Postesk k 17. listopadu 2025
Tehdy – po událostech na Národní třídě jsme měli radost, že už to konečně prasklo i u nás, v Ostravě. A že jsme se načekali! Ale současně jsme několik dnů měli ještě obavy. Pošlou na nás ty své milicionáře, šedý mor, ty tupé zapšklé mozky s flintama? Rusáků už jsme se nebáli, Gorbačov své jednotky neposlal na Poláky, na Maďary ani na východní Němce. Tím pádem bylo zřejmé, že naše komunistická gerontokracie nepoužije armádu. Trochu jsme se báli svých vlastních lidí. Zejména my tehdy na Ostravsku jsme netušili, jak zareagují dělníci. Půjdou do toho s námi? Už několik dnů jsme se shromažďovali na náměstí (tehdy se ještě nejmenovalo Masarykovo), v čím dál větším počtu. V okně nad lékárnou se střídali řečníci, lidé nadšeně aplaudovali a skandovali. Co si ale mysleli ti, kteří zůstali doma? Občanské fórum vyslalo delegaci na Novou huť a do Vítkovic. A řečníci tam uspěli! Ukázala se spontánní většinová podpora dělníků. Teď jsme si teprve oddychli, už jsme věděli, že režim definitivně padl.
To jen, aby bylo vidět, jak tehdy stála situace, kde byla fronta, co byl předěl. Lid, národ – proti vrstvičce aparátčíků, kteří se velmi dobře obrnili v ďábelsky rafinovaném systému, jejž nebylo možné rozbít, ačkoli už ani nedržel pohromadě nějakým terorem nebo propracovanou manipulací. Vlastně to držela pohromadě jakási tupá loajalita, hloupý zvyk, vyježděné koleje. Soudruzi nahoře, i ti ve středních a nižších článcích řízení už to pomalu balili a chystali se k odchodu a převlékání kabátů. Ale v lidech, v lidu, v národě stále ještě vězela jakási – říkal jsem tomu tehdy pruderie, politická pruderie. Ostych přiznat si nahou pravdu. Instinktivní obava být svůj, přirozený. Po tolika letech falše a přetvářky, lhaní veřejného, lhaní i sobě… Celou dobu mlčeli, do ničeho se nepletli, k ničemu se nevyjadřovali. A teď mají najednou nahlas na náměstí skandovat to, co bylo vždycky zjevné – ale jakýsi stud kázal dělat, že to nevidíme: Vždyť král je nahý… Náš pan král má oslí uši…
Dělníci se tedy většinově přidali a Ostrava začala prožívat revoluci, „sametovou revoluci“… Čímž myslím, že ten nedůležitější převrat se musel odehrát někde uvnitř, v myslích, mentalitách, představách, mezích myslitelného, ve zrušení své vlastní vnitřní cenzury.
Na radnicích, v úřadech, kancelářích se trochu povyměňovali lidi, přejmenovaly se některé ulice a náměstí, mizely hvězdy a obrazy papalášů. A myslím, že se hodně diskutovalo, hodně jednalo, vyjednávalo, přemýšlelo – dole, v bázích, zespoda. A to byla ta demokracie. Jistě, bylo taky hodně planého řečnění, věčného schůzování, naivního fantazírování, utopického idealismu. Ale bylo to naše, nikdo nám nic shora nediktoval, záleželo konečně na nás. To byla ta svoboda. Ovšem s ní i odpovědnost. Když to nevyšlo, nebylo na koho to svalit. Ale tak jsme to chtěli – svobodu a demokracii.
Když to srovnám s dneškem: Jak si dnes stojí situace, kde jsou fronty a předěly? Zdá se, že nejbolestivější je to rozpolcení společnosti. Princip většiny přestal platit. Nikdo nemá přesvědčivou a funkční většinu. Společnost je rozklížená do segmentů, z nichž každý je menšinou, sice poměrně velkou, tedy nezanedbatelnou, ale zase ne tak, aby k sobě přirozeně přitáhla jiné segmenty ochotné spolupracovat. Skupiny se shlukují zcela jinými přitažlivými silami, rozlišovací hranice mezi nimi se vyznačují zcela novými identifikačními symboly. Politika, veřejnost funguje docela jinak. Volby, hlasování, statistika v této situaci nemohou plnit tu roli, co dřív. Vypadá to velmi nešťastně. Útěchou nám může být, že to není jen u nás, ale v celém západním světě. Aspoň to je pozitivum: Už jsme ve světě, už jsme zase součástí světa, Evropy, euroatlantické západní civilizace. Zatím si ale ani jinde nevědí moc rady…
Několik drobných postřehů. Zásadní analýzy napsali a stále píšou mnozí. Ani je nestačíme všechny číst, a zřejmě se k nám ty důležité nedostávají včas. Zmohly by ale něco?
Takže k naší situaci po volbách: Na Babiše už jsme byli jakžtakž připravení. Ostatně už jednou vládnul s tichou podporou sil velmi nedemokratických a neliberálních. Jenomže teď se po zádech těchto extremistických uskupení, která se dostala do sněmovny, vyšplhaly osoby velmi nechutné a opravdu nebezpečné. A je zřejmé, že Babiše mají v hrsti a on není schopen využít své údajné vůdcovské schopnosti a manažerský um, aby je vykázal do patřičných mezí.
