Cameronová Mýtus o Marsu a Venuši

CAMERONOVÁ, Deborah. Mýtus o Marsu a Venuši. Praha: Filosofia, 2017.

248 stran. ISBN 978-80-7007-513-5.  Originál vydaný 2007.

 

Podávám klasický referát o knize. Vlastní poznámky a komentáře, které jsem si někdy nemohl odpustit, jsou uváděny s postranní čárou. Zhruba odkazuji na čísla stránek. Přímé citace jsou vždy v uvozovkách. Celé ocitované pasáže jsou v tomto referátu vyznačené odražením celých odstavců doprava. (vš)

 

Cameronová říká, že některé knihy bohužel u veřejnosti vytvořily jisté představy, které teď fungují jako mýty. Jsou to hlavně John Gray (Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše), Deborah Tannenová (Ty mi přece nerozumíš), Anne Moir a Bill Moir (Proč muži nežehlí) a Simon Baron-Cohen (The Essential Difference). Musíme umět rozlišit publikace striktně vědecké, populárně-naučné a komerčně zábavné.

V podstatě proti sobě stojí dva názorové tábory, dvě vědecká paradigmata. Jedni tvrdí, že obě pohlaví jsou zásadně odlišná, tj. podstatně, esenciálně či substanciálně. Druzí říkají, že nejsou, ale že odlišně komunikují.

A teď jde o to, jestli opravdu mluví každý jiným jazykem – anebo prostě každý jinak špatně komunikuje.

Přitom právě ty nešikovnosti v komunikaci jsou skutečně vážné – vedou například k tomu, že si odlišně vysvětlujeme různé komunikační signály, a pak to musí třeba řešit až u soudu, protože to vede například ke znásilnění, či obvinění ze znásilnění. Vede to i k jisté separaci či diskriminaci v profesích a zaměstnanecké politice – pokud se pokládá za dogma, že ženy jsou verbálně zdatnější, pak jsou pro ně vhodnější jistá povolání.

Žánr publikací se liší taky podle těchto důrazů. Popularizující (populárně-naučné) knihy často a rády zdůrazňují, zvýrazňují rozdíly mezi muži a ženami, mezi mužským a ženským mozkem, mezi jejich jazyky či komunikačními strategiemi. Ale literatura typu self-help, tedy všelijaké rady, koučování, self-managementy, různé pomůcky a semináře, rozdíly spíše umenšuje a bagatelizuje, protože autoři chtějí čtenáře (klienty, zákazníky) naučit, jak se tyto rozdíly dají (snadno) překlenout.

Nejvýraznější rozdíl či rozpor je v přístupu k dualitě nature x nurture, tedy přirozenost (příroda) versus výchova (vlivy prostředí). Popularizující knihy mají sklon tíhnout k přesvědčení, že příčiny rozdílů jsou spíš biologické, dané přírodou (fyziologií, mozkem, geny…). Self-help knihy to moc nezdůrazňují, protože věří, že rozdíly je možno behaviorálním tréninkem překlenout a biologickou determinaci tak překonat nebo potlačit.

Většina autorů – bez ohledu na to, jakou teorii či paradigma zastávají – v podstatě umenšuje závažnost oněch rozdílů. A tvrdí, že rozdíly sice jsou, ale máme být tolerantní, a dojde k harmonickému smíru. V podstatě to berou jako rozdíly mezi kulturami nebo etniky. Při troše snahy se domluvíme – a rozdíly oceníme jako multikulturní pestrost a zábavnou rozmanitost. Jsou to v podstatě liberální řešení – chce to toleranci a respekt, základní slušnost a zdvořilost. Takže i rozdíl mezi biologickým determinismem a kulturním relativismem (který je docela zásadní, paradigmatický) se bagatelizuje změkčeným liberalismem. Heslo „rozdílní, ale rovnocenní“ vypadá liberálně, hezky – ale vlastně právě toto heslo se používalo k ospravedlnění apartheidu, segregace, rozdělování sfér, oddělování rolí, rozlišování domén.

Baron-Cohen vychází z neurověd. Muži a ženy mají odlišné mozky, jinak fungující. Proto říká, že odlišnost je obohacením. Sice netvrdí, že ženy mají sedět doma a být u plotny, ale v podstatě to jemně, zakukleně hlásá, když mluví o odlišných talentech, obdarováních: ženy mají empatii, proto se věnují pomáhajícím profesím, péči, starosti. Muži uvažují abstraktně, a proto navrhují a vysvětlují. Muži by prostě nedokázali fungovat tam, kde se upřednostňuje kooperace, vztahy, komunikace. Oni jsou prostě emočně negramotní, necitliví.

Zajímavé rovněž je, jak se na věc dívají zastánci politicky a genderově korektní mluvy, zpravidla z progresivisticky levicové části politického spektra. Feministická ortodoxie popírá, že by muži a ženy byli esenciálně, tedy podstatně, zásadně odlišní. Proto autoři, kteří dokazují nějaké ty esenciální rozdíly, zpravidla narazí na kritiku tvrdých feministek a propagátorů genderové a politické korektnosti. Dokonce se pro jistotu předem omlouvají a všelijak zaštiťují, že nejsou machisté a že nemají v úmyslu ženy ponižovat a odsouvat do podřadných pozic.

29  Cameronová říká, že muži, kteří podobné knihy píšou, jsou zpravidla nebývale sebekritičtí. Přiznávají o mužském pokolení všechny nectnosti, které jsou mu přičítány. Jako by právě tím ale spoléhali na blahosklonnost, benevolenci. Jsme holt násilníci, jsme holt neandrtálci trucující ve své jeskyni. Ale ve skutečnosti si tím říkají o ohledy.

32  Cameronová chce říct, že mýty a stereotypy jsou normální. Používáme je všichni, bez nich se neobejdeme. Ale říká, že tyto novodobé mýty vlastně do značné míry uměle vytvořily jisté populární publikace. Lidi mají pocit, že to, co čtou v bulvárních článcích a jednoduchých self-help příručkách, odpovídá i jejich zkušenosti. Ale tato jejich zkušenost se utvořila, artikulovala do značné míry právě díky takovým textům a ideologizovaným teoriím. Stereotypy jsou simplifikace, které nám pomáhají poradit si se složitými situacemi. Mají ovšem i svůj rub – posilují nespravedlivé předsudky a posilují v nás sklon vidět to, co vidět chceme (konfirmativní zkreslení, kognitivní deformace, bias…). Stereotypy a generalizace a mýty a simplifikace jsou zkrátka filtry, specifická nasvícení, která působí, že něco vidíme a něco ne, že něčeho si všimneme a něčeho ne, že něco si dobře zapamatujeme a něco ne.

34  „Naše nejzákladnější stereotypní očekávání, které chováme ve vztahu k mužům a ženám, spočívá prostě v tom, že jsou odlišní, a ne stejní.“ „Mnohem méně pozornosti v nás probouzí a méně se chceme dozvědět něco o tom, v čem jsou si muži a ženy podobní.“

40  Ona se vlastně snaží analyzovat právě ty populární publikace, zjistit, zda se jejich tvrzení zakládají na solidních argumentech a opírají se o vskutku relevantní vědecká fakta a experimenty. Dále se snaží vypátrat, k jakým důsledkům tyto šířené mýty a stereotypy vedou.

Klasický mýtus (stereotypní představa) o Marsu a Venuši tvrdí, že ženy rády a více a lépe mluví, zatímco muži raději jednají, než mluví. Ženy údajně mají prokazatelně lepší verbální schopnosti, bohatší slovník, 45 rychleji při řeči myslí, a navíc jsou zdvořilejší (korektnější), a to už od dětství. Ale původně převládala představa, že ženy jsou hloupější, a proto i jazykově méně zdatné. Ještě v 18. století převládalo mínění, že muži jsou výmluvnější, zdvořilejší a gramaticky korektnější. Problém je v tom, že to nemáme jak ověřit a většinu těchto tvrzení psali právě muži, a to intelektuálové. V 19. století se podobně přenášel stereotyp, že ženská mysl je rychlá, ale mělká, kdežto mužská pomalejší, ale hlubší.

50  My dnes řekneme třeba, že ženy mají lepší vyjadřovací schopnosti a jsou emocionálně kultivované. Jenomže to je jen do pozitivního hodnocení převedený předsudek, který v 19. století zněl: ženy mluví nadměrně a jsou moc emocionální.

