Amerikánka
Je vnitřní svět a je vnější svět a ten vnitřní je větší než ten vnější. Vnitřní je velmi bohatý, plný barev, symbolů, významů, náznaků. Je silný v prožitcích, zážitcích, emocích, vášních, dobrodružstvích… Vznětlivá imaginace, rojivé představy, nekonečné horizonty…
Rodíme se do toho vnitřního světa. Ale postupně se učíme vystrkovat růžky, prstíky, tyčinky, hůlky, jimiž se dotýkáme toho vnějšího, jimiž s tím vnějším trochu manipulujeme, operujeme v něm, abychom s ním sladili krok. Postupně se nám to daří víc a víc. Začínáme víc žít tím vnějším světem a ten vnitřní se nám stává víc a víc jen vnitřním, menším.
Ale jsou lidi, kteří dál obývají hlavně a snad jen pouze ten vnitřní. A s vnějším nejsou schopni ten krok sladit, najít společnou řeč. Ti z vnějšku o nich pak řeknou – paranoia, bludy, žiješ ve snech, kojíš se marnými nadějemi, bájíš si falešnou realitu, tvoříš svět fiktivní… A ti uvnitř pak už jen bojují, vedou obrannou válku, často útočí, marně, vztekají se, zoufale sebou zmítají…
Tihle jedinci pak obvykle končí vyloučení, ve vyloučených lokalitách, v děcáku, jako bezďáci, v pasťáku, na psychině, v lochu… Jsou náchylní spadnout do závislostí, bludných smyček svých ireálných fantazií, utopických snů, neuskutečnitelných projektů, klamných nadějí. Ale přesto – ale asi jen někteří, někdy – žijí tam uvnitř sebe život bohatší, pestřejší, intenzivnější, rozhodně barevnější, citovější, fantasknější, dobrodružnější.
Amerika je sen, ideál, cíl, utopické nebe… Jsou tam koleje, vlaky, vozy, vagóny… Idea cesty. Úniku. Je tam mlhavá představa lodi, obří lodi, ocelového kolosu, monstrózního, který jediný nás dokáže převézt přes ten oceán. Je tam představa jakéhosi momentu, kdy můj klíč najde svůj zámek, do kterého patří. Kdy se najde ten kýžený bod, od kterého se všechno zvrátí a nastane pořádek. Náhle, jedním vrzem, samo, ne mým přičiněním, ale zázrakem. Musím vydržet, jen to přečkat, nepřestat zápasit…
Tohle bylo, je a bude.
Tohle je i v nás, kolem nás. To mě provází, nikdy jsem z toho úplně nevystoupil. I když už jsem se našel v tom vnějším světě, ten můj vnitřní tu pořád je, jsem v něm. A možná stačí málo – a implozí, výbuchem dovnitř, se do něho propadnu zpět. A možná skončím jako feťák, bezďák, na psychině, v lochu…
Tak o tomhle je ten film. Je to obecné, nadčasové.
A Viktor Tauš prý na tom pracoval deset let. Deset let to nosil v sobě, nemohl se toho zbýt. Protože to slyšel od autentického účastníka, a jistě ne jen od té jedné ženy. Taky to prý sám prožil, žil. Deset let něco produkoval, zkoušel, navrhoval, zavrhoval, předělával. Dostával zpětné vazby z dílčích realizací, škrtal, začínal znovu, jinak.
Film je hodně barevný, hrají v něm roli symboly, znaky, narážky, umělecké nadsázky. Je to často hodně snové, ireálné, surreálné. Jak jinak, tak to má být, protože takový je ten vnitřní svět.
Je tam písek – tedy mimo jiné –, hromady písku, písek protékající mezi dlaněmi. Symbol marnosti snah, počínání, práce, budování. Pak taky scéna, kdy se konečně dostanou na jeden z vagónů ujíždějících v dál. Snad konečně cesta? Vagón plný písku. Ale není to nakonec východisko, končí to asi zase nějak v mlze, jako vždycky: nijak…
Je tam hodně bojů, zápasů, vzteků, zoufalého cukání se. A není to jednoduše tak, že to dělají ti lidi zvenku, ti ředitelé, vůdci, vládci, strážci systému. Nejde o to, že ten systém je totalitní, že to je Systém. Většinu těch bojů a zranění si dělají oni sami, obyvatelé vnitřních světů, kteří se prostě řízením osudu, zákonitostmi vlastní přitažlivosti dostávají mezi své, podobné. Oni si dělají to peklo sami.
Další z nutkavě se vracejících obrazů: Je tam oděv, maska, krunýř, syntetická róba. Pak střih – krunýř padá, pod ním holé tělo. Svoboda? To je to vysněné? Cíl? Tohle jsme chtěli? Co s tím dál? Nevíme, není z toho žádný pocit…
V posledních zhruba pěti minutách se do filmu dostává pro diváka podnět, snad jako pevný záchytný bod. Hroutí se komunistický režim, končí ta hrozná doba. Rok 89. Konečně svoboda. Nenáviděný Systém se rozbil, bariéry se rozestoupily. Je asi jedno, že se to nakonec neukázalo jako vysněný ideál. V každém případě je cítit, že to bylo dobře, že nějaká cesta se naskytla…
A pak už jen hlas komentátora nám poskytuje další záchytné body, snad vodítka, jak to celé máme uchopit. Tvůrce filmu nám jakoby říká, že to celé se stalo, že to slyšel, že ta žena, aktérka, pořád ještě žije. Že se to nakonec nějak chytlo, zacyklilo do těch jakž takž spořádaných kolejí a smysluplných vazeb, že se našli ti, co se hledali a potřebovali, někteří se našli…
Tohle zřejmě diváky uspokojí, to jim dá onu jímavost příběhu, který se takto dotknul jejich reality. Ale mě jímá pochybnost, že tímhle se to ovšem vymklo oné obecnosti. Teď to vypadá, že film je poctou oné paní, dívce, hrdince příběhu-nepříběhu. Že film je poctou oněm tisícům dětí z děcáků a stovkám pracovníků těchto sociálních ústavů. Připadá mi, že to by bylo málo. Film je o něčem mnohem obecnějším, univerzálnějším, o něčem, co se týká i mě, nás, kdykoliv, kdekoliv. Vůbec nejde o komunismus, vlastně ani o totalitnost jakýchkoli systémů, institucí, bohulibých zařízení… To je o tom vnitřním světě, z něhož si někteří neumějí najít cestu ven. Protože asi kdyby ji našli, měli by pocit, že prohráli ten svůj marný boj…
Vždyť tam byl na začátku jako motto citát z Kafky – jak tváří v tvář jeden druhému, stejně nevíme o tom zoufalství, jež se v onom druhém skrývá…
vš, září 2024