Filmy spatřené 2025

Filmy spatřené 2025

 

Parthenope – Sorrentino

Nevím, jestli bych film mohl někomu doporučit. To dovede ocenit jen ten, kdo viděl i další Sorrentinovy filmy. A v tom je právě ta potíž. Je to prostě jen další Sorrentinův film. V čem je lepší? Proč musel být natočen? To právě není jisté, nevím. Velká nádhera, Mládí – ano, tam to bylo nové, tam se předvedl se svou výbavou, imaginací, autorským rukopisem. Ale proč pořád dál? Jiné je to tentokrát možná jistou dramatičností. Už to není jen sled opulentních obrazů a záhadných scének, jež vlastně něco říkají jen autorovi, my se jimi jen kocháme. Tentokrát je tam jedna linie snad přímo románová – vývoj postavy, zrání, celý životní příběh. Ale jinak je tam těch linií opět víc, opět to nemá jen jednu logiku, něco se rozvine – a pak to vyšumí bez rozuzlení.

Jedna z těch linek je zřejmě to, že žena je krásná, ale je současně chytrá. Užívá si svou krásu, užívá si obdiv mužů. A že těch mužů kolem ní krouží! Ale ona si je příliš vědoma své ceny, a proto se nechce dát jen tak snadno. Nechce být kořistí, obětí. Ona si chce vybrat. A vybírá, vždy se jen tak vysmekne z těch objetí, prosmykne kolem lačných pohledů. Ona má totiž ambice. Chce studovat. A taky se jí to podaří. A chce víc. Chce se dát na akademickou dráhu. I to se jí nakonec podaří. Ale jak pak vidíme, po letech – nakonec zůstala sama, bez rodiny, bez dětí. Ale má svou vědu, své intelektuální prostředí. Je šťastná? Asi ano…

Další linka je samozřejmě Neapol. Pocta svému městu. Je strašné, lidi jsou tam strašní. Ale nemohli bychom žít jinde…

Ale ten stálý motiv v těchto jeho filmech je prostě ta krása, nádhera. Krásné ženy, krásné mládí. Ano, jsou tam i krásní muži, jak ti mladí, tak i ti staří jsou nějak vnitřně pořád krásní. Protože uměli žít. I ty staré ženy mají pořád onu aristokratičnost, která spočívá v tom, co je uvnitř, jak se člověk nese, jak si váží sám sebe… Sorrentino obdivuje právě ten obdiv, to okouzlení krásou, svými filmy vzdává poctu tomuto umění se dívat, vychutnávat si. Ano, je to o tom male gaze, mužském hledění na ženy. Ono to může být lascivní, chlípné, uslintané. To ženy zpravidla odpuzuje. Ale Sorrentino chce velebit ten jiný způsob mužského hledění. Mužského způsobu pohledu na krásu, krásu žen, krásu mladých žen. A taky krásu věcí, jimiž se lidé, kteří to umějí, obklopují. Ovšemže je to o bohatých lidech. Je dobré, je nutné být bohatý. Jinak to moc nefunguje. Jenom ten, kdo je bohatý, kdo má čas, může si dovolit mít vkus, mít styl. Ale v bohatství samém to nespočívá. Je to uvnitř, v tom umění žít, umění dívat se, umění najít si ten úhel pohledu, příhodnou scenérii. A tento způsob mužského vnímání krásy ženy potřebují, z něho žijí.

Nejkrásnější je ta touha, přímo mystická. Sex ji ukončí, zruší její kouzlo. Tak to tam kdosi přímo řekl. Ona si dopřeje sex, ale jenom s tím, koho ona si vybere. A nejsou to vždy jen mladí a pohlední muži. Ona si váží i starých, ale musí být pro ni něčím zajímaví – a nemusí vlastně nakonec ani na ten sex dojít.

No a je tam i ten fotbal. Maradona. Tomu nerozumím, nevím, oč jde. Ale bylo to i ve filmu Boží ruka. Další Sorrentinova vášeň. Naštěstí to zde bylo jen jako jakási výhybka, abyste si nakonec mohli říct – vždyť je to celé stejně jen zábava, podívaná, berte to lehce…, bavte se.