60  Tradičně to bývalo tak, že „cokoliv, co se pokládá za typické pro řeč žen, se také považuje za faktor, který činí ženy oproti mužům méně způsobilými k tomu, aby zastávaly pozice spojené s mocí a autoritou.“ Tradiční britská parlamentní politika vyžaduje krajně konfrontační styl debaty. Ženy prý takového způsobu myšlení a mluvy nejsou schopny. Konfrontační byl typicky Churchill. Ale překvapivě i Thatcherová. A takoví byli nepochybně i antičtí Řekové.

Ale koncem 20. století se něco změnilo. Ono se to tedy připravovalo už delší dobu: management vsadil na ženskou kartu. Noví manažeři, nový styl vůdcovství, leadershipu, už oceňoval „ženský nos“ („čuch na věci“), emoce, měkkost. To byl v britské politice Tony Blair, který taky do sněmovny přivedl nejvíc žen.

62  Manažer najednou má prý být ne silným vůdcem, ale tím, kdo umí naslouchat, umí podporovat… Dříve ženy byly mužskou společností – tou intelektuálskou a činnou ve veřejném prostoru – přehlíženy. My dnes, v 21. století, naopak ženské přístupy a schopnosti velebíme, oceňujeme.

Už tento obrat je vlastně popřením biologického založení rozdílů mezi muži a ženami, o němž jsou ve větší či menší míře přesvědčeni lidí, kteří se pokládají za vědce stavějící na faktech. Ostatně podle dalších výzkumů, které od té doby už proběhly, není pravda, že by ženy měly ze svých údajně lepších komunikačních dovedností ve společnosti nějaký prospěch. Tedy třeba v managementu. Jedině získaly nová postavení a povolání ve službách a obslužných a pečovatelských činnostech.

Cameronová tu rozebírá jednu velkou metastudii, která (kromě jiného) zkoumala rozdíly v komunikaci (slovní zásoba, počet slov za den, schopnost se vyjádřit, rychlost reakcí, skákání do řeči apod.) Ukázalo se, že rozdíly mezi muži a ženami jsou naprosto zanedbatelné (menší než 1 procento). Ženy opravdu trošku víc mluví, muži opravdu trošku víc skáčou do řeči, ale opravdu jen trošku. V jiných věcech (např. v agresivitě) jsou rozdíly mnohem větší a jsou už signifikantní. Je to tím, že se berou do úvahy velké soubory respondentů nebo pokusných osob a desítky studií. Totiž – rozdíly opravdu existují a jsou i docela velké. Ale vždy mezi konkrétními jednotlivci, ať už ze skupiny mužů, nebo žen. Když se to ale zprůměruje za muže a ženy zvlášť, v těchto genderových segmentech se rozdíly statisticky smývají.

71  „Výroky typu, že ženy dělají toto a muži dělají ono, podhodnocují jejich podobnosti a současně zastávají variabilitu, jež existuje uvnitř každé genderové skupiny.“ Jakýkoli průměrný rozdíl mezi zobecněným mužem a ženou bude mnohem menší, než je variabilita jednotlivých mužů a žen.

Problém je totiž i v tom, že vědecké výzkumy se raději dělají tak, aby se našly rozdíly, než aby se nenašly. Takové výsledky vědecké časopisy raději otiskují. Když výzkum zjistí, že zkoumaná hypotéza se nepotvrdila, není to pro časopisy a čtenáře tak atraktivní. I z tohoto důvodu se tolik mluví o rozdílech a téměř vůbec o podobnostech. Statistiky jsou oblíbené a vědecky sugestivní. Ale v případech, jako jsou tyto, je třeba užívat je velmi obezřetně. Vždy jsou individuální rozdíly uvnitř jednotlivých zkoumaných skupin takřka ve všech ohledech, parametrech, faktorech větší než mezi porovnávanými skupinami. Vědci to moc dobře vědí, ale přesto to pořád rádi dělají. I situace, okolnosti, kontexty jsou vždy důležité. Statistiky je ale nezohlední. Počítat, kolikrát kdo skočí do řeči, je statistika. Ale měřit, kolikrát to bylo nutné z povahy věci, to už 72  se dělá hůř – a to nikdo nečiní. Skočit do řeči se dá navíc spoustou způsobů, které jsou navzájem hodně odlišné. A většina rozdílů ostatně ani vůbec nesouvisí s genderem.

Například takzvané tázací dovětky. To je ale dnes pěkný den, že ano? Nezapomněl jsi, že ne? Bude to hotové v šest, souhlasíš? Řada výzkumů zjišťuje, že tyto tázací dovětky říkají ženy častěji než muži. Jiné pozdější výzkumy to ovšem nepotvrdily. Rozdíl je ale v tom, jak to badatelé interpretují. Jedna řekne, že ženy si nejsou jisté – ani svým názorem, ani sebou samými. Nevěří si. Vlastně ani neví, co si myslí. A říká to žena – vědkyně. Jiná to zase vysvětluje tak, že žena otázkou potřebuje zapojit partnera do hovoru. Nejde tedy o to, co si kdo myslí, a vůbec nejde o problém jistoty sebe sama, ženám prý prostě jde o to, aby se

75 komunikovalo, aby se předivo tkalo, aby vztah fungoval. Ženy prostě potřebují komunikovat interaktivně. Jenomže pak zase jiné výzkumy ukázaly, že tázací dovětky se častěji vyskytují v určitých situacích – např. u konferenciérů, učitelů, lékařů – a je jedno, jsou-li to muži nebo ženy. V tom případě měly facilitativní charakter – povzbuzovat druhé, aby mluvili. Ti zase – žáci, pacienti apod. – se tázacími dovětky ujišťují, že to pochopili správně. Čili důležitá je role, kontext, situace, ne gender. Typ aktivity nebo role jsou důležitější 78 než komunikace sama. Verbální schopnosti či pravidla konverzace z toho plynou. Třeba muž je v zaměstnání komunikačně velmi zdatný a umně facilituje konverzační situace – ale pak přijde domů a nechá na ženě, aby zapřádala rozhovor a chytá se jen určitých témat, jež žena nabízí.

Způsob, jakým lidé mluví, se liší i podle společenské třídy, vrstvy, podle kruhů, z nichž člověk pochází, případně do nichž chce patřit, zapadnout. Dáma mluví jinak než holka z fabriky, vysokoškolačka jinak než holka z učňáku. V zapšklém, konzervativním, pobožnůstkářském prostředí je silný tlak na to, jak se tam

80 smí a má mluvit. A je jedno, jde-li o muže či ženy. Femininita či maskulinita má spoustu velmi rozmanitých podob. Není možno všechny hodit do jednoho ze dvou pytlů – Mars a Venuše. Mnohem důležitější jsou různé další identity – subkultura, „kmen“, lokalita, sociální kasta či bublina. Knihy, které strašně zjednodušují a zobecňují, tvrdí jednoduše, že všichni muži jsou z Marsu a všechny ženy z Venuše a mezi nimi je

82 Jeden Velký Rozdíl. Přitom ignorují řadu dalších rozdílů uvnitř těchto skupin. Berou dalekohled místo mikroskopu. Sociální svět není jako fyzika. Bohužel, výzkumy, které se popularizujícím způsobem představují široké veřejnosti, utvářejí naše chápání toho, c oje normální či průměrné nebo obecné.

84  Další zkreslení, jež zatěžuje vědecké výzkumy, je to, že statistické vzorky nejsou dostatečně reprezentativní. Pocházejí většinou z bílé populace západního světa, Často většinou z řad vysokoškolských studentů – dobrovolníků. Obvykle mezi nimi chybí lidé starší, chudí či nebělošské skupiny z mimozápadních zemí. nezapomeňme ani na to, že sami výzkumníci se často nechávají vést a svést vlastními intuicemi a přímým pozorováním a osobními zkušenostmi ze svého nejbližšího okolí, tedy zase jen jisté sociální vrstvy a bubliny. A toto se pak zobecňuje a paušalizuje. John Gray, který ve svých popularizujících knihách sice cituje 85 občas nějaké prameny a výzkumy, selektivně extrapoluje vlastní předsudky a nepřihlíží k četným diskusím, kritikám a výhradám, které následně k zveřejněným výzkumům vycházely. Je to sice čtivé, ale zveličuje to zkreslení, která byla už v akademické literatuře.

Nové vědecké studie, vznikající od poloviny 19. století, ukazují, že dosavadní představy o tom, jak spolu mluví muži a ženy, byly jen zčásti pravdivé. Rozhodně se už nedají obhájit tvrzení, že muži užívají jazyk jedním způsobem, zatímco ženy jiným. To byly bohužel mýty.

