Vladimír Šiler: Proměny horizontu
Vystoupení na konferenci Proměny noci, Planetárium Ostrava, 4. 3. 2023.
Mezioborová konference pořádaná Českou astronomickou společností ve spolupráci s CHKO Beskydy. Jejím jednotícím tématem je tma, noc, noční přidané světlo, proměny nočního prostředí…
Některé tvrzení zní naprosto banálně, a přitom nemusí jít o triviální konstatování. Může obsahovat velikou hloubku – třeba moudrosti nebo krásy. Záleží na kontextu. A hlavně na tom, jak se kdo dívá, nebo naslouchá. Hloubku je třeba umět dohlédnout.
Když dva vidí totéž, není to totéž. (Když dva dělají totéž, není to totéž.)
Jinak voní seno koním, jinak milencům.
Někdo vidí kachnu, jiný zajíce.
Thomas Kuhn na podobných optických klamech vysvětluje svůj klíčový pojem ve filosofii vědy – paradigma. Mluvil o kresbě křovíčku nebo spadaného listí, v níž máte najít zajíčka. A opravdu – on tam je! Ale musíte se umět dívat, musíte vyladit zrak. Náhle se tam vhoupne. Vidění se přepne – nastává změna paradigmatu (paradigm shift). Jako vědci vidíte to, co chcete vidět – nebo co si myslíte, že tam vidět máte.
Psychologové jedné podobě tohoto jevu či problému říkají gestalt. Rovněž si pomáhají optickými klamy a hříčkami: Svícen, nebo dva obličeje proti sobě? Kachna, nebo zajíc? Přesnější by v tomto případě bylo mluvit o figuře a pozadí. Vidět figuru na pozadí je v podstatě složitý akt vnímání, kterým se ne nadarmo tolik zabývají fenomenologové. Gestaltismu v psychologii ovšem nejde o figuru, jež stála malíři modelem. Jde tam o celek, celistvost. O cosi, co patří k sobě, co dohromady představuje skutečnost, jež je samo-statná, pod-statná, sub-stanční, esenciální.
Gestalt psychologie, neboli tvarová psychologie, vychází z toho, že mechanismus našeho vidění, spíš tedy neuropsychický systém našeho vnímání si dotváří obrazy, obrysy i tam, kde reálně vidět nejsou. Domýšlí se tedy jakýchsi celků, smysluplných celků, celků, jež se dají pojmout, uchopit, pochopit.
Gestalt je německy tvar, podoba, postava, figura, celek, útvar, struktura. Jde o to, zda celek pro nás bude celkem, nebo jen součtem částí. Gestaltismus tvrdí, že celek je víc než součet částí. Jde o to, co vnímáme jako objekty, co si tedy třeba v psychologii vypíchneme jako souvislou celistvost (celistvou souvislost).
V terapii jde zpravidla o to, aby si člověk uvědomil, co všechno v něm patří k sobě, co spolu souvisí, co tvoří podstatnou, nedílnou jednotu. Třeba duše i tělo, rozum i city, vnitřek i vnějšek. Je to systémová teorie, systémové myšlení. Usiluje o celistvost a celostnost, možná holismus. Nechce setrvávat u mechanických kauzalit. Nehledá funkčnosti, příčiny a následky, efekty, účely. Chce přítomnost v její totalitě.
Zkrátka: Když dva se dívají na nebe, každý vidí něco jiného.
Kulturní antropolog, který se zabýval takzvanými přírodními národy, to popsal takto: My se vzájemně vidíme, ale oni nás vidí nějak, a my je vidíme jinak – my je totiž vidíme už očima kulturní antropologie.
