GIBAS, Petr. Zahrádky. Péče o život v předivu města. Praha: Academia, 2026. ISBN 978-80-200-3707-7.
Četl jsem nějaké texty Petra Gibase a líbily se mi. Bylo to mezioborové – geografie, politika, ekologie, sociální psychologie, urbanismus atd. Proto jsem se na tuto knihu těšil, a těšil se dlouho, protože ji avizovali, avizovali a pořád odkládali… Až teď.
Bohužel, natěšená kniha mě už od prvních stránek zklamávala. Jednak je jen o zahrádkářských koloniích, nadto převážně pražských. Není tedy o fenoménu zahrádek v celé jeho šíři. A bylo mi stále víc zřejmé, že vlastně není ani o tom, co všechno, a proč, ten zahrádkář na těch svých pár čtverečních metrech děl. Zahrádkářské kolonie jsou specifický jev, zvláštní případ. Ale budiž – i to se dá a má zkoumat, a to různými nástroji.
Jenomže autor okamžitě nasadil ideologicko-politické brýle či rastry a filtruje, vlastně doslova kádruje, realitu prizmatech jistých před-sudků. Svou levicovou orientaci dává ostentativně najevo užíváním termínu neoliberalismus v hanlivém slova smyslu, čímž se řadí k akademické levici, intelektuální levici, jakou u nás představují třeba lidé kolem časopisu Alarm nebo Deník Referendum. Podobně píšou a smýšlení i někteří vědci a aktivisté z okruhu gender studies (ale ne automaticky všichni), a občas i sociologové či kulturní antropologové (občas, někteří). Není to tedy levice typu sociální demokracie, či dokonce komunistů. Snad to není ani levice typu, jaký představuje západní academic left zvaná woke.
Podle mě není vědecky správné přistupovat k výzkumu zahrádkářských osad v našich městech s už předem vytvořeným odsudkem spočívajícím v hanlivě užívaných termínech, jako je „stroj na zisk“, „těžba zisku“, s označováním městských správ (politické reprezentace, veřejné správy, governance) jako „garantů nikoli veřejného zájmu, ale agentů umožňujících těžbu soukromého zisku“ (s. 74, 75). Od počátku se tak kniha jeví jako text politicky a ideologicky aktivistický, ne striktně vědecky nestranný, usilující o objektivitu.
Je pravda, že v minulých desetiletích se v našich městech často řešily spory o ona území, jež byla obsazena zahrádkářskými osadami a komunitami. Je logické, že tato území měli zájem soukromí developeři, realitní makléři i obyčejní řadoví občané, kteří chtěli stavět. Pochopitelně se spory politicky vyhrotily. Na jedné straně klasická tradiční pravice (u nás třeba ODS či TOP09) argumentuje soukromým vlastnictvím, primátem individua, preferencí osobních svobod a ekonomickým kalkulem jako hlavním motorem správného postupu. Na druhé straně levice – už tehdy spíše ta akademická než klasická ČSSD – argumentovala tím, že jde o veřejný prostor, veřejný zájem, a pár soukromníků si svým ploty z něj ukusuje, činí území neprůchozím atd. Veřejný zájem by prý měl mít přednost před individuálním a soukromým. Pikantní je, že na stranu zahrádkářů se tehdy postavila KSČM, tedy spíše stalinistická partaj než levice v ideologickém smyslu. Staří komunisté zřejmě cítili, že zahrádkáři jsou taky „staré struktury“, lidé většinou starší, bez kulturních a intelektuálních ambicí, provozující povětšinou husákovský normalizační životní styl ve vnitřním exilu (chataři, chalupáři, zahrádkáři) ještě dlouho do devadesátých let. Jednak tedy soudruzi v zahrádkářích viděli své druhy (často i skutečné „soudruhy“), a jednak zřejmě vytušili voličský potenciál v tomto segmentu populace a v tomto široce srozumitelném a rezonujícím tématu. Je zajímavé, jak starým komunistům najednou vůbec nevadilo, že zde preferují a adorují individualistické soukromničení, ba maloměšťácký (buržoazní) životní styl. Intelektuálské levici právě tohle ale vadilo – aspoň oficiálně to uváděli jako důvod, proč by měla být těmto soukromníkům jejich majetková práva omezena. Vůbec mi do toho nezapadá postoj Petra Gibase, který sice automaticky šmahem odsoudí městské politiky a úředníky jako ryzí kapitalisty (neoliberály), ale drobné zahrádkáře, kteří přece taky vzývají ten svůj malý mamon soukromého vlastnictví, pokládá za oběť úřední zvůle a dravosti neregulovaného kapitalismu. Vždyť ti zahrádkáři jsou zrovna takoví kapitalisté, byť malí…
Je mi z toho smutno, že Petr Gibas, který měl být vědec, odborník, veřejný intelektuál, snad třeba i trochu nazalenalý aktivista, se takto hned odkope jako light verze pištící woke menšiny.