Už druhý den po volbách jsem odešel do vnitřní emigrace, nemůžu se na to dívat, nemůžu sledovat zpravodajství. Je to k zblití. Vždycky si přečtu až následné komentáře a analýzy.
Je to buď zásadní krize demokracie, nebo nastává nějaká jiná postdemokratická forma politiky. Ne, to opravdu nebyla vůle lidu. Do poslaneckých lavic tyhle kreatury vynesly emoce vzedmuté manipulacemi populistů. A oni teď v tom našem politickém orloji defilují a nakrucují se, jako by k tomu měli mandát samotných nebes. Já se na to znesvěcení, na tu urážku dobrých politických mravů nemůžu dívat – freak show politického bizáru…
Čili emoce… Taky by se dalo říkat víry, pseudonáboženská přesvědčení, sektářské mentality. Odehrává se to v rovině psychické, psychologické, sociálně-psychologické. Tedy ne ideové, ideologické. A už vůbec ne v rovině politické.
Oni se tehdy vůbec nezajímali o to, jak funguje očkování, zda a jak proč koho očkovat. Jistěže – byly tady miniaturní menšiny lidí, kteří dlouhá léta urputně odmítali očkování, některá očkování – a měli k tomu nějaké důvody, pseudoracionální, alternativní (homeopatie, antroposofická medicína apod.)… Ale to, jak se tehdy společnost nápadně ostře rozdělila podle hranice vymezené očkováním proti covidu, to byl jev naprosto nový. Hranice vedla i napříč vědeckou a medicínskou komunitou. Antivaxeři užívali zcela bizarní argumenty. Náhle ožily různé konspirační teorie, které jsme měli za dávno zapomenuté, které jsme si připomínali jen v lekcích dějin filosofie a etiky vědy jako jistou formu patologických projevů vědeckého myšlení. A spousty lidí jim sedlo na lep, ty útržky opravdových konspiračních teorií posloužily jako fangličky, aby se jimi vehementně veřejně mávalo. Ne, jim nešlo o očkování, o covid… Jim šlo o cosi jako vlastní identitu, identifikaci.
Totéž uprchlíci, vlastně už dřív, kolem roku 2016. Vzpomeňme na Konvičku, konvičkovce. Rasismus a xenofobie je jednoduchý senzor, který v lidech reaguje jako lakmusový papírek i na stopový výskyt čehokoli odlišného. A na Sládkovy republikány v devadesátkách a později Vandasovce. Šlo jim o národ, Čechy, češství? Byli to opravdu vlastenci, národovci? Co tom vůbec věděli, vědí? Vůbec nic! Jde opět jen o tu fangli, o ten identitární symbol, o ten totem, kolem kterého mohou křepčit a tužit si ducha kmenové pospolitosti. Vysvětlovat jim něco o příčinách a principech migračních pohybů nemá smysl. Oni nemyslí. To je pud…
Stejně tak Ukrajina. Za prvé o tom regionu a povaze a příčinách konfliktu nevědí vůbec nic. A nechtějí to vědět, vůbec je to nezajímá, ignorují úplně všechno. Vezmou fragmenty vytržené z historických narativů, geopolitických teorií, které jim někdo šikovně podstrčí – a už s tím šermují, už zase vlají fangle, a rozum je v troubě.
Přirovnal jsem to k sportovnímu fanouškovství. Tady nejde o pravidla hry, logiku zápasu, a už vůbec ne o fair play: tady jde o to vyhrát, abychom vyhráli My, aby vyhráli NAŠI! Jakkoli, za každou cenu. Politika jako kolektivistický sport, či přesněji jako řádění na tribunách stadionů a následně pak v hospodách, tedy v tomto případě spíš na sockách. Politika už není jako šachy, golf nebo tenis – rytířský boj, čestné gentlemanské soupeření, kde se umí hrát i prohrát.
Smutné je, že exponenti těchto nových sil, uskupení, politických aktérů se dostali do sněmovny. Do té sněmovny, jež má být „žvanírnou“ v pozitivním slova smyslu, tedy parlamentem, kde se mluví, jedná, vyjednává, řečí, slovy, racionálními argumenty. Oni tam ale mávají těmi svými fangličkami, útržky hadrů svých nových kmenových krojů.
Jsme v patové situaci. Máme-li zachovat demokracii a liberální společnost, asi bychom měli změnit povahu politické soutěže, samotné principy reprezentace zájmů, společných zájmů, zájmů veřejnosti.
Výsledky voleb konaných ještě podle starých principů politiky nejsou adekvátní skutečnému rozložení sil v současných společnostech. Musíme usilovně hájit ty zbytky reprezentativní (zastupitelské, nepřímé) demokracie, všechny ty moudré brzdy a pojistky, které ještě máme, aby nám je tito noví aktéři politických bojů nestihli demontovat. A doufat, že se mezitím zšikuje nějaký nový styl provozování politického angažmá ve věcech veřejných, který by eliminovat výstřelky populistických manipulací s emocemi voličů.
Já nemůžu jít na náměstí ani s trikolorou v klopě. Aby si mě nezařadili mezi sebe ti, co tam budou mávat českými vlajkami. Ti, kteří si neuvědomují princip „vrtěti psem“ – že skrze tu vlajku, jim vhodně podstrčenou, někdo mává jimi, tedy jejich emocemi, ne politickými – frustrovanými identitami.
vš