovi se dá ledacos říct na sto různých způsobů – a všechny můžou být nějak oprávněné a v různé míře nějak dobré. Ale tohle bylo ucházející. Jen mi připadalo nápadné, jak se úzkostlivě vyhýbali té Praze. Jako by Kafka ani v žádné Praze nežil. Jako by Praha ani nikde nebyla. Jasně, občas se tam to jméno vyskytlo, ale jinak nebylo naprosto patrno, v jaké době a v jakém prostředí se to odehrávalo.
Kafka známý a neznámý
Televizní dokument český. Výrazně odlišný od toho německo-rakouského. Dost se na něm podepsal Reiner Stach, známý autor obřího Kafkova životopisu. Ten tam taky vystupuje a hraje zřejmě dost podstatnou roli v onom zaměření a koncipování krátkého portrétu, který se musí vejít do hodinového filmu. Stach chodí po Praze – ale neadoruje ji, bere to naprosto střízlivě, smutně ironizuje pražský kýč pro turisty. Ale dobře Kafku ukotvuje do prostředí, do různých prostředí, v nichž se Kafka vlastně nikdy a nikde necítil dobře a doma. Nejlepší, co v letošním kafkovském roce bylo k vidění.
Dokonalé dny. Wim Wenders
Konečně zase jednou dlouhý poetický film. Opět o jednom městě. Jako kdysi o Lisabonu. To už je dávno. Tentokrát o Tokiu. Tedy přesněji o tokijských veřejných záchodcích. A jistě taky o hudbě. Obyčejné hudbě. Obyčejné zdá se neobyčejné, když se mu dá čas a klid. Jeden by řekl, že klíčem byl povzdech jakési postavy: Proč nemůže zůstat svět, jaký je? Jiný by zase řekl, že to byla pocta světu, dokud byl ještě analogový. Perfect day od Lou Reeda – taky možná jeden z klíčů. Jak prosté – zase další pěkný den… Často jsem měl pocit, že je to o mně, že tak taky žiju, prostě a pěkně… No jistě, bylo to taky o stromech. I v tom tokijském betonovém termitišti rostou stromy. Zřejmě se i té obří telekomunikační věži říká tokijský strom. Poezie se dá pěstovat i soukromě, v malém, jako bonzaj. Je to uvnitř. Nenápadný střih do toho, jak to skutečně v tom nitru, v tom soukromí vypadá – no ovšem, jako vše i tohle má svou odvrácenou stránku. Každý, kdo se něčím opravdu zabývá (ta vášeň!), je tak trochu úchyl, magor. Někdy je to milé…, někdy…
Nikdy neodvracej zrak
Po chvilce jsem si začal uvědomovat, že už jsem ten film viděl. Nemohlo to být zase tak dávno. Ale statečně jsem ho dokoukal, tři hodiny. Jak jsem si v hlavě sumíroval, co bych tak asi o něm mohl říct, stále víc se mi v paměti vynořovalo tušení, že už jsem to vlastně řekl, napsal… A taky že jo. Už v roce 2020 jsem napsal poměrně dlouhý komentář. Když to tak zpětně čtu, vidím, že bych neměl co dodat. I to je jistá pozitivní zpráva – nejen že já jsem konzistentní v úsudku, ale že ten úsudek asi taky není tak úplně nahodilý, že v něm bude asi něco objektivního, když přece můj způsob vnímání a myšlení se za ty čtyři roky taky nějak musel změnit, dopracovat, vyvinout. Jo, a opravdu, ta pasáž hudby s tím zpěvem je opravdu zajímavá, sama od sebe se mi vnukla, upozornila na sebe, že je tam v rámci filmu něčím jiným. Nepodařilo se mi ze závěrečných titulků vyčíst nic jiného, než že hudbu dělal jistý Max Richter. Ano, dvě alba jeho meditativní hudby mám. Je to dobré, občas je poslouchám. Asi proto, že to není prostě jen „meditativní“…
Geniální přítelkyně III
Dobré, hlavně tou výpravou, kostýmy, kulisami. Dali si záležet, nechtěli to odfláknout, je to pro Itálii ikonické, funguje to jako PR, reklama. Mám dojem, že jsem tam zahlédl v titulcích jméno Sorrentino, jako jeden z producentů. A Max Richter jako autor hudby. Záruka kvality. Jinak ale vlastní děj, to vyprávění – to je takové běžné ženské psaní. My tady máme taky spoustu takových ženských spisovatelek. Některé asi píšou i dobře. Nic moc pro mě. Ale když je aspoň forma kvalitní, dá se na to koukat. Závěr této řady je ovšem vztahově a citově dramatický. Jako by kontrastoval s tou tichou smířlivou konvenčností, do níž obě hrdinky upadaly. Autorka zřejmě potřebuje vyšponovat pozornost svých čtenářek, a tak nahodí emoční převody na větší kolečka, aby u čtení/sledování neusnuly.
Zahradníkův rok
Dokonce jsem na tom byl v kině. Pro mě od první do poslední chvíle utrpení. Kontinuální deprese. Nevyjadřuju se k filmu jakožto filmu. Jde o tu věc. To je totiž tím, že mi naprosto není vlastní něco vlastnit. Systematicky se vyhýbám starání se o nemovitosti. Prvotní nadšení z práce na zahradě mi velmi brzy prchá. Ještě tak zpracování těch plodů, někdy i jejich sklizeň – to mi občas jde. Takže já bych to prodal hned. Přesněji – já bych to vůbec nenabyl. Proto nechápu, proč to bylo natočeno, proč to muselo být natočeno. Vždyť tyto věci se dějí, a přesně tak, a dějí se tak často, že je to takřka zákonité. Tak proč o tom ještě cokoli točit?