Tannenová ve svých knihách říká, že ženy užívají mluvu k tomu, aby vytvořily ovzduší důvěry a navázaly spojení s jinými lidmi. Muži užívají mluvu, aby dosáhli praktických cílů, a často aby upevnili svůj status ve vztahu k sobě rovným. Mluva žen je kooperativní a podpůrná, mluva mužů konfrontační a soutěživá. Tvrdí, že se to zakládá už v dětských hrách. Dívky a chlapci vyrůstají v poměrně odlišných světech. Chlapci spíš

90 venku ve skupinách s hierarchickou strukturou a vůdcem. Chlapecké hry mají vítěze a poražené a složitá pravidla, o něž se vedou spory. Chlapci se rádi chlubí.

Dívky si hrají v malých skupinách nebo ve dvojicích. Středem jejich světa jsou přítelkyně. V jejich hrách nejsou vítězové a poražení. Dívky nepřikazují, vyjadřují přání a návrhy, neútočí. Nejčastěji sedí a povídají si. Proto Tannenová uzavírá: Konverzace mezi muži a ženami je mezi-kulturní komunikací.

Je to ale všechno takto pravda?

Jiné výzkumy ukázaly, že dívky se taky snaží prosadit do čela skupiny, ale spíš tak, aby byly oblíbené, ne dominantní. Ale možná je to totéž – jsou prostě středem pozornosti, možná je to jedna a tatáž popularita. Akorát dívky to prokazatelně dělají méně okatým způsobem, věci často řeší pomluvami za zády. Ale to neznamená, že jsou méně soutěživé, jejich skupiny jsou rovněž hierarchické. Pečlivé a detailní výzkumy nepotvrzují naše intuitivní předpoklady, že chlapci jsou asertivní, kdežto dívky budou druhé podporovat 98 a starat se o ně. Zkrátka pečlivější výzkumy nepotvrzují názor Tannenové, že světy chlapců a dívek jsou docela dost izolované. Naopak se ukazuje, že jejich odlišné vzorce chování se mohou vzájemně měnit a prostupovat. Pravda ale je, že jejich chování se dost rapidně mění mezi 5. a 6. třídou. Vznikají rozdíly mezi pohlavími, vyvíjejí se „dospělejší“ formy maskulinity a femininity. A dělají to už do značné míry i proto, aby se tyto protiklady vzájemně přitahovaly. Fakt je, že dívky odteď začínají víc mluvit, hlavně mluvit o chlapcích. Dělají méně fyzických aktivit, zato víc své tělo zdobí. Chlapci dál hrají svoje tělesné hry a sporty a méně „o věcech“ mluví, o dívkách prakticky vůbec.

Teorie Tannenové tvrdí, že dívky a chlapci jsou různá etnika a mezi nimi probíhá interkulturní komunikace. Je to, jako když Američani chtějí podnikat v Japonsku nebo když se Italové pokoušejí dohodnout

104 s Finy.    Problém je prostě v tom, že ty druhé dost dobře neznáme. Jenomže je to opravdu tak?

Italové a Finové se skutečně málo znají, stejně jako Američané a Japonci. Ale chlapci a dívky se potkávají pořád, jsou v nepřetržité interakci, zkoušejí si „chodit v cizích botách“. To, že jsou rozdíly mezi maskulinitou a femininitou, je sice fakt, ale tento rozdíl není tak velký a dramaticky nepřeklenutelný, jako jsou rozdíly mezikulturní a mezicivilizační. Mnohem zásadnější je rozpor, který vzniká, když se muži tlačí do „veřejné sféry“ a ženy jsou zatlačovány do tradiční domácí sféry. Pokud dospívající na tyto disproporce přistoupí – že muži dominují ve veřejné a ekonomické oblasti, tak není divu, že dívky se připravují na převzetí vůdčí role v soukromé sféře intimních vztahů. A dívky bojují stejně jako chlapci – akorát že teď bojují o chlapce s jinými konkurentkami. Dívky pomlouvají jiné dívky. Zato kluci (chlapi) obvykle nepomlouvají jiné kluky (chlapy)., leda že by to byli gayové, nebo že by měli podobné chování či vzhled. Vůči nim se

107 vymezují docela ostře a tím si stvrzují identitu. Takže pomlouvání není jen věcí dívek.

To je další problém. Co jsou to pomluvy a klepy? Tradičně si myslíme, že je to typický rys ženských promluv. I Tannenová to takto popisuje – aniž by to ale odsuzovala. Robin Dunbar má ale teorii „výměny společenských informací“, která je širší a zahrnuje i mužskou variantu „klepů“. Zřejmě to v minulosti tak bývalo, že ženské pomluvy a klepy byly ženskou zbraní, nástrojem, kterým se mohly ve společnosti zcela ovládané muži etablovat. Byl to skrytý nástroj moci. Muži si toho byli dobře vědomi a právem se toho obávali – i když právě tento ženský „nešvar“ vždy pohotově pranýřovali.

109  Tannenová byla ve své době novátorská, když popisovala komunikaci mužů a žen jako konverzaci dvou odlišných etnik. Starší teorie Robin Lakoffové z roku 1975 totéž líčila jako boj žen proti mužům. Lakoffová vycházela z dobových feministických představ a teorií o mužské dominanci a ženské podřízenosti. Tannenová už prostě nikoho neobviňovala, nehledala za tím problém moci a dominance. Ale ani tím se problémy nevyřešily.

Je pravda, že Marťané a Venušanky mluví různými jazyky, a proto si nerozumí? Moderní muži a ženy trpí iluzí, že mluví stejným jazykem. A právě tím spíš a tím hůř si nerozumějí. To je teze, kterou zastává v jedné kapitole i John Gray.

116  Komunikace mezi různými etniky – i když hovoří stejným jazykem – se skutečně může částečně míjet. Třeba Indové a Pákistánci v Londýně. Nebo bílí zaměstnanci banky a asijská obsluha v jejich firemní kantýně. Tannenová převzala myšlenku mezietnické komunikace a aplikovala ji na komunikaci mezi muži a ženami. To ostatně udělalo víc vědců. Běžnou ženskou stížnost, že muži nenaslouchají, interpretovala jako míjení se v řeči. Jenomže muži a ženy nikdy nežili natolik odděleně jako etnika. Vždycky se celý život trénovali, jak spolu mluvit a vycházet.

120  „Tvrzení o nedorozuměních mezi muži a ženami se šíří od osmdesátých let minulého století, mnohá však nikdy nebyla nijak exaktně ověřena. Zakládají se na spekulaci nebo na čistě anekdotické evidenci.“

Různé self-help knihy a kurzy tvrdí, že muži mluví přímo a jednají asertivně, kdežto ženy nepřímo a submisivně. Rady pak spočívají v tom, že ženy se mají naučit si víc věřit a mluvit přímo bez ostychu a zdrženlivosti. Jsou-li ale mužský i ženský přístup rovnocenné, proč se tedy ženám radí, aby se přizpůsobily mužům? Některé řečové akty jsou prostě taktika ve skupinové dynamice, ne jazyková komunikace. My rozumíme velice dobře, ale děláme, že nechápeme, protože se nám to nějak nehodí do našich her. To není jazykové nedorozumění, to jsou subtilní sociální konflikty.

V různých sporech o znásilnění (nemusí to dospět až k soudu) se řeší, zda měl muž šanci dostatečně porozumět signálům, kterými mu žena dávala najevo, že si sex nepřeje. V podstatě se dnes dává rada, aby ženy důrazně a jasně a přímo řekly, že si to nepřejí. Tak to zaznívá v různých verdiktech i v sexuální výchově ve školách. Jenomže ženy v praxi argumentují tím, že mají strach, když mu to takto natvrdo řeknou, 130 že on se rozčílí a bude to ještě horší. Proto ženy volí všelijaké jemnější taktiky odmítnutí. Takto to totiž opravdu probíhá i v mnoha jiných situacích. Nejen ženy, i muži, někdy, umějí odmítnutí diplomaticky zaobalit, aby tak nebolelo. Většinou jak muži, tak ženy neřeknou strohé a přímé „ne“. Muži jsou z každodenního života zvyklí přijímat různá zdvořilá odmítnutí – a rozumějí velice dobře, že to bylo míněno jako jasné odmítnutí.

