KULOVÁ, Nikol. Adaptace na život. Palkovice: Moje filozofie, 2025, 300 s. ISBN 978-80-11-07570-5.
Nevím, co jsem čekal. Vlastně jsem schválně nečekal nic, chtěl jsem se nechat překvapit. Ale podvědomě jsem možná tušil nějakou „psychologii“, snad něco ve stylu selfhelp příruček, dnes tak oblíbených, zejména ženami.
Takže velké překvapení: ono je to vyprávění, beletristické, literární vyprávění. A už po několika stránkách konstatuji, že řemeslně dobře zvládnuté. Připouštím, že tohle neumím. Vlastně jsem to ani nikdy nezkoušel. Záměrně čtu pomalu, pečlivě, nespěchám – i když je to vlastně jen „nenáročné“ čtení. Každý den kousek, abych neztratil kontinuitu, přehled o postavách a jejich osudech. Kdo s kým co… Ale pořád čekám, kdy teda něco přijde. Buď nějaký zvrat v příběhu, nebo ta očekávaná „filozofie“ či „psychologie“. A ono nic, jsem na straně 100 – a furt nic, jen příběh, jen vyprávění. Dobrá – i ve skladbě příběhu může být skryto nějaké poselství. Ale zatím jsem je nepostřehnul.
Fakt je, že místy obdivně pokyvuju, že autorka není jen taková ta pěkně upravená, v kostýmku… protože text budí takový dojem, je prostě vyžehlený, nic z něho rušivě nečouhá. Ale tu a tam se najednou vlomí drsná mluva, v karvinském nářečí „po našimu“, občas i bodré lidové sprostonárodní výrazy. Uznávám, že to působí realisticky, lehce se usmívám, protože řadu reálií poznávám, ano, působí to uvěřitelně, jako ze života. Ale o to snad šlo? Aby to bylo „ze života“? Zatím tápu, váhám. Jsem na straně 200 – a pořád ještě nic…
Tedy – vlastně tím možná neříkám nic o knížce, autorce. Spíš dávám najevo něco o sobě, svém vkusu. Co já čekám od takové četby. Najmě když předem avizuje cosi víc, než jen četbu…
Prostě belle-lettrie to není, tedy umělecká próza. Jazyk je chudobný, styl tuctový. Fabulovat autorka umí, ale literární vyprávění by mělo obsahovat víc než jen prostou konstrukci příběhu. I kdyby vlastní výsledek měl spočívat jen v nějakém poučení z toho, jak osudy postav dopadly. Buďto bych čekal hravou radost z mistrného zvládnutí jazyka, ten pocit, že autor umí víc než já, že mě umí potěšit, mě, náročného labužníka čtení. Nebo bych čekal nějaký posun, nějaké vyšinutí do jiné dimenze, nadhled, reflexi, buď smutek, nebo ironii, třeba nějakou duchaplnost, poukazy k intelektuálnímu dědictví. Zdá se však, že knížka s takovým čtenářem nepočítá. Zase další ženské psaní pro ženské čtenářky. Občas něco takového zkusím – Petra Dvořáková, Pavla Horáková, ale to mě nemůže uspokojit, na mě je to málo, všechny ty Mornštajnové a Karin Lednické… Nic mi to nedá a v podstatě to nudí, je to ztráta času, žádný požitek, žádný zisk. Fajn, tak je to o životě a ze života. Je to jako realistická malba, žánrový obrázek. To si lidi pověsí do obýváku. Ale já čekám něco, co mě z té židle zvedne… Co mi nedá pokoj, nějakou výzvu ke změně. Anebo naopak prožitek oslnění, to posunutí oka, abych pak třeba jen chvíli, jen čas, kráčel tak nějak lehčeji, ozářen, uštknut krásou. To čekám od dobré knížky, dobrého filmu, dobrého obrazu…, ale i architektury, designu.