Když se Kolumbus vydal na svou objevitelsko-dobyvatelskou výpravu, vzal si s sebou kronikáře. To byli něco jako dnes novináři. Aby mohli podat zprávu těm, co výpravu financovali. Ty kroniky dodnes máme. I z jiných výprav. A porovnáním dojdeme k tomu, co tam skutečně asi viděli, a co jiného napsali. Jednak proto, že jim to Kolumbus nakázal, ale jednak také proto, že jejich oči jako by byly drženy, takže viděly to, co měly vidět, a neviděly, co měly před sebou. Literární vědec Tzvetan Todorov v knize Dobytí Ameriky analyzoval ona zkreslení a filtrování reality, jejichž mechanismy fungují i dnes – například když se setkáme s cizinci, nebo s něčím opravdu hodně novým a zvláštním. V případě Kolumba to byla jednak zaslepenost daná tím, že myslel, že dorazil do Indie obeplutím zeměkoule. Ale zkreslení Kolumbovo bylo také dáno jeho středověkým, křesťanským obrazem světa – a z něho plynoucím christocentrismem, eurocentrismem, rasismem. Proto automaticky diktoval kronikářům, co mají zapisovat. A neměl při tom pocit, že lže. Měl dojem, že jen vypichuje podstatné, že nazývá věci pravými jmény. A přitom to měl přímo před očima! A přesto nechal napsat vlastně něco jiného…
Podobně postupoval i náš císař Karel IV., který si vydržoval kronikáře, aby zachytili pro budoucí generace pozitivní obraz jeho vlády.
To měl na mysli Komenský, když psal, jak jeho poutník dostal na cestu brýle mámení. Naštěstí mu nebyly nasazeny zcela, takže úkosem občas viděl nezkresleně a pochopil, jak je obraz světa klamný.
My to známe dnes jako takzvaný „mediální obraz“, který je samozřejmě vždy nějak tendenční, zkreslený různými zištnými záměry, vlivovými agendami (agenda setting), nebo prostě předsudky a stereotypy v myšlení.
Ale i kdyby nebylo zlovolných záměrů – vůbec není snadné vidět to, co máme přímo před očima. Tvrdil to například i filosof Ludwig Wittgenstein. Měl na mysli to, že když o něčem mluvíme a přemýšlíme, není snadné současně vnímat pravidla jazyka a logiku myšlení. I když je to „nabíledni“.
Někdy to skutečně je před očima, optický odraz dopadá na sítnici oka, ale mozek, zrakové centrum, vjem zpracuje na základě v paměti uložených vzorců, takže z rastru bodů dodaných světločivými buňkami vyselektuje jisté obrysy a ostatní signály utlumí. Vidět a vidět je někdy dost velký rozdíl! Co jen se o tom namluvili a co jen se s tím natrápili fenomenologové – sám Edmund Husserl, a speciálně pak Maurice Merleau-Ponty.
Staří řečtí filosofové zprvu hodně spekulovali o světě: z čeho je složen, jak je uspořádán. Ale neměli na mysli vesmír, jak ho vnímáme my. Slovo kosmos znamenalo něco krásného, ozdobu. Sloveso kosmizein znamenalo zkrášlovat. (Málokdo ví, že kosmos souvisí s kosmetikou!) Na vesmíru je tedy zajímala především dokonalost – jak je to všechno pěkně harmonicky sladěno. Nezajímaly je rozměry, spíš proporce, tedy vzájemné poměry; ne jednotlivé zákonitosti, spíš celkový řád.
Jeden typ antických myslitelů usiloval o myšlení jasné a přesné. Postupně se vymaňovali z vyprávění bájí, z poetického okouzlení a literárních příměrů. Zajímalo je hlavně to, co je na nám viditelné a dobře osvětlené části světa, ne to, co je za obzorem. A dávali přednost tomu, co má zřetelný tvar, ne rozmazané obrysy. Možná měli strach z toho neznámého, co může hrozit tam, za horizontem. Ať už je tam konec, nebo nekonečno, obojí naplňuje člověka úzkostí. To, čemu se instinktivně vyhýbali, nazvali apeiron. To není jednoduše nekonečno, je to spíš nerozlišeno, jakýsi původní chaos, homogenita všeho. Přímka naplňuje tento typ řeckých myslitelů děsem. Poněvadž je neukončená. Úsečka – úsečka jim je milá, protože je přehlédnutelná.
