Červená pilulka (The Red Pill), USA, 2016, 117 min.
Režie: JAYE Cassie
Schválně jsem si nečetl recenze…
Jasně – červená a modrá pilulka, obraz vytvořený na základě jedné scény ve filmu Matrix. Stala se z toho účinná zkratka, zástupný metaforický znak pro určité situace, kdy se můžeme rozhodnout pro jedno nebo druhé řešení. Zřejmě už druhá generace mladých tento slovní obrat, tento obrazný výrok používá, stal se součástí jejich světa, a to zřejmě i tehdy, kdy film Matrix fakticky sami nikdy neviděli.
Je to dokumentární film. Autorka byla feministkou. Ale chce se dozvědět něco o opačné straně – mužích, mužských spolcích a organizacích a webových platformách, které se vymezují nepřátelsky vůči feministkám a na něž právě proto feministky útočí jako na své největší protivníky. A jak se tak na ně zaměřuje, poznává jejich weby, jejich mítinky, mluví s jejich představiteli, pomalu, postupně zjišťuje, že tyto zdánlivě tak vykřičené mužské spolky nejsou tak zlé, jak je feministky líčí – a naopak: že některé radikální feministky si za nenávist mužů mohou do značné míry samy. Autorka přesvědčivě zobrazuje samu sebe, jak poctivě přemýšlí, nepředpojatě zvažuje argumenty jedné i druhé strany, jak dlouho váhá, neví, co si myslet… Vypadá to pěkně, seriózně, přesvědčivě.
Ale klidně by se z toho dal vyvodit závěr – že ona vlastně ženy a ženskou pozici a ženský boj zradila, že se přidala spíš na tu druhou stranu. Myslím, že řada recenzentů a diváků a divaček si z toho tento pocit odnese.
Já bych k tomu poznamenal toto: Jasně je vidět, že to, co se říká na veřejných mítincích a protestních akcích, to, co se píše na transparenty, které se nosí v průvodech, to, co se píše velkými písmeny v nadpisech článků na webech a na letácích, zkrátka toto všechno je silně zjednodušené, přehnané, příliš emočně vyhrocené, jasně útočné, polemické, provokující. Zatímco když s těmi příslušnými aktivisty mluvíte v soukromí a kladete jim rozumné otázky, oni najednou mluví velmi klidně, zcela věcně předkládají rozumné argumenty a vůbec nevypadají nijak nebezpečně, ale ani ze sebe nedělají chudáky a oběti. I ona sama, jako moderátorka, jako ta, která se předem staví do neutrální pozice někoho, kdo si o tom prostě chce jen zjistit nezávislá fakta z obou stran, vystupuje velmi klidně, přemýšlivě, nepředpojatě a vlastně sympaticky.
Celkový dojem: Přesto mám pocit, že úplně spravedlivě vyvážené to nebylo. Byly tam záběry na protestní akce radikálních feministek. Byly odpudivé. Podle vzhledu a způsobu chování soudím, že feministky vždy vystupovaly spolu s progresivní levicí, s tou „pištící“ woke scénou. Smutné bylo vidět, jak tyto radikální skupiny feministek a levičáků (včetně mladých mužů) na univerzitách a v neutrálních prostorách občanské společnosti svým kraválem vlastně znemožňují svobodnou diskusi. I ten, kdo klidně a věcně chce představit čistě racionální odborný pohled na věc, je prostě vypískán, znemožněn, banován a cancelován. Zejména ta rudovlasá radikální feministka je tam představena fakticky velmi negativně. Vlastně se ani nedivím, že na takovéto zjevy, na tento typ útoků muži neumějí reagovat, prostě se raději stáhnou, couvnou, protože nejsou tak bystří a pohotoví, aby adekvátně vrátili úder. Potom to vypadá, že prohráli, že radikální feminismus vítězí. Vypadá to, že muži přiznávají svou vinu, že mlčky přitakávají drsným feministickým heslům.
Ano, autorka férově ukázala i nevybíravé útoky některých mužských partiček. Jak na mítincích, tak na webech. Byly tam některé kontroverzní výroky, projevy hněvu a nenávisti, které by mohly být pokládané za výzvy k násilí, k násilí na ženách. Ukázala to, ale nezvýrazňovala tuto podobu sporu, tuto útočící stranu tak detailně jako militantní akce radikálních feministek.
