BAKEWELLOVÁ, Sarah. V existencialistické kavárně. Brno: Host, 2019.
Poznámky k četbě
Je zajímavé, že filosofové často neumějí přesně říct, co podle nich filosofie je, ba ani popsat, co vlastně dělají. Nápadné to je např. na fenomenologii. Husserl ji popisuje zmateně, navíc se v ní sám postupně odklání od toho, co původně tvrdil a chtěl, dokonce se možná dopouští přesného opaku, než fenomenologie chtěla a měla dělat. Naprosto příznačné – a přízračné! – je, že Husserl s Heideggerem, se svým určeným následníkem na fenomenologickém trůnu ve Freiburgu, měli v roce 1929 sepsat heslo Fenomenologie do Encyclopedia Britanica, ale při koncipování hesla se neshodli naprosto na ničem, naopak se jejich cesty důsledně rozešly. Karl Jaspers poté, co se nadšeně přihlásil k Husserlově fenomenologii, nabyl dojmu, že ani sám Husserl neví, co to vlastně ta fenomenologie je.
Totéž platí i o existencialismu. Ani Sartre a další ho nedokázal definovat, zahrnovali do něj kdeco, pod jménem existencialismu provozovali taky kdeco. Heidegger zahájil přednášku Co je to metafyzika? slovy, že o metafyzice vůbec mluvit nebude.
Skoro to vypadá, že filosofie je ráda spíše právě tím vyšinutím z obvyklého, očekávaného. Filosofové často chtějí provokovat, ale často asi nevědí moc dobře, koho a proč. Možná tak filosofie vyjevuje svůj základní úkol – znejišťovat, pochybovat, vyhrocovat stav tázání se.
Až nápadně často, takřka zákonitě, se stává, že se filosofové vyjadřují nesrozumitelně, že se zaplétají do chaosu vlastních myšlenek, jsou nedůslední v argumentacích i v zásadách. Pro fenomenology a existencialisty to platí dvojnásob. Typický je třeba těžkopádný styl Patočkův. Heideggerův obtížný jazyk je aspoň evidentně hlubokomyslný a inklinující k poezii. Ale Patočka či jiní fenomenologové jsou jednoduše těžce mlhaví.
Jinak se mi kniha velice dobře čte a velice se mi líbí. Výborná popularizace, dokonce srozumitelné uvedení do postupného, plynulého porozumění, pochopení těchto filosofických směrů. Na jedné straně je to čtivý esejisticko-životopisný text, ale na druhé straně nerušivý poznámkový aparát detailně dokládá, že autorka se připravila velice důkladným a pečlivým studiem, v podstatě akademickou vědeckou prací. Ale opět – není to akademicky strohé a suché, ale přiměřeně a vkusně také osobní a subjektivně zaangažované. Připadá mi velmi sympatické, že z drobných poznámek a postřehů vyplývá, že ona to nejen všechno četla, ale také tam byla, navštívila mnohá místa, o nichž píše, a udělala to ne jako nějaká dokumentaristka, ale vskutku adekvátně jako ti svérázní myslitelé, o nichž píše, totiž aby to prožila na vlastní kůži, aby se přimkla k předmětu svého psaní a přemýšlení celým tělem. Proto její vyprávění působí velmi autenticky, i když je vlastně strohé, prosté, neusiluje o senzace, bombastičnost, netrpí žurnalistickým klišé. A ještě jedna věc mě těší – ač Angličanka, netrpí ostrovním pocitem izolace a pyšné nadřazenosti, ani se nedívá na „kontinent“ jako na nějakou bizarní „cizinu“, což tak často vidíme u anglických filosofů, myslitelů, vědců, spisovatelů. Už to, že se musela přinutit číst některé těžké texty v němčině, je na Angličany obdivuhodný výkon, zejména v dnešní době. Čte dokonce i francouzsky. Proto je její knížka opravdu věrohodná: ona rozumí Evropě, tedy kontinentu, vžila se do našich životních pocitů a kontextů. Dokonce ví i o té naší střední Evropě, její obzor nekončí u Rýna a Dunaje, jak se bohužel často děje u intelektuálů francouzských.
Zajímavá věc: Pozdní Husserl ve 30. letech, jednak trochu pokořen a ponížen Heideggerem, který si dovolil nenásledovat poslušně svého učitele, a jednak silně zneklidněn nástupem totalitarismů v Evropě, přehodnocuje své fenomenologické postoje a přepisuje a doplňuje své staré texty. Zůstalo to v tom jeho pověstném archivu, nepublikováno. Z toho, co pak postupně vycházelo najevo, plyne, že Husserl jako by dával za pravdu Heideggerovi, jako by revidoval svou filosofii podle Heideggerovy kritiky. Ustupuje z pozic ryze introspektivního idealismu, do něhož svou fenomenologii zavedl a začíná opět poctivě uvažovat o skutečném vnímání toho, co se děje kolem, vnímání tělesného. Toho si všiml Merleau-Ponty právě v jeho pozůstalosti a rozvinul to do své vlastní fenomenologie tělesnosti. Husserl právě tehdy docenil ty různé Umwelty, o nichž psal Uexküll, odtud vytvořil svou koncepci Lebensweltu. Jde to mnohem víc než dřív ven, do těla, k druhým lidem, ale taky do dějin společnosti, kulturních vývojových linií.