Co ale říct k filmu? Režie, herci, scénář, poselství, umění, filmařské řemeslo, smysl…? Nemám k tomu co říct. Asi je to tím, že ani mně to nic neřeklo. Leda tak Tereza Dočkalová v epizodní roli – ta je mi sympatická, ten její ironický úsměv. Ale za mě – nemohu nikomu doporučit.
Malý les
Korejský film. Téma známe z mnoha zpracování. Napětí mezi městem a venkovem, civilizací a přírodou (umělostí a přirozeností). Vypadá to jako velební rustikálního života, vernakulárního prostředí. Filosoficky jako moudrá pobídka k zjednodušení, jež vede k – k čemu vlastně? Ke štěstí, pohodě, k sobě, k pravdě, k pravému životu, k podstatnému…? Asi tak nějak. Filmařsky je to ovšem na můj vkus poněkud plakátové, pohlednicové, příliš pohádkové, snad až ideologicky zkratkovité. Ale diváky to uspokojí, zřejmě i ty náročnější. Je tu ovšem pozoruhodný motiv jídla. To je moje oblíbené téma. Hrdinka říká, že na venkov ji z města přivedl „hlad“. Je to vysvětleno jako znechucení fastfoodovým stravováním ve zrychleném městském životě. Ale tak přímočaré to není. Nebyl to hlad, ani chutě na poctivé pokrmy „od maminky“. Jde spíš o jakési zacyklení, uzavření do smysluplných procesů, v nichž člověk je sám také tvůrcem, aktérem, ne jen pasivním konzumentem. Tomu rozumím. Film tedy můžu doporučit, i když já sám prahnu po umělecky hutnější stravě.
Konkláve
Proč točit něco, co už bylo zfilmováno víckrát – a vždycky dobře? Dokonce bych řekl, že kulisy a kostýmy si možná mohli tvůrci vzít z předcházejícího filmu Dva papežové, tak to bylo stejné. (O Sorrentinových Papežích ani nemluvě…) Ale jinak dobré, opět dobré, autorsky, umělecky solidně provedené. Ale v podstatě nic nového to nepřineslo. Žádné velké drama, žádná kritika, prostě dobrá sonda do hloubky… Čeho vlastně? Tento problém – volbu nástupce – mají všude, ve vedení státu, ve vedení politické partaje, ve vedení firmy. Vlastně ty zákulisní intriky tady v církevním prostředí probíhaly velmi slušně, decentně, jinde to musí být mnohem dravější a nechutnější. Církev si to horší, to skandální ovšem prodělala už mnohokrát v minulosti. Takže film byla vlastně studie o jednání, vyjednávání, o psychologii, o taktikách v situacích, kdy jde o pravdu, hodnoty, něco šlechetného, a přesto se musí dělat kompromisy, které tu „svatou věc“ poskvrňují. Ani to není nic nového, v malém se to odehrává v různých patrech a komnatách společnosti, i ve „věcech“ zcela banálních. Pointa je možná úsměvná, možná sociálně-kritická. Zřejmě v ní je právě to žihadlo, které dává celému tématu pikantnost. Církevníci, především kněžstvo a řeholníci, si film jistě dovedou užít, vychutnat až do nejjemnějších nuancí, protože to důvěrně znají. Pro ně to může být obohacující, protože jim to v umělecky kondenzované formě podává koncentrát zkušeností, osobnostně lidských i obecně kulturních. Laická veřejnost si zase spíš vychutná jistou exotičnost prostředí a ukojí voyérskou vášeň nahlížení do tajů předpokojů a ložnic, do nichž vidí jen málokdo. Film bude jistě aspirovat na nějaké ceny. Asi byl právě proto natočen…
Tomáš Petráček píše:
Tak jste mě nalákali díky vašim pozitivním ohlasům a vytáhl jsem našeho slovenského hosta doc. Juháse, který studoval spoustu let na Gregorianě v Římě a bydlel v sesterské papežské koleji Anima, když jsem trávil svůj půlrok na Teutonicu, na Konkláve na pozdní představení.
Chápu filmaře, že je to baví: Řím a církevní oblečení a prostředí je prostě pastva pro oči, čistá vizuální radost a tento film toho bohatě využívá, skvělá kamera, místy to hudbou a zastavenými obrazy připomínalo Mladého papeže, už jenom kvůli tomu stojí za vidění na velkém plátně.
Nevím, proč to tak rozčiluje konzervativce, když ponechám stranou, že je to místy schématické, ti jakoby liberální z toho nevychází o moc lépe, spíše naopak. Tady to docela klouže po povrchu. Některé hlášky ovšem sedí dokonale, například ta o ženách, že změna jejich role ve vedení církve se při shánění hlasů zmiňovat nebude.
Jak psal Lukáš Jirsa v Katydu, je to především studie o lidských charakterech, skvěle zahraná, napínavá a tady rozhodně neschematická.
Za mě film hlavně o břímě rozhodování a odpovědnosti s oskarovým výkonem hlavního protagonisty, v pozici, kterou nechce, v situaci, která nemá dobrá řešení, ale on nějaká prostě udělat musí. Bravo.
Možná chtěli autoři říci příliš mnoho, ale rozhodně film, který ve vás doznívá a klade spoustu otázek, za mě nejsilnější zazní hned na začátku a týká se zesnulého papeže.
Summa summarum: z filmů o papežích tohle patří rozhodně mezi ty lepší, ke kterým se člověk rád vrátí, pokud ještě můžete, dejte si na velkém plátně a s dobrým zvukem.