Naomi Klein Dvojnice

KLEIN, Naomi. Dvojnice. Cesta do Světa za zrcadlem. Praha: Alarm, 2025. ISBN 978-80-909395-0-9. 450 s.

 

Dvojník je něco trošku jiného. Tady jde o to, že někdo si nás plete. Buď proto, že máme stejná nebo podobná jména – nebo proto, že podobně vypadáme. Je to vlastně záměna, nejde o fenomén stínu nebo zdvojení mé vlastní bytosti. A i ta záměna není totéž co proměna. Někdo někdy zástupně vystupuje místo mě. V tomto případě navíc bezděčně, nezáměrně. Já to nechci, ale přesto se to děje, prostě lidi jsou ledabylí, nedávají pozor, zaměňují si nás. Je proto zbytečné a nesmyslné, když Klein v úvodu rozvíjí hlubokomyslné úvahy o psychologickém problému dvojnictví, tahá do toho Freuda, Junga, Jekylla a Hydea apod.

Je jasné, že tady bude na 400 stranách podrobně cupovat svou sokyni a rivalku Naomi Wolf. Už hned zkraje ukazuje, že její (Wolf) teze nejsou vždy dobře podložené nejen tvrdými fakty, ale ani solidně promyšlenou argumentací. Klein naproti tomu ve svých knihách opravdu má ta data, fakta, čísla, snaží se vždy všechno přepečlivě doložit zdrojem atd. Ale ani tato práce pilné včelky sama o sobě nezaručuje pravdivost, ba ani vědeckost. Všechny vědecké údaje z takových oblastí, z takových oborů jsou obvykle – mají-li mít relevanci – výsledkem dlouholeté práce celých týmů vědců, celých badatelských projektů. Zprávy z takových projektů či výzkumů mají obvykle desítky stran a nejsou vždy zveřejněny v běžně dostupných zdrojích. Obvykle jsou za paywallem, v málo známých časopisech a databázích. Zkrátka – Naomi Klein většinou cituje publicistické, popularizační výstupy z vědeckých projektů, cituje z relativně běžně dostupných zdrojů, ze solidního intelektuálského mediálního mainstreamu, takže vlastně taky až něco, co se z uzavřených akademických kruhů dostane do širšího povědomí poučených žurnalistů a veřejných intelektuálů. Částečně to zmiňuje: „Já jsem při psaní vycházela z desítek recenzovaných článků a podařilo se mi získat přístup na dvě neveřejné konference o geoinženýrství, kde jsem vedla rozhovory s několika klíčovými vědci, kteří se podílejí na laboratorním výzkumu vysílání částic do horních vrstev atmosféry za účelem kontroly slunečního záření. Ona začala fotografovat náhodné mraky na severu státu New York a v Londýně, což přimělo ekologický časopis Grist, aby v roce 2018 prohlásil Wolf za ,konspirátorku mraků‘.“ (s. 38)

Z prvních kapitol je jasné, že Naomi Klein v této knize bude mnohomluvná, že prostě začala psát, psát hodně, hodně podrobně, vypisovat všechno, často odbočovat, často prohlubovat, ale rozhodně bez škrtání, bez ukázněného soustřeďování se na podstatné. A hlavně – bude psát hodně osobně, o sobě… Fajn – i tohle je způsob psaní. Silně rozkošatělá esejistika, až to dost zabíhá do typicky ženského psaní někde na pomezí psychologie, memoárů a literatury faktu. Publicistika to není, publicistika musí zestručňovat, kondenzovat, počítat s rozptýleným a znuděným čtenářem. Tohle je pro ty, kteří si chtějí Naomi Klein v klidu užít, tak jako ona si užívala své psaní, k němuž se jistě dlouhé týdny a měsíce uchylovala do ústraní.

Zkrátka – je to vyprávění, je to historka o tom, jak Naomi Wolf se z respektované feministické autorky postupně stala šiřitelkou konspiračních teorií, vlastně jak zhloupla až tak, že na kdejakou dezinformaci chtivě naskočila, aby se záhy ukázalo, že se blamovala a před seriózní veřejnosti se totálně znemožnila. Ono se vlastně ukazuje, že byla vždycky taková – asi toužila po uznání, chtěla kázat, chtěla být guru, a proto se pasovala do role apoštola spásného učení, charismatického vůdce zbloudilých, kráčet vpředu s pochodní zažíhající v následovnících oddané nadšení.