Čili – nezneužívejme slovo komunikace. Leckdy vůbec nejde o komunikaci. Jde o to, co chceme, nebo nechceme. Jde o autority, manipulace, skupinovou dynamiku, životní hry a dramata. A jestliže nechce rozumět, tak to není chyba komunikace. To, že to někdo svaluje na chyby v komunikaci, má jen zmírnit dra 135matičnost skutečně zásadního rozporu a skutečného konfliktu. Je jisté, že některé konflikty mezi konkrétními jednotlivci se zakládají na nedorozumění, na tom, jak si kdo co vyložil, jak kdo jazykové nástroje používá. Ale není prokázáno, že problémy mezi muži a ženami spočívají v tom, že muži a ženy užívají jazyk 136 systematicky odlišným způsobem.

Je to tedy v genech, je to v přírodě, je to v evoluci?

140  Typickým tématem je nakupování. Klišé – ženy rády nakupují a tráví nakupováním víc času. Jiné klišé – muži nakupují jako pravěcí lovci, musí domů přinést kořist. To je doména evoluční psychologie – vracet nás do doby kamenné. Některé vzorce chování jsou podle nich produktem ne kultury, ale biologické evoluce. Neseme si je v genech. Jsme pevně deterministicky zakořenění v „neandrtálských jeskyních“. A i náš mozek, naše mysl je produktem této dlouhé fáze evoluce. Mozky mužů a žen se od té doby vyvíjely poněkud odlišně a dodnes mají jinou strukturu a jinak fungují. Typickým představitelem je Simon Baron-Cohen.

Progresivistická levice se snaží prosadit ideu, že rozdíly mezi muži a ženami jsou produktem kultury, přesněji špatného směru, falešného vývoje kultury, a proto jsou odstranitelné a napravitelné. Zprvu „jen“ politicky korektní mluvou, pak i sociální politikou, afirmativními akcemi, pozitivní diskriminací, kvótami apod.

Autoři zastávající teorie „nátury“ (nature) tak narážejí na společenský nesouhlas a někdy i na tvrdou kritiku a otevřené sankce ze strany levičáků, kteří je označují za „pravičáky“, „konzervativce“, „zastánce sociálního darwinismu“ či „neoliberálního drsného kapitalismu“.

Jak je to tedy s těmi rozdíly mozku? Určitě se najde víc podobností, ale ty odlišnosti jsou atraktivní – jak pro vědu, tak pro laickou veřejnost.

Je fakt, že obě hemisféry trochu jinak fungují u mužů a žen. A jazyk, verbální komunikace je normálně v levé. Ta, zdá se, je dominantnější u mužů. Ženy ve větší míře používají obě – a mají je mnohem víc propojené.

144  Jenomže autoři populárně naučných knih pronášejí zevšeobecňující teze, že mužské mozky plánují, myslí trojrozměrně, zatímco ženské mluví. I tam, kde panuje shoda, že vědecké výzkumy jasně potvrdily rozdílné fungování mozků, nepanuje shoda, jak tento rozdíl vysvětlit a jaké důsledky z něj odvodit.

My to nemůžeme svádět na dobu kamennou, protože toho o ní nevíme dost. Rozhodně nevíme, jak tehdy fungoval jazyk.

Tady bych namítnul, že vědci se částečně opírají o studium tzv. přírodních národů, které do značné míry žijí (a snad i myslí a mluví) jako v době kamenné. A můžeme se opřít o analogie s vývojovou fází dítěte, jež si zřejmě částečně ve zkratce touto evoluční fází zrychleně prochází. Částečně se dá něco odvodit z chování primátů.

146  Cameronová se ptá – proč vědci mají potřebu táhnout tu linii až k době kamenné, k biologicky a geneticky zafixovaným vzorcům chování? Proč to nevysvětlují rozdíly, které vznikly až v kulturních epochách relativně nedávných?

Fajn – takže evoluce sama je ten inteligentní designér. Naplánovala nám, že se máme množit a šířit svou vlastní DNA. V tom zřejmě mají muži i ženy odlišnou strategii. Ale jak do toho zapadá jazyk? Jakou roli hraje v rozmnožovacích strategiích? To chce docela krkolomná vysvětlení. Proč se musely tak odlišně vyvíjet i mozky? Existuje lovecká hypotéza – že koordinace lovu ve skupině vyžaduje lepší komunikaci, a hlavně plánování, předvídavost, představivost. Ale tohle všechno mají vlci i psi – a jazyk nepotřebují. Sociálně žijící hmyz má velmi složitá společenství a strategie, a taky nemá jazyk. Druhá teorie říká, že to byly spíš ženy, kdo potřeboval jazyk ke spřádání vazeb ve skupinách pečujících o děti. To tvrdí třeba Robin Dunbar.

149 Soudržnost ve skupinách primátů se udržuje groomingem (licking and grooming). Jenomže to přestává stačit, když se skupina početně rozroste nad určitou mez. Tak prý roli prohrabávání srsti převzala jazyková komunikace, v podstatě drby (a klepy). (Jak příhodné, že tomu říkáme drby! Ale to jen v češtině…) Jazyk podle něj hlavně pomáhá udržovat vztahy – navíc ponechává ruce volné. (No jo, ale dnes v nich, a obou, musí člověk držet mobil!) Podle Dunbara hybnou silou jsou v tom ženy. U primátů to tak je – samci jsou spíš na periferii. Jiná teorie říká, že ženy potřebovaly ruce volné, aby se mohly věnovat sběračství,

151 případně dětem, kdežto muži se musí věnovat převážnou většinu času mlčení, aby nevyplašili zvěř. K lovu je lepší prostorová orientace a předvídavost. Ve skutečnosti nemáme vědecké důkazy, že ženy v pravěku měly lepší verbální schopnosti. Když studujeme tlupy tzv. přírodních národů, primitivních lovců, tak se to takto jednoduše pojmout nedá. Do sběračství jsou vždy výrazně zapojeni i muži. Menší zvířata loví i ženy. Jedině lov velkých zvířat je doménou mužských tlup – a to jde spíš o symbolický, trofejní, prestižní úlovek, který nemá přímý vliv na obživu a přežití. Nebyly to každodenní činnosti. Navíc právě při nich se dost mluví.

Jiné teorie zase říkají, že jazyk se používá při dvoření. Větší výmluvnost je atraktivnější pro partnera – podobně jako ocasní pera páva nebo bažanta. Na to se namítá, že je to docela kontraproduktivní – s takovým chvostem se hůř léta a pohybuje, utíká před predátory. Každý jazyk je příliš evolučně drahá a zbytečná věc – má-li jít jen o rozmnožování. (Srovnává se to se zpěvem ptáků, ale ani tam to není teorie, která by měla jasnou oporu ve výzkumech reality.) Lidské verbální schopnosti jsou nadto výrazně lepší než to, co by stačilo k efektivnímu předvádění. Dunbar to ví, a proto předpokládá, že jazyk jako nástroj dvoření se 154 vyvinul spíše sekundárně. Ale může tak fungovat. Říká tomu lekking („lek“ je druh dvořícího rituálu u ptáků s dlouhým chvostem – předvádění se.)[1] Muži prý věnují sociální komunikaci téměř tolik času jako ženy. Akorát že častěji mluví o sobě. To by bylo to předvádění – chvástání, vychloubání, machrování. Jenomže moderní teorie dvoření praví, že efektivnější, než mluvit o sobě je zajímat se o druhého. Navíc jde-li o předvádění, pak ženy jsou údajně verbálně zdatnější.

Jsou i rozvinutější teorie. Jazyk, umění a kultura jsou jako celek především nástrojem dvoření. Proto většinu umění a kulturních statků a vymožeností vytvořili muži – aby ženy je za to obdivovaly. Ženy jsou vděčné posluchačky, hodnotitelky v porotách a komisích svých ženských spolků. I to je ale všechno jen spekulativní. Je prostě příliš mnoho výkladů, jež jsou vzájemně neslučitelné, i když vypadají argumentačně dobře. Vědci se zkrátka místo o fakta opírají o co nejsenzačněji znějící zobecnění. Aby se to líbilo. Aby se 155 líbili. Co se jim nehodí, to přehlížejí.

Nature versus nurture. Má-li platit nature, tedy že mezipohlavní rozdíl je od přírody, je už uložen i v genech, pak potvrzením toho by bylo, že se tento jev konzistentně objevuje v širokém spektru kultur a v různých historických etapách dlouhodobě. Má-li platit nurture, tedy culture, to znamená, že mezipohlavní rozdíly vznikly a vyvinuly se v kulturním prostředí jako jeho odraz a výraz, pak potvrzením toho by byla velká variabilita v čase a prostoru. Evoluční psychologové jsou ovšem silně přesvědčeni, že jimi užívaná zobecnění (Mars a Venuše) platí univerzálně. Přitom ale musí zavírat oči před řadou faktů – a z těch si vybírat jen některé. Snaží se dokázat, že vzorce jazykového chování jsou vrozené.