Navíc mě jímá neblahý pocit, že autor uměle natahuje text množením slov, která by zdatný redaktor vyškrtal jako nadbytečná. V každém případě to působí jako stylistický nešvar. „Prostor aktivit a činností se rozvíjí a trvá…“ (s. 121) … „určují a ovlivňují…“ (s.
V předchozí kapitole jsme viděli, že zahrádkové osady představují svébytný typ městského prostoru a městské přírody. Jako hybridní prostory ze své podstaty městské a zároveň přírodní se stávají součástí moderního města způsobem, který je podmíněn politicky a ekonomicky. Obecně sdílené či politicky prosazované představy o městě a jeho žádoucí podobě, stejně jako představy odborníků, urbanistů, architektů, jak se uplatňují v městském územním plánování a spolu s ekonomickými tlaky propisují do městského prostředí, určují a ovlivňují podobu zahrádkových osad a městského zahrádkaření jako takového. Zahrádky tak vznikají, trvají, rozvíjejí se a v posledku i zanikají jako součást moderního města v přímé návaznosti na obecnou politicko-eko nomickou situaci a konkrétní politiky územního plánování a rozvoje. Zároveň však zahrádky vznikají, trvají, rozvíjejí se a zanikají také – a především – skrze konkrétní aktivity a činnosti na konkrétním místě, skrze práci a péči o kus města a přírodní i nepřírodní prvky v něm, skrze souvislou a trvající praxi zahrádkaření. (s. 81)
Autor samozřejmě avizuje, že chce psát srozumitelně, aby si knihu mohl číst i „laik“, neškolený v humanitních a společenských vědách. Ale současně avizuje taky, že pro odborníka je v ní také vše, co od ní právem čeká – příslušná terminologie, odkazový aparát, vědecká argumentace, logické vyvozování závěrů, zisk vědecky relevantních poznatků. No, ale i tyto odborné pasáže mi připadají formulované příliš popularizačně, didakticky. Mám z toho pocit, že tohle a takhle bych klidně mohl napsat i já – zejména když bych chtěl psát výukový text. Jaksi mu vidím do karet, nakukuju přes rameno, vidím, jak to flikuje dohromady: proto k němu a této knize nemám náležitou úctu. Je to prostě šikovně vyrobený produkt, řemeslo. Není to na můj vkus ani moc věda, ani moc intelektuální opus.
Ale pasáže o tom, jak se v první půli 20. století usilovně hledělo formulovat nějaké výchovně umravňující cíle zahrádkaření, jsou zajímavé. Dalo se to tušit. Včetně toho německého ducha, dokonce i toho Blut und Boden.
(100) V každém případě už v těchto pasážích vidím úskalí a nedostatek zvoleného přístupu: pouze zahrádkářské kolonie, zahrádkaření jaksi institucionalizované, zachycené v úředních šanonech, v sebeprezentačních textech. A co zahrádky u rodinných domů a vilek ve městě? Ty nebyly „organizované“, nedají se zkoumat v archivech. I když na mapách se dohledat dají. I činžovní (bytové) domy mají zpravidla v zadním traktu nebo ve vnitrobloku svoje malé zahrádky. Z toho je vidět, že zkoumat bylo třeba především v terénu, bez ohledu na organizační strukturu. Zkoumat se měl především člověk zahrádkařící – ne ten, kdo se jako zahrádkář oficiálně v úředních lejstrech identifikuje a prezentuje. Člověk, který třeba jen velmi částečně a nesystematicky nějaký ten kousek půdy u svého obydlí využívá. Tedy zkoumat sociologicky. Navíc nešlo a nejde vždy jen o město. O venkovských zahrádkách se tu nemluví vůbec. O tom, že někdejší rozdíly mezi městem a vesnicí už se mezitím smazaly. O tom, že městský člověk má často zahrádku i u té své rekreační chaty či chalupy. Zkrátka tento veškerý zahrádkový svět a zahrádkářský život unikl zkoumání vědeckých oborů, metod, nástrojů, jež nám tady Petr Gibas chtěl a měl prezentovat.