 

Bílý lotos 3

Těšil jsem se, i když tu pořád byly ty jisté rozpaky – na jedné straně pochyby, zda to vůbec má nějakou hloubku, zda forma s nesporně uměleckými ambicemi nezakrývá obsah vlastně nenáročný; na druhé straně evidentní poukazy k nějakým přesahům, k druhým plánům, z nichž některé jsem se už pokoušel dekódovat, avšak s otevřeným vrátky i k jiným možným intepretacím. Takže s „bázní a chvěním“ jsem si dal první díl. A rozpaky byly ještě větší. Dávkoval jsem si jeden díl denně. Nesoudil jsem, nehodnotil, nic neuzavíral. Nechal jsem to náležitě dojít, doznít. Ale pravda je, že už od prvního dílu se do mě vkrádalo zklamání – je to opravdu jen fabule, jestli je to tak, jak tvůrci ve třetí řadě stvrdili, pak ani v těch prvních dvou vlastně nešlo o nic víc než jen o ten příběh. Je těžké přiznat si, že jsem se zmýlil v odhadu, že jsem přiznal hodnotu něčemu, co bylo jen nablýskanou imitací. No, až tak zlé to tedy nebylo, ale podezření jsem pojal už u té střelby hned v prvním dílu. Posléze se ukazovalo, že tvůrci nutí diváka, aby sledoval postavy, zápletky, narůstající dramata – a těšil se na jejich závěrečné rozuzlení. Děje se vykreslovaly až polopaticky, ne v náznacích, jak se mi to jevilo zejména v první sérii. I v druhé sérii byl samozřejmě nosný příběh, ale přesto různé odkazy na rozmanité další okolnosti a hlubší souvislosti se Sicílií, italskou operou, antickým dramatem budily dojem, že o ty banální historky a peripetie postav prvoplánově nešlo. V třetí sérii se mi zdálo, že zápletky převládly a hlubší a širší kontext, jímž měl asi být buddhismus, spiritualita, jaksi postrádal šíři i hloubku. Džungle, zeleň, vlhká atmosféra tropů – nevím, nepřipadalo mi to „sémanticky nabité“, bohaté na signifikanty a symboly. Nevím, co si tvůrci s takovým prostředí spojují za představy, co podsouvají naší západní mysli jako její skryté asociace s tímto údajným „rájem“. Opice byly nepochybně výmluvné, ale nevím, co jimi chtěli autoři naznačit. Jako v prvních dvou řadách i v této je mi nápadná ona překvapivá naivita Američanů ve věcech týkajících se vztahů a sexuality. Teď k tomu přibyla ještě naprosto směšná naivita Američanů ve věcech spirituality, asijské moudrosti, různých těch meditací a módních orientálních akcesorií. Připadá mi naprosto nevěrohodné tvrdit, že průměrní Američani jakéhokoli věku se ve své domovině nesetkali se spoustou různých guruů a psychokoučů, díky nimž se každému normálnímu člověku vytvoří ochranná vrstva hroší kůže, jež ho spolehlivě ubrání před každým dalším „spasitelem“ s oním „leskem v oku“. To snad člověk musí jet až do Thajska, aby meditoval, aby našel sám sebe, aby se vymknul z osidel konzumu? Vždyť něco takového nabízí několik firem a řada podnikavců hned za rohem jejich ulice. Zkrátka – příběh byl až příliš vygradovaný, zápletka musela nabýt přímo kriminální a dramatické údernosti, jako by snad šlo o seriál dobrodružný. Všem těm domorodým „šamanům“ se film možná trochu ironicky vysmívá – že jsou povrchní, že nejsou autentičtí, že se to všechno naučili ze západních ezo brožur a učebnic psychologie. No a? To jsme snad nevěděli už dávno? Na to musíme přijít až v Thajsku? Pravda je, že jediný z oněch „buddhistů“, trochou tajemnosti obestřený „Mistr“ jednoho kláštera, je tu vykreslen opravdu pozitivně, bez ironie, s pokornou vážností. „Věc“, o kterou tu snad jde, totiž cesta k sobě, způsob autentické existence, zesměšněna není. Směšní jsou jen ti lidé Západu, kteří si myslí, že je to nutno hledat někde v exotických končinách a že je možno to získat během čtrnáctidenní rekreace.

Poetika výrazně slabší než v předchozích řadách. Nebo se prostě míjela s mým estetickým sensoriem.

Jo, a nápadný mi byl taky jeden detail: Jak už to tak v podobných filmech bývá, hodně se tu jí, stoluje. A u stolu se komunikuje. Režijní klišé. Ani jednou si nikdo nevšimnul toho, co je na talíři, nikdo to nekomentoval (natož pak fotil). Jsem přesvědčen, že když už lidi dají tolik peněz za dovolenou v luxusním resortu v exotické zemi, tak jistě očekávají kulinární zážitky. A oni to znuděně do sebe soukali jako americkou snídani u nich doma. Nevěrohodné.