Ve skutečnosti ovšem výzkumy ukazují, že mezipohlavní rozdíly ve verbálních schopnostech nejsou velké – to jen vědci je zveličují, vypichují do popředí. Rozdíly jsou menší než jedno procento. Stupeň překrývání je 99,75 %. Zkrátka Cameronové se zdá, že gender a mluvení jsou spolu spojeny spíše nepřímo. Mnohem víc záleží na sociálním postavení jedince a na konkrétním prostředí a momentální situaci. V tom jsou rozdíly mnohem markantnější. Gender je v tomto případě falešně užitý mustr, filtr či mřížka. Teprve pokud bychom měli srovnatelné podmínky – status, prostředí, situaci – a zkoumali rozdíly mezi muži a ženami, dostali bychom relevantní výsledky. Ale zjištěné rozdíly by byly zřejmě nepatrné. Může se zdát, že ženy mluví v domácí, intimní sféře více, ale třeba je to tématy hovoru, jež muži rádi přenechají ženám. V jiných sférách naopak muži mluví víc. Lidové předsudky – ale i vědecké hypotézy – zkrátka karikují

161 a v této podobě velmi úporně přetrvávají. A zastánci jednotlivých názorů a teorií se vzájemně obviňují z předsudků – a zřejmě právem.

Ve veřejných pozicích je žen nápadně málo. Vysvětluje se to do jisté míry i tím, že ženy odlišně komuni 166 kují. V takových sférách se kooperace a vztahy moc neuplatní. I když je zajímavé, že teoretici managementu už dlouho mluví o tom, že aktuálně se uplatní „naslouchání, motivace, podpora, dokonce i emoce“. Ženy prý neumí jednat asertivně, jít do konfliktu, být velitelem. Proto se ale dobře uplatní v roli pobočníků, tajemnic a sekretářek – dobrých duší podniku, kanceláře, týmu. Muži ženy předčí ve schopnosti se holedbat, ženy muže v loajalitě – kvůli níž ovšem přicházejí o odměny.

Klasický feminismus stylu 70. a 80. let předkládal „deficitní model“ – muž je norma, žena je deficit vůči ní. Self-help příručky proto ženám radily, ať se pochlapí – a to i ty, které psaly ženy pro ženy. „Dnes je taková rada stejně nemoderní jako ramenní vycpávky z osmdesátých let.“ Jenomže mýty o Marsu a Venuši skutečně říkají, že „pohlaví jsou rozdílná, ale rovnocenná“, avšak fakticky vším ostatním, co obsahují, jen tyto rozdíly zvýrazňují.

Fakt ale je, že management změnil rétoriku. Jestli i celý styl, to je otázka. Už se neříká „teorie řízení“, už se nezdůrazňují „příkazy a kontroly“. Dnes se oficiálně „káže“ – transformace, participace, podpora, zplnomocnění. Funguje to ale v praxi?

strana 169–170:

Nadvláda mužů v mocenských pozicích je historickým dědic­tvím staré doktríny o „oddělených sférách“, která v podstatě vylučovala ženy z většiny oblastí veřejného života. Toto vylou­čení mělo vlastní jazykový rozměr: jednou z forem, jimiž se uchovávalo, byl výslovný zákaz zapovídající ženám mluvit na veřejnosti. Pro ctihodné viktoriány byla představa o ženách, které pronášejí politické řeči, pořádají přednášky či proslovují kázání, nejen protismyslná („jako pes chodící po zadních no­hách“, jak se o ženských kazatelkách vyjádřil o století dříve Dr. Johnson), ale přímo skandální. V roce 1837 publikovala skupina kongregacionalistických duchovních list, v němž autoři prohlašovali, že žena, která mluví na veřejnosti, „nejen pře­stane nést plody (tj. stane se neplodnou), ale v hanbě a zneuctění padne do prachu“.^[2] Tito ctihodní gentlemani nebyli v žádném případě jediní, kteří neviděli téměř žádný rozdíl mezi mluvením na veřejnosti a prostitucí.

Ženy, které v devatenáctém století chtěly oslovit posluchače na veřejnosti, ať už z politických důvodů či pro vlastní obživu, musely nalézt cestu, jak se těmto karatelským postojům vy­hnout. Některé zvolily velmi konzervativní způsob odívání, aby odvrátily kritiku, že se sexuálním způsobem předvádějí. Jiné se snažily náboženské námitky oslabit tím, že se přirovná­valy k starozákonním prorokyním. Emma Willardová, která podnikla v roce 1846 řečnické turné po USA, zvolila takovou strategii, že přednášela z křesla, a nikoli z pódia. Toto gesto její promluvu, která byla ve skutečnosti veřejnou přednáškou, předefinovalo jako cosi, co bylo bližší domácímu žánru sou­kromé konverzace, a učinilo ji tak přijatelnější.

Viktoriánské postoje nám dnes mohou připadat směšné, ale staré předsudky mají tuhý život. I když se už ženám neza­kazuje mluvit ve veřejném prostředí, stále je běžné, že pokud to skutečně udělají, mají pocit, nebo jim ostatní dají pocítit, že jsou jakýmisi vetřelkyněmi. To má své důsledky pro formu, jakou ženy komunikují; což uvidíme, uvážíme-li příklad po­slankyň v britské sněmovně.

strana 171–175

Ženy jako vetřelkyně

Zasedací sál poslanecké sněmovny je zvláštní marťanskou in­stitucí. Nejenže byl vždy ovládán muži (ženy byly až do dva­cátého století vyloučeny a nikdy netvořily více než pětinu cel­kového počtu poslanců), ale je také světově proslulý extrémně konfrontačním stylem politiky, který v něm vládne.

Řeč poslanců se oficiálně řídí esoterickými pravidly zdvoři­losti. Poslanci se nesmějí navzájem oslovovat přímo, ale svoje poznámky musí adresovat předsedovi a k ostatním poslancům se musí obracet ve třetí osobě, přičemž používají formule jako „můj ctihodný přítel“ nebo „ctihodný pan poslanec“. Chtějí-li promluvit, i když jim předseda neudělil slovo, musí slovy „give way“ současného řečníka požádat o možnost promlu­vit, a pokud ten to odmítne, musí od promluvy upustit. Řeč je „legální“ jedině tehdy, je-li přednesena vstoje. Pokřikování vsedě z vlastního místa je teoreticky porušením pravidel.

Ve skutečnosti jsou však pravidla porušována neustále. Po­slanci křičí, hulákají, nahlas komentují dění ze svých sedadel a hlasitě se smějí komentářům svých kolegů. A i když jsou pra­vidla zachovávána, vzniká mnoho verbálních půtek podobných té, jíž se účastnil Tony Blair, když pronesl svoji poznámku o „velké pádné pěsti“. I když mohou být poslanci pokáráni pro „užívání neparlamentního jazyka“ – nesmějí například klít nebo nazvat druhého lhářem –, nijak jim to nebrání v tom, aby chrlili posměšky a urážky, a jsou pouze nabádáni, aby své verbální urážky formulovali vynalézavěji.

Tento hlučný styl politiky však neobdivují všichni. Příchod více než sta nových poslankyň v roce 1997 podnítil mnoho me­diálních komentátorů i některé nové poslankyně samy k úva­hám o tom, že ženy budou mít pozitivní vliv, protože zavedou kultivovanější způsob projednávání věcí. Bude se méně křičet a více naslouchat, ubude pokusů o získání politických bodů a projeví se větší snaha dosáhnout konsenzu.

Lingvistka Sylvia Shawová se v roce 1999 rozhodla přezkou­mat, zda se něco takového skutečně děje.^[3] Zjistila, že tomu tak není: zdálo se, že místo aby ženy verbální kulturu v poslanecké sněmovně změnily, samy se přizpůsobily jejím konfrontačním normám. Úměrně svému počtu mluvily stejně často jako muži a stejně ochotně se také obracely na ostatní řečníky s výzvou „give way“. V oné soutěži o příležitost promluvit byly prostě asertivní (tak jak poslanci ve Westminsteru musí být). Jeden významný rozdíl se však projevil. Ženy si zřídkakdy braly slovo „ilegálně“ poznámkami, jež druhé přerušovaly nebo jim ská­kaly do řeči. V pěti debatách, jež Shawová podrobně analyzo­vala, se muži ve srovnání se ženami dopustili téměř desetiná­sobného počtu nelegálních vstupů. Pokud byly sečteny spolu s legálními vstupy, klesl celkový proporcionální příspěvek žen na úroveň dvou třetin celkového příspěvku mužů.