Škoda, je mi z toho smutno – Petr Gibas mě zklamal. Tím konceptem, který je na jedné straně moc popularizující a na druhé straně ani v těch odborných vsuvkách není intelektuálně uspokojující. Zejména ty populární pasáže jsou psané tak polopaticky, že to připomíná stránky ze zahrádkářských kronik nebo jejich časopisů. Navíc je text tak nápadně kypřen slovní vatou, aby ho bylo víc, že to působí vysloveně hloupě. Už je to banalizace, vulgarizace. Nemůžu si ho vážit.
První odstavec s. 132 je výraznou ukázkou špatné stylistiky, kterou by učitel musel žákům a studentům červeně proškrtat. A na konci téže strany autor zase přihodí žejdlík ideologického lektvaru do té aktivistické bryndy, kterou nám tady vaří. Já se divím renomovanému akademickému nakladatelství Academia, že tohle pustilo.
Předchozí kapitola představila zahrádkaření a zahrádky v zahrádkových osadách jako součást přediva, ze kterého je utkané město. Zahrádky a celé osady jsou prostřednictvím práce a péče vetkány do životů lidí a dalších živých bytostí, prostor a míst i města jako celku. Práce je rytmizovaná a prostory zahrádkových osad i zahrádkaření jako takové pulzují v neutuchajícím a přitom proměnlivém rytmu činností a činorodosti. Práce na zahrádce je závislá na množství rytmů a jejich uskupení a nabývá podobu rytmicky uspořádávané péče o vymezený prostor a jeho přírodní, ale i společenskou náplň. Jednotlivé zahrádky, zahrádkové osady i zahrádkaření jsou součástí města, vplétají se do něj a případně v něm zanikají jako svébytná polyrytmie, kde se lidské a přírodní propojuje konkrétním způsobem právě prostřednictvím práce a péče. I proto vznikají, trvají, jsou prožívány, vnímány a představovány jako prostory svébytně morální, jako prostory, kde prostřednictvím práce vzniká něco hodnotného – svébytný prostor krásy a dobra – a díky tomu se i práce sama stává hodnotou.
Neznamená to, že by zahrádky a práce na nich neposkytovaly užitek. Ovšem právě důraz kladený na zahrádky jako na morální prostory, kde se snoubí krása a dobro, ukazuje, že užitek ze zahrádky přesahuje čistě ekonomickou rovinu. Zahrádky tak kupříkladu nejsou v souladu s morální ekonomií pozdního neoliberálního kapitalismu, který – jak jsme viděli
Dobrá – autor se nám snaží stále opakovat, že zahrádkáři tam dělají různorodé činnosti, které se nedají převézt na ekonomické hodnoty. Fajn – to by se dalo čekat. Od toho tu máme humanitní a společenské vědy, aby to popsaly a pokusily se ty mimo-ekonomické faktory náležitě vřadit do jiných hodnotových škál. Ale proč hned nasazuje psí hlavu nějakým ekonomickým silám, které ve společnosti hledají jen příležitost, jak vydělat? To je přece taky v pořádku, v tom spočívá prosperita společnosti. Díky tomu mají ti zahrádkáři své zaměstnání, své důchody, plné obchody – a hlavně právě díky tomu, díky technologickému a ekonomickému pokroku mají relativně víc volného času, aby se mohli věnovat těmto „zhola zbytečným“ činnostem, jako je třeba z hlediska zemědělské produkce zcela neefektivní zahrádkaření. Přece díky ekonomickým aktivitám podnikatelů (i podnikavců) se koneckonců plní i ta obecní kasa, ze které – jak zahrádkáři sami dosvědčují – občas přijde nějaká ta dotace či jiná forma podpory. Podnikání není zločin, pane Gibas. Zisk není sprosté slovo, milí levicoví aktivisté. Zeptejte se těch svých zahrádkářů – oni vám to řeknou.
Samozřejmě – může dojít ke střetu striktně ekonomických zájmů developerů, realitních makléřů, podnikatelských subjektů se zájmy zahrádkářů, kteří na daném území provozují činnosti s malým ekonomickým potenciálem. To je typický konflikt veřejných politik, který se musí řešit složitým a citlivým vyjednáváním. Ani jedna strana nemá absolutní pravdu, nemá absolutní přednostní právo. Demokratické politické platformy jsou nastavené tak, aby se procesy vyjednávání dály rozumně, férově, konsenzuálně. Obě strany musí být chytré, musí umět uplatňovat různé dovednosti, aby přesvědčily druhou o možných kompromisech. Tohle nefunguje v totalitních režimech, kde se diskuse nevedou. Nefunguje to ve zkorumpované společnosti, kde rozhoduje, kdo ví, koho čím podplatit nebo vydírat. Nefunguje to tam, kde není občanská kuráž a politická kultura. Myslím, že naše společnost už ty patologické stavy překonala a jsme na tom celkem velmi dobře: řešení takových sporů už umíme vyjednat. Ovšemže vždy kompromisně.