Když už jsme u toho luxusu a průměrných bohatých Američanů… Mám dojem, že podobnou dovolenou v Thajsku si každoročně dopřává spousta Čechů. A nejde o žádné boháče. Ti ale určitě nejsou tak blbí, aby naletěli nějakému místnímu prodejci meditací. Nenaletí mu ani doma. Určitě by si ale všímali jídla a aspoň by předstírali, že si je vychutnávají – poté, co si je vyfotí.

Takže celkový dojem: trochu vystřízlivění z jistého obtížně definovatelného nadšení z prvních dvou sérií. Ale uvidím, s odstupem si to jistě dám znovu, a snad se to ukáže jinak.

Avšak v každém případě je fakt, že Bílý lotos zanechává emoční stopu… Nějak mi nedá pokoj, nemůžu ho dostat z hlavy.

 

Pokot – Přes kosti mrtvých

Agnieszka Holland podle předlohy Olgy Tokarczuk

Dobré – už se mi lépe skládá obrázek o tom, jakého druhu je psaní Olgy Tokarczuk. Jasně tam vidím prvky magického realismu, tentokrát ne kolumbijského, ale odněkud z Kladska, z Walbrzychu. I ten filmový rukopis Agnieszky Holland je čitelný, připadá mi v něčem takový český, obyčejný, civilní, prostě nám blízký. A je z toho taky jasně zřejmé, že běžná polská populace tyto dvě dámy musí upřímně nenávidět. Tím jsou mi ještě sympatičtější.

 

Nosferatu

Lituji, že jsem vůbec někomu řekl, že na to jdu. Teď se za to stydím, doufám, že mě nikdo známý neviděl… Víc než dvě hodiny nudy. Zmarněný čas. A těch zmarněných talentů a zbytečně vyhozených peněz při natáčení této tuctové zábavy. Nechápu, proč přístupné až od 15 let. Už ani děti desetileté by se ničeho nevylekaly – viděly mnohem horší věci. Od začátku až do konce jen macha, šablona, filmařská klišé. Točí se tak, jak si myslí, že se točit má. A diváci s kýblem popcornu a lahví coca-coly spokojeně žvýkají – protože mají pocit, že dostávají to, za co si zaplatili. Dobře jim tak! O nic jiného nešlo. Popcorn.

Mohl bych dalšími a dalšími slovy množit svůj totální odsudek. Nemá to smysl. Všechno už totiž bylo natočeno, a mnohokrát, a mnohokrát lépe. A i když jsme s některými verzemi tehdy nebyli moc spokojení, všechny jsou lepší, umělečtější, originálnější než tato chabá replika.

 

 Proces. Italský seriál, 8 dílů

Dobré, koukatelné, inteligentní. Detektivka, ale taková, kde jde v podstatě jen o právníky, prokurátory, obhájce, soudce. Žádné akční krimi. Moc dobře natočené. Líbí se mi, že autoři nemají žádné manýry, že se nepokoušejí dělat okázale filmové umění. A přesto to právě velké umění je – zůstat jako tvůrce nenápadný, a vším, co jako filmař dělá, dává najevo, že je nad věcí, že je hlavně nad tou běžnou rutinou. Střízlivé zpracování, žádné útoky na znuděného a rozptýleného diváka, nápadně velmi nenápadná hudba, ale kdo si umí všímat, všimne si, jak je to všechno dobře dávkováno, s vkusem a jemnou citlivostí, zkrátka má to noblesu – stejně jako prostředí těch paláců, a vůbec celého města: Mantova. Kdysi jsme si libovali, jak se tímto zdánlivě všedním a civilním způsobem točily severské detektivky. Pak už se to naučili dělat všichni, i Češi, dokonce i Poláci a Slováci. Tohle je taky jaksi civilní, všední, ale bez tiché hrůzy a v každodennosti skryté brutality, bez oné noir atmosféry oněch severských thrillerů. Zato to má kouzlo a šarm. A dobrý příběh. Dokonce charakterní postavy.

 

Brutalista

Jedním slovem – nelíbilo se mi to. Nevím, co dobrého bych o tom mohl říct ani proč bych to měl někomu doporučit.