Ale je tu jedna podstatná odlišnost. Heidegger se záměrně stahuje k sobě, k venkovu, lesům, prostým lidem, prostým řemeslům, předsókratovskému Řecku, a ovšem taky k Německu (Blut und Boden). Kdežto Husserl ve 30. letech naopak zdůrazňuje roli cizího, cizince, pestrého stýkání různých kultur, velebí spíše helénistickou rozmanitost, „kosmopolitismus“ (což tehdy ovšem nacisty bylo vnímáno spíš jako nadávka, mínilo se tím „židovství“). Je to dobře popsáno na str. 128–131.
Heidegger byl – a k stáru čím dál víc – básník, mystik, ale o etiku se nijak doopravdy nezajímal, protože se opravdově nezajímal o člověka. To z této knihy čiší čím dál víc: Jak Heideggerovi šlo pramálo o lidi – jak o společnost, tak o konkrétní jedince, bližní. Jeho Dopis o humanismu, plný lesních mýtin, je jednoznačným přihlášením se k antihumanismu. Samozřejmě je to vyprovokováno Sartrem. Ale Sartre ostatně taky nebyl žádný lidumil.
Jiní existencialisté byli naopak výrazně etičtí – Lévinas, Simone Weilová, Gabriel Marcel. Až moc. Akorát Lévinas byl k stáru velmi nesnášenlivý profesor, bez empatie k druhým. Jak přízračné! On, který na myšlence druhého, jiného celou svou filosofii založil, byl protivný a samolibý…
„Druhé pohlaví mezitím ve světě ovlivňovalo ženy stále víc. Tvůrce televizního pořadu z roku 1989 Dcery de Beauvoirové a zároveň autoři stejnojmenné knihy sesbírali příběhy žen, jimž se po přečtení jejího díla v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech změnil život. Byla mezi nimi Angie Peggová, žena v domácnosti z městečka v Essexu, která si Druhé pohlaví koupila náhodou v knihkupectví a pak se od něj do čtyř hodin ráno nedokázala odtrhnout. Nejprve se ponořila do kapitoly pojednávající o izolaci žen od okolního světa v důsledku vykonávání domácích prací a teprve potom si přečetla zbytek knihy. Až do této chvíle si Peggová myslela, že je jediná, kdo žije v ústraní proto, jakým způsobem tráví dny. Díky Beauvoirové si však uvědomila, že jediná není – a také se dozvěděla, proč se cítí tak, jak se cítí. Četba knihy měla pro její život podobné důsledky jako přečtení Husserla pro Sartra či Lévinase. Následujícího rána se Peggová rozhodla, že musí změnit svůj život. Nechala mop mopem a prachovku prachovkou a odešla na univerzitu studovat filozofii.“ (str. 268)
Podobně je na str. 271 popsáno přesně to, co mě oslovilo v oné intelektuální módní vlně a v dané atmosféře doby. K nám to všechno dorazilo se zpožděním, nejasné tušení jsme měli už v šedesátých letech, i když předcházející generace ojediněle možná i koncem padesátých let, překlady důležitých knih se však objevovaly se zpožděním deset let a více. Onen „existenciální životní pocit“ marnosti, absurdity, různých úzkostí a osamělostí, osobních neštěstí a sebevražedných nálad rezonoval v té době v literatuře, filmech, vydatně sycen novou kafkovskou vlnou (vyvolanou třeba i slavnou kafkologickou konferencí v Liblicích v roce 1963). Mladí spisovatelé psali kongeniálně jako Sartre, ač ho třeba sami nikdy nečetli. Občas jsme si nasazovali masku ikonického černého roláku a mood existenciálně ztrápeného ksichtu zahleděného do nesdělitelných metafyzických dimenzí. Dobře to vyjadřovaly určité kombinace jazzu a poezie. Bakewellová píše, jak právě v padesátých letech (u nás až v šedesátých) začaly vycházet odborné knihy autorů nového typu: Osamělý dav Davida Riesmana (1950), Všichni hrajeme divadlo Ervinga Goffmana (1956), Organizační člověk Williama Whytea (1956). Ano, tyto a podobné knihy mě tehdy na celý život ovlivnily. Byly existencialistické spíše sekundárně, ale ač je psali sociologové, zračilo se v nich nové postavení a pojetí individua, individuality, autenticity osoby, trýznivých pochyb o povaze jáství, přehodnocování role svobodné vůle a vědomých rozhodnutí.