Ale zpět k těm milým zahrádkářům, jejichž kolektivní, komunitní činnosti a družnost si Petr Gibas nějak idealizuje. Ono by se to dalo popsat i jinak. Nemusí být pravda to, co dokola omílá – předivo města, činnosti vetkávané do tkaniva města… Dalo by se to taky klasifikovat jako soukromé individualistické záliby, provozované v privatizovaných izolovaných ostrůvcích, ze kterých v podstatě ani okolí, ani celek města žádný prospěch nemá. Žádný, ne jen ten ekonomický. Ano, ovšem – je tu ta zeleň, možná. I když často jen golfový trávník a bazének a trampolínka. Ano, včelky tam najdou pestrou pastvu. Tedy jen někde. Ale v každém případě je to prostor neveřejný, který užívá jen hrstka občanů, který navíc činí město neprůchozím. A klidně by se dalo tvrdit, že tento buržoazní životní styl, tento ideál novodobého maloměstského biedermeieru v exteriéru je přece něco, co by mělo srdce každého levičáka naplňovat zhnusením, protože jde o adoraci sobectví a individualismu a nízkých ideálů.
Asi ani Gibas nemůže popřít, že v chataření, chalupaření – a i v zahrádkaření – za bývalého socialismu šlo do značné míry o to, že si tady malý český člověk uspokojoval svůj přirozený majetnický pud. Soukromé vlastnictví bylo tehdy ideologicky jaksi tabu. Zejména v naší zemi, na rozdíl do těch sousedních, komunisté „znárodnili“ úplně všechno. Člověk fakticky neměl jistotu obydlí – všechno nějak patřilo státu, soudruzi, když chtěli, mohli každého vystěhovat, připravit i o ten zbytek, co mu zdánlivě náležel. Zejména pak za normalizace byly chaty, chalupy a zahrádky součástí nepsané dohody režimu s občany: Vy se nám nepleťte do politiky, a my vám necháme ten váš zdánlivě soukromý prostor k realizaci té vaší socialistické „splendid isolation“. Bylo to něco jako vnitřní exil. Chaty, chalupy, zahradní domky – tam měli lidé aspoň relativně větší jistotu, že jde skutečně o jejich soukromé vlastnictví, o něž nepřijdou. Proto tam se budovalo, zlepšovalo, šperkovalo. Ve vlastních bytech a domech vlastně ani moc ne – jednak nebyla jistota skutečného vlastnictví, a jednak by to asi bylo příliš na očích a přitahovalo pozornost úřadů a závistivců. Nezapomeňme – a na to Gibas právě vědomě zapomíná –, že spousta materiálů a služeb se tehdy získávala nějak neoficiálně, v podstatě ilegálně, prostě se někde zcizily, většinou v podnicích, v nichž byli lidí zaměstnáni, řemeslníkům se platilo bokem, bez smlouvy, bez papíru, často dokonce i formou bezhotovostních protislužeb. Režim nad tím tiše zavíral oči – hlavně že lidé se realizují jinde než v politice, ve skutečném občanském životě, občanské společnosti. Takto, na svém malém soukromém písečku, titěrném hospodářstvíčku, jsou aspoň pacifikovaní. Petr Gibas to sám nezažil. Ale jako vzdělaný sociolog či sociální geograf by to měl vědět.
Gibas chce asi říct těmi připitomělými rádoby dojemnými historkami, jimiž kypří svůj text, že ti lidé tam udělali spoustu práce, že to místo dlouhodobou a systematickou péčí zvelebili (před tím byla ta lokalita většinou bezcenná, k ničemu se nehodící), ba že k tomu místu přilnuli jako ke svému (druhému) domovu. No, upřímně řečeno – něco podobného by se dalo říct i o squatterech. Možná v minimální míře i o bezdomovcích. Ale rozhodně by se to dalo říct o garážích (existují i garážové kolonie). Nebo o místech dětských her a dobrodružství. Taky o sportovištích – spontánních i institucionalizovaných. O vyšlapaných stezkách a chodnících, místech, kde se venčí psi. To, že někomu je nějaké místo milé, že je okupoval, kolonizoval, je sice legitimní důvod, aby svůj nárok veřejně obhajoval, ale zpravidla legálně nebude mít šanci vlastnictví takového místa formálně-právně stvrdit. Jakkoli mu můžeme v mnoha případech fandit.