Měl bych se pokusit to vysvětlit, zdůvodnit. Schválně si nic o tom předem nečtu, nezjišťuju. Jsem přesvědčen, že to, oč tu mělo jít, by kdejaký evropský režisér natočil líp. A oč tu mělo jít? Možná to není tak jasné. O umění, umění čisté architektury? O problémy umělce, umělců – což bývají zpravidla rozervané, rozporuplné postavy? Myslím, že tvůrci to řekli natvrdo tím, co nazvali Epilog a je to posledních pár minut filmu. Šlo jim o architekturu, čistou architekturu, o estetiku staveb postavených ve stylu vycházejícím z bauhausu, funkcionalismu a strohé minimalistické věcnosti, jemuž se někdy dá říkat brutalismus. Ne proto, že jsou v podstatě brutální, ale proto, že jsou brut, surové, syrové, holé, jakoby nahrubo postavené a nahrubo opuštěné a dané k užívání. Jejich hlavním znakem bývá pohledový beton, tedy přiznaná materie samotné podstaty hmoty, z níž je budova postavena. Ani nevím, jestli se film drží nějaké skutečné postavy nějakého skutečného evropského architekta, který se v peripetiích druhé světové války a událostí po ní dostane do Ameriky a dostane tam příležitost tvořit v tom stylu, jaký se vyvinul v Evropě, ale který možná často právě v zámoří, v Anglii a Americe 40. i pozdějších let dosáhl plnosti výrazu. Podobně to bylo i s čistým funkcionalismem. Tyto architekty vyštval nejdřív Hitler, později komunisti. Oni pak nejčistší díla svého stylu realizovali v zemích, kde pro vznik takového stylu zřejmě nebyl náležitý kontext, a proto tam dodnes působí jako zjevení, kontrast jinakosti, čímž se možná vyjevuje jejich jedinečnost a stylová čistota paradoxně ještě lépe než na původním kontinentě. To, co je ve filmu ukazováno jako dílo onoho filmového hrdiny, László Tótha, mi připomíná spíš stavby, které později navrhoval Japonec Tadao Ando. Ale to je v podstatě jedno. Důležité je, že závěrem filmu jeho tvůrci přiznali, že jim šlo o to, jak umělec, dostane-li svobodnou ruku k uskutečnění svých snů, svých ideálních představ, dokáže vytvořit skvělá díla, jaká se pak oceňují na výstavách a v soutěžích, vytvoří díla, která se stanou nadčasovými svou čistě estetickou dimenzí, což nakonec ocení i širší kulturní veřejnost, ačkoli ta to v době vzniku takových děl právě často nechápala. Film – podle svého Epilogu – měl být oslavou takové tvorby, čiré abstraktní krásy, estetické hodnoty oproštěné od kalkulů efektivity a služebných účelů. Možná se tím mělo taky říct, že v případě architektury to platí absolutně: bez štědrého a osvíceného mecenáše by se taková díla nepodařilo uskutečnit. Takže to snad měla být i pocta odvážným investorům, bohatým a společensky vysoko postaveným jedincům, kteří mají vkus a styl, a snad i trochu dandyovských rozmarů, a prosadí si – proti všem – svůj záměr podpořit jakéhosi nadějného a dosud zneuznaného tvůrce a dát mu volnou ruku ke svobodné tvorbě, u níž není předem zajištěno, že přinese kýžený nebo vůbec jakýkoli výsledek.

Tak a teď – tváří v tvář tomuto takto vypreparovanému obsahu, cíli, smyslu filmu – mi není jasné, proč tam musely být donekonečna rozehrávané všelijak komplikované vztahy hlavních postav. Proč tam musely být zakomponované podivné sexuální scény zřejmě záměrně podivné sexuality. Vztahy některých postav vykazují znaky přátelství až možná moc těsného, na muže až přes čáru intimního. Pro mě to mělo pachuť čehosi divného, odcizeného, okrajového až patologicky. Jako by se tam nějak současně sugerovalo, že to je tím židovstvím. Jednak si to myslí samotné postavy židovského původu, a jednak to tak nějak plyne z atmosféry oněch scén a situací – oni sem prostě nepatří, oni se tady sami necítí dobře, doma. Jsou cizinci, psanci. Neměli by se odstěhovat do své země, do Izraele? Podle mě je toto docela jiný příběh. Tak, a o tom, psával třeba Kafka. Ale jak to souvisí s hlavním tématem filmu? Proč to bylo třeba přimísit do příběhu o paradoxní kráse surové architektury, proč bylo nutné kontaminovat vlastní výpověď filmu, totiž poctu umělci a jeho mecenáši, takovým divným pocitem čehosi nechutného?