Mně osobně kniha pomohla porozumět i mé vlastní osobní fascinaci Heideggerem, která počala od okamžiku, kdy jsem si přečetl jeho texty, jejichž první překlady se objevily v roce 1969 (to mi bylo devatenáct). Silně jsme rezonovali – poeticky a mysticky. A stejně jako Bakewellová nemůžu říct, že by mě osobně znepokojovalo to, jak bezcitný a nelidský Heidegger a jeho přístup vlastně je (vlastně jsem). Píše: „Bylo to v roce 1967. Paul Celan uspořádal ve Freiburgu veřejné čtení svých básní. Schválně. Kvůli Heideggerovi. Heidegger Celanovo dílo obdivoval a snažil se, aby se Celan ve Freiburgu cítil dobře. Dokonce požádal svého přítele, obchodníka s knihami, aby obešel všechna knihkupectví ve městě a zajistil vystavení Celanovy knihy ve všech výkladních skříních, aby je básník při procházení městem viděl. Je to dojemné – zvlášť proto, že se jedná o jediný zdokumentovaný případ, kdy Heidegger udělal něco hezkého.“ (str. 290)
Heideggerova dlouho odkládaná cesta do Řecka se uskutečnila až v roce 1966. Lodí. Dokonce i když byl ze všech stran obklopen mořem, psal si do svého deníku myšlenky plné uzavírání, usazování a držení. Na Řecích si cenil toho, jak dovedli osídlit a vymezit svět proti všemu barbarskému. Tedy žádné putování, žádný obchod, otevřenost. Naopak – uzavírání do hranic. Domov, zakořenění do tradic.
„Tam, kde by měl být Heideggerův ‚charakter‘, zeje jakási podivná prázdnota. Iris Murdochová se domnívá, že v jeho životě a díle chybí dobro, etický střed neboli srdce. Někdo by ten chybějící střed mohl pojmenovat jako ‚humanismus‘. Heidegger se sám vymezoval vůči filosofii humanismu a rovněž se sám málokdy choval humánně. Nikdy mu příliš nezáleželo na individualitě či detailech ze života ostatních, a toho svého pak ze všech nejméně.“ (str. 306)
„Heidegger opustil víru, aby se mohl věnovat ještě intenzivněji mysticismu. Sartre byl naproti tomu ateista do hloubi duše a humanista do morku kosti.“ (str. 308)
Váhám, komu bych mohl četbu doporučit. Pro mě se jednoznačně stane jednou z mých kultovních knih. Udělala mi dobře, nejen intelektuálně, ale asi i emočně. Škoda, že se objevila až na sklonku roku 2019, a tak ji v anketě Kniha roku zmínil snad jen jediný člověk. Až bude probíhat další anketa, mnozí si bohužel nevzpomenou, že ji počátkem roku četli. Mladší dnes nečtou, nadto docela objemně vyhlížející svazek (pozor, ne 400 stran, vlastně jen 300, na konci je rozsáhlý seznam jmen, rejstřík a poznámkový aparát). Přitom je to čtení příjemné, rozhodně nezatěžující. Váhám jen nad těmi generačnímu zkušenostmi, komu to může co říct, s čím by to mohlo rezonovat. Může knihu číst člověk filosofií nepolíbený a nepoučený? To právě nevím. Určitě mu spousta souvislostí bude unikat, nebudou se mu na každé stránce otevírat další a další asociace a konotace. Budou mé nadšení sdílet dnešní studenti oboru filosofie? Nejsou studiem fenomenologie a existencialismu utrápení a zhnusení? Pomůže jim kniha najít si k těmto mlžným, pochmurným oblastem osobní vztah? Mohlo by to fungovat i opačně – že by si laik pak zatoužil něco z daných filosofických spisů přečíst nebo si o zmíněných směrech alespoň něco zjistit?
Neporovnával jsem překlad s originálem, ale jasně vidím, že překladatel byl velmi poučený, užil správnou terminologii užívanou v českých překladech filosofických děl. A jazyk je naprosto přirozený, styl plyne, jako by text byl primárně formulován v češtině, nikde nic nedrhne toporností, jakou v překladech obvykle cítíme. Po všech stránkách chvályhodný počin.
Vůbec se nedivím, že v různých světových anketách Kniha roku se Bakewellová umísťuje hodně vysoko, a to už od roku 2016, kdy její Existencialistická kavárna vyšla. Nemám zase tak špatný vkus a odhad.
Zkuste to! Ale ne že budete loudit… nikomu ji nepůjčím!
vš, leden 2020