Nemůžu si pomoct – a nerýpnout si stejným způsobem i do Naomi Klein. Vždyť i ona je zapálená, zapálená v podstatě pseudonáboženskou vírou, totiž ideologií politické levice, inteligentní levice ovšem, takové té akademické, jejíž karikaturou je však ono woke levičáctví, komické i tragické, směšné i nebezpečné. Ona se tím nijak netají, že má vždy předsazenou ideu, ideologické předporozumění, politické předznamenání. Je to jednak patrné z toho, co je jejím hlavním tématem, „dogmatickým konstruktem“, se kterým vždycky hned vyrukuje a tím odhalí své karty: za všechno můžou „zlé struktury“, ať už je dřív spatřovala v nadnárodních koncernech, v samotném kapitalismu (tedy v tom, pro co ona má zjednodušující nálepku „kapitalismus“), anebo v poslední době je spatřuje v kruzích technooligarchů. Tak třeba na str. 35 uvádí, že v podstatě souhlasí s těmi feministkami, které za všemi těmi strastmi, jako je sexuální fetišismus, domácí násilí, znásilňování apod., spatřují jakési společenské struktury, které jsou zdrojem těchto neblahých jevů. Takže nikoli násilnický manžel, sexuální predátor, sobecký partner – ale špatné nastavení nějakých společenských zřízení a institucí a pravidel za to může. Máme si domyslet – kdyby společnost řídila sociální demokracie nebo labour party, Bernie Sanders, Jeremy Corbyn nebo někdo podobný, tak by byl ráj na zemi a lidé by se k sobě chovali jako beránci.

Na téže straně Klein popisuje klasický feminismus třetí vlny jako cestu, která je v podstatě vyšlapaná jen pro bílé, středostavovské, vzdělané ženy Západu. Míní to trochu s ostnem kritiky – jako že tohle nemá co říct a dát ženám z dělnické třídy.

No a tady to máme: Levičáci, hlavně tedy levičácké aktivistky-ženy, se rádi zastávají nějakých údajných chudáků, otloukánků, vykořisťovaných a zneuznaných proletářů. Přitom sami patří právě do té blahobytné střední třídy, dobře zaopatřené, žijící v pohodlí západního světa. Koho kritizuje Naomi Klein? Nafoukané levičácké intelektuálky? Vždyť ona sama je přesně tentýž případ. Úspěšná spisovatelka, slavná novinářka, žádaná vysokoškolská učitelka – a ona chce někomu něco říkat o dělnicích? Kde je viděla? Kde se mezi nimi pohybovala? Co ví o tom, co ony si myslí, jak žijí, co chtějí? To je zkrátka to úskalí akademické levice.

Klein se jako typická salonní levicová intelektuálka zastává Afričanů, lidí, co nemají, kde bydlet, těch, co si nemůžou dovolit internet, ba ani mobilní telefon a jiných „zranitelných“ skupin. Ona o takových lidech říká, že jsou „pokrokoví“. Myslí asi výraz „progresivní“, „progresivisté“, „progresivistická levice“.

Ale abych se vrátil k samotné Naomi Klein a jejímu textu. Samozřejmě je to hodně poučené, člověk se tady dozví i nějaké cenné informace, často uznale pokyvuje, že tohle nevěděl, že to je nová skutečnost, která mění situaci atd. Ale v zásadě je tato kniha psaná nikoli proto, aby nás přesvědčila, a to na základě faktů a rozumných argumentů. To by mohla mít klidně jen sto stran, klidně i padesát, i dvacet. Ale muselo by to být pečlivě formulováno, soustředěně na jádro sdělení a text by musel být promyšleně přehledně strukturovaný. Dozvěděli bychom se rychle a stručně, že Naomi Wolf se stala obětí vlastních bludů, ba patologických rysů vlastní povahy a že se dopustila strašné spousty nefér triků, když ve svých veřejných vystoupeních a textech zastávala pozice nejznámějších dezinformátorů a konspirátorů. Ano, je to šokující – že známá osobnost, osoba s jistým renomé veřejného intelektuála, respektovaná odbornice ve svém oboru, osoba obecně soudně racionálně uvažující – a ona takhle zblbne a stane se fanatickou obhájkyní jakési sektářské víry. Není bohužel ani první, ani poslední. To by bylo vše. Tím bychom si to mohli odfajfkovat a jít dál.