Rozhodně je tento soubor zdokumentovaných argumentů a protiargumentů dobrým podkladem pro užitečnou rozpravu, samozřejmě věcnou, bez předsudků, bez emocí.
Ale zdá se mi, že jedna podoba tohoto problému tam nebyla vidět. A nebylo to tím, že tehdy, v roce 2016, to ještě nebylo na scéně. Mám na mysli to, čemu se říká manosféra, incelové, misogynie atd. Ona to tam hned na začátku ukázala, takže už tehdy to existovalo, jasně řekla, že to je virtuální svět, že to jsou virtuální komunity, kde se jisté frustrace a negativní emoce kumulují, kondenzují, amplifikují a stávají se třaskavou směsí, jež snadno vybuchne v podobě reálného násilí, dokonce vražd, vražd dívek a žen. To je to, co se tak intenzivně v různých vrstvách a sférách společnosti diskutovalo po odvysílání seriálu Adolescent v roce 2025. Tento problém, se prostě v tomto filmu neřešil. Ona dávala prostor argumentům týkajícím se nespravedlnosti v právních předpisech, křivdám spočívajícím v nastavení veřejných institucí, ukazovala neblahé zvyklosti a tradice v našich hlavách a způsobech jednání. Ano, je tady hodně nerovností, nespravedlností, neférovostí ve vztahu k mužům. Oni si právem stěžují – aniž by ze sebe nějak přehnaně dělali chudáčky. To jsou prostě fakta, na to jsou statistiky. I když ve filmu kromě těch čísel a statistik (které by samozřejmě vždycky potřebovaly řádnou interpretaci a náležité srovnávání), zaznívaly i kauzy, konkrétní případy, kazuistiky, které jsou samozřejmě emočně velmi silné, vypadají sugestivně, ale fakticky z vědeckého hlediska nemají validitu, nejsou to přesvědčivé důkazy, nanejvýš ilustrace nějakého problému, ne poukaz, že právě tento problém má společnost naléhavě řešit.
Z mého jen mírně poučeného, spíše laického pohledu se to jeví tak, že když budeme chtít, tak se na té věcnější, klidnější, vědecké, akademické platformě poměrně snadno dohodneme – dohodneme na tom, že se o tom musíme dohadovat společně, že se spolu mají aktivisté a aktivistky obou stran bavit. Odtud pak vede schůdná cesta k politickým a byrokratickým řešením. Náprava křivd je sice vždy pomalá, vždy až ex post, ale mnohokrát už se dobré věci podařily. Mám pocit, že u nás v rámci genderových studií a různých platforem takové výměny informací a vzájemného dialogu nějak fungují. Pravda, máme tady taky radikály, jak levicové, tak krajně pravicové, máme tady hlasité figurky militantního feminismu, a občas taky nějakého brblajícího a pohrdavě odfrkujícího známého macho aktivistu. Snad to není tak do krajností vyhrocené jako v Americe. Naše akademická levice neprosákla tolik do struktur vysokých škol, aby v nich totálně zablokovala svobodnou diskusi. Ale pár těch násilných aktů blbečků z manosféry už se stalo a ani naše společnost vůči tomu není imunní.