Petr Vopěnka, profesor matematiky a jednu dobu i ministr školství, v obří publikaci Rozpravy s geometrií srozumitelně vysvětluje a čtenáře krok za krokem trpělivě vede do hlubokého umění geometrického vidění. Geometrie byla pro řecké filosofy klíčem i královnou věd. Člověk hledí a myslí si, že vidí svět, jaký přirozeně je. Geometr hledí – a vidí něco, co jiný ne. Ostré obrysy, jednoznačnou definovatelnost. Vlastně filosofům nešlo o geometrii, měřictví, ale o schopnost abstrakce a přesného rozlišování.[1]
Tento řecký způsob filosofického myšlení ovšem zanikl s rozpadem Římské říše, helénistického světa. Křesťanství, které se poté postupně stalo vůdčí silou středověké epochy dějin, obrátilo pozornost lidí jiným směrem. Zjednodušeně řečeno – ke světlu, jež vychází zpoza obzoru, ze světa neviditelného.
Tisíc let trvalo, než se někteří vzdělanci opět naučili myslit a vidět ostře. Na sklonku středověku někteří domysleli, čeho se Řekové obávali – totiž skutečně abstraktní nekonečno. Formulovali si pro sebe hypotézu všudestejnosti světa. K tomu ostatně mířily Eukleidovy Základy (Stoicheia, základy geometrie a matematiky). Svět za obzorem viditelného musí být stejný jako před obzorem. Vznikl geometrický model světa. Vnímat ho však dokázal jen školený geometr nebo matematik. Kupodivu tomu pomohla křesťanská víra. Řekové měli strach pomyslet, co je za obzorem. Středověký učenec však věří v nezáludnost Stvořitele. Za obzorem není nic, na co bychom nemohli být připraveni. Toto prolomení horizontu otevřelo cestu novověké vědě. Vědec se odvažuje hypoteticky předpokládat a teoreticky abstraktně řešit nějaké možnosti, jež pak – někdy – dojdou uskutečnění. A právě tato představa všudestejnosti abstraktního geometrického světa dodala odvahu i mořeplavcům, aby se vydali do neznáma, do oceánu na západ, když chtěli doplout na východ. Už vrcholní scholastikové tak vlastně podřídili Boha rozumu. Geometrické zákonitosti a matematická pravidla zavazují i Boha. Překvapivě tím postavili Boha na stranu vědy. Mikuláš Kusánský, teolog, kardinál, ale také geometr a matematik, byl odvážný myslitel, který se nebál abstrakce a v polovině 15. století, v přelomové době, poskytl inspiraci, otevřel cesty jak nadcházejícím astronomickým objevům a teoriím, tak třeba myšlení René Descarta a Jana Amose Komenského.
Původně si lidé mysleli, že Země je plochá deska, kolem níž se vše rozpadá do apeira – ale to není prázdnota. To, že si umíme prázdnotu představit, spočívá vlastně v triku, že popřeme určité smyslové zkušenosti (zraku, hmatu). To je to, co dělá geometr, aby mohl pracovat. Pole prázdnoty (vyprázdnění přirozeného reálného světa od objektů) je tedy základní předpoklad, který umožňuje novověkou přírodovědu. Toto pole prázdnoty je podmínkou, na níž stavíme představu, že svět je kompaktní, kontinuální, že tak jako před obzorem, tak je i za obzorem, že tak jako v osvětlené části světa, je to i v dosud neosvětlené.[2]
Opakem pole prázdnoty je hmotná plnota. Podle naší novověké přírodovědecké (fyzikální) představy na některých místech pole prázdnoty vyplnila hmotná plnota. To jsou fyzikální tělesa, materiální objekty. Ta se všelijak pohybují a přetvářejí. Tak vzniká naše mechanistická představa světa. Pole prázdnoty tam ale pořád je – okolo, jako podklad. Akorát že si ve vědě onu hmotnou plnotu nahrazujeme plnotou geometrickou. Třeba že vidíme i dovnitř těles, kam náš zrak nedohlédne.
Mechanistický výklad světa vypracoval už starý řecký atomista Démokritos. A další pak René Descartes (kolem roku 1644). Descartes neuznává prázdnotu jako jev reálného světa – vše zaplňuje hmotnou plnotou. A hmotná plnota se podle něj skládá z tělísek, jež jsou v plynném, kapalném či tuhém skupenství. A celý tento mechanistický reálný svět podle Descarta rozhýbal Bůh. Ale dál už ho nemusí řídit ani udržovat.