Jenomže Naomi Klein holt toho má hodně na srdci, hodně nastřádáno v hlavě, a tak nám dává nahlédnout do svého vnitřního intelektuálního světa, kde v ústraní kalí a brousí své zbraně, s nimiž pak veřejně zápasí za své ušlechtilé cíle a ideje.

Ono se toto všechno vyvalilo během covidu, a v Americe taky v souvislosti s Trumpem. Spousta lidí zblbla, nejen Naomi Wolf. O tom, proč to tak je, co se to s lidmi stane, a proč právě s těmi, zda pro to měli nějaké dispozice, o tom by bylo dobré se něco dozvědět. To by bylo třeba zkoumat, vědecky probádat.

Na str. 52 se Klein hrdě přiznává ke své „víře“. Že je v rodině už třetí generací levičáků. Věří v kolektiv, ne v individuum a jeho svobodu. A už vůbec jí nic neříkají fangle, tedy národní city. Ano, levičáci cítí jaksi nad-národně, internacionalisticky. Slovo globálně ale asi neradi v té souvislosti používají, protože globalizace jim taky někdy vadí. Ale lokální identity jsou jim příliš malé, svazující.

Trochu mě překvapuje, jak moc a často Klein odbočuje od svého hlavního tématu – totiž kritiky scestných, bludných názorů Naomi Wolf, a věnuje se problému „dvojnictví“ v různých jeho podobách a souvislostech. Mluví o sebeprezentaci, o vytváření „značky sebe sama“, o digitálních avatarech. To je jistě zajímavé – ale jak to souvisí s tou pomatenou feministkou? Od tématu Naomi Wolf, konspirující dezinformátorky, odbíhá a rozšiřuje záběr, takže se nakonec zabývá vším, co samozřejmě každého přemýšlivého a odpovědného člověka taky zajímá. Ale o tom měla být ta kniha?

Naomi Wolf za covidu samozřejmě byla proti rouškám, lockdownům, očkovacím pasům, a hlavně proti očkování, opakovala všechny ty teorie, co prý vakcíny působí škodlivého. A to všechno hlásala údajně ve jménu svobody, ve jménu jedince. A to všechno proti mocným státním institucím, proti společnosti dohledu – což je vlastně tak trochu i levicová agenda.

Klein, aby to všechno náležitě pochopila, důkladně poznala, se musela na dlouhé týdny a měsíce ponořit do bahna. Poslouchala veřejná vystoupení a podcasty Stevea Bannona, Tucker Carlsona, rozkrývala QAnnon a všechny ty kruhy americké krajní pravice. Z toho může i soudný člověk přijít o rozum…  Vidí, že jde o politiku, společenský, politický vliv. Ale jde taky i o peníze, velké peníze, například za covidu o peníze farmaceutických firem, pojišťoven, bank. „Ekonomické pobídky pro tento druh online obsahu do značné míry vysvětlují proměnu určitého typu veřejných osobností, které jako by se během prvního roku pandemie proměnily v někoho úplně jiného – v někoho maniakálnějšího, rozzlobenějšího, v někoho mnohem ochotnějšího pálit mosty, předkládat obskurní tvrzení a sdílet nespolehlivé a nepodložené informace, pokud to znamenalo, že se tyto obsahy rychleji rozšíří v digitálním oceánu. Mohla bych z takových lidí sestavit celý seznam, ale jsem si docela jistá, že máte každý svůj.“ (s. 127–128) Ano, přesně tohle jsme taky zažili – a taky nás to šokovalo. Šlo o lidi, do kterých bychom to nikdy neřekli…

„Ale i když měla Wolf důvod mít se před nebezpečím závislosti na digitálním dopaminu na pozoru, málokdo z něj v období pandemie vytěžil víc než ona – protože jen málokdo zažil takový propad jako ona po onom hrozném rozhovoru pro BBC v roce 2019. Chceme-li znát příběh o zrodu Wolf, pravicové pseudopopulistky, musíme se vrátit do okamžiku, kdy se nechala v přímém přenosu BBC nachytat a pak zostudit, zesměšnit znemožnit. Rosie Boycott, britská feministka, která Wolf znala ještě z dob jejího Mýtu krásy, poznamenala, že po tomto debaklu se už nemohla vrátit mezi liberální elity, takže ,si musela najít svůj nový svět, kde na faktech nezáleží, a taky si takový svět našla. Samozřejmě, že se v něm stala superhvězdou.‘“ (str. 128–129)

A teď si vemte, že s touhle Naomi Wolf si naši Naomi Klein lidé ustavičně pletou.