V pasáži Zahrádka jako domov je mnohem víc středem pozornosti jedinec než komunita, lokalita, místo. Tady by mělo začít odborné zkoumání toho, co vlastně tady lidé dělají. A hlavně proč. Psychologické, sociologické, existenciální soudy a analýzy. To by bylo i něco pro filosofii…
Je mi jasné, že Gibas bude ty své zahrádkářky, o nichž převážně píše, omlouvat a adorovat, místo aby se odvážil kritického přístupu. Určitě tady nezazní výtka, že to je prokrastinace, eskapismus, narkotizace, že to je druh závislosti, opojení mozku substitucí drogy. Kolik moralizátorů už kázalo – že nutkavou prací a různými pseudočinnostmi v sobě lidé umlčují svědomí, amputují si lidství, venkoncem marní svůj potenciál. Čapek (Zahradníkův rok) říká (a ví moc dobře, co to říká, má s tím vlastní zkušenost): Při práci na zahradě potřebuje člověk hlavu akorát na pověšení fajfky.
V kapitole o průsečíku vztahů Gibas vědomě ignoruje to, co mu zřejmě i mnozí respondenti museli říkat – a svědectví jednoho tu přímo i zaznamenal: v zahrádkářské osadě není vždy ideální komunitní život, jsou tu i konflikty, nedaří se dosáhnout shody, dohadování a vyjednávání nefunguje. Jako v bytovém domě, jako v typickém SVJ, společenství vlastníků (bytových) jednotek, což je exemplárně komplikovaná societa. Gibas by to rád harmonizoval, ukazoval, že to funguje. Ale oni mu sami mnohdy vysloveně tvrdí, že tam každý chodí sám se svými individuálními a individualistickými motivy a že případnou družnost mnozí vnímají jako nutné zlo. Gibas má asi rád ty soudružské akce Z, skautské tábory, firemní teambuildingy a izraelské kibucy.
Odborná vsuvka Domov jako politika (s. 166–167) je konečně pasáž, která mi připadá zajímavá. To je přesně úroveň, na které bych dokázal rozvíjet další úvahy. Ledacos jsem četl, něco znám, vím o spoustě dalších zdrojů. Škoda, takhle měla být koncipovaná celá knížka. To by bylo něco pro mě. Zřejmě se to opírá o jiné, odbornější Gibasovy texty, které jsem už dříve četl a které se mi líbily. Totéž platí i o vsuvce na s. 178–179.
Ještě k tomu jeho nadužívání slova neoliberalismus, neoliberální. „Neoliberalizace obecní správy a vlastně společnosti jako takové vedla k politice upřednostňování soukromého vlastnictví před veřejným. Zahrádky se tak zejména ve větších městech ocitly pod velkým tlakem a počet osad i zahrádkářských spolků v posledních třiceti letech prudce klesl.“ (s. 171) Z toho, jak to formuluje, plyne že on vlastně ten starý socialismus asi pokládá za lepší. Nebylo soukromé vlastnictví. Všechno bylo státní nebo obecní (patřilo to „komunálu“, jak se tehdy říkalo). Bylo to ale vskutku veřejné vlastnictví?
A druhá věc: Právě ti zahrádkáři operují tím svým soukromým vlastnictvím (i když to mají třeba jen propachtováno od obce). Oni si to přivlastňují morálně těmi svými příběhy o té spoustě práce a péče, i peněz, které tomu věnovali… Vždyť to je naprosto čistý soukromý individuální zájem. Kde je tu co veřejného, společného, obecného, sdíleného? I když se při hájení svého sobeckého vlastnického zájmu sdružují do osad či kolonií.
Takže z odborného hlediska knihu nemůžu doporučit. Je to promarněná příležitost skutečně odborně jev studovat. Jestli to psal, aby potěšil ty své babky, se kterými ty jejich záhonečky a kroniky a zápisky probíral, tak to nemělo být vydáno v akademickém nakladatelství.
Vidím ve fenoménu zahrádkaření, zahrádek, zahrad celou řadu momentů, které by bylo záhodno zkoumat. A vidím, že Petr Gibas se jich ani letmo nedotknul. Ty záhony je třeba obdělat…
vš, srpen 2026