Díky tomu byly ženy v nevýhodě, jak Shawová ukázala, protože nelegální vstupy do diskuse jsou velmi účinnou stra­tegií. Přispívají k dobré pověsti poslanců jako aktivních členů parlamentu a přitahují pozornost vysoce postavených politiků, kteří mají možnost podpořit jejich kariéru. Mohou také ovlivnit průběh debaty. Nelegální vstupy jsou sice přísně vzato „neregu­lérní“ a v oficiálních protokolech nejsou zaznamenávány; avšak to, co bylo slyšet, už nemůže být smazáno, a „legální“ řečníci se v praxi často cítí nuceni odpovědět. Poslankyně, které ni­koho nepřerušují, stávají se tak méně viditelnými a ztrácejí vliv.

Proč se ženy chovají tímto způsobem? Některé Shawové řekly, že se na onom kolektivním povzbuzování a pošklebování nepodílejí, protože je považují za „klukovské“. V jiných případech se však ženy porušení pravidel vyhýbaly proto, že se obávaly, že budou předsedou nebo jinými poslanci poká­rány. Nešlo jen o to, že by snad byly přecitlivělé. Shawová ve své analýze ukázala, že u žen bylo ve srovnání s muži skutečně pravděpodobnější, že budou za určité druhy porušení pravi­del napomenuty. Shawová a autorky jedné pozdější výzkumné zprávy^[4] navíc zjistily, že ženy, které mluvily, byly často vysta­veny sexistickému verbálnímu obtěžování. I když pokřikování je pro každého, kdo mluví v poslanecké sněmovně, rizikem povolání, poslanci-muži nejsou napadáni hrubými poznám­kami ani gesty, která naznačují „vážení melounů“ a narážejí na jejich prsa. Mnoho žen uvedlo, že se kvůli takovému chování dlouho rozmýšlely, mají-li na sebe vůbec obrátit pozornost.

Poslankyně jsou klasické „vetřelkyně“: v instituci, která je historicky mužská, představují relativně skrovnou menšinu, a verbální obtěžování, jemuž jsou vystaveny, svědčí o určitém stupni aktivního nepřátelství vůči jejich přítomnosti. Jedinou logickou reakcí na to, když je někdo pokládán za vetřelce, je dělat právě to, co, jak Sylvia Shawová zjistila, poslankyně také dělaly: úzkostlivě dodržovat pravidla a tímto způsobem sym­bolicky ukázat, že plným právem přináleží k ostatním. Tato strategie však jen paradoxně podtrhuje nejistotu těch, kdo ji uplatňují. Lidé, kteří skutečně na své místo patří, tak úzkost­livě pečliví nejsou: mají sebedůvěru, která jim dovoluje po­rušovat pravidla.

Shawová studovala i nedávno otevřený skotský parlament, kde se nejaktivnějšími řečníky opět stávali lidé, kteří se odchy­lovali od oficiálních pravidel. V Edinburghu však porušovaly pravidla se stejnou pravděpodobností ženy jako muži. Podle Shawové to odráží skutečnost, že skotský parlament je novou institucí, jejíž procedurální pravidla byla záměrně stanovena tak, aby byla méně esoterická než ve Westminsteru. Procento žen je zde vyšší a byly tu od samého počátku.

Problém poslankyň nespočívá zřejmě v tom, že styl jejich mluvy je méně asertivní či soutěživý než styl mužů. Nevysvět­lilo by se tím, proč je mezi westminsterským a edinburským parlamentem rozdíl ani proč westminsterské ženy drží krok s muži, jen pokud jde o legální promluvy. Proměnnou, která tyto vzorce vysvětluje, není gender jako takový, ale to, zda ženy jsou či nejsou v pozici vetřelkyň. Pokud se jejich chování liší od chování mužů, není tomu tak proto, že mají odlišný styl, ale odlišný status.

Je to specificky ženský problém, nebo je situace stejná i u mužů, kteří vstupují do historicky ženských oblastí? Muži se v takové situaci ocitají méně často, protože sami ovládli nej­větší část veřejného prostředí. Status vetřelkyň však není v žád­ném případě pouze automatickým důsledkem toho, že poslan­kyně jsou v početní menšině: souvisí s širšími otázkami moci.

Vyloučení žen z veřejné sféry bylo důsledkem a dalším pro­hloubením jejich podřízeného postavení. Pokusy žen získat přístup do různých institucí, například na univerzitu k vyso­koškolskému vzdělání, do politiky, medicíny, církve či do kvalifikovaných řemesel, narážely často na odpor, jenž byl zčásti vyvolán obavami mužů, že přítomnost žen sníží status insti­tuce. Muži, kteří vstupují do ženských oblastí, na podobný odpor obvykle nenarážejí, protože ženy nejsou ve stejné situ­aci a neobhajují své historické výsady proti vpádu níže po­stavené skupiny. (Například v ošetřovatelské péči jsou muži vítáni: vládne pocit, že jejich přítomnost pozvedne status po­volání, a v poměru k svému počtu jsou nadměrně zastoupeni na nejvyšších postech.)

Zde bych si dovolil poznámku: jak to vypadá v typicky feminizovaném učitelském sboru na základní škole, do nějž se „vetře“ nějaký chlap?

Například v dělnickém prostředí se ani ženy v pozicích nadřízených nebojí užít drsné výrazy a nadávky a jednají docela asertivně a mluví přímo, bez oklik, dovedou být autoritativní. Stejné výsledky dostaneme, zkoumáme-li např. komunity černochů, tedy černošek. Tam je úplně jiné pojetí femininity, než jaké známe. 183 Nebo si vezměme třeba policistky. Velice snadno se naučí užívat neosobní, neemocionální tón hlasu a vyhýbají se úsměvu. Ale nemyslí si při tom, že jsou kvůli tomu maskulinní. V mnoha profesích je nyní používáno přísných pravidel, jak se má mluvit se zákazníky, aby se cítili dobře a neměli negativní reakce. A nejen v call centrech a při prodeji. Pro obě pohlaví by takto regulovaný jazyk vypadal jako femininní. Všichni se musí naučit být pozitivní, radostní až nadšení, přátelští a vstřícní, naslouchat a navazovat vztah. A muži to kupodivu zvládají velice dobře.

|No, nejsem si moc jistý – na mě působí jako slizouni. V lepším případě. V horším až jako buzíci.

Zkrátka muži či ženy se nějak typicky chovají často prostě proto, že se to od nich v danou chvíli očekává. Záleží na postavení a situaci, méně pak na tom, jací muži a ženy jsou.

Problém je tedy ne v tom, jací jsou muži a ženy, jaký komunikační styl užívají, ale že ženy bývají takřka vždy a všude posuzovány podle odlišných měřítek. Některé ženy se pak dostanou do křeči a chovají se 187 přepjatě. Protože mýtus o Marsu a Venuši na ně obrací přílišnou pozornost.

Nadužívání výplňových a balastních slůvek a připojování tázacích dovětků k větám a stoupající intonační vzorec na konci věty (uptalk), díky němuž všechno zní jako otázka.

strana 198–201:

„Jazyk nákupáků“

Ve čtvrté kapitole jsem reprodukovala část konverzace pěti mladých mužů, která obsahovala četné promluvy tohoto typu:

znáte ty šortky jako, ty co nosí volejbalistky?

jako musí mít nohy pořád odhalené

Jako doma si češe chlupy na nohou

Tento způsob užívání slova jako (like) je běžně spojován s mladšími mluvčími a starší lidé jej často kritizují, protože nic ke sdělení nedodává a vede pouze k tomu, že mluvčí se vyjad­řuje nesouvisle. Několik elitních vysokých škol v americkém státě Massachusetts se dostalo v roce 1999 na první stránky novin, když vyhlásily záměr eliminovat tyto výrazy z řeči stu­dentů.^[5] K těmto vysokým školám patřily i Smith a Mount Holyoke, obě historicky výlučně ženské instituce. Nebyla to pravděpodobně náhoda. I když jsem své příklady čerpala z řeči mladých mužů, veřejná kritika užívání slůvka jako je obvykle spojuje především s mladými ženami. Je to jeden z velkého souboru verbálních zlozvyků, pro něž média zavedla opovrž­livé označení „jazyk nákupáků“.