„Taková politická proměna je celkem dechberouci. Ale sledovat podobný obrat u někoho, jehož tvář si někdo věčně plete s tou vaší vlastní, je obzvlášť hrozné. Opět se mi vybavuje Freudův popis pojmu tísnivého, který pro něj byl: ,oním druhem něčeho vyvolávajícího úlek, jenž vychází z toho, co je odedávna dobře známé‘.

Hrůza společnosti, která se bez cizího přičinění zevnitř mění ve fašistickou, spočívá právě v tomto zne­pokojivém pocitu důvěrné známosti. Když se zničehonic tato divoká síla objeví a vede válku proti části obyvatel­stva, nemůžeme svést vinu na někoho zvenčí. Zrůdnosti jsou najednou schopni páchat milí, normální lidé, které potkáváme na ulici – zrůdnost se tu ukazuje jako zlé dvojče něčeho milého, něčeho normálního.“ (str. 156)

Pomalu se ta kniha, ten způsob psaní, ten ponor autorky do jejího tématu, jejího problému mění. Jaksi se to prohlubuje, stává se to zapeklitějším. Ono nejde jen o to, že lidi si pletou jejich jména, dokonce i jejich tváře, image, tu „veřejnou značku“, ten punc „slavné intelektuálky“, „známé spisovatelky“, přece „té, která napsala tu knihu…“. Ono jde opravdu jaksi v hloubi o to, že „ti druzí“, kteří se tak proměnili, tak převlékli kabáty, nám současně nějak vzali i to, co jsme byli my, co patřilo nám, co jsme my kdysi hlásali, ale oni to převrátili, použili k docela jiným účelům a cílům…

V jisté fázi najednou cítím, jak Naomi Klein zvážní, zpokorní, jakoby naplněna smutkem, snad až rezignací – že s ní dokonce soucítím. To mě naplňuje sympatií – že pochybuje, že neví, není si jistá sama sebou… Cítí se slabá, zraněná, nemohoucí, podvedená, poražená. Ne že bych se cítil být ochranitelem ženy v nesnázích. Ale ty pochyby a nejistotu sebe sama znám. Takže jsem schopen ty pocity sdílet. Dokonce jsem chvíli chápal, že to muselo být napsáno tak, jak to je napsáno. Že to muselo být dlouhé, podrobné, že to muselo být takové to ženské vypisování kdečeho. Protože ono se to totiž vlastně žádnými slovy vyjádřit nedá. To zranění, ta porážka, to že už ani nemáte jak a čím se bránit. Myslím, že to chápu. A je fér si to přiznat. Vlastně je silné přiznat si slabost. Není to defétismus, poraženecká mentalita. Ona nevzdává svůj zápas. Jen se jaksi už nedá vést těmi prostředky jako dosud.

„Alex, jeden z mála mých přátel, kterého nijak nešokují moje posluchačské návyky, jen pokrčil rameny a odpově­děl: ,Policie je hrozná. Ale je to zvláštní: dřív jsem věděl, kdo jsou fašisti a kdo antifašisti. Docházelo k pouličním rvačkám. Bylo jasné, která strana je která. Ale teď nám fašisti úplně vzali náš jazyk. Nemám slov.‘

Když jsem ho slyšela říkat, že ,nemá slov‘, udělalo se mi kupodivu lépe. Myslela jsem si, že moje vlastní ztráta slov je důsledkem mého vlastního, velmi konkrétního problému s Naomi. Ukázalo se však, že v období obrovské sociální izolace tu byli i další lidé, kteří svět jen nevěřícně sledovali s otevřenými ústy.“ (str. 176)

Ano, toto je na tom to nejhorší, oni nám vzali slova, vykradli náš diskurs, chceme-li to tak říct. Zastávají se někdy věcí, které jsme hlásali my. Ohánějí se zásadami a principy, které my jsme pokládali za své ideové základy. Zmiňuje Gretu Thunberg. I ona kdysi v rámci svých svérázných vystoupení a happeningů a provokací užila to své „bla bla bla“. I ona se dostala do slepé uličky. Pochopila, že to jsou všechno jenom slova, kecy. Že se pak stejně nic nestane.