A právě ta pachuť je to dominantní, vlastně jediné, co mi z filmu zůstalo. Tak tohle se vám, hoši, nepovedlo. A jestli za tohle budou dávat Oscary a jiné ceny, tak je to další z řady důkazů, že filmová tvorba už je vyprahlá, diváci, a hlavně filmoví kritici a sudiči, znuděně afektovaní, a proto, aby se neřeklo, aby si nezadali, budou chválit něco, co se jim vlastně taky vůbec nelíbí…

Měl jsem k dispozici verzi, kterou zřejmě jacísi nadšení piráti opatřili titulky brutálně přeloženými nějakým primitivním překladačem, a které se ani nepokoušeli elementárně opravit. Člověk si po chvilce zvykne a už to neřeší. Na můj výsledný dojem to nemá vliv. V kině to bude mít určitě titulky přeložené profesionálně. Dabovat by to nemělo smysl, protože angličtina s přízvuky kontaminovanými maďarštinou a jidiš se stejně napodobit nedá.

Sorry, vzal jsem vám možná naději, pokazil možná dojem…

 

Adolescent/Adolescence

Překvapila mě ta spontánní masivní diskuse, kterou tato minisérie vyvolala po celém světě, mezi politiky, pedagogy i rodiči. Takže jsem s velkým zájmem sledoval a dávkoval si jeden díl denně, abych měl čas to trávit a promýšlet. Ano, opravdu je to filmařsky zřejmě dobré. Nejsem kompetentní, abych to precizně soudil. Ale působí to hodně civilně, dokumentárně, „obyčejně“. Nápadná je dynamická kamera, která se vznáší takřka ve výši očí a následuje hlavní postavy, kamkoli se hnou. Herci asi hrají hodně dobře, zdá se, protože to je vše hodně uvěřitelné, přirozené. První díl udržuje napětí, vtahuje nás do příběhu, o kterém jsme samozřejmě už z doslechu věděli vše podstatné. Ale nespěchá, není to akční hollywoodský nervy drásající trhák. I druhý díl je velmi věcný, strohý, suchý. Možná je ta tichá dramatičnost skryta právě v té obyčejnosti událostí, jaké by se klidně mohly dít i kolem nás, dokonce nám samým. Třetí díl mi připadal zajímavý. Tady byla důležitá ta psychologie. Zde je podle mě hlavní jádro toho, o čem by stálo za to přemýšlet a diskutovat, ať už laicky, amatérsky, nebo odborně. Čtvrtý díl mě vlastně zklamal. Protože se z toho stal prostě dojemný příběh jedné rodiny. Že to přitom bylo z hlediska vyprávění příběhu jaksi neukončené, neuzavřené, je tvůrčí akt autorů, filmařů, jejich verze, jejich interpretace. Kdybychom to chtěli vzít společensky, právně, psychologicky, pedagogicky, politicky, tak by to potřebovalo vzít v úvahu celou řadu dalších aspektů, dimenzí, kontextů, souvislostí. Mně osobně v tom, jak se filmaři soustředili na rodinu mladistvého vraha, chyběl vyvažující pohled na rodinu oběti. Vždyť ti na tom byli stejně, vlastně hůř. I jejich situace by se dala emočně vytěžit. A interpretovat právně, psychologicky, politicky atd.

Nakonec z filmu (minisérie) nejsem tak nadšený, jak je široká veřejnost. Ano, zaplaťpámbu že se něco takového dotkne tolika lidí, že se o tom mluví, že se o tom přemýšlí. Ale věc sama, to, oč tu jde, přece vůbec není nic nového, to už tu máme dlouho, minimálně třicet let. Prakticky denně bychom mohli zaznamenat někde ve světě podobný případ, třeba ne vždy drasticky dokonaný. A obvykle tam, kde se to lidí bezprostředně dotýká, se pak o dané kauze diskutuje, promýšlí se ze všech stran a hledají se různá možná řešení. Stále marně.

Pamatuju si, jak v roce 1993 dva desetiletí chlapci v Británii zavraždili dvouletého chlapečka. Brutálně. Protože v té zemi mají trestní odpovědnost už od deseti let, dostali oba doživotí. Pak se ale po různých soudních tahanicích trest snížil, pak zase snížil, nakonec strávili řadu let v dětském nápravném zařízení, načež posléze dostali novou identitu a vrátili se do občanského života.