Autorka má nepochybně ambici. Z toho, co o sobě říká, je zjevné, že míří někam výš, než je „pouhé“ fabulování příběhů pro ženské čtenářky. Tak kde to je, v čem to tedy spočívá, to „víc“? Těch pár trefných postřehů, které jsou vloženy do úst postav? Že se v tom někdo pozná, že v tom někdo pozná život, realitu takovou, jaká je? No a? Co má být? Ano, můžu se pousmát, můžu uznale pokývat hlavou. Ale kvůli tomu se nemusí psát knížky, kvůli tomu se přece nepouštím do čtení. Já neberu čtení jako oddych, relaxaci, vypnutí, zabíjení nudy. A mudrování – to si snad můžu opatřit sám. Kudy chodím, tudy trousím moudro… Kdybych to sbíral, zapisoval, tak už z toho taky mám knížku. Proč to neudělám? No protože jsem prostě lůzr, outsider, trapoš, ten, co se raději staví do kouta, do pozice rádoby nestranného objektivního pozorovatele a nezávislého komentátora všeho, na jehož slova dojde, vždy až ex post. Ona má ten drajv, možná drzost, možná až zpupnost. To jsem nikdy neměl, neuměl. Jsem už jen tím lepší? Že jsem se neztrapnil ještě víc, než už jsem? Že jsem si nazadal, nenamočil se?
Jsem na straně 235, knížka má celkem 300. Jak říkám, zatím se tu nic nedělo, tedy nic pro mě významného, neshledal jsem snahu nějak ten život, zkušenost vymacerovat, dostat z něj tu esenci. Kde je ta slibovaná filozofie, psychologie, kde případně moudrost? Když už tu tedy není umění, povznesení, Krása… Obě hlavní hrdinky, dvě generace, matka a dcera, o ně tu asi jde – starší generace jsou spíše kontrastním pozadím, mladší generace nejsou do příběhu vtaženy – tak tedy obě hlavní hrdinky řeší své životní trable. Neříkám, že to jsou malicherné problémy. Ale v čem je tedy to řešení, které nám autorka slibovala? Proč se těm ženám, nebo lidem jako takovým, věci tak neblaze skládají, proč se jim nedaří, i když dělají to nejlepší, co umí? A tady najednou se ta mladší, dcera, setká s nějakým cizím, starším, evidentně už od pohledu moudrým pánem (deus ex machina?) a ten – asi jen tak prostým vhledem intuitivně chápe, co ji trápí – nám to řešení nabídne: …čím jsem starší, tím víc věřím na to, že věci se dějou tak, jak mají. I když to zpočátku většinou vnímáme jinak. Někdy to trvá roky, než pochopíme, proč jsme zrovna něco museli prožít. Třeba jednou zjistíte, že jste na ty hory prostě měla jet sama.“
Jistě by to leckdo označil za banální pseudomoudro. Na to si dávám pozor. Sám pokládám za svou moudrost zkušenost, že jedna a tatáž věc může se jevit banální, ale na jiné rovině, v jiném kontextu je ve skutečnosti hluboká a zásadní. Jako když jsme ve vestibulu, kde je to kýčovité, ale ten barák má několik pater pod zemí a spoustu pater nad přízemím. Jak zabránit tomu, aby někdo cosi šmahem odsoudil na základě prvního, povrchního dojmu? Jak se vyvarovat ukvapeného úsudku o něčem, co má kromě přízemí taky temná sklepení a patra deroucí se až do mraků? Vzápětí se to tedy opravdu takto verbalizuje: „Tereza mrkla na znamení souhlasu, ale uvnitř se jí najednou pohnulo něco hlubšího. Problesklo jí hlavou, jak zvláštní je, že právě s tímto cizím mužem, kterého zná sotva pár minut, nachází takový klid. Bavili se spolu jako staří známí. Vnímala, jak jí mluví z duše.“ A je to tady! Konečně je tu ta „duše“! A výsledek? „Věřte svému vnitřnímu hlasu. On už ví, kam vás vede.“ (strana 239) Opět: nechci to zlehčovat, ale – je tu právě ta spousta ale… Proč takto? To se muselo takhle naplno říct až téměř v závěru vyprávění příběhu? A neměl by to autor, tedy kdyby autor byl umělec, nechat spíš tím svým dílem nějak obkroužené, ale nevyslovené, abychom to jako to nevýslovné, nevyslovitelné tajemství tušili, ctili, s nábožnou úctou přijímali jaksi celým tělem, celou existencí? To by ale to dílo muselo být takto koncipováno, strukturováno. To dělají opravdoví umělci.