To, čemu Cassie Jaye věnovala pozornost, jsou spíše problémy právního rázu, problémy veřejných politik, nastavení institucí. Čím se ale prakticky vůbec nezabývala, je psychologie – nebo ty stránky a dimenze problému, které vidí a řeší jiné humanitní a společenské vědy, včetně pedagogiky, kulturní antropologie, digitální antropologie, mediálních studií, a taky filosofie. Totiž problém, který bychom mohli nazvat mužská identita, krize mužství, krize otcovství apod. To vyžaduje docela jiný způsob zkoumání, reflektování, hovoru. A taky asi i jiného mediálního, filmového, snad i uměleckého zachycení. Existuje něco takového? Přiznávám, že nevím…
Podle mě je ta červená pilulka toto: Chceš to vědět? Chceš fakt vědět, jak to doopravdy je? Ale počítej s tím, že ti to může změnit tvůj obraz světa. Že na to asi budeš muset reagovat i změnami postojů a způsobů chování. Není lepší raději nevědět? Zastřít se mlhou dosavadní lhostejné rutiny? V tom případě do toho raději nešťourej…
vš, leden 2026
Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec. Peter Grenaway, 1989
Nějak doháním, co jsem z jakýchsi důvodů dřív zřejmě zcela vědomě vynechal…
A jak vidím, o nic jsem nepřišel. Tehdy, když se film začal hrát, se o něm hodně psalo, byly zveřejněny scény, ty obrazy. To se nedalo minout, upoutalo to i mou pozornost. Jsem ale přesvědčen, že kromě těch obrazů tam nic jiného nestojí za řeč. Snad hudba. Ale jinak je to spíš případ pro psychiatra, nebo psychoanalytika. Tedy myslím pan režisér. Jestli mu šlo o vizualitu jídla, tak si měl ty scény nafotit a někde v galerii to vystavit. Bylo by to přesvědčivější. Protože filmové vyprávění, něco jako děj, scénář apod. tady není, přesněji – nefunguje. Patologické je, jak tu opulentní žranici záměrně propojuje s koprolálii, fekální symbolikou a prvoplánovou sexuální lačností. Fajn. Ale kvůli tomu se nemusí točit filmy a předkládat je uměnímilovné veřejnosti. To patří fakt spíš na tu psychokliniku. Asi po čtvrthodině už jsem jen zrychleně projel ty obrazy – protože strávit u toho dvě hodiny by bylo marnění času.
Připomnělo mi to Velkou žranici, svého času taky velebený film, jakože umělecký. Velice mě to znechutilo. Na filmy jsem větší labužník…
Menu (TheMenu), 2022
O jídlo tu nešlo, jídlo bylo jen vehikl, na němž se vezl příběh a snad i smysl, poselství filmu. I když první čtvrthodinku to mohlo vypadat, že jde o špičkovou gastronomii, která bude buď velebena jako umění, nebo kritizována kvůli své přehnanosti a těm snobům, co si na ní ujíždějí. Vysoká kulinární kultura by klidně mohla stát za to, abychom otázky, jež nám klade, řešili třeba ve filmu, ať už zábavném, nebo uměleckém, protože otázky jsou to závažné. Avšak záhy začalo být zřejmé, že zážitková gastronomie slouží jen jako podklad, plátno a rám obrazu, na němž se líčí – co vlastně? Zlo? Zlo, jež povstává z vášně, vášně pro dokonalost, čistotu, z touhy po absolutnu, vlastně totalitě. Sice nechápu úplně logiku příběhu, který se tam nakonec vybarvil, poselství pointy, a už vůbec ne, zda a nakolik musely jednotlivé postavy a scény ve filmu být, aby alegorie byla úplná. S tím si můžou vyhrát vykladači. Látky tu mají dost. Ale jak už jsem řekl – co se filmů týče, mám dost specifický vkus, na vyumělkovanost a přehnanou sofistikovanost si nepotrpím. Ale leckdo by si to mohl vychutnat…
Paolo Sorrentino: Milost
Byl jsem náramně spokojen. Ale byl to docela jiný Sorrentino než ten, na kterého jsme zvyklí. I když několik málo „otisků prstů“ nám tu nechal – abychom ho poznali. Nemá smysl cokoli komentovat, analyzovat, vysvětlovat… Kdo chce, ať si na film zajde – srdečně doporučuji. Ale soudím, že víc z něho budou mít spíš starší pánové, třeba jako jsem já. Kteří už pocítili ty situace „odcházení“ a „účtování se životem“. Mladí se s podobnými výzvami zřejmě moc nesetkávají, takže by jim film nemusel připadat tak trefný, tak naléhavý. V podstatě je to silný a hluboký románový příběh, hodný velikánů klasické literatury nebo dramatu. Daly by se z něho vyzobávat sentence, klíčové scény, koncentrovaně vypointované okamžiky, a ilustrovat jimi zásadní otázky etiky, práva, politiky…, ale to bychom z toho dělali výukové video. Ovšem na druhé straně to všechno, čeho se tu Sorrentino dotkl, a dotkl se toho silně a neodolatelně, nemůžeme odbýt konstatováním, že šlo prostě jen o příběh, kauzu, story, biografickou studii. I kdyby si někdo přesto nevšiml těch velkých myšlenek, jistě si odnese aspoň citlivě, minimalisticky dávkované, vytříbeně vycizelované typické plody Sorrentinova filmového umění, tentokrát tedy ne hýřivé: skvostná vizualita, lehounký inteligentní humor s hudbou (a snad i špetkou tance), estétský, aristokratický nadhled moudré ironie.