To ale není to hlavní. Oni totiž tehdy uvedli, že cosi takového viděli v jakýchsi akčních filmech, na které se rádi dívali – a že si to chtěli vyzkoušet naživo. Právě tato okolnost tehdy vyvolala nejen v Británii rozsáhlou diskusi o vlivu násilí z brutálních filmů a videoher. Dovedeme si jistě představit všechny možné argumenty, které padaly, všechna řešení, jež se navrhovala. Shodou okolností tato kauza vyprovokovala i sira Karla Poppera, aby napsal článek Moc televize (1994), a shodou okolností to byl poslední text jeho života, protože pak, ve věku 92 let, zemřel. Překvapuje nás, jak mohl být slavný filosof tak naivní, že věřil, že by sami mediální pracovníci mohli cestou profesně etické samoregulace zastavit vlnu násilí a nevhodných vzorců chování, jež se z různých kanálů na publikum valí. Ale to je jedno. Další dopad, který tato kauza měla, byl na jisté formy regulace mediálního obsahu v některých zemích, v některých médiích, i když šlo spíše jen o způsob označování pořadů a mediálních produktů, aby rodiče mohli snáze kontrolovat, co jejich ratolesti konzumují. Další linie následků, jež tato kauza vyvolala, vedla k ustavování konceptů mediální výchovy, ať už jako specificky školního předmětu, nebo celospolečenského projektu. V řadě zemí se skutečně brzy začala realizovat. U nás až s křížkem po funuse, zato náhle a frontálně – v roce 2007. To už bylo dávno pozdě, pozdě na všechno. Protože to už měli všichni doma počítač, internet zlevnil natolik, že ho měl každý, kdo chtěl – a ke všemu právě v té době zevšeobecnělo užívání sociálních sítí, a k tomu ještě v tom roce přišly smartphony. Prohráli jsme to všechno, prohráli jsme to všichni. Od té doby už jenom marně sledujeme další a další oběti. Otázkou je, kdo všechno jsou oběti. A čeho oběti…

Je to totiž mnohem horší. Už nejde jen o brutalitu. Dopaminová závislost na tom miniaturním elektronickém krbu, do něhož všichni civí, způsobuje problémy celé populaci, celé civilizaci. A nevíme, co s tím.

Můj názor, můj soukromý dojem, do nějž se ale vtiskla i léta zkušeností a odborného zájmu, je takový: Regulovat to nepůjde, to je marná snaha. Takže můžeme jen zmírňovat následky. Snad trénovat odolnost vůči negativním vlivům.

Takže shrnutí: Film fakticky neřekl, nepřinesl nic nového. Jen nově – a asi i dobře – zvýraznil staronový problém. A to je dobře. Protože se dotkne mnoha lidí a dotkne se jich citelně. Na chvíli se zamyslíme. Po nějakou dobu to budeme mít v mysli, na paměti, budeme o tom společně přemýšlet, společně hledat řešení. A až se zase někde něco takového stane – a děje se to denně –, už nebudeme hrát překvapené. Nebudeme alibisticky svalovat vinu na kdekoho. Ani ji masochisticky hledat v sobě. Hrdinové filmu, rodina mladistvého vraha/oběti, si svým způsobem udělili rozhřešení. I to je jedno z možných řešení.

To druhé možné vyprávění příběhu, druhé řešení, jsme zažili u nás při střelbě na Filozofické fakultě. Tehdy to prakticky celá společnost pojímala z hlediska obětí. A hledaly se cesty, jak se smířit s bolestí, ztrátou. Převládal názor, že rozkrývat příčiny agresivního činu, pitvat zvrácenou mysl útočníka je zbytečné, protože takové nehody se zákonitě stávají – zákonitostí náhody. Nedá se jim předejít.

Můžeme koneckonců zvolit ještě další metodu – srovnání s dalšími podobnými filmy. I u nás máme docela čilou produkci. Měli jsme Olgu Hepnarovou. Nyní zřejmě hodně kontroverzní snímek Nikdo mě nemá rád. Lesní vrah, Spartakiádní vrah… Nejde o kriminální akt, jde o psychologii, hlavně psychologii násilníka, útočníka. Jsem zvědav, kdy – po kolika, letech – vznikne muzikál na motivy střelby na Filozofické fakultě. Japonský snímek Kokuhaku – podobná kauza, ale zcela jiná mentalita národa, zcela jiná filmová estetika. Kdy konečně dojde na Breivika…?