Se svěšenýma rukama, ohnutými zády, vypadáme, jako bychom to vzdávali, nedokážeme jim vzdorovat, oponovat. Nemá to smysl. To je vážné, hluboké. Už kvůli tomu mi stálo za to se pomalu tou knížkou pročítat. Ono to tak trochu vypadá, jako že jsme stejní, že jsme také jako oni. Naomi Klein si občas připadá, že je jen zrcadlovým převráceným obrazem Naomi Wolf.  To je to, co zjišťujeme i na politickém spektru. Pravice a levice se tak od sebe oddalují, až se – metafora podkovy! – tam někde vzadu, za scénou, potkávají.

Vůči komu se vlastně Naomi Klein politicky, ideově, názorově vymezuje? Pravičáci, Steve Bannon, QAnon, Trump, Tucker Carlson, Republikánská strana, náckové, fašisté… Ale ona, i když se považuje za levicovou, tedy liberálně levicovou, se vlastně současně musí vymezit i vůči Bernie Sandersovi, což je ultralevá část Demokratické strany.

Říká tomu „diagonální linie“. To znamená, že některé trendy konspiračních teorií a patologických politických preferencí míří jaksi napříč někdejšími čitelnými spektry či kategoriemi politických orientací. Už se to nedá prostě namalovat do tradičního pravolevého uspořádání. Nedá se to umísit ani do tzv. volebního kompasu, který má tvar čtverce. Ona to říká třeba tak: „V komunitě, kde žijeme, energetický léčitel a životní kouč má stejnou váhu jako zdravotní sestra a učitelka.“ (str. 184) Prostě je to totálně zmatené. Naivní poctiví politici si pořád ještě myslí, že ve volbách někoho zajímá realita, skutečné problémy obce, regionu, státu… Lidi houfně skáčou od krajní levice ke krajní pravici. To je přece šílené.

Takhle Klein definuje to, vůči čemu se vymezuje. Říká tomu neoliberalismus, to je oblíbená mantra akademické levice. Neoliberalismus je podle ní toto: Jsi sám za sebe a svůj životní úděl si zasloužíš, ať v dobrém, nebo ve zlém.

Ano, v tom případě se hrdě hlásím, že jsem neoliberál. Protože přesně tohle si taky myslím. Ale to pořád ještě nevylučuje, že bych nemohl být schopen soucitu a že odmítám nějaké solidární programy pro lidi, kteří se ne tak docela vlastní vinou octnou v nouzi.

Je od Naomi Klein sympatické, že poctivě přiznává, že ani levicová ideologická politická orientace nechrání člověka před patologickými úchylkami. Řada levičáků, dokonce aktivistů, se jala šířit konspirační teorie o 11. září stejně jako později o covidu. Řada jich propadla antivaxerství. Ostatně už i ve 20. a 30. letech 20. století řada levicových lidí, členů zavedených sociálně-demokratických stran, propadla třeba antisemitismu nebo hlásala a podporovala eugeniku. Je fér, že to Naomi Klein přiznává. Její svět není černobílý. Nerozlišuje jednoduše dichotomicky jak podle šablony ty ideově správné od těch ideově negativních. To se mi líbí, zlidšťuje ji to v mých očích. Většinou levicoví intelektuálové, zvláště ti akademičtí, aktivističtí, takto moudří a lidští nebývají.

Nejde totiž jen o samotnou politickou orientaci, ideové předporozumění, přednastavení. Jde i o to, jak člověk čte, jak přijímá informace, co si z toho, co vnímá, co zakouší, vlastně bere a následně konstruuje.

„V průběhu let mě řada podobných incidentů přivedla k závěru, že hranice mezi nepodloženými konspiračními tvrzeními a zodpovědným investigativním výzkumem není tak jasná ani tak pevná, jak by si mnozí z nás přá­li. Je zřejmé, že někteří lidé konzumují investigativní žurnalistiku, analýzy založené na faktech, a konspirace zcela bez rozdílů, vyvozují si z toho vlastní souvislosti a míchají všechno dohromady.