Sedm
Zvláštní – jak to, že jsem o tenhle film dosud nikde nezavadil, že jsem o něm ani neslyšel…? Přitom je to klasická detektivka, drsná americká škola, navíc s docela hvězdným obsazením. Vlastně je to už retro, třicet let starý film – nikde žádný mobil, policajti datlují na psacích strojích, telefonují přes pevnou linku, počítač se starým monstrmonitorem evidentně slouží jen k prohledávání nějakých interních databází. Příběh je dost hororový, zločiny strašné – ale je to podáno ještě po staru, ne s tou tichou nenápadnou hrůzou v každodenních reáliích, jak jsme potom viděli třeba v True detective nebo severských noir detektivkách. Tady jsou ještě honičky po střechách a nouzových schodištích, pronásledování v autech, střílí se, teče krev. A přesto je to nějak noir, furt šero, pořád chčije… Jasně, povaha zločinu je depresivní, protože zločinec je jednoznačně magor.
Ale co s tím tématem? Řeší se tu v podstatě náboženské, etické problémy. To je myslím ukázáno velmi dobře – na jedné straně typická drsná americká detektivní škola, a proti tomu nápadně odlišný extrém: klasická evropská literatura, středověká církevní terminologie, do hudby, takové poměrně zvláštní kombinace temného rocku a pulzující elektroniky, se občas vlomí Bach a jiná klasika, ale taky sofistikovaný jazz. Přesto se nezdá, že by na tomto kontrastu autoři chtěli vystavět nějakou rádoby intelektuálskou uměleckost svého filmu.
Jestli to mělo nějaké morální ponaučení, etické řešení, či dokonce rozhřešení – to nevím, nejsem si jist ani tím, jak vlastně interpretovat pointu. Vypadá to, že tvůrci přece jen nechali padoucha mírně triumfovat – a sympatickému mladému hrdinovi nedali ve finále šanci morálně silného gesta.
O těch sedm smrtelných hříchů podle mě fakticky moc nešlo. Kdyby chtěl někdo rozebírat linii argumentací onoho šíleného padoucha, který fanaticky nenávidí hřích a bere spravedlnost či svatost do vlastních rukou tím, že „obrací hřích proti hříšníkovi“, tak by se daleko nedostal, protože padouch to evidentně neměl moc teologicky ani eticky promyšlené, i když se sugestivně tvářil, jako že ano. Proto moc nemělo smysl, aby policisté – kteří byli mimochodem úplně jako z pohádky: normální tvrdí hoši, normální američtí poldové, kteří ale přesto znají klasickou evropskou literaturu, chodí do knihovny a orientují se ve středověké zpovědní praxi – nějak ten šílený projekt náboženského psychopata rozplétali.
Jako nostalgický výlet do časů, kdy detektivky se ještě točily starým, dobře známým způsobem, je to dobré. Navíc neošizené, bez klišé, prázdných výplní, umělého natahování. Dnes by z toho materiálu sestříhali desetidílný seriál. Čímž by obsah samozřejmě totálně zabili. Dvě hodiny jsou sice na dnešní poměry na jeden zátah docela dost – satisfaction ale zaručeně bude.
Okamžik zlomu
Taky zajímavé – právě tím, že jsem o tom nevěděl, že nás na to nikdo neupozornil už dřív. Jak je možné, že když jsme poměrně nároční i na tu „pouhou“ zábavu, a nemáme tím pádem častokrát na co kouknout jako na „oddechovku“, nevíme, že jsou tady k dispozici filmy, které docela ujdou, pobaví a nepohorší? A přitom jsou tam dobří a slavní herci!
Ano, toto je americká „detektivka“ starého střihu. Vlastně to není ani moc typická nebo klasická detektivka, ale ani prostě dobrodružný film, film „s napětím“. Kéž by to takhle vypadalo vždycky. Dobře natočené, dobře zahrané, neodfláknuté.