Na prahu novověku byla tedy dokončena Eukleidova koncepce, ztotožnil se, sloučil přirozený reálný svět a abstraktní geometrický prostor. A toto ztotožnění znamenalo nástup novověké vědy. Přírodověda se zgeometrizovala, a geometrie se stala přírodní vědou. Matematika geometrického názoru se stala univerzální základní vědou. Je však otevřena jen tomu, kdo má schopnost tyto jevy nazírat a zacházet s nimi.[3]
Za Aristotelových časů, ale vlastně ještě i dlouho poté, si lidé mysleli, že klenba nebeská jako skleněná báně je hranicí reálného světa. Za ní není nic. Ani prázdnota, ani prostor. Je to podobné jako my si myslíme, že náš trojrozměrný prostor je celý náš svět, a mimo něj není nic. Nemluvíme o žádných mezích, hranicích, horizontech.
Na prahu novověku byl tedy reálný svět sevřen do pevných a ostrých hranic. Za nimi byl ale stále ještě Bůh, který to všechno držel v náručí, a neměl v úmyslu lidi klamat.
Co na tom, že do značné míry právě kvůli Descartovi a jistě posléze i kvůli Kantovi se nám svět stal „pouhým“ světem – a hvězdné nebe nad ním pouhou metaforou legitimnosti přirozeného mravního zákona, údajně platného od věků, od přírody. Boha už tu není zapotřebí ani jako oné hypotetické záruky homogenity světa. Kantovi se spílá do kazisvětů. Že prý nám zničil svět, jak jsme ho dříve znali. Samozřejmě nebyl sám, byl to důsledek osvícenství (ale kořeny jsou mnohem starší). Zničil klasický, dosud za klasický považovaný svět. Sendvičový svět, vrstevnatý, s třemi patry. Zobrazil nám ho v ploše, zploštil ho. Ne nadarmo učil v Královci matematiku a astronomii…
Kdysi lidé v nebi viděli nebe – s Bohem, zástupy andělů, i svatým Petrem u nebeské brány. Tedy viděli… zrakem víry si tam umísťovali. Toto nebe definitivně padlo se Sputnikem a Gagarinem.
Osvícenství jako vyvrcholení novověkého vývoje myšlení a vědy nám vnuklo představu, že vpravdě skutečné a pozornosti hodné je jen to, co je osvětleno tak, že to svým rozumem umíme pochopit.
Filosoficky tomu můžeme říkat ztráta transcendence. Myšleno hlavně té teologické. Vymizení horizontu. Zejména toho náboženského, duchovního. Došlo ke zrušení hypotézy Boha jako ručitele všude-stejnosti světa (nebo kosmu).
Člověk se zkrátka jednou podíval na nebe – a neviděl nebe, viděl jen hvězdnou oblohu. Nebo vrstvy plynů. Shluky atomů. Jádra jaderných reakcí. Geometrický prostor.
Započali to už Řekové. A po dlouhé odmlce pokračovala evropská renesance. A celá naše epocha – i s její vědou a technikou – na tomto vidění staví.
Když dva hledí na nebe, vidí každý něco jiného.
Dalo by se říct, že to, že máte – že máme – dnes tak přesvětlenou oblohu, je plodem osvícenství a všeho toho světla vycházejícího z lidského rozumu a všech těch vědeckých a technických výmyslů a vynálezů pocházejících právě ze světla rozumu. Sotva kdo by se chtěl vrátit před onu epochu, obejít se bez oněch civilizačních vymožeností.
Ale to, že chcete mít opět nebe jako nebe, svět jako přirozený svět, může být projevem jisté romantické reakce na jednostranné excesy rozumu zbytnělého, zpychlého.
Může to však být i projevem touhy po tom, aby svět byl opět celým světem, celostním světem, spojeným jednotným smyslem, všudestejným smyslem – abychom si neničili svět jako svůj oikos, domov (oikologia = ekologie).
[1] VOPĚNKA, Petr. Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Souborné vydání Rozprav s geometrií. 4. vyd. Praha: Práh, 2011. 918 s. ISBN 978-80-7252-338-2. Prosvětlení cesty k nekonečnu – Druhé rozpravy s geometrií, s. 315–350.
[2] Vopěnka, s. 443.
[3] Vopěnka, s, 452.