Z pohledu badatele by měly být rozdíly mezi těmito žánry do očí bijící. Zodpovědní investigativci dodržuji řadu pravidel: ověřují informace ze dvou i tří na sobě nezávislých zdrojů, ověřují uniklé dokumenty, citují recenzované studie, přiznávají, když něco není jisté, konzultují části textu s uznávanými odborníky, aby se ujistili, že správně pochopili odborné pojmy a výzkumné metody, nechávají si vše před zveřejněním projít ověřo­vateli faktů a pak vše předají právníkovi specializujícímu se na problematiku ochrany osobnosti a urážky na cti (nebo dokonce několika právníkům z různých konců světa jako v případě mých knih). Je to pomalý, drahý a pečlivý proces, ale dostaneme se díky němu co nej­blíže k důkazům, na nichž jsme se kdysi shodli, že něco prokazují jako pravdu.

Vlivní konspirátoři se zabývají čímsi, co lze považo­vat za dvojníka investigativní žurnalistiky: napodobují mnoho stylistických konvencí tohoto žánru a zároveň zcela vynechávají kontrolu správnosti. Wolf je mistryní této techniky: opakovaně tvrdí, že našla ,nevyvratitelný důkaz‘ nebo že má ,senzačního sólokapra‘; odkazuje na desítky tisíc stran vědeckých dokumentů, stejně jako na metadata, u nichž ale už nikdo nezkontroluje, zda ří­kají to, co ona tvrdí (typicky třeba to, že prostřednictvím očkování dochází ke ,genocidě‘ – a ne, dokumenty, které cituje, jsem prostudovala a rozhodně to neprokazují).“ (str. 256–257)

„Často o těch slovech přemýšlím. Klid nenahrazuje spravedlivý hněv nebo zuřivost nad nespravedlností, což jsou emoce, které jsou hnacím motorem potřebných změn. Klid je však předpokladem pro soustředění a umož­ňuje nám stanovit si priority. Jestliže šok vyvolal ztrátu identity, můžeme se díky klidu vrátit sami k sobě. Berger mi pomohl pochopit, že píšu, protože hledám klid: chci zkrotit chaos ve svém okolí, ve své mysli, a doufám, že i v myslích svého čtenářstva. Informace, které uvádím, jsou téměř vždy znepokojivé a pro mnohé šokující – ale smyslem nikdy není uvést čtenáře do stavu šoku. Měl by se z něj naopak vymanit.“ (str. 260)

No, zrovna když jsem začal mít pocit, že bych Naomi Klein vzal na milost a zahrnul ji jistou sympatií, ve třetí části své knihy opět najela do svých kolejí a valí ty své levicové ideologické bomby. Už zase argu-mentuje malými hnědými dětmi v Bangladéši… Zase za všechno můžou nějaké zlovolné mocné bohaté firmy a instituce, za vším je nějaké spiknutí elit z Davosu. Uvidím, dočtu pokorně a pokojně. Ale knihu si nekoupím, nebudu se k ní vracet, i když mi vlastně udělala dobře, protože mi dala opravdu důkladně nahlédnout do toho chaosu, svinstva, bahna, do něhož se náš svět propadá.

 

Jedna z možností, jaký závěr z toho vyvodit, je: Není to dvojník, dvojnice, je to stín, je to odvrácená strana, stinná stránka nás samých.

Stejně je ale zvláštní, jak Klein – ale jistě i většina podobných levicových intelektuálů – vlastně trpí jistou misoikií (ten termín jsem si vymyslel), tedy nenávistí k vlastnímu domu, vlastní zemi, vlastní kultuře a civilizaci. Klein třeba tvrdí, že všechno to zlé pochází z kořistnické a v podstatě kolonialistické a rasistické mysli nás Evropanů, Zápaďanů. Proč mají tihle levičáci takovou potřebu kálet si do vlastního hnízda? Jako by snad všichni ti domorodci nebyli odjakživa taky násilničtí, dobyvační, militantní. Proč si levičáci myslí, že se máme na věky omlouvat za křivdy kolonialismu, jehož epocha trvala vlastně jen několik málo desítek let? Vždyť od konce kolonialismu už uplynulo víc desítek let, než kolik ta koloniální éra vlastně trvala. Jako by snad kolonizace neměla i nějaká pozitiva. Jako bychom snad za problémy v postkoloniálních zemích mohli pořád jen a jen my. Mají, co chtěli – svobodu, samostatnost. Dělají si, co chtějí, mají své vlády, svá zřízení. Můžou, ale nemusí s námi obchodovat. Není pravda, že je vykořisťujeme i nadále. Vždyť oni se teď vesele nechávají ekonomicky a civilizačně vykořisťovat Čínou. Komunistickou Čínou…