Prvotní strach
Platí totéž, co bylo řečeno výše: starší film, a my jsme na něj dosud nenarazili. Přitom je to dobrý film, koukatelný. Tedy samozřejmě je to prostě lepší oddechovka, zábava. Částečně detektivka, částečně prostě napínavý příběh z prostředí soudního procesu. Nejsem si jist, jestli by to opravdu takto mohlo probíhat v praxi amerického soudnictví, ale pro zápletku to není důležité. Tvůrci evidentně vsadili na výborné herecké výkony, v tom je film lehce nadčasový. Vlastně i v tom, že jde předně o psychologii, psychologizaci postav, typů, jejich reakcí v různých vypjatých situacích. I proto se na to dá dívat i po letech.
Má to cenu!?
Jan Strejcovský, ČR, 2025, dokument, 90 min.
O umění, co to je umění, jak se dělá, kdo jsou umělci. Česká scéna. Módní umělci, kteří se dobře prodávají. Slavní galeristé, kontroverzní obchodníci s uměním, snobští sběratelé. Celé to hodně provokuje k zamyšlení, k diskusím. V tom je to velmi dobré. Vztah estetiky a etiky, problém špinavých peněz, výborná ilustrace fenoménu artwashing – že si někteří nechutní podnikatelé a kapitalisté perou své nečisté svědomí tím, že investují do umění. Samozřejmě to je jen malá část naší scény. Mnohem horší to bude v celosvětovém měřítku.
Babettina hostina
Dánsko, 1987
První hodina filmu byla utrpení. Nuda, velmi špatně natočeno, prachbídná umělecká, estetická úroveň.
Pak ale konečně došlo na to, o čem to vlastně celé mělo být: kuchařka Babette se rozhodne uspořádat hostinu, slavnostní večeři ve velkém francouzském stylu. Poměrně nenápadně a málo důrazně je tu předvedeno, co všechno to obnáší, kolik speciálních postupů, jaké všelijaké přípravy to vyžaduje. Ale pointa je předvedena a nakonec i pregnantně vyslovena několikrát: Ti zaostalí, nekulturní venkované z dánského Zapadákova, navíc ještě členové jakési bizarní náboženské komunity, jež je nápadně asketická a moralistně puritánská, pomalu pookřívají, částečně rozjaření dobrým vínem, postupně se zbavují ostychu a výčitek svědomí, že ochutnávají takové „hříšné“ laskominy, jaksi neochotně, neradi, proti svému dosavadnímu přesvědčení přitakávají vysoké kulinární kultuře Francie, té rozmařilé a mravně zpustlé Francie. Pointa tedy spočívá v tom, že i oni, zabedněnci, oběti vlastních hloupých předsudků, kteří se ze strachu z hříchu, z nákazy „světskými“ radostmi a rozkošemi odříkali všeho milého a pěkného, oni nakonec roztávají a na tvářích se jim objevuje uznalý údiv a obdiv i nenápadný záblesk úsměvu zálibného rozkošnického potěšení. Je třeba ale říct, že scénář si dal záležet, aby ty dvě úrovně kultury, ty dvě podoby vyspělé kultivace nebyly postaveny proti sobě. Ono se to nakonec nějak doplňuje, nevylučuje: přísná, ale upřímná a pokorná zbožnost, opírající se o hluboce prožívanou biblickou moudrost – a na druhé straně rafinovaně vytříbená smyslnost, smyslnost chutí a vůní, rozkoší vysoké gastronomické kultury, vypěstované staletími vysokých nároků kladených na jídlo, ale i na sebe sama. I ti, kteří rozumějí jídlu a dovedou vysokou kvalitu surovin a pokrmů poznat a ocenit, v podstatě uznávají, že i té tradiční, možná nadčasové biblické moudrosti je třeba, že přísná asketická a puritánská morálka má i v našem světě smysl, že hraje roli jakési brzdy a kotvy občanského, měšťanského života. Staří protestanští puritáni, dánští venkovští balíci nějak prozřeli, něco pochopil. Otevřely se jim netušené obzory, pochopili, že se zřejmě mylně vůči čemusi negativně vymezovali. Ale odcházejí v podstatě nezměnění, slibují si, že o tomto svém zážitku, o tom prozření, nikomu nic neřeknou. Tuší, zřejmě správně, že by to jejich rodiny, jejich komunity trvale rozrušilo, rozložilo.
Nevím, jaká je literární předloha Karen Blixenové. Ale jsem přesvědčen, že Karen Blixenová je dobrá spisovatelka, rozhodně lepší spisovatelka, než jsou tvůrci tohoto filmu filmaři, filmovými umělci.
