Politika a násilí
To, co o vraždě Charlese Kirka řekl Bernie Sanders, je příznačné pro určité pojetí politiky. Podobně vyznívají rádoby moudrá a filosoficky vyvážená slova třeba Alice Koubové – a jistě i mnoha dalších intelektuálů a politiků. Oni totiž berou politiku jako gentlemanskou záležitost, jako spor odehrávající se v pánském klubu u whisky a doutníků. Opravdu je politika jako rytířský turnaj, jako férový sport typu golf nebo tenis? Ideálně by snad taková být měla – tak ji chtěli už řečtí a římští myslitelé. Do jisté míry i Machiavelli, Locke nebo J. S. Mill. Jenomže politika vždy dokázala přerůst ze sportovního ringu do skutečné války, boje na život a na smrt, kde jde nejen o pot, ale i o ty slzy a krev. Politické násilí tu bylo vždy. Vražda tyrana (tyranomachia, tyrannicida) byla vždy výzvou pro politické i etické myšlení.
Politika jako utváření společenského života vždy musela čelit situacím, kdy země byla napadena jinou zemí, kdy uvnitř země vznikl občanský konflikt. Přece víme, že i tato (převrácená) definice je pravdivá: Politika je válka vedená jinými prostředky. Politické přesvědčení není vždy jen racionálně zdůvodněný názor a vědomě zastávaný postoj. Je to často pudová emoce, stádní instinkt, probouzejí se tu tribalistické mechanismy kolektivní soudržnosti, loajality k identitárním symbolům, jež poskytují tolik potřebný pocit existenciální jistoty sebe sama. Kolikrát už to sociologové i psychologové popsali a experimentálně potvrdili!
Zkrátka: když už bychom měli užít přirovnání ke sportu, pak docela jiným příkladem – i když také legitimním – je fotbal nebo hokej (případně kriket nebo baseball). To je něco docela jiného než golf či tenis. Tady se fandí! A při fandění jde fair play stranou. Na hřišti se fauluje. A v hledišti sprostě nadává. Venku pak bojůvky fanoušků berou do rukou hole a řetězy. V politice jde o příliš vážné věci, než aby je bylo možno vždy řešit u whisky a doutníků. Ve hře jsou zásadní faktory společenského života. Taky „posvátné hodnoty“, tedy transcendentální principy. Sport je imitovaný, limitovaný boj. Politika někdy taky, v čase míru. Ale jde-li o vše, o to podstatné, o hlavní zásady, o to první a poslední, jdou žerty stranou. Sport odhodí férovou masku a chápe se holí a řetězů. Fandíme, straníme, jasně že nespravedlivě, jasně že křivdíme, jistě že ubližujeme – protože se cítíme zásadně ohroženi, protože jsme byli napadeni, bráníme se, bojujeme, jsme ve válce, musíme prostě vyhrát, lhostejno jak, za každou cenu, protože jinak ztrácíme všechno. Proto v politice nutně vždy dojde na ten revolver, ostřelovací pušku, bomby. Samozřejmě je lépe zkusit to nejdřív s rajčaty a vejci, případně jen fackami a lámáním žeber. Masarykovi se připisuje výrok: Někdy je třeba Chelčický, někdy Žižka. Jan Patočka napsal Kacířské eseje. Dal v nich najevo, že pohár trpělivosti přetekl. Když vidíte, že jednací stůl k ničemu nevede, je třeba se zvednout a protistranu fláknout po hubě.
Zažili jsme to už mockrát, jak politika rozdělila rodiny. Můžete to zkusit vyřešit tím, že zkrátka někoho už nepozvete, někomu se na cestě vyhnete, případně se o něčem nebudete bavit. Ale myšlenka, že některé lidi by bylo lépe eliminovat, tedy zavřít do izolace nebo vyhostit ze země, je zcela legitimní. Dělalo se to často.
Proto můj závěr: Je to boj, ne gentlemanská rozprava. Oni bojují neférovými prostředky. Jsme ve válce. Nastal výjimečný stav. Je třeba užít sílu – zákon, mimořádné prostředky. Sebrat jim hlásné trouby, odříznout je od zdrojů peněz, separovat od společnosti. Úplně největším trestem, v podstatě ďábelským, by bylo vyexpedovat je do těch zemí, jejichž režimům ve své hlouposti a zlobě přisluhují. Jestli je to tam lepší, jak tvrdí, tak je tam pošleme. Rád na takový transfer přispěju. Záhy by zakusili, jak se tamní režimy chovají k idiotům, kteří jim upřímně věřili a dobrovolně posluhovali.
Vybízím k násilí? Ne, jen k obraně před pokusy o násilnou změnu demokratického režimu, který tu z vůle většiny máme. Demokracie má ve svém systému zakomponované mechanismy silových prostředků, které mají bránit nenásilný demokratický způsob řešení společenských problémů. Podpora autoritářských režimů, autokratických forem vlády není jednoduše nějaký politický názor, ideologický postoj, který bychom měli respektovat a tolerovat jako legitimní projev pestrosti demokracie. Naopak – je to antisystémový postoj, útok na základy, pilíře samotné demokracie. Demokracie, jejímž principem je nenásilné nahrazování jedné vlády druhou, musí užít násilné prostředky vůči snahám, které by mírumilovnou podstatu demokracie chtěly poškodit nebo zrušit. A autokratická forma vlády demokratická není.
Vím, v praxi někdy autoritáři setrvali u moci, aniž by demontovali všechny demokratické instituce. Vím, že někdy jsou občané unavení tím, jak demokratické postupy správy veřejných záležitostí jsou pomalé, složité, málo efektivní, a proto působící frustraci a znechucení. A vím, že lid, základní jednotka demokracie, je ovlivnitelný psychologickými manipulacemi populistů a politického marketingu. A vím i to, že politologické teorie připouštějí, že za určitých okolností může existovat demokracie i s autoritářskou formou vlády. To ale neoslabuje mou základní argumentaci – že v politice jde někdy o tak vážné věci, že není divu, dojde-li kvůli nim k násilí. A nenechme si těmito pragmatickými ohledy snížit citlivost kritérií, která rozhodují o tom, kdy je situace natolik vážná, že musíme použít legitimní silové prostředky k obraně systému, aby zase mohl umožňovat gentlemanská řešení problémů u jednacího stolu.
Mimochodem – to, co hlásá Bernie Sanders nebo třeba Jeremy Corbyn, případně jiní jim podobní levičáci, nejsou žádné nevinné názory. Oni chtějí nastolit režim, který by uspokojoval údajně oprávněné potřeby jistých skupin lidí zvláště blízkých jejich srdci penězi vytaženými z kapes jiných občanů. To je loupež za bílého dne. Proti takovým podobám přerozdělování je třeba se bránit zvlášť důrazně – zejména jsou-li prosazovány metodami zahrnujícími pouliční násilí a psychologickou manipulaci mas méně informovaných voličů. Taková je totiž politika v levicovém podání. Britský způsob politiky – a vlastně i ten americký – tento typ levičáků naštěstí zatím dokázal ze svého gentlemanského kolbiště vytěsnit.
Totéž je samozřejmě možno říct i o extrémních podobách pravicových ideologií. S nácky a fašouny se taky nedá jednat v rukavičkách.
vš, 21. 9. 2025