Narážka na nákupní centra spojuje styl, jenž je předmě­tem kritiky, se specifickým typem mladé ženy, která se příliš neliší od japonské tejo/dawa dívky: je povrchní, materialis­tická a zajímá se pouze o triviální záležitosti jako nakupování a poflakování se s přáteli v nákupním centru. Kromě toho, že neustále jako, uplatňuje dívka užívající jazyk nákupáků v nadměrné míře i výrazy „y-know“ (víš), „I mean“ (myslím) a stoupající intonační vzorec známý jako „uptalk“, díky ně­muž všechno zní – víš – jako otázka. Její rodiče a učitelé se obávají, že způsob, jakým mluví, bude mít negativní dopad na její známky a na její kariérní vyhlídky.

Tyto obavy připomínají úvahy Robin Lakoflové o „žen­ském jazyce“ v sedmdesátých letech minulého století.^[6] Lakoffová interpretovala tázací dovětky a stoupavou intonaci ve větách jako známky nejistoty a nedostatku sebedůvěry: mluvčí vše podává jako otázku, protože má pocit, že prostě nedokáže trvat na žádném faktu nebo názoru. To byl také populární vý­klad novějších diskusí o „uptalku“. Výzkum však ukazuje, že tento výklad má více společného s našimi stereotypními před­stavami o mladých ženách než s významem stoupavé intonace.

Lingvistka Cynthia McLemoreová analyzovala intonační vzorce u mladých žen v jednom texaském vysokoškolském sesterstvu. Zjistila, že stoupavý intonační vzorec byl hojně užíván (často členkami sesterstva, jež zaujímaly vysoké po­stavení) a měl několik potenciálních významů. Když se na schůzích sesterstva například něco oznamovalo, byl často uží­ván k tomu, aby zdůraznil novou informaci odlišnou od té, u níž se dalo očekávat, že ji členky již znají. Zatímco připo­mínka pravidelné události v kalendáři sesterstva bývala nor­málně vyslovena s klesavou intonací, u zprávy o mimořádné jednorázové události bylo pravděpodobnější, že bude podána se stoupavou intonací. Skrytým smyslem stoupavého vzorce nebylo ani tak skromné „vyhovuje vám to?“, ale spíše asertivnější „dávejte pozor!“.^[7]

V rámci jiné studie bylo sledováno tři sta mužů a žen růz­ného věku, kteří si během univerzitního víkendu pro rodiče objednávali nápoje. Hosté byli obsluhou požádáni, aby uvedli své jméno (což v tomto kontextu byla nová informace); pozorovatelka zaznamenávala, zda jméno bylo či nebylo vysloveno se stoupavou intonací. Ukázalo se, že lidé, kteří užili stoupavou intonaci, byli většinou muži středního věku.^[8]

Zdá se tedy, že „uptalk“ není znakem nejistoty ani výhradní doménou ženských mluvčích. Ani jako není užíváno speci­ficky ženami. V detroitské studii Penelope Eckertové použí­valy nejintenzivněji slovo jako dívky z prostředí jocků, které je užívaly výrazně častěji než chlapečtí jockové; u burnoutů se však žádný genderový rozdíl neprojevil. Proč je tedy tak roz­šířena představa, že tyto znaky jsou výrazem povrchního dív­čího charakteru?

Lidé se pravděpodobně nemýlí, když soudí, že tyto znaky užívají celkově více ženy než muži (i když studie věnovaná jockům a burnoutům ukazuje, že je neužívají všechny ženy, nýbrž pouze některé skupiny žen, a to tak výrazně, že to vy­volává tento dojem). Statistické spojování těchto znaků s žen­skými mluvčími však neopravňuje k závěru, že jsou výrazem ženství nebo určité stereotypně ženské vlastnosti, například nejistoty či poddajnosti. Formy „jazyka nákupáků“ jsou inovativní; a jak jsme právě viděli, přijme-li nějaká skupina inovativní formu, hrají v tom obvykle vůdčí roli ženy. Nedělají nic tak zcela odlišného než muži, dovádějí však tendenci celé skupiny do vyhrocenější polohy.

Dobré shrnutí celé knihy podává Cameronová na straně 217–218:

Myšlenka, že muži a ženy metaforicky „mluví různým jazy­kem“ – že užívají jazyk značně odlišným způsobem a z velmi odlišných důvodů – je jedním z velkých mýtů naší doby. V této knize jsem využila výsledků výzkumu a pokusila jsem se po­stavit do pravého světla různé drobnější mýty, které k němu přispívají: například tvrzení, že ženy mluví více než muži (vý­zkum ukazuje, že běžnější je, že více mluví muži); že mluva žen je kooperativní a mluva mužů soutěživá (výzkum ukazuje, že obě pohlaví užívají oba druhy mluvy); a že mezi muži a že­nami panuje vzájemné systematické nedorozumění (výzkum nepodal žádné spolehlivé důkazy, že tomu tak skutečně je).

Položila jsem také důraz na určité obecné problematické body, jež autoři píšící o Marsu a Venuši mlčky přecházejí (nebo se o nich v nejlepším případě jen letmo zmíní a pak je již igno­rují). Mezi muži a ženami je velká míra podobnosti a rozdíly uvnitř každé genderové skupiny jsou obvykle stejně velké nebo ještě větší než rozdíly mezi oběma skupinami. Mnoho roz­dílů závisí na kontextu: vzorce, které jsou v jednom kontextu jasné, mohou být v jiném nezřetelné, nemusí tam existovat nebo mohou být převrácené, což ukazuje, že nejsou přímým odrazem invariantních, pohlavně specifických rysů.

Kdyby tato fakta vzali lidé na vědomí, titulky vědeckých klipů v médiích by zněly Výzkum zjišťuje, že muži a ženy jsou si docela podobní a populární psychologické knihy by nesly ná­zvy jako Opačné pohlaví v sobě neskrývá žádné velké tajemství nebo Po většinu času si navzájem dost dobře rozumíme. Takové tituly ovšem z knihy bestseller neudělají, zatímco vyprávění o „mužích a ženách z různých planet“ představuje vyzkouše­nou a ověřenou formuli. Co nám mýtus o Marsu a Venuši dává, že se k němu znovu a znovu vracíme?

strana 220:

Mýtus o Marsu a Venuši nám během posledních patnácti let říkal, co je u mužů a žen ve sféře jazyka a komunikace nor­mální. Jeho zobecňující závěry o tom, jak muži a ženy užívají jazyk, ovlivňovaly naše očekávání v otázce, jak budou muži a ženy komunikovat, a zkreslují naše soudy o tom, jak sku­tečně komunikují. Na rozdíl od genderového džina (počítačového programu analyzujícího jazyky) však není jen neškodnou zábavou. Znepokojivější důsledky vidíme tam, kde zaměstnavatelé považují ženy oproti mužům za lepší kan­didáty na místa, která vyžadují schopnost povídat (a muže oproti ženám za lepší kandidáty na místa, jež vyžadují verbální autoritu a přímost). Vidíme je tam, kde rodiče a pedagogové očekávají, že dívky budou lepší v jazycích a chlapci v matema­tice. A vidíme je také, když porotci při procesech týkajících se znásilnění přiznávají privilegium pochybnosti mužům, kteří tvrdí, že „špatně porozuměli signálům ženy“. A v malém je vi­díme pokaždé, když někdo pronese vtip o tom, jak moc ženy mluví nebo jak jsou muži nemožní, mají-li vyjádřit své city.

strana 222–223:

Jde v mýtu o Marsu a Venuši právě o tohle? Dejme nej­prve slovo textu na přebalu anglického originálu knihy Proč muži nežehlí.

V mnohém z toho, co se dnes píše a čemu se učí, se před­pokládá, že většina rozdílů mezi muži a ženami byla způ­sobena společností, a proto to lze změnit. A až se to udělá, muži a ženy budou stejní. A muži jsou proto vyzýváni, ká­ráni a napomínání, aby přestali být těmi starými dominant­ními samci … a odkryli v sobě svou femininní stránku. Ale co když tato femininní stránka neexistuje? … Mužské mozky jsou ve skutečnosti zapojeny způsobem velmi odliš­ným od ženských, proto jejich reakce na podněty nemohou být stejné. Vzrůstající feminizace společnosti, stravy a vzdě­lání je proto pro muže škodlivá, a nakonec uškodí i ženám.