Zřejmě nestojí za to, aby někdo podstupoval utrpení sledováním tohoto filmu. Spokojte se s touto mou recenzí… Možná raději zkuste tu knížku.
Vějíř lady Windermerové
Klasický kus podle Oscara Wildea, ale posunutý do roku 1930. Dobře natočené, dobře zahrané, s vtipem, inteligentním šarmem. Pěkné kostýmy, výprava, dobří herci. To by si člověk klidně vychutnal ještě jednou.
Identita – Příběh českého grafického designu
Seriál, 7 dílů
Identita, celovečerní dokument
Obojí je skvělé. Nutno vidět.
Patience
Britský seriál, zatím dvě řady.
Monk, jen v ženské podobě. Dobré. Kvalitní zábava. Dá se vidět po letech znovu.
Tár, USA, 2022
Konečně film, který uspokojí náročného diváka ve mně! Tedy ono je to částečně dáno tím, že jsem si přečetl tu 900stránkvou knihu o Mahlerovi, takže jsem celkem v obraze, když se tu pojednává o světě špičkových globálních muzikantů, a zvláště o dirigování Mahlera. Tohle mi tedy opravdu sedlo do mahlerovské sezóny léta roku 2026.
Celých pět prvních minut běží titulky, malým písmem, pomalu. Do toho prazvláštní tichá hudba, která je tak zvláštní, jiná, že už sama o sobě nutí k zamyšlení.
A pak okamžitě vysoký level intelektuální rozpravy o hudbě, o tom, co to znamená hluboce se vyznat v nějakém oboru. V tuto chvíli odpadají ti, co neodpadli už v prvních pěti minutách – povrchní, rozptýlení diváci s pokaženým vkusem.
A pak se film líně vleče, tvůrci si dávají výrazně záležet na tom, aby to bylo důkladné, aby to šlo do hloubky, aby se zdánlivě nic nedělo, protože to důležité je pod povrchem a odkazy k tomu jsou patrné jen zasvěcenému, který umí číst ve zdánlivě nicotných detailech. Není to cílený minimalismus, ale výrazové prostředky jsou zredukované na minimum, aby člověka nerozptylovaly podružnosti.
Tak film pomalu plyne zhruba tři čtvrtiny své enormní délky. A pak se najednou, poměrně prudce začínají dít věci. Najednou dostávají smysl různé jemné náznaky, které už byly patrné v útržcích dříve. Jako že to dosud bylo výrazně komorní, s tichými dramaty uvnitř, náhle se filmové prostředky změní a v nápadných zkratkách rozehrají bouřlivá osobní dramata v akčních scénách jen fragmentárně naznačených, z nichž si musíme sestavovat průběh životních peripetií hrdinky. No, nevím, jestli to tam muselo být. Mně by klidně stačilo, kdyby film doběhl v tom modu, ve kterém dosud běžel, kdyby pojednával v podstatě o tom, o čem to zdánlivě dosud celé bylo – máme tu výrazné osobnosti světa hudby, nahlížíme detailními sondami do problémů vztahu onoho umění, oné intelektuální náročnosti špičkové tvorby k tomu, co je skryto v soukromí, v osobním životě takto přeexponovaných osobností. Zpravidla tu bývá rozpor – v zákulisí, doma v kuchyni, v ložnici je ten člověk dost jiný než na scéně, ve světle reflektorů. Rovněž nebývá tak silný, jak se na pódiu jeví. Má vnitřní běsy, bojuje nejvíc sám se sebou. A nebývá obvykle moc morálně čistý. Ale jsou jeho poklesky nějak důležité, významuplné pro pochopení, přijetí jeho vrcholných uměleckých výkonů a děl? To je podle mě problém sám o sobě, hodný zaznamenání a promýšlení.
Tady se ale zejména tím náhlým zrychlením filmového vyprávění a nápadnou dramatizací dějových zápletek vyvalily z hlubin další problémy, dlouho skrývané, tajené, neřešené. Je toho najednou k přemýšlení mnohem víc.
Například jedna věc mi přicházela na mysl – i když nevím, byl-li to záměr tvůrců: Na lesbických vztazích je tu ukázáno, že ty problémy, do nichž se dostáváme, jsou prostě obecně lidské, nemůžou za to chlapi, ženské… Prostě se nám to stává jaksi obecně. Nemysleme vždy hned a jen na gender.