(Mimochodem: Tereza se na pána podívala… „Bylo to poprvé, kdy jí něco takového vůbec napadlo.“ Ne: ji to napadlo, ji, ji, ji! Koho, co – ji to napadlo, čtvrtý pád. Komu, čemu – dám jí něco, třetí pád. Tuhle chybu jsem tady našel několikrát. To by se nemělo stávat v publikaci evidentně připravené s velkou péčí – a velkou ambicí…)
Kdybych to měl přirovnat k hudbě… (ono se v knížce občas o hudbě mluví, ale právě o takové té běžné, která vždy zněla ze všech rádií, někdy i z televizí, o takovém tom běžném mainstreamovém českém popíku, který evidentně formoval vlastně všechny tři generace postav), autorka napsala písníčku takovou, jaké pořád znějí z více než stovky našich komerčních stanic, hity posledních padesáti let, většinou české nebo zahraniční, do češtiny adaptované. Takové to, co všichni znají, na čem všichni vyrůstali, s čím si spojují nějaké společné vzpomínky a mainstreamové emoce.
Co já bych očekával, kdyby mně někdo měl něco zahrát? Tedy když někdo avizuje, že by to mělo jít až do morku kostí, že by mělo jít o něco životně závažného… Tak co třeba takové syrové existenciální blues? Nebo nějaký intelektuálský jazzík. Nebo hodně naštvaný rap. Opojný elektronický trip hop s nějakým mystickým ponorem do jiné dimenze. Nic takového jsem v knize nenašel, s knihou nezažil.
Když už se to pomalu chýlí k závěru, je to tu opět řečeno pěkně polopaticky: „Jak rodinné vzorce a příběhy formují naše životní rozhodnutí a jak prolomit neviditelné bariéry, které si neseme z generace na generaci.“ (strana 242) A je to tu uvedeno jako odkaz na jakýsi podcast. Moudrosti z youtube videí a podcastů ze sluchátek!
Ne, není to inteligentní. Není to moudré. Tedy podle mých představ, mých měřítek. Na úrovni ženského čtení to možná splní svůj účel, ale ani tam to podle mě nějak nevyčnívá nad průměr.
Psychoterapeutku (kterou nám sem autorka narychlo nainstalovala opět jako deus ex machina) nechá pronášet zřejmě ta slova, která mají být klíčem k moudru, k poselství knihy: „Často si neseme v sobě stopy toho, co prožili naši rodiče. I když se to nezdá, hluboko v nás přetrvávají vzorce, které jsme od nich převzali (…). Říká se tomu transgenerační přenos. (…) Funguje to jako neviditelná nit, která nás spojuje s minulostí.“ (strana 282) Vzhledem k tomu, že toto je základní myšlenka, která se objevuje i v nakladatelské anotaci knížky, zkratka, která je její marketingovou upoutávkou, tak si kladu otázku, proč vlastně knížka musela být napsána, když v ní jde o moudrost, která se dá vyjádřit v těchto několika větách. Zdá se tedy, že jsme nakonec přece jen skončili u té selfhelp psychologie.
Toto je zřejmě skutečný vrchol, ta jediná věta, která to vlastně může celé nahradit: „Možná se dějiny neopakují přesně, ale některé příběhy si hledají nové tváře, aby se mohly odehrát znovu.“ (strana 298) Je otázka, jestli ta věta vznikla před psaním knížky jako její jádro, půdorys – anebo jestli skutečně autorce nějak bezděčně, samočinně vyklouzla z úst, zpod pera (klávesnice), takže se nakonec ukázala jako onen kondenzát všeho toho, oč tu šlo.