V závěrečných částech knihy se Klein zase rozjela po svém starém způsobu. Pořád líčí nějaké oběti zvůle a zpupnosti bílého západního muže. Amerika, Kanada, Austrálie, Nový Zéland nejsou prý o moc lepší než hitlerovské Německo. Je to jen stínování, odvrácená strana téhož. No, tak to už je zase ta typická levá propaganda. Nové je akorát to, že ona nyní dodává, že my vlastně nejsme o nic moc lepší než hitlerovský nacismus či kolonialismus evropských impérií – je to jen v bleděmodrém totéž. Ach Bóže, a teď přidala i Palestince! No, co jiného se dalo čekat, je to v módě, nosit kolem krku palestinský šátek… Všichni západní akademičtí levičáci dnes mávají palestinskými vlajkami. Přitom ona sama je Židovka. To ostatně Naomi Wolf taky. Proč oni mají tu potřebu kritizovat především sebe sama, svou rodinu, svou vlast? Co je to za podivný masochismus, to jejich levičáctví? Tohle už mě nebaví.

 

Vidím, že teď v závěrečných pasážích to hodně plete. Napřed po všech peripetiích a složitém zrání dospěje k tomu, že je to stín (že by snad až jungiánský?), odvrácená strana, stinná stránka nás samých. A teď do toho motá, že Bůh/Satan, Kristus/Antikrist, nebe/peklo jsou dvojníci nebo dokonce dvojčata. To je přece něco docela jiného! Měl bych ji poučit o dvojnosti, dyádě, binaritě, dualitě, polaritě, dichotomii, manichejském rozpolcení, dialektice platónské i hegelovské. To se nemůže tak ledabyle a libovolně zaměňovat. V tom jsou důležité, zásadní rozdíly. Zajisté, někdy je možno říct o někom, o něčem, že jsou to sourozenci, rodní bratři nebo bratranci nebo jen příbuzní. Někdy třeba zase souputníci. Ale musím přesně vědět, co chci říct, co tím vlastně vyjadřuji.

 

A taky se zase v závěrečných pasážích chopila antisemitismu. Stejně jako už předtím dělala velkou odbočku o autismu, protože má autistického syna, tak si o tom zjišťovala všechno Ano, asi to bylo zajímavé. Mimo jiné i proto, že za covidu se táhla jedna konspirační linie, že očkování způsobuje autismus. Teď se pochopitelně chytla toho židovství, protože sama je Židovka a Naomi Wolf je taky Židovka. Říká se, že antisemitismus se vždy hodil mocným. Předhodili davu Židy jako obětní beránky hněvu, který byl původně a fakticky nasměrován proti vládcům a mocnářům. „Tyto metody se po staletí vracely z jednoduchého důvodu: protože fungují. Byly spolehlivým prostředkem, jak rozmetat rodící se spojenectví a koalice pracujících lidí a ochránit zájmy bohatých a mocných.“ (str. 322)

Bože, to je tak blbé, naivní. To je klasická ideologie levice 19. a 20. století. Levičáci, sami členové střední třídy, představitelé buržoazie, mají pifku na ty ještě bohatší. Závidí jim? Čeho by se dosáhlo, kdyby se té hrstce, vrstvičce super bohatých ten majetek zdanil, zestátnil – a rozdal potřebným? Vedlo by to skutečně k obohacení, ekonomické prosperitě všech?

Navíc je to všechno dnes úplně jinak. Žádní „pracující“, ve smyslu dělníci, proletáři, vykořisťované masy, už neexistují. Všichni přece pracujeme. A profesní a stavovské a třídní rozdíly nehrají takovou roli jako kdysi. Společenské systémy se udržují buď demokratickou volbou, nebo vytrvalostí vládnoucích rodin, klanů. Pokud jde o změny, jichž je možno dosáhnout relativně demokratickými způsoby, tak ty se dnes řídí mechanismy emocí, nikoli ideových programů partají. Je to bizarní, ale je to tak: Takzvaní dělníci dnes ve volbách hlasují pro šikovné boháče, kteří si osvojili populistické manipulování. Rozhodují emoce strachu, naštvanosti a nenávisti. Někdy se podaří významným skupinám populace naočkovat identitární kolektivistický pud, tribalistickou mentalitu, davové nadšené fotbalových fanoušků. A fakticky nejvlivnější menšinou jsou senioři, důchodci, ti rozhodují, protože jsou poměrně kompaktní, mají nejjednodušší společné zájmy. Ostatní menšiny se mnohem komplikovaněji na něčem shodnou. Takže liberálně demokratická většina společnosti se bohužel tříští svými vlastními vnitřními spory a neshodami. Ale politické ideologie a programy stran už nehrají žádnou roli. Volby vyhrávají a o směřování země rozhodují početné menšiny cíleně emočně excitované. A to všechno je poháněno algoritmy sociálních sítí, které jsou mechanicky nastaveny tak, aby rozdmýchávaly právě ony negativní emoce, protože ty přitáhnou a udrží víc pozornosti.