Rovněž tu možná byl i tento moment – i když ani tady si nejsem jist, šlo-li o to tvůrcům vůbec. Tentokrát se to ale asi týká genderu, i když jen nepřímo. Jde o silnou osobnost, osobnost ve vůdčím postavení. Spojujeme si ji s maskulinitou, testosteronem. Že by toho žena nebyla schopná? Žena manažerka? Žena vědkyně, žena politička? Nebo žena dirigentka – což je právě nápadná role, v níž se jen stěží mohou ženy uplatnit. A naše hrdinka se skutečně často musí chovat jako muž, s chlapskou důrazností. Dokonce jí ta mužnost jaksi vrůstá do tváře, do slov, gest, manipulativních způsobů jednání. Nemusí jít nutně o gender, jde prostě obecně o fenomén moci, vůdcovského postavení.
Zkrátka – takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Ale o tom to podle mě je. Ten film prostě nutí člověka přemýšlet, hledat slova, pokoušet se ho do slov přeložit, vyjádřit své vnitřní zkušenosti, které jím byly vyneseny na povrch, aby nezůstaly ztraceny. Ideální by bylo mít si o filmu s kým popovídat. Nejlépe když byl společně zhlédnut. S někým, kdo je zhruba na podobné úrovni filmové gramotnosti a vkusu.
Zatím jsem nečetl žádné recenze ani jiné filmové informace. Jen jsem prostě na něj nějak narazil, ve zmínkách, které mi připadaly důvěryhodné. Konečně se mi podařilo ho vidět. Myslím, že po čase bych si ho měl dát znovu. Nejlíp s někým.
Jo, mimochodem: Výborně zahrané, to musela být opravdu herecky náročná role. A překvapivě dobrý český dabing. Rovněž to muselo být náročné. A odvaha režiséra a dalších tvůrců postavit film právě na takových postupech, které jsou hodně vzdálené od toho, čemu říkáme populární.
Co je ti, holka?
Prý ženský film. No, připadá mi to cudné jako kdyby to točili katolíci. Nebo svazáci někdy v padesátých letech. Tedy cudné i v psychologickém a estetickém smyslu. Filmařsky velmi slabé. Upocená snaha propašovat tam nějaké výmluvné symboly. Tohle a takhle podle mě už dnešní mladí neřeší. Kdyby tam šlo o ten problém spirituální, o konflikt touhy po čisté duchovní lásce, po čistém duchovním nitru s protichůdnou touhou po smíření se s pudy těla, tak bych to chápal, to by bylo legitimní téma pro film. Ale nebylo to tady efektivně zužitkováno.
Slabé, nezajímavé, nevím, komu a proč bych to měl doporučit.
Rodinný přítel, Paolo Sorrentino
Mám rád Sorrentinovy filmy. Ne vždycky mi všechny sedly, ale nedalo se popřít, že vždycky to bylo k zamyšlení, bylo to autorské, originální. Tento mi tedy ale nesedl vůbec. Ta figura byla odporná. Samozřejmě to byl záměr. Ale ve svém věku už nemám zapotřebí nechat se naplňovat zhnusením. Jasně že tam byly vidět typické Sorrentinovy postupy. Ale právě tím spíš vyvstával ten nepochopitelný nesoulad mezi evidentně estétsky pojatými scénami a záběry – a tou malostí a hnusotou té spodiny, těch deformovaných kreatur.
Láska na kari, 2014
Pokud jde o filmařské postupy, tak je to natočeno příšerně. Schematismy, klišé, estetika spíš z Bollywoodu než z Hollywoodu. A nezachrání to ani skvělá britská herečka Helem Mirren, jejíž klasický výkon tam působí naprosto cizorodě. Ale pokud se to vezme jako taková pohádka, která má vyprávět nějaké morální ponaučení, tak ano, to by mohlo na průměrného nenáročného diváka zabrat. To morální, kulturní či politické poučení spočívá v tom, že když se chce, tak se ty mosty přes velmi vzdálené kultury dají pomalu budovat a možná po nich pak probíhat i nějaký provoz, nějaké setkávání skutečných lidí a zvyků a stylů a hodnot atd. Zde je to předvedeno na jídle, na kulinárních tradicích. Ano, jídlem se takové mosty budují docela dobře. Podobně asi i hudbou nebo sportem.