(A na předposlední straně – au, to mě fakt bolí, hlavně proto, že tady, ve finále: „Daniel jí po očku sledoval, jak si pochutnává.“ Daniel ji sledoval. Koho, co – tu sledoval, ji sledoval, 4. pád. Daniel jí sledoval – co jí tak mohl sledovat? Oči, ňadra dmoucí, hrající koutky úst? Komu, čemu – té, jí, 3. pád!)
vš, 27. 2. 2026
BLAHOVÁ, Miriam. Příběh mateřídoušky. Praha: Motto, 2024, 267 s. 978-80-267-2610-4.
Pořídil jsem si knihu jen proto, že se její děj odehrává na Jablunkovsku. Abych viděl, co ten region s lidmi dělá. Abych měl srovnání s jinými, kteří jsou z toho kraje a píšou o něm. Věděl jsem, že půjde o běžné ženské psaní, ženské čtení, ale i přesto jsem si řekl, že to pro jednou zase můžu zkusit. Jasně že jsem nečekal kdovíjaký umělecký zážitek. Ale současně jsem se snažil nemít žádné předsudky. Samozřejmě se ale nevyhnu srovnání s prvotinou Nikol Kulové Adaptace na život, kterou jsem právě dočetl a dopsal na ni svou soukromou recenzi. Srovnání se nevyhnu i proto, že Nikol Kulovou jsem znal jako svou bývalou studentku a později učitelku na třineckém gymnáziu. Miriam Blahovou jsem viděl a slyšel při veřejné prezentaci jejích knih na ostravském knižním festivalu. Podle prvního dojmu a povrchního zdání je Nikol inteligentnější a vzdělanější… Podle prvního dojmu z přečtení pár stránek Příběhu mateřídoušky je Miriam zdatnější spisovatelka…
A dojem se prohlubuje. Miriam Blahová lépe umí spisovatelské řemeslo. Ne že by to bylo něco uměleckého, něco intelektuálského, co by mě mohlo uspokojit. Ale uznávám, že umí lépe vystavět vyprávěný příběh, má lepší styl, delší věty a souvětí, umí čtenáře vtáhnout do přirozeně plynoucího toku své řeči. Jsou to zdánlivě nepatrné maličkosti, nevelké posuny v kvalitě, ale už po pár desítkách stránek je zřejmé, že Miriam Blahová umí po kapkách dávkovat imaginaci, Příběh mateřídoušky je zkrátka barvitější. V této „romanci“ zřejmě nejde – a nemá jít – o nějaká moudra, psychologickou hloubku, ale jisté malé vsuvky poučování o historii kraje tu jsou. Určitě to není hlavní cíl a smysl knížky, ale pravda je, že bez oněch historických, politických a náboženských souvislostí by člověk nepochopil některá dramatická napětí ve vztazích místních lidí, dokonce i v rodinných konstelacích. Velké a malé dějiny jsou tu propletené víc než jinde. To je možná ten vedlejší efekt, který ale tomuto jinak asi zcela nenáročnému ženskému čtení dodává jistou originalitu, „terroir“.
A když už by mělo dojít na ta moudra, poselství, závěr, který z toho plyne, tak Mateřídouška Miriam Blahové řeší v podstatě stejný problém, jaký za svůj cíl deklarovala Nikol Kulová: Můžeme/máme se poučit od předchozích generací, zejména, když jsou to naši vlastní genetičtí předci? Jde o transgenerační přenos, obgenerační terapii? Akorát že Kulová to explicitně verbalizuje a polopaticky vkládá do úst postav. Blahová to příběhem obkružuje a nechává nedořečené, abychom to nevýslovné snad nějak celým tělem díky čtenářskému prožitku zakusili a existenciálně přijali. No, v mém případě to tedy žádný požitek ani zážitek není, takže o nějaké existenciální zkušenosti nemůže být řeč, ale právě s tím odstupem, kritickým nadhledem mohu říct aspoň to, že Blahovou můžu ženským čtenářkám doporučit – čtení je u(s)pokojí a možná dojde i na tu terapii vztahových a rodinných trampot.
vš, 1. 3. 2026