Naomi Klein pomalu končí svou knihu promýšlením aktivistických strategií. Chce jako politická agitátorka měnit svět k obrazu levicových intelektuálů. To mi už připadá směšné, vlastně jaksi archaické, nečasové.

Ale je tu ještě pár povzdechů, které mají charakter jakéhosi zpětného ohlédnutí a hodnocení celé té cesty, celé té knihy.

„Nejdřív jsem začala bránit samu sebe (znovu se prosadím jako majitelka svých myšlenek, své identity, svého jména!), a postupně jsem se od svého já začala osvobozovat. Wolf vyvolala krizi mé osobní značky (jejíž existenci jsem vždy popírala) a jakkoli jsem kdysi brala svoje veřejné já vážně, moje dvojnice do toho vnesla pořádnou dávkou směšnosti a ukázala mi, jak strašně pochmurné je strávit život honbou za vlivem, takže mi nedala jinou možnost než uvolnit sevření oné performované a rozpolcené verze mého já. Díky tomu jsem teď byla podstatně klidnější.“ (str. 370)

„To vše je důvodem, proč jsem během své právě končící cesty začala zmatení kolem Naomi chápat jako neortodoxní buddhistické cvičení v anihilaci ega. Nikdy předtím jsem úplně nedokázala pochopit, co to znamená odpoutat se od věcí: ale mám pocit, že díky ní se mi to podařilo.“ (str. 371)

 

„Když se snažím porozumět té druhé Naomi, vní­mám něco podobného. I ona je rozporuplná. Jako mladá autorka inspirovala mnoho žen k tomu, aby se staly fe­ministkami. Ve středním věku zaujímala postoje, které vyžadovaly opravdovou morální odvahu – odešla ze své synagogy nebo dala prostor hlasům lidí, kteří se ocitli pod raketovým náletem. V poslední době ale kolem sebe nadělala docela velkou paseku, a to z důvodů, které jsou celkem banální: z touhy po pozornosti, po uspokojení ega, po penězích: možná v tom byla i snaha dokázat, že měla pravdu a že každý, kdo ji kdy napadl, se mýlil. Všechny tyto přízemnější pudy však značně posílila kultura, kte­rá přikládá obrovskou hodnotu pozornosti a penězům a zároveň vytváří informační nástroje vystavěné takovým způsobem, aby každý lidský průšvih využily k veřejnému zostuzení, zesměšnění, opuštění a ponížení, a to vše v dříve nepředstavitelném rozsahu.

Tohle všechno je způsob, jak dle mého jinými slovy říct, že moje dvojnice nevypadá jen jako já. Abych si vypůjčila slova Jordana Peelea: vypadá jako My.“ (str. 381–382)

 

„Pokud před lety skutečně fungovala jako úplně jiné zrcadlo, které mi pomohlo uvidět to, čím bych se mohla stát, dlužím jí něco? Mlčení? Respekt? Celoživotní loajalitu?

Myslím si, že ne. Jestli mě tahle cesta něco naučila, pak poznání, že identita není pevně daná. Ani moje. Ani Wolf. Dokonce mezi našimi dvěma identitami neexistuje ani jasně daná dělící čára. Všechno je tak tekuté, neustále se to mění a zdvojuje. Potýkání se s tímto zdvojením – mezi naším mladším a naším starším já, naším veřejným a soukromým já, naším žijícím a umírajícím já – patří k lidskému bytí. Podstata lidského bytí, a ještě jasnější je to u podstaty dobrého života, však nespočívá v tom, jak v tomto proměnlivém písku sami sebe utváříme. Jde o to, co vytváříme společně.“ (str. 397)

 

vš, září 2026