Ale na konec ještě jeden postřeh stojí za zmínku. Bylo nápadné, jak se všichni chovali korektně, naprosto chladně profesionálně – policisté, sociální pracovníci, právníci, psychologové. Je z toho zřejmé, že s mladistvými delikventy mají zkušenosti, že na to mají vypracované postupy, že si to už mnohokrát vyzkoušeli. Jednají jak roboti. Je to dobře, je to nutné. Kdyby to měli prožívat, kdyby se v tom měli citově angažovat, tak budou zmatkovat, vnášet do případu své předsudky, subjektivní stanoviska. Takto – v tom stroze diplomatickém jednání – jde skutečně jen o tu holou věc, skutkovou podstatu. Všestranně vyšetřenou kauzu pak předají soudu – a ten ať si s tím pak poradí z hlediska práva, spravedlnosti. Nevím, jak to probíhá u nás. Asi už taky máme profesionálně dobře vyškolené týmy na tyto případy. Asi z toho, co vidíme ve filmech, jak o mladistvých, tak o běžných kriminálnících, z toho, co vidíme v detektivkách, seriálech, soudím, že naši policisté, právníci, sociální pracovníci, úředníci do toho pořád ještě vnášejí své normální přirozené emoce. Fajn, jsme jenom lidi. Anglosaská tradice je vycepovaná v jiných kulturních a civilizačních vzorcích. Nejsem si jist, který z těch modelů je lepší. Sám bych asi nedokázal jednat objektivně chladně, nestranně, neutrálně. Obávám se, že jsem uzlík emocí…Někdy vypěním, někdy se slituju… Holt situační etika…

 

Americká krása

Taky to mohlo být: Americká pohádka, Americký sen a jeho rozplynutí, Americké pojetí psychologie, Americká emoční a životní zkratka, Americké instantní vztahy a mcdonaldizace jejich problémů a tak dále. Zkrátka my ze starého kontinentu vidíme Američany nutně jako povrchní, nekomplikované, spokojující se s náhražkami, preferující snadná a rychlá řešení – tedy jako ty, kteří nevědí vůbec nic o skutečných dramatech života, o opravdických tragédiích, o hloubce, složitosti a neřešitelnosti většiny problémů, o nejednoznačnosti hodnoticích kritérií, o neukojitelnosti touhy, o věčném pokračování otázek po smyslu… Evropské umění by nikdy nemohlo vytvořit, nabídnout takovou zkratku, takové zjednodušení. Já vím, možná to autoři filmu mysleli jako sebekritiku, jako sebereflexi právě té americké povrchnosti a šablonovitých řešení. Ale fakticky tím v divácích, kteří nepochopí tu meta-rovinu, jen utvrdí klišé, která o sobě mají a víru ve stereotypní řešení. Jestli toto má být umělecká reflexe amerického způsobu života, pak je to opravdu úplně stejné, jako jsou bestselery amerických psychologů návodem k řešení jejich pseudoproblémů. Váhám, jestli a případně komu bych to mohl doporučit – aby si pak o mě lidi nemysleli, že jsem fanouškem těch amerických psychologických bestselerových zkratek.

 

Takové krásné šaty

Trocha vampyrismu, Dracula, taky Frankensteinovo monstrum, špetka psychoanalýzy, dokonce i kafkovské motivy, ozvěny surrealismu, tichá hrůza hororu za bílého dne – a tak by se dalo pokračovat. Ode všeho něco. Ale jaký to mělo celé smysl? Proč to muselo být natočeno? Podle mě – nemělo, nemuselo. Další zmarněná šance. Dokonce ani ta kritika konzumismu, komodifikace, reifikace, kapitalizace, viktimizace zákazníka tam vlastně nebyla. Ani tematizace čehosi, co by se dalo uchopit jako mystérium obchodu, nakupování, shopování, shopaholismu. A nakonec ani nějaká hlubší dimenze módy, šatů, stylu, looku, identity, krásy. Tolika příležitostí! A nakonec jen povrchní nakousnutí čehosi, co není dál dotaženo. Ztráta času. Nemohu doporučit. Nemá to cenu (tržní hodnotu).

 

Club zero

Problém je samozřejmě vážný. Ale mám zato, že už dostatečně známý, minimálně od devadesátých let, kdy tyhle procesy byly nové a zasahovaly zvláště mladé lidi. Domnívám se, že dnešní mladí už jsou rezistentní, hlavně proto, že jsou mnohem víc individualisti a sociální a skupinová konformita pro ně už není tak důležitá jako osobní identita. Ale z filmařského hlediska tedy slabota. Natočeno jaksi šablonovitě, očekávatelně, pramálo artově s nějakou větší hloubkou nebo přesahem. Zřejmě na podobné téma už bylo natočeno víc filmů, a mnohem lepších. Třeba Bílá stuha. Takže: nebudu doporučovat.