Tento text navazuje na dlouhodobě uctívanou tradici naléha­vého varování před nebezpečím, jež představuje narušování přírodní rovnováhy tím, že by se měnil vztah mezi muži a že­nami. I když to je rozporuplné (jestliže veškerou snahu změnit muže a ženy znemožňuje způsob zapojení jejich mozků, jak vůbec mohlo dojít k oné „vzrůstající feminizaci společnosti“, na niž si autoři stěžují?), politické sdělení je dostatečně jasné. Všichni bychom na tom byli lépe, kdybychom se vrátili k při­rozenému řádu, kdy pohlaví byla rozdílná, a mužské pohlaví bylo dominantní.

Jak jsem však řekla v závěru poslední kapitoly, takové po­selství se v současné době nezdá být na místě. I ve společnos­tech, kde mýtus o Marsu a Venuši vzkvétal nej viditelněji, je zřejmé, že mezipohlavní a genderové rozdíly jsou nyní sociálně méně významné, než tomu bylo ještě i v nedávné minulosti.

223  Ve společnosti jsou dnes mezipohlavní a genderové rozdíly méně významné a méně patrné, než se zřejmě jevily v době, kdy vzkvétal mýtus o Marsu a Venuši. Proč tedy pořád ještě recyklovat tradiční předsudky o „přirozenosti“ mužů a žen.

Statistiky v novém miléniu ukazují zřejmě ve většině vyspělých zemí podobné trendy – víc než polovina dětí se rodí mimo manželství, víc než polovina žen žije bez manžela. Jsou to svobodné nebo nesezdané ženy a vdovy. Přesto ženy musí přiznat, že mají mnohem víc možností než před 100 nebo 50 lety. Mohou mít sexuální vztahy, jaké chtějí – a ve společnosti jim formálně ani neformálně nikdo nic neřekne. Mohou studovat a zastávat takřka jakékoli povolání a vydělají si v podstatě zhruba tolik jako muži (rozdíly jsou způsobeny výpadkem v době mateřství nebo jinými logickými a legitimními důvody, jen z menší části jsou důsledkem přežívajících předsudků). Svět mužský a ženský, dříve častěji a mnoha různými způsoby oddělované, se dnes hodně překrývají a prolínají. Jediné, co se mírně zhoršuje, je sexuální násilí na ženách. Možná 227 je to tak, že tyto ekonomické a sociální a politické změny jsou tak zásadní a v podstatě rychlé, že v naší mysli, v naší kolektivní mysli to vyvolává jistou úzkost a snad i odpor, a proto se široké vrstvy stále nechávají chlácholit mýty o Marsu a Venuši.

Tyto knihy o rozdílech mezi muži a ženami a o přirozenostech mužů a žen čtou hlavně příslušníci středních vrstev. Populárně naučnou literaturu čtou lidé s vyšším vzděláním. Populární psychologii hltají i ti 228 s nižším vzděláním. Ale i ti v podstatě žijí životem středních vrstev.

Namítnul bych, že to, co autorka říkala v roce 2007, už dnes neplatí. Papírové knihy, a zejména časopisy, už dnes téměř nikdo nečte. A ti, kdo sledují virtuální obsahy, určitě nečtou žádné delší texty, které se tam také nabízejí. Raději sledují videa a krátké dokumentární filmy. Publikum je přehlceno přepestrou nabídkou, lidé jsou značně rozptýlení, neumějí se soustředit, u ničeho nevydrží.

230 Jiná věc je – že když teď žijeme mnohem víc propojeni, vzájemně sdílíme světy i role v nich, tak možná je to náročnější na komunikaci, na dohadování. Pokud ale vznikají problémy, ty nepůsobí jazyk ani komunikace, ale spíš něco ve skupinové dynamice. Naše společnost se do jisté míry maskulinizovala, protože mnoho žen vstoupilo do mužských rolí a světů.

Namítnul bych, že právě proto se i feminizovala, protože většina mužů přišla o své role a své světy, a tím pádem i svou maskulinní identitu. Zatímco ženy si své nové pozice pochvalují a užívají, muži si s tím zatím neví vždy rady.

231 Pravda, někteří tvrdí, že vznikají „noví muži“, oddaní rodinnému životu a péči, ale statisticky nejsou moc významní. Dokonce navzdory karikujícímu stereotypu v názvu knihy Proč muži nežehlí statistiky ukazují, že 60 % mužů žehlí, a žehlí 90 % žen – a všichni svorně žehlení nenávidí. Fakt je, že pro ženy je méně snadné než pro muže najít někoho, kdo žehlení obstará za ně.

232 Podstata mýtu o Marsu a Venuši spočívá v tom, že uznává problémy a konflikty, jež dnes mnoho lidí prožívá v důsledku proměn, k nimž ve společnosti došlo. Vysvětluje však tyto problémy a konflikty způsobem, který naznačuje, že se společností a jejími proměnami nemají nic společného. Jsou prý staré jako lidstvo samo a jejich kořenem je přirozený rozdíl mezi pohlavími, který není možno změnit. Řešením je nedělat nic, přijmout to, co nelze změnit – a nikoho neobviňovat.

233 V praxi to vede k tomu, že ženám se přisuzuje odpovědnost za to, aby zajistily, že komunikace bude hladce fungovat. Přitom naše společnost se přece už dávno nemůže řídit starými předpoklady o tom, co dělají muži a co ženy. Je možné, že právě tohle mnoho lidí uklidňuje, protože ve složitých společenských proměnách se nevyznají, ale přijmout názor, že muži a ženy jsou fundamentálně odlišní, je pro ně snazší. Většina z nás nemá prostě změny ráda. Na druhé straně ani já netvrdím, říká Cameronová, že rozdíl mezi muži a ženami je stejně zanedbatelný, jako jestli je někdo pravák nebo levák.

Konzervativci ve společnosti je oslabení tradičních hierarchických rozdílů mezi pohlavími vnímáno jako pobuřující. Názorně to dokládá vzestup náboženského fundamentalismu, který se posedle snaží dozírat na 234 sex a ženy. Podobně to vidí i současný neodarwinismus. Což je paradox, protože darwinismus je právě terčem kritiky fundamentalistů.

Přesto bych nechtěla tvrdit, praví Cameronová, že verze, které říkají, že všechno je to ve „výchově“ (tedy kultuře, vlivech prostředí), je logičtější a přijatelnější. To by bylo jiné zjednodušení. Biologie není jednoduše náš osud, ale ani to, jak jsme byli vychováni a jak jsme vyrostli. Obojí se mohou opírat o sexistické argumenty, ať už vědecké, nebo terapeutické. Ty tři knihy se dají rozlišit zhruba takto: Proč muži nežehlí je biologický determinismus, Ty mi prostě nerozumíš je kulturní determinismus a Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše je prostě pop psychoblábol. Takže nevěřit ani jedné z nich. Řešením je provádět seriózní výzkumy lingvistické, sociolingvistické, antropologické apod. – a většinou z nich uvidíme, že rozdíly mezi muži a ženami jsou malé, tedy co se týče jazyka a komunikace. Rozdíly jsou ve společenském postavení, očekávání, 236 zacházení, a to proto, že zde přežívají dávné předsudky. A vždy je třeba přihlížet ke konkrétním jedincům, situacím, okamžikům, tam totiž budou rozdíly větší než mezi pohlavími.

 

[1] DUNBAR, Robin. Grooming, Group and the Evolution of Language.

^[2] Citováno podle: Beán, J. B., Gaining a Public Voice: A Historical Perspective on American Women´s Public Speaking, in: Baxter, J. (ed.). Speaking Out, s. 26.

^[3] Shaw, S., Governed by the Rules? The Female Vbice in Parliamentory Debates, in: Baxter, J. (ed.), Speaking Out.

Lovenduski, J., Moran, M., Sones, B., Whose Secretary Are You, Minister?, Research Report, 2004.

^[5] Zernike, K., Talk is like, you know, cheapened: colleges introduce classes to clean up campus „Mallspeak“, Boston Globe, 31. ledna 1999.

^[6] Lakoff, R., Language and Woman´s Place, Harper & Row, New York 1975.

^[7] McLemore, C., The Pragmatic Interpretation of English Intonation: Sorority Speech, disertační práce, University of Texas, Austin 1991.

^[8] Citováno in: Eckert, P., Language and Gender in Adolescence, in: Holmes, J., Meyerhoff, M. (eds.), The Handbook of Language and Gender, Blackwell, Malden, Mass., 2003, s. 395.