 

Čaj s Mussolinim

Proto si to všechno píšu, protože zapomínám, co všechno jsem viděl. Ale tady jsem si už po pár minutách vzpomněl, že jsem tenhle film už viděl. Ale nelituju, dá se vidět znovu. Zeffirelli holt umí natočit krásný klasický evropský film. Jako poctu tomu krásnému evropskému umění. A těm tak složitým evropským dějinám… Srdečně doporučuji.

 

Norské dřevo

Nevím, asi ničemu nerozumím. Možná nerozumím japonskému pojetí vztahů, citů, erotiky, sexuality – nebo vůbec vztahům, citům, erotice, sexualitě… Ale asi nerozumím ani japonské estetice a poetice a filmové řeči. Zkrátka i u tohoto filmu si musím říct: proč vůbec musel být natočen? A jestli, tak proč takto? Nevím, jaká je literární předloha, možná by to jako četba vyznělo jinak. V každém případě je lepší dát si tu písničku od Beatles. Ta mě nikdy nezklamala ani neomrzela…

 

Nultá hodina

Dvojdílné zpracování klasického tématu Agathy Christie, 2025. Další případ nové verze starého dobrého filmu. Když už nemůžeme natočit ten film lépe, tak ho schválně natočíme hůř… A už od prvních záběrů politicky korektně – černoši a přičmoudlíci v britské společnosti v pozicích, ve kterých by se v oněch letech rozhodně nemohli ocitnout. Proč? Komu tím sloužíte, soudruzi? I tímhle otravným přepisováním dějin a přemalováváním reality mě tvůrci zaručeně otráví a zpravidla odradí od toho, abych to zkusil dokoukat do konce.

 

Franz

Nejsem žádný filmový kritik. Až na to, že každý film většinou děsně zkritizuju, na všem hledám mouchy, nic mi není dost dobré. V tomto případě ale nemám důvod ke stížnostem. Scénář, režie, kamera, vedení herců – vše bylo naprosto v pořádku. Všechno přirozeně plynulo, na sebe navazovalo, působilo dojmem celku, který právě takový být musí. Výborné herecké výkony, kvalitní český dabing.

Nejsem žádný kafkolog. Ale ledacos jsem četl, Proces slovensky, pak česky, a dokonce ještě jednou schválně i v němčině. Ledacos jsem četl o Kafkovi, a nejen Broda či Urzidila. Ale toho monumentálního třídílného Stacha ne, až tak daleko nejdu. A vloni – u toho výročí – jsem znovu ledacos četl, viděl dokumenty, filmy, ten seriál – ten byl výborný.

Takže tentokrát u Franze jsem měl neodbytný pocit, že přesně tohle jsem už někde viděl. Ne že by Agniezska kopírovala, ale když je řeč o Kafkovi, některé věci se nedají pominout ani říct jinak.

Zdálo se mi, že je to studie psychologická, snaha nahlédnout do toho složitého nitra, vysvětlit jeho nepochopitelné reakce. Taky se mi zdálo, že režisérka to interpretuje tak, že u Kafky šlo o krizi mužství, nedokázal zapadnout do mužského světa, nedokázal vyhovět přáním svého otce. Ovšemže to byla taky ta jeho letora – váhavá, nerozhodná, nejistá, nic nedotáhl do konce, protože o sobě ustavičně pochyboval. Nešťastná povaha.

Byly tam takové krátké fleše, prostřihy do současnosti, do toho „druhého života Franze Kafky“, do všeho toho turistického kýče. Ale velmi stručně, decentně. Ano, je to bizarní, je to komické – a právě v tomto případě právě i tragické. Jak smutné.

Rostl ve mně ten pocit, pocit smutku. Bylo mi ho líto. Proč se v něm všichni tak šťourají! To je přesně to, co nechtěl, být lidem na očích. A i když to Agnieszka Holland myslela dobře, i když mu chtěla vzdát hold a vystavět další pomník, svým způsobem i ona se podílí na tom šmírování, parazitismu.

Ale byl to dobrý film. Chodím jedině do kina Luna a jedině na dobré filmy. Nešel bych nikam, kde hrozí kýble popcornu. V obřím hledišti rozesetá hrstka diváků. A zrovna vedle mě si musel sednout mladý páreček s těmi truhlíky, v nichž začali šramotit prsty. Trnul jsem a trpěl. Kupodivu toho brzy nechali a ani nedutali. Film skončil, a lidi seděli, dokonce i ti dva, nechali běžet všechny závěrečné titulky. A pak se tiše vytráceli. Kafka